Odsouzená 10

Kakashi stál jako přimražený, nedokázal se pohnout, několikrát otevřel pusu, aby něco řekl a poté ji zase zavřel. To se mu nestalo od doby, kdy mu sdělili, že jeho otec je mrtvý. V hlavě mu lítalo několik myšlenek pořád dokola a on je nedokázal zastavit.
„Takže vy mi chcete říct, že ona…“ Dokázal konečně něco zamumlat.
„Ano, Kakashi.“ Tsunade si povzdechla, „Ale to není jediné, co jsem ti chtěla říct. S Hinatinou dočasnou situací nastává problém jménem Naruto a Montaro.“ Upřela na ninju před sebou zoufalý pohled, „Jeho syn.“
„Když myslíte Jeho syna, tak myslíte Suriho?“
„Uhádls.“
„Ale o něm jste se nezmiňovala.“
„Tak se o něm zmiňuji až teď.“
„Ale…proč je důležitý?“
„Kakashi, vždy ti to neuvěřitelně pálilo, ale poslední dobou, je s tebou něco divného, co se děje mi řekneš až později, teď je důležité to, že On souvisí s Ní.“ Bělovlásek se zatvářil uraženě, ale naštěstí pro něj, to pod maskou nebylo poznat, kdyby to zjistila Hokage, věřil, že by byla schopná ho prohodit oknem, tak jak měla občas ve zvyku s Narutem, nebo někým jiným, kdo se ji v nesprávnou chvíli, dostal do rukou.
„Napni všechny smysly a pozorně mě poslouchej,“ nabádala ho Hokage, „tady půjde do tuhého, pokud se něco pokazí, a v našem štěstí, se něco zvrtne, zvlášť když v tom má ruce Uzumaki. Občas se velice až moc podobá své matce.“ Povzdechla si, ale do tváře se jí vnutil úsměv, který se zase brzo vytratil.
„Montaro, je syn Suriho a jak už jsem ti řekla, to kvůli nim je Hinata ve vězení a je jen na ní, kdy se z něj dostane, ale jak oba víme, je tu člověk, který se jí bude snažit pomoci, ale co bude s Montarem to netuším. Může se stát pro ty dva nebezpečný, nemyslím si, že jim bude chtít pomáhat, ale naopak, bude jim stát v cestě.“ Probodla ho tvrdým pohledem, který jasně říkal, že tady jde o hodně.
„A proto, ti ho dávám jako úkol do další mise. DO té předchozí se už nevrátíš, pošlu místo tebe někoho jiného, až bude potřeba, ale ty jsi teď důležitý tady. Jsi jediný, kdo se na tu část úkolu hodí, neznám nikoho lepšího, kdo by byl pro tuto práci lepší, nežli jsi ty,…“
„A Gai,“ pomyslela si pro sebe. „Ale to ti říkat nebudu, nebudu ho do toho zatím vůbec zapojovat, až časem… takže do imaginárního diáře napsat: Sehnat co nejrychleji Gaie!“
„…tudíž ho budeš hlídat. Musíš se postarat, aby se nepřiblížil jak Hinatě tak k Narutovi. Něco mi říká, že ty dva by se nesnesli, a nechci nic pokoušet.“
„Rozumím, ale když mi ho tu tak popisujete, tuším, že je na něm něco špatného, co je on zač, kromě toho, že je to Jeho syn?“ Nadhodil Kakashi otázku, která mu dělala starosti. Nevětřil z odpovědi nic dobrého, věděl, že je špatná, ale nebyl si jist, pro koho.
Princezna si nahlas povzdechla. „To je ta poslední věc, která je důležitá, velice důležitá a neví o ní opravdu nikdo jiný kromě nás dvou, Suriho, Montara a Hiashiho. Já se o tom dozvěděla před pár měsíci, když se to všechno začalo plánovat, byla jsem velice překvapená. Myslela jsem si totiž, že je to někdo jiný, potom mi to ale došlo.“
„Co se tedy děje?“ zeptal se netrpělivě ninja.
„Hinata…Je to… je jeho snoubenka.“ Vydechla konečně těžce.

O ČTYŘI DNY POZDĚJI
Seděla ve své oblíbené poloze. V chladném koutě cely, nohy natažené před sebou tak, aby si nepotrhala stehy na kolenou, ruce položené v klíně, hlavu opřenou o zeď a přemýšlela. Její myšlenky se neustále točili okolo jedněch a těch pár samých věcí. Jedna z myšlenek patřila Narutovi.
Už čtyři dny se neukázal, přitom slíbil, že zase brzy přijde. Znamenalo snad to brzy, až se mu zachce? Nechce ji vidět? Zhnusila se mu tím? Všechno na ní jen hrál?
„Ne! Sakra Hinato, vzchop se! Už ti tu z toho hrabe a to tě ještě ani nestihli mučit-k čemuž se možná brzo dostane, vzhledem k tomu, že za pár hodin máš soud a nemáš nic, co bys u něj mohla použít na svoji obranu. Přiznej si to. Nemáš šanci, ale Naruto tě nezradil!“ Mumlala si sama pro sebe.
Jediná společnost, kterou tu měla, byl její vlastní osoba, stráže kteří ji nosili jídlo a pití a Ten hlas. Ano, zase se ozval, ale neřekl ji nic užitečného, vlastně si s ní jen povídal. Přesto, že moc s ním o tom nechtěla mluvit, jelikož neměla nejmenší tušení kdo to je, nějaké to slovo prohodila. Cítila, že jí pomáhá a nechce jí ublížit, také cítila, že ho zná, ale odkud? Proč jí ten hlas připadá tak povědomí a vzdálený zároveň? Proč o sobě vůbec nemluví? A proč ho slyší jen ona?
„A kde je sakra Naruto?“Dodala nahlas trošku rozčíleně.
„Přece tady,“odpověděl jí jeho hlas. Očima prohledala prostor před celou a vážně našla, to co hledala. Stál tam, ruce měl za zády, oči upřené do těch jejích.
„Naruto,“ vykřikla potěšeně a postavila se na nohy, snažila se jít co nejrychleji, ale rychle se zastavila, když zase uslyšela ten hlas.
„Nechoď k němu! To není Naruto, někdo se za něj jen vydává.“ Hinata nasadila nechápavý výraz a natočila se, aby na ni Naruto neviděl moc dobře.
„Hinato, co se děje?“ ptal se, se starostí v hlase a skrytou zvědavostí.
„Jen,…“ snažila se něco rychle vymyslet, když v tom se rychle dotkla pravého kolena. „Strašně mě bolí ta noha,“ zalhala a dál mu nevěnovala pozornost.
„Jak to myslíš?“ vyslala myšlenku tomu hlasu. Zjistila, že s ním může komunikovat díky myšlenkám, vlastně to zjistila díky němu. Pomáhal jí s tím, a ona to teď dokázala ovládat, ale jen s ním. Pokusila se promluvit na stráže v myšlenkách, ale nedařilo se, až později zjistila, že může myšlenkami mluvit jen k němu.
„Podívej se na něj, jeho oči… nezdají se ti tmavší? A jeho pouzdro na noze. Naruto, ho nosí na pravé ne na levé…“
„A jeho čelenka. Nikdy nevychází bez čelenky,“dodala Hinata. Už ji to došlo.
„Správně.“
„Ale…co mám dělat?“
„Chovej se normálně, nesmí dostat podezření, že o něm víš. Jdi a postav se před mříže, natáhni ruku, ale nezapomeň, ty se jich nesmíš dotknout, musí on, tak to poznáš. Nikdo nevydržel nápor mříží až na blonďáka s Kyuubim. Až protáhne ruku, ucukne. Ten nápor nevydrží.“ Hlas mluvil klidně ale ostražitě.
„Dobře,“zašeptala Hinata myšlenkou a poté se otočila s úsměvem na tváři.
„Už je to dobré,“ řekla a začala se znovu přibližovat k „Narutovi“.
„Pořád to tolik bolí?“zeptal se s překvapivým zájmem v hlase.
Přikývla, „občas-jako teď, mi do toho vystřelí prudká bolest, ale kolikrát trvá mnohem déle, než přestane.“ Znovu se usmála a konečně stanula u mříží. Nestála u nich úplně, jen tak, aby mohla natáhnout ruku a nedotkla se při tom mříží.
„Naruto-kun?“ Oslovila chlapce.
„Hmm?“
„Uděláš pro mě něco?“ zeptala se.
„Cokoliv,“ zašeptal hlasem, u kterého na chvilku zapomněla, že před ní nestojí její Naruto, ale někdo, kdo se za něj jen vydává. Dokázal ho dobře napodobit, ale přesto zapomněl na důležité věci, které k němu patří. Neměla ponětí, kdo se za něho mohl vydávat. Všichni ve vesnici ho znali, pro tolik lidí byl vzor, chlapci si hráli na Naruta a nepřátele, a přesto je tu někdo, kdo se za něj vydal. Ale proč?
„Dotkni se mě. Chci cítit tvoji kůži na své,“zašeptala vzrušeně.
Blonďák se zarazil, na chvíli se mu v očích něco zalesklo, ale dívka nedokázala poznat, co to bylo. Poznala, že váhá, a to jí jen utvrdilo Jeho slova. Není to Naruto. On už mříže překonal, a neváhal ani chviličku.
„Prosím,“ zaprosila a nasadila psí oči.
Překvapilo ji, když ucítila teplý dotek na své kůži. Nečekala, že to udělá, čekala různé výmluvy, ale nic. Místo toho se jí opravdu dotýkal, pohladil jí po její natažené ruce a přitáhl ji trochu blíž k mřížím, musela se zapřít, aby se jich nedotkla.
Najednou se ozvala rána, jako když vybouchne nějaký klon, ale tentokrát se nikdo nevypařil.
Před dívkou už nestál blonďatý chlapec s očima čistýma jako to nejjasnější nebe, nýbrž krásný hnědooký ninja.