Co život vzal a dal

Na několik vteřin se zastavil svět. Sevřelo se mi srdce a v očích jsem ucítil první slzy. Zahnal jsem je zpátky. Jsem uprostřed bitvy, nesmím se nechat rozptýlit, ničím. Napomenu sám sebe v duchu. Kolem mě proletí velký hřeb. Lhal bych, kdybych řekl, že nejsem zdrcený. Nejsem však sám. Každý zde ztratil někoho blízkého. Koutkem oka zahlédnu plačící Ino a zachmuřeného Choujiho.

„Ani slovo.“ Upozorním je oba.

„Teď ne, musíme se s tím vyrovnat později.“ Dodám, avšak tak tiše, že jsem to mohl slyšet jen já sám. Už jsem se rozhodl. Plán prostě musí vyjít.

Vydávám příkazy. Všude je cítit pach krve a nebe nabralo její barvu. Je mi z toho zle. Se strachem v očích pozoruju, jak Naruto váhá kvůli smrti Nejiho. Nesmí zaváhat, nesmí. Všechno je závislé na něm. Sleduji, jak se po jeho tváři vytváří slané potoky. Proč jemu je dovoleno plakat? Nemohu se tím zabývat. Nepřítel zpozoroval jeho váhání, podporuje jeho popraskanou psychiku. Kam se sakra poděl ten uječený kluk se svým odhodláním, když je ho zapotřebí nejvíc? Už se téměř rozkřiknu. Než však naberu do plic vzduch, přistane na jeho obličeji téměř něžná facka. Dívčí ruka zůstává na té tváři položená. Když k paži najdu obličej, nevím jestli se smát, nebo divit. Hinata. Neslyším co si povídají. Ale ta slova mají efekt. V Narutových očích se opět zaleskne odhodlání. A pro nás tím opět zahořel plamínek naděje. Zhluboka se nadechnu. Ani jsem si nevšiml, že zadržuji dech. Bee - san útočí na Juubiho. Ozve se nelidský řev a pak rána.

Nic nevidím. Jako bych slyšel hlas svého otce, smích Asumy. Hloupost, nebo ne? Pokud jsem mrtvý…

„Na to ani nemysli mladíku!“ Uslyším hrozný ječák své matky.
Úder přes tvář mi pomohl uvědomit si, že žiji.

„Nebijte ho je zraněný.“ Ozve se další hlas a já cítím jak bolesti ustupují. Jistě, léčí mě medik.

„Opovaž se tady umřít. Já jsem tě přivedla na svět a já tě z něj taky můžu sprovodit. Ale bez mého svolení neumřeš. Ne ty!“ Konečně dokážu zaostřit. Matka je zdrcená, na pokraji svých sil. Její zděšení a strach čtu z každého pohybu, nádechu, gesta.

„Ještě jsem pořád tady.“ Ujistím ji.

Pokývne hlavou na důkaz, že slyší. Vzpřímeně se postaví. Ačkoliv z ní jde často děs, dnes jí musím vzdát hold. V jeden den ztratila přítele, milence, manžela a životní lásku v jedné osobě. Přesto se dokázala postavit a stát vzpřímeně. Konečně, dnes poprvé chápu, proč si jí můj otec tak vážil, proč ji miloval.

Rány jsou vyléčeny. Pohled kolem dokola je…uspokojivý. Byl jsem mimo asi déle než jsem myslel. Juubi zmizel. Ale stále není vyhráno. Pořád jsou tu ti dva děsivý chlápci. Kakashi – san vztekle odvádí falešného Madaru od prvního. Nevím, co řekl, ale rozčílení nepřítele je vidět i sem a jeho vztek pulzuje vzduchem. Za několik okamžiků, nejsou víc než jen tečky v dálce. Následuje ho sestavená skupina, přesně podle mé strategie. Pravý Madara opět zaútočil. Je těžké bojovat s někým tak silným. Navíc má v záloze techniky prvního Hokáge.
„Shikamaru, potřebuji tvoje schopnosti.“ Rozkaz přišel od Tsunade – sama. Vím to i bez ní, neustále na tom pracuji. Znovu se vracím do kolotoče bitvy. Držím se co nejvíc původního plánu. Ale téměř všechno selhává, ten basta*d je mrtvý. Jak mám zabít někoho, kdo už nežije?

Během útoků, jsem se vzdálil od původní divize. Stojím v zádech Sabaku no Temari. Na chvíli polevím v ostražitosti. Zauvažuji nad tím, jak je podobná mé mámě. Samozřejmě povahou. Náhle ucítím velmi silnou chakru. Asi 200 metrů východně se objevuje postava. Tmavé vlasy, prozatím černé oči, a v ruce dlouhá katana.

„Uchiha.“ Vyjede mi udiveně z úst. Pohybuje se rychle. Další problém.

„Otravné.“ Nicméně nemá cenu se litovat. Brzy se však ujišťuji, že ten arogantní člověk je na naší straně. Nevycházím z údivu, jak lehce se zapojil a jak dokonale spolupracuje s Narutem. Prodírám se dopředu. A za sebou táhnu blonďatou sestru Kazekageho. Cestou jí vysvětluji, co po ní žádám. Na nic se neptá.

Neustále silné útoky a protiútoky. Nemůžu se k němu dostat. Už několikrát jsem se pokusil svázat ho stínem. Začínám být vyčerpaný. Všichni Kage, vojáci i medici jsou unavení. Podařilo se mi to! Ale jak? Rozhlédnu se. Kakashiho skupina je zpět. A odvádí skvělou práci. Všichni odvedli dobrou práci. Je po všem. Madara je mrtev, snad tentokrát navždy. Dávno mi došla čakra. Jsem absolutně vyčerpán. Upadám do mdlob.
---------------------------------------------------
„Zase sedíš tady?“ Nezapomenutelný hlas.

„Jsi otravná Temari.“ Nařknu ji bez otočení k ní.

„Já vím, a ty jsi líný.“ Vrátí mi to.
Zůstává stát u první řady náhrobků. Konečně mohu pohlédnout jejím směrem. V náruči drží naši dvouletou dceru, a na zádech ji vyvažuje typickým vějířem. Pohledem se vrátím k náhrobku.
„Tak zase za týden, otče.“ Rozloučím se.
Dojdu ke svojí rodině, vezmu dítě do náruče a odcházím domů…Život mi mnoho vzal, a mnoho jiného dal. Jako pokaždé. Jako každý věk.