Nositel dědictví – část 15, Příběhy jiných – Epilog

„Než opravdu začneme, mám na tebe jeden dotaz,“ malinké zdržení.
„Jakou pak?“
„Proč ses ukázal, až teď? Měl jsi tolik šancí mě zabit.“ Dál kalkuloval Seiya.
„On není hloupej. Já ti to řeknu. Protože jsem hledal záminku, jak tě donutit, abys po mě šel sám od sebe. Jedině tak může Sakai zabít jiného. Jak jistě víš, obřad, který si vykonal je právě pojistka, že nezabiješ svého bratra, aby ses dostal na jeho místo. Kdyby ano, krev tvého bratra by ti v tom zabránila a ty bys pak byl vyloučen z klanu. To je to velké tajemství našeho rodu. Na mě naše zákony neplatily. Neměl jsem žádného sourozence.“ Pověděl mu skrývanou tvář toho obřadu.
„Tak proto jsem ho musel zranit! Ta krev byla důkaz. Už chápu,“ Seiya tohle nečekal. Byl tím docela otřesen.
„Vidíš! Proto se to nikde neříká! Stejně jako Hyuuga klan, i my máme svá temná tajemství. Dost bylo těch keců. Vše víš.“
„Ne, ještě jedna věc! Chci znát pravdu! Milovala mě někdy moje rodina?“ opravdu poslední otázka.
„Fajn, milovali a chránili. Dokonce tvůj bratr odmítal účastnit se obřadu, prý si to nezasloužíš. Tvoje matka tě měla ráda jak tebe i tvého bratra, ale otec tě víc miloval. Byl jsi pro něho odraz. Nikdo ti to neřekl, jsi jeho přesná kopie. Když ho nikdo neviděl, nosil brýle. Stačilo, už?“
„Víš, že zemřu,“ prosté konstatování, při kterém proléval slzy. Během dědova proslovu si oba nachystali luky, stvořili šípy.
Dědův element byl oheň. Seiya měl vítr.
Byli připraveni. Mluvení bylo zbytečné. Boj začal.
Šípy byly vypuštěny, neomylně si našly cíl…

„Tak tady jsi!“ ozvalo se Yashamarovi za zádama. Ten se úplně zděsil, byl až příliš pohroužen do sledování. Málem vykřikl nahlas!
„Tati? Strejdové!“ nemohl se divit více.
„Jo, počkej, mamka se o tebe klepe strachy a ty? Si tady hovíš, koukáš na něco, na co bys neměl. Až to řeknu mámě, ta tě…!“
„Kankurou, nech si svoje otcovský kecy na potom. Nepřišli jsme sem koukat na fotbal! Musíme tohle vyřešit.“ Přerušil ho Naruto.
„Naruto má pravdu. Navíc mám plán, jak znovu začlenit Seiyu do Suny,“ přidal se Gaara.
„Když už jsme u toho začlenění, Sasuke vrať se do Konohy, pros…“
„Huš, na to bude čas později. Máme ještě tohle,“ upozornil Gaara.
Yashamaru jen protočil oči. Děti, snad nebudu jako oni, blesklo mu hlavou.
V tom se ozvala velká rána.

Kagome vzpomínala na tu noc a na jednu větu, co jí Seiya řekl. Svěřila se s tím Kaname.
„Jo, kdybychom věděly, kde je zbytek,“ narážela na matky.
„No právě, ony by nám pomohly. Kde jsou, když je člověk potřebuje!“
„Hledáte nás?“
„Kde jste se toulaly?“ obě dva mladé dívky uhodily na své matky a tety.
„V čajovně. Ovšem, zase nemáme námět na knihu!“
„Čert vem knihu, kde je Seiya?“ Kagome byla už zoufalá.
„To nevíme, ale Gaara, Naruto, Sasuke a Kankurou se vydali na obhlídku okolo vesnice. Měli by být zpátky.“ Informovala je Shira.
„Jo, tak je to!“ přestože Kagome neměla všechny důkazy, vše svědčilo o tom, že Seiya je v nebezpečí.
„Dokonce i Yashamaru zmizel, prý musí splatit dluh. Nevím, co tím mys..“ zarazila se Kazemi.
„Jaký dluh?“ zajímala se Kagome.
„Ty to nevíš? Bylo to tak…“ Kaname jí řekla vše, proč byl Yashamaru tak dlouho pryč.
„Já je zabiju, až je uvidím!“
Do toho bylo slyšet vzdálené dunění. Bouře takové zvuky nevydávají. Nebylo období, kdy zde pršelo. Důvod byl…
„To jsou oni!“

„Slušná rána,“ Seshoumaru nebyl připraven na takovou sílu.
„I od dědka to nebylo zlý!“ Seiya stále stál na svém místě. To stejné dědula.
Stáli tam, protože použili druhý šíp, aby odrazil ten první. Při dopadu na zem, šípy uvolnily svoji sílu. Zkrátka malé asteroidy.
Znovu stvořili šípy. Pálili na sebe, po chvilce bylo jasné, že Seiya má početní převahu šípů. Jeden se „prodral“ tím chaosem a zasáhl dědu do ramene. Bohužel jen lehce.
Seshoumaru musel začít improvizovat.
„Dobrý, ale nikdy nebudeš mít na svého bratra, ten mě, aspoň zranil, ne jen škrábnul!“
Seiya se pokoušel nevšímat si jeho řečí, šlo to, než se zmínil o Kagome.
„K tomu ta tvoje Kagome, je to mrcha, hrála si s tebou, když tajně randila s jedním mládencem. Prý musela na potrat, abys nic nepoznal!“ ťal do živého. Nemohl snést, jak někdo očerňuje Kagome.

„Já mu ukážu! Takhle moji dceru nikdo hanit nebude!“
„Uklidni se, je to jen taktika, ty dežo!“ ozval se Naruto.
„Klid. Dívejte se, já věděl, že ji miluje.“ Gaara je lidově „srovnal do latě“.
Dál koukali na ten souboj. Jen čekali na svůj okamžik. Všem svrběli ruce od toho nic nedělání.

„Holky, musí to vypadat jako náhoda,“ varovala je Mari.
„Jasně, ségra, nejsme blbé, i když mám jisté pochybnosti o našich mužích.“ Přidala Shira svoji trochu do mlýna.
„Souhlasím, slovo gauč se u nás stalo tabu.“ Kazemi a holky se tomu zasmály, ale Kaname s Kagome ne.
„Víme, kam jdeme?“ ozvala se Kagome.
„Jistě, je jen jedno místo, kde by všichni měli být.“ Ujistila je Mari.

„Za to zaplatíš!“ Seiya udělal první krok, vypustil šíp. Čím více kroků, tím více šípů. Běžel už, když ho na kolena dostal dědův šíp. Nohu měl v jednom ohni, doslova. Dědova ohnivá chakra zasáhla jeho tělo.
„Jo? Jsem zvědav! Tvůj ubohý vítr nemá proti mému ohni šanci!“ vychloubal se, přitom udělal zřejmě svoji osudovou chybu. Přišel ještě blíž, vědom si svého vítězství.
„Vskutku, proto mám tohle!“ aniž bys řekl nějaké slovo, Seiya napjal luk, vystřelil šíp, který zasáhl dědu nepřipraveného. Rychle se kryl, aby nebyl zasažen silou větru. Písek ho ochránil dříve.
Šíp vletěl přímo do dědova srdce. To puklo, zbytek orgánů na tom bylo podobně. Seshoumaru se skácel k zemi. Aniž by si uvědomil, že zemřel. Seiya si pro něho přál dlouhou smrt. I tak to bylo dobré.
Výsledek byl stejný. Porazil definitivně minulost…

Pak si všiml, že kolem něho je písečný štít. Ten nemohl patřit nikomu jinému jak…

„Chlapi, je načase vylézt.“ Zavelel Gaara.
„Fajn. Ovšem mluvíš ty.“ Kankurou byl náhle celý zpocený. Asi ta nervozita, že někoho sledoval.
„Seiya-san, je mi líto, ale z části jsme viděli tvůj boj. Byli jsme zrovna na procházce. Z ničeho nic rána…“
„Kazekage-sama, nač ty řečičky kolem. Vím o vás od začátku. Věřil jsem vám. Svěřil se a vy mě prozradíte? Yashamaru snaž se příště nenadělat tolik hluku, ano?“ během řeči seděl, snažíce zahnat tu pálivou bolest, co přejde.
„Já už myslel…“
„Ty už radši nemysli,“ jeho řeč teď směřovala na Seiyu. „Ty, poslouchej, Gaara nám to řekl, protože se o tebe bál! Chtěl mít jistotu tvého bezpečí, hlupče!“
„Kankurou-dono, neřvete na mě! Nejsem váš syn! Nezajímá mě to! Zradil mě! Tečka! Už nebudu nikdy nikomu věřit, ani nikoho milovat!“ to už byl Seiya na pokraji sil.
Gaara mu dal facku! „Vzpamatuj se! Nikoho jsem nezradil! Přestaň si hrát na neviňátko. Jsi přesná kopie tady Sasukeho! Byl stejný tragéd, všechno se okolo něho mělo točit, a teď?“
„Díky, Gaaro,“ usmál se nevesele Sasuke.
„Je mi to putna! Proč se vlastně tady s vámi bavím? Měl bych se vrátit kam patřím, jak trefně poznamenala Kagome. Nemám s váma nic společnýho a pokud chcete, zabte mě! Nebudu jak Sasuke-san, nejsem on! Jsem Seiya, poslední Sakai!“
Sasuke převzal za Gaaru roli. „Ty seš já! Poslouchej se, tohle jsou moje slova, taky jsem světu dával na odiv, že jsem poslední Uchiha, připraven kdykoli zničit Konohu, za bráchy. Jenže láska mě změnila, tebe měla taky! Hergot, ty miluješ moji dceru. Měl bych tě zabít. Holt, nemůžu. To by mi Shira hubovala. To nechci! Rozmysli se, buď život tady s náma nebo si jdi kam chceš! Skončil jsem,“ tím Sasuke odešel s pocitem dobře vykonané práce. Při otočce se usmál.
„Souhlasím s ním,“ I Naruto byl fuč.
Kankurou odcházel společně s Yashamarem. „Ještě díky za to osvobození, kamaráde.“
„Věz, tady je tvůj nový domov. Vrať se, až budeš mít v té své palici dubové, jasno.“ S tím se i Gaara vydal za svými přáteli.
Seiya osaměl se vším, co mu bylo řečeno i nevyřčeno. Bylo na něm, jak zvolí.

Holky se hnaly, zbytečně. Na své cestě potkaly své manžílky. Jen Narutova byla v Konoze.
„Než začnete se vším, já se rozloučím. Hinata na mě čeká. Moje role zde končí, i když jsem zde byl jen na chvíli, bylo mi ctí.“ V tu ránu byl fuč.
Ze všeho nejdřív se osvětlila situace s Yashamarem.
„Ty kluku, paličatá, už děláš psí kusy jako tvůj otec,“ postěžovala si Kazemi.
„Mamí, to jsou ty geny. Nezměním se,“ řekl její syn. Kankurou jen kýval hlavou.
Dále na programu byla hlavní událost, Gaara vypověděl vše, co podle něho měly vědět.
„Je to teď na něm. Nečekal bych rychlý konec. Ještě to potrvá, než toho bude konec.“ Věštil Gaara.
Kagome je svěsila ramena, schoulila se matce do náručí. Brečela nejen pro sebe, i za Seiyu.
„Kagome, to bude dobré. Vzpomeň si, co jsem ti říkala o mém příběhu. Sni, prostě sni, dokud ti sen sám nepřinese skutečnost.“
Sasuke neměl to srdce se dívat na to, jak jeho dcera brečí. „Jak řekla Shira, sni, jako já. Dokud mě neosvobodila tvoje matka hřejivou láskou, co odtála moji nenávist.“ Kagome jen kývla.

O tři měsíce později

„Zase já?“ stěžovala si Kagome, když jí Gaara dal další misi.
„Ano, potřebuješ se zlepšit, moje milá neteři.“
„Už jdu,“ to netušila, že u brány Suny na ni bude čekat překvapení.
„Ty? Jak? Kdy?“ Kagome byla celá náhle nesvá.
„Přišel jsem si pro tebe, ale Gaara mi řekl o této misi. Využiji to i pro vyjasnění našeho vztahu.“ Podle řeči to byl jiný Seiya. Vyspělejší.
„Vztahu?“ podivila se ještě víc.
„Ano, chci být s tebou. Jako jsou spolu tví rodiče. Pochopil jsem jednu věc. Před láskou se nedá utíkat. Musíš ji jen dostihnout v pravý čas. Miluju tě.“
„Já tě taky miluju. Můj sen se stal skutečností.“ Poté se objali, políbili a vydali se vstříc svému osudu. Usměvaví a šťastní.

„To bylo pěkné,“ pochválil Sasuke knihu, kterou právě dočetl.
„Já vím, musely jsme Seiyovy slíbit, že některé okolnosti změníme.“ Řekla Shira.
„Chápu. Kam na ty názvy těch knih chodíte?“ zeptal se.
„To se ptej Kazemi, to ona přišla s tímhle titulem.“ Kniha se jmenovala Čelit svému osudu.

Už to tak bývá jeden příběh končí druhý začíná a o čem bude další? To nevím. Neznám všechny příběhy. Aneb život je autor sám. Nemyslíte?