Konec světa? To my zvládneme i sami! - 03

Mezitím, co se i v jiných částech světa pomalu dozvídali o blížící se zkáze, ať už odhodlaní tomu věřit, nebo nikoliv, i jinde se děly prapodivné věci, nad nimiž by jistě normálnímu člověku zůstal rozum stát a už se nepohnul.

V temné místnosti, při světle skomírající lampičky, se skláněla osoba nad štosem papírů, něco na ně psala, hned zase gumovala, zoufale se chytala za hlavu a chvílemi si rvala vlasy, kterých už náhle na nebohé lebce zbývalo jen několik, a z nebohého člověka se tak celkem nedobrovolně stával plešounek.
"Ne, tohle není ono," mumlal si dotyčný celkem zoufale pro sebe a už další zmačkaný papír následně opsal pěkný oblouk místností, načež přistál u nohou druhému přítomnému, který si, nevěda o trápení svého pomocníka, v klidu hověl v pohodlném křesle a chrápal u svého odpočinku tak hlasitě, že to nebohému počítajícímu a propočítávajícímu muži rvalo nervy na cucky.

A když k tomu všemu spící mistr začal ještě ze sna pokřikovat jméno nejmenované blond Sanninky, proslulé svým poprsím po celé zemi, brýlatý maník to už nevydržel, vyrval si z hlavy poslední zbytky vlasů, vyskočil ze židličky a začal s maniakálním výrazem ve tváři cloumat rameny svého mistra, jenž, procitnuv z dřímoty, vykuleně valil hadí oči, totálně netušíc, co se ksakru děje.
"Jak můžete takhle klidně spát?!" ječel Kabuto a jeho hlas s každou slabikou dosahoval vyšší a vyšší frekvence až se zdálo, že snad svoje nářeky chce tlumočit i netopýrům.
"Co...?" zamumlal nechápavě Orochimaru a pokusil se setřást svého nohsleda, leč marně.
Kabutovy pěsti byly až moc pevně sevřené kolem bělostných ramen.
Teprve, když sebou Hádě začalo cloumat ze strany na stranu jako šílené a ječet, ať ho sakra pustí, uvolnil plešatý Kabu svůj stisk. Křičet ale nepřestal. Z jeho zmatených slov však nebohý hadí ninja nedokázal pochytit nic než fakt, že se brýlatec zjevně něčeho neuvěřitelně děsí.
"No a jestli na to nepřijdu, tak prostě umřem a basta!" ječel právě Kabu, když mu na obličeji přistál polštář, na něm ještě před pár minutami Oro klidně snil. To ho donutilo zavřít kušnu.
"Za prvé," pronesl Sannin poté klidným hlasem, "přestaň mi tu ječet jako ženská v přechodu."
A tak se Kabu do dalšího řevu nepustil, kecnul si na zem a tiše čekal.
"Za druhé," udělal Had rozmáchlé gesto, jímž obsáhl směsici papírů a vytrhaných vlasů všude kolem, "co má znamenat tohle?"
"To..." chtěl už vysvětlovat jeho poskok, ale byl zaražen rázným máchnutím bílé ruky.
"A za třetí," dodal ještě s mohutným povzdechem Orochimaru, "nechápu ani slovo z toho, co tu blábolíš."

Nastala trapná chvíle ticha. Orouš znovu seděl v křesílku a čekal nějaké vysvětlení a Kabu si nebyl jist, zda už může mluvit nebo ne, a jestli vůbec dokáže svému mistru nějak vyložit situaci. A tak vteřiny ubíhaly a nic se nedělo. A teprve když se Orochimarovi znovu počaly zavírat očka, došlo brýlatému, že by asi měl něco říci.
"Víte," začal opatrně, čímž Sannina znovu probral k životu, "z velice důvěryhodných zdrojů se ke mě donesla informace...velkého významu..."
Jeho hlas se klepal strachy a nakonec se musel opřít o stůl, z nějž v tu chvíli sletěl jeden z rozkreslených grafů a snad tisíc papírů, pokrytých různými výpočty.
"Totiž," pokračoval po řádném nádechu a výdechu, "proslýchá se, že se prý blíží-" a zase se zarazil.
Chvíli trvalo, než do ticha místnosti zaznělo to slovo.
"...apokalypsa."
A pak zase ticho.
"Apo cože?" vyhrkl najednou Ori, který očividně toto slovo slyšel poprvé.
"Konec světa," osvětlil Kabuto a nebýt toho, že byl sám vyděšen téměř k smrti, určitě by nad nedostatkem vědomostí svého mistra protočil oči vsloup.
"Ale já se neptal na konec světa!" kníklo uraženě hádě, "ale na to blbý slovo na apo-...!"
"Orochimaru-sama," zkusil to Kabuto ještě jednou, "apokalypsa je označení pro konec světa. A ten se valem blíží."
Hadí hlava, na které na rozdíl od té Kabutínkovy, ještě stále byly vlasy, pomalu přikývla, jak se informace dostávala do šedé kůry mozkové.
"Fajn. Ale co to má společnýho s tímhle?!" chtěl vědět Oro, ukazujíc na nepořádek všude kolem.
"Ono totiž má existovat jediné místo široko daleko, kde se můžeme zachránit. Nějaké energeticky silné, nebo tak."
"Aha. A tohle s tím místem souvisí?"
"Ano, pane. Snažil jsem se totiž určit jeho souřadnice."
"A proto jsi mě vzbudil?"
Kabu téhle debaty nakonec nechal jako první. Rezignovaně si povzdechl a s hlavou vraženou hluboko mezi rameny začal rýsovat další graf.

Po několika hodinách, kdy Had už zase snil o bujném poprsí své bývalé spolubojovnice, vyskočil brýlatý radostí ze židle.
Podařilo se mu ono místo skutečně objevit.
"Mám to!" zvolal radostně, čímž Orina znovu probudil, načež ten sebou leknutím praštil o zem a zapadl do hory papírů, které ji pokrývaly.
"A kde to je?" zeptal se.¨
"Pokud jsou mé výpočty správné, jedná se o druhý Konožský severní úkryt," oznámil rozradostněný holohlavý Kabuto.
"Paráda," ocenil Orochimaru, ovšem bez jakékoliv emoce v hlase nebo v obličeji, "a teď to tady ukliď."
Nevěděl, zda má všem těm řečem o Apokalypse, konci světa nebo něčem takovém, věřit. Ale i tak se mu ono místo hodilo. Kdysi dávno si totiž právě v tom úkrytu zapomněl jednu velice důležitou věc... a když nic jiného, tak se pro ni vrátí.