Tvář ve stínu

Kráčí nocí, na osamocené prašné cestě se její kroky ozývají jako zvon. Když se rozloučila s přáteli a vyšla domů, neuvědomila si, že půjde sama.
Slunce už dávno zapadlo a tma vše hladově spolkla. Už měla velký kus cesty za sebou, za chvíli dorazí do své vesnice, za chvíli se již začnou objevovat první domy.
Alespoň tato myšlenka ji uklidňovala. Když odpoledne odcházela, nepomyslela na to, že by se vracela za tmy. Tak trochu z ní měla strach.
Ale už bude líp, v dáli už vidí lampy, jež osvětlují cestu. Už brzy bude doma.
Těšila se do peřin, do tepla. Vítr studil jako čert, navíc byla unavená, nejraději by už ležela.
Ale jakmile dorazila k první lampě a ocitla se v její záři, neulevilo se jí, jak doufala. Naopak. Vždyť v tom okamžiku neviděla dál, než co bylo osvětlováno. Okolní černota ztmavla ještě víc, v té chvíli měla omezený zrak, a jak říká její bratr: „Pak se na tebe zpoza každého rohu dívá vrah, toužící rozpárat tvé břicho, čekajíc jen na vhodnou chvíli, ale ty ho nevidíš!“
Rozhlédne se do tmy, nic nevidí. Pohlédne na své dlaně, červené od mrazu, poseté husí kůží. Její strach se zvětšuje. Kolikrát ji bratr děsil různými historkami o dívkách, které se nevrátily, o bezcitných zabijácích, kteří vyčkávají právě na noc a poté nemilosrdně zabíjí každého, koho potkají. Ačkoli se na to snaží nemyslet, nedaří se. Strach mění realitu; každá větev stromu se podobá ruce a dřevěné pahýly, jež z ní trčí, vypadají jako její morbidně zkroucené prsty. Tmavé a obrovské monstra bez tváře všude okolo. A když do nich narazí vítr, vydají ty umrlčí dlaně zvuk kostí, narážejících do sebe.
Opustí zářiví kruh a vstoupí do černoty, oči si na ni po chvíli zvyknou, pokračuje v cestě. Přece nenechá takové hloupé obavy, aby ji zpozdily. Brzy bude doma a vše už bude zase v pořádku.
Ale mysl se jen tak lehce neuklidnila. Vytvářela představy stínů, jež mohly patřit kdovíkomu, skákaly z jednoho místa na druhé, tu a tam, rychlé, nekončící.
„Sakra…Krucinál!“ zakleje do prázdna, „čeho se to vůbec bojím?! A stejně, je to bráchova chyba,“ mluvila tiše pro sebe, „ říkala sem mu, ať jde taky, idiot!“
Zamňoukání. Stop, dál už ani krok, nohy neposlouchají. Srdce se nejprve na malý okamžik zastaví a poté začne tlouct jako o život. Sliny v ústech, nejdou spolknout. Znovu zamňoukání. Pohlédne jeho směrem. Zaječí do ticha. Hlava, žádné tělo! Kde má, proboha, tělo?! Stojí tam a hledí na to zvíře a pak si to uvědomí. Kočka, černá jako uhel, stojí ve tmě, jen hlava jí čouhá do záře další lampy. Opravdu to vypadá, jako by neměla tělo, pouze hlavu.
„Ježíši,“ zhluboka si oddechne, „vyděsila mě kočka! No to snad není možné!“ zasměje se a na chvíli se jí trochu uleví. Ale něco je špatně. Ta černá hlava na ni hledí. Žluté oči. Zírají. Neuhnou pohledem. Jako by byla zkamenělá. Děsí ji.
Rychle se otočí a jde pryč rychlou chůzi, skoro utíká. Vzduchem se nese její hlas: „Je to normální? Dělá tohle kočka vždycky?“
Otočí se a uvidí hlavu toho ďábelského tvora, stále stojí na svém místě, stále se dívá jejím směrem.
„Ježíšikriste!“
Začne utíkat. Zhluboka vdechuje studený vzduch, a když vydechne, line se jí od úst bílá pára. Všude je mrtvo, nikdo ji nevidí, nikdo, kdo by se zítra mohl smát, že je strašpytel. V tu chvíli jí to bylo ale jedno. Co nejdál od kočky, jediná myšlenka, která ji zajímala.
Proběhla pod čtyřmi lampami, než se zastavila. A když se ohlédla, neviděla ji. Samozřejmě, že ne, prostě odešla po svých někam pryč! Byla to normální kočka!
Chvíli stála na místě ve světle, dech se zklidnil, nohy přestaly bolet. Pak se znovu vydala na cestu. V tomto úseku domů přibývalo; postavený jeden vedle druhého, lemovaly hliněnou cestu. Byly to dřevěné domky se dvorkem a malou zahrádkou, jež ohraničená dřevěným plotkem, nejčastěji stála mezi budovou a cestou.
V duchu si vynadala za to, jak se zachovala. Mít strach z kočky! Není to přece poprvé, co jde sama v noci domů, tak v čem by měl být dnešek odlišný?
Byla to otázka, která ji uklidnila, dokud na ni nenašla odpověď. Všude tma! Nikdo vzhůru. To není možné, vždy se najde někdo vzhůru nebo alespoň někdo, kdo zapomněl zhasnout. Dnes ale ne. Jen měsíční světlo se místy odráželo od skla a zatřpytlo se.
Strach, kterého se zbavila, se vracel. Tolik zvuků se neslo vzduchem. Hlasité houkání sovy, nepravidelné šplouchání studené vody v nedalekém potoce, žáby, vřískající nesmyslné árie, praskání větví z okolních lesů. Kdo to může být? Lesní zvěř nebo někdo jiný? Malé šutry jí pod nohama nepříjemně vržou.
Neustále sleduje okolí napravo, hned zas nalevo.
„Co se to stalo? Proč je všude tma?“
Jde rychlou, svižnou chůzí. Nohy, jež před chvílí ještě bolely, si už zvykly a snad jedině ji trochu studí chodidla v nepříliš teplé obuvi.
Prošla zatáčkou a konečně spatřila svůj domov. Ještě kus sice zbývá, ale už ho alespoň vidí. Ten pohled ji mírně uklidní.
Dojde k nejbližší lampě a zastaví se, aby si prohlédla kapsy kabátu, v kterých má ukrytý balzám. Rty má rozdrásané od mrazivého větru a bolestivě štípou.
Před ní se cesta, po níž kráčí, rozbíhá do dvou směrů; jeden zůstává přímý, ten druhý směřuje doleva a po chvíli se začne stoupat do kopce, cesta do lesa.
Vtom uslyší hlas. Něco křičí. Co to volá? Zaposlouchá se. Je tlumený, přesto hlasitý, musí být blízko. Co to volá? Další křik. Ježíšikriste, volá o pomoc! A je blízko. Odkud přichází?! Otočí se. Oči ustanou na vedlejším domě. Určitě to přichází odtud! Její soused, Shijin! Pozná jeho hlas. Krev v žilách ztuhne. V hrdle vysychá. Studený pot stéká po čele a nepříjemně studí. Další křik. Tentokrát zoufalejší. Chce se pohnout, ale nohy ji neposlouchají. Stojí jako přimrazená na místě. Cit z rukou vypršel, balzám spadl na zem a rozbil se. Prsty se třesou, neovládá je. Svět se zastavil. Jediné, co vnímá, je mužův hlas. Co se to děje?
Vyjeknutí. Co se stalo? Další křik, tentokrát spíše řev. Bolest. Někdo mu ubližuje! Jejímu sousedovi! Další řev. Ještě zoufalejší. Jako by ho řezali na kousky. Větrem se nese všechna bolest, kterou cítí. Pak se najednou utiší.
„Proč to děláš?“, ozve se z domu, proneseno tak tiše, že to málem neslyšela. Žádná odpověď jen smích. Shijinovo poslední bolestné vyjeknutí. Ticho. Je mrtvý! Netrvalo to ani půl minuty. Co má dělat?
Přemýšlí. Pláče, ani si to neuvědomuje. Plíce jako by byly prázdné, nestačí dýchat. Hlava se točí. Mžitky před očima. A ve chvíli, kdy nohy vypoví službu a ona začne padat, ho uvidí. Muž. Stojí za oknem. Není to Shijin! Není zraněný. Ani nevypadá, jako by jej ještě před vteřinou něco trápilo. Z jeho tváře vidí pouze ústa, osvětlená světlem z lampy. Usmívá se, nepřátelsky, spíše se vysmívá. Vyplázne nepřirozeně dlouhý jazyk a olízne tenké rty. Jeho oči, žluté jako oči hada, září ve tmě. Dívá se na ni. Najednou se cítí jako kořist, kterou si vyhlédla šelma. Má strach. Chce už být doma! Dívají se na sebe. Hlava se přestala točit. Mžiky zmizely. Teď je pouze on. Vidí ji. Co s ní udělá? Má strach!
Pak se pohne. Záblesk. Něco se zatřpytilo na světle. Co to bylo? Kunai! Drží se před tváří. Ale co to…? Je špinavý. Od čeho? Rudá. Krev! Panebože! Vrah! Znovu vyplázne jazyk. Olízne zbraň. Znovu se ušklíbne. A pak se pomalu otočí a odejde. Určitě míří ke dveřím! Nemilosrdný zabiják a jde si pro ni.
Bála se, že ji nohy neposlechnou, ale spíše měla co dělat, aby nezakopla a nespadla. Tak rychle utíkala.
Panebože, co budu dělat? Proč tu nikdo není, proč mu nikdo nepomohl? Tisíce myšlenek se jí míhá hlavou, ani nad tím nepřemýšlela, když na křižovatce zabočila vlevo.
Ano, tak je to dobře! Kdyby utíkala po cestě, lehce by ji kvůli těm pitomým lampám uviděl, ale takto vběhne do tmy. Stačí vyběhnout kopec a dostane se k jejich zahradě a pak domů. Vběhne k zadním dveřím, určitě budou zamčené. Ale to nevadí, to vůbec nevadí. Prostě zaklepe na bratra, který má pokoj hned vedle, otevře jí, nikdy moc tvrdě nespí.
Snaží se utíkat tiše, ale zakopává o kameny. Má co dělat, aby je její uslzené oči zahlédly. Všude okolo stromy, které nepropustí ani paprsek měsíčního světla. Neustále se ohlíží, ale nevidí ho.
„Zabil Shijina!“ Nemůže tomu uvěřit, přestože před chvílí byla svědkem jeho smrti. Tolik křiku, tolik bolesti! Spíše si to nechce připustit, Bojí se.
„Proto je všude tma, všichni jsou mrtví!“ Ne, zatřepe hlavou a vyžene tuto myšlenku z mysli.
„To je pitomost,“ mluví tiše k sobě, „nemohl zabít všechny ve vesnici! To je hloupost!“
Nesoustředí se, zakopne a spadne; tělem jí projede bolest, ostrý kámen jí pořezal ruku. Cítí, jak jí teplá krev stéká po dlani. Jen ji hrubě otře do kabátu, vstane a rozběhne se dál. Vyběhne kopec, přeleze plot.
Dobře! Stačí dvě zahrady a budu na naší!
Znovu utíká, nohy ji bolí, ale poslouchají.
A když se pak ocitne na svém území, srdce jí zaplesá. Stačí uběhnout pár metrů, proběhnout okolo veliké kopy dřeva, pak zabočit vpravo, seběhnout kopec a je doma!
Byl to možná kousek, ale trval nekonečně dlouho. Každý krok sice znamenal blíže k domovu, k bezpečí, ale zároveň byl tak těžký. Byla unavená, v krku ji drásalo. Tráva tišila její kroky, jen její hrubý chraplavý dech se ozýval do temné a krvavé noci.
Už! Zbývá jen ten hloupý kopec!
Nohy se odrazí. Skok. Už je doma! Pak se srdce zastaví; slyší hlas. Smích. Za ní! Ve vzduchu se otočí. Je to on! Stejně ďábelské oči, zářící ve tmě jako zraky šelmy.
Ztěžka dopadne na zem a odře si bedra. Vzduchem se znovu snese jeho smích.
„Co chceš?!“ má zoufalý hlas, naplněný strachem, „Kdo si?“ Skoro koktá.
Stál na kopci naproti ní, když odbočovala, musela ho minout snad o metr. Už mohla být mrtvá! Tato představa ji skolila, nohy jí ztěžkly a nechtěly se hnout.
Muž neodpoví, místo toho udělá krok dopředu; měsíc mu osvítí tvář. Jeho nepřirozeně bledá kůže jakoby září. Dlouhé tmavé vlasy mu vlají před obličejem. Stále na ni zírá, hadí oči ji probodávají, je to dravec a našel ji.
Zoufalá a vyděšená se nadechne a znovu zakřičí: „Tak co chceš?! Cos mu udělal?!“
Vrah ale neřekne nic, pomalu, vědom si, že má mnoho času, že noc patří jemu, vytáhne zpod tmavého oděvu kunai. Udělá krok, Další. Blíží se! Jde k ní! Zabije ji!
Shromáždí poslední síly, které ji strach dovolí ovládnout, zvedne se a rozběhne k zadnímu vchodu. Bude zamčeno! Co budě dělat? Nemá čas, klepat na bratrovo okno!
„Dop***le, klidně ty dveře vyrazím!“
Zbývá jí několik metrů. Stačí vyběhnout ty blbé schody a bude doma. Jeden schod, druhý, třetí. V tom ale muž promluví, poprvé za tento osudný večer slyší jeho hlas; po zádech jí z něj přehne mráz. Tak klidný a zároveň krutý. Zněl jako hadí syčení.
„Ty si vážně myslíš, že je tam vevnitř všechno v pořádku?“
A tu si s hrůzou uvědomí, že jsou otevřené dveře.