Tak stejná a přesto úplně jiná 11

Jen přátelé?

„Zradila jsi nás! Dovolil jsem ti posílat dopisy, pod podmínkou, že už zůstaneš tady a už tam nebudeš chodit a ty jsi mě neposlechla?!“ Pein byl zlostí bez sebe. Bohužel se všechno dozvěděl od Zetsua, který sledoval Tif až do Konohy.
Zatracený Zetsu, že zrovna on musí abstinovat. „Hele, chtěla jsem se s nimi jenom rozloučit a říct, že už mě nikdy neuvidí, stačí?“ Tifa nevěděla, co má na to říct. Nečekala, že by na to někdo přišel.
„NE! A rozhodně ses při tom nemusela líbat na veřejnosti s tím Kyuubiho Jinchuuriki! Víš, jaké nebezpečí to může pro nás znamenat, kdyby někdo zjistil, že k nám patříš?!!“
„Nikdo tam nebyl a navíc já k vám...“
„Ticho! Máš zákaz jakéhokoli styku z někým kromě nás, což znamená, že máš zákaz vycházení a pokud budeš chtít trénovat, někdo půjde s tebou. Rozumíš?!“
„Ale já...“
„Žádné ale! Už sem řekl! A teď jdi pryč, mám na starosti důležitější věci, než tvoje puberťácké výlevy.“
Tifani stála na místě jako opařená. Chtěla začít křičet, ale stejně by to nemělo žádný smysl, proto se jen pomalu otočila a šla pryč. Začali ji strašně pálit oči. Když procházela obývákem, cítila na sobě pohledy všech v místnosti. Odklonila hlavu na druhou stranu, než byli ostatní, aby neviděli její slzy, ale nešlo je udržet. Rozběhla se pryč. Bylo jí jedno, jestli dostane další trest za porušení zákazu. Doběhla až na louku nedaleko sídla. Uprostřed byl strom. Často pod ním před lety sedávala, když měla mizernou náladu. Uběhlo jen pár minut a uslyšela, jak na nic mluví známý hlas.
„Dlouho jsi tu nebyla. Naposledy, když byl Deidara vážně zraněný.. jsou to už čtyři roky. Tehdy ti bylo čtrnáct pokud se nepletu. Od té doby jsem tě neviděl brečet, dusila jsi to vždycky v sobě.“
„Co chceš Itachi?!“
„Nic, jenom si přátelsky popovídat, pomlouvat ostatní, možná tě i utěšit..“
„Už nejsem malé děcko! Dávno nepotřebuju utírat slzičky, postarám se o sebe sama.“
Chvíli bylo ticho, které ale přerušil Itachi.
„Co se vlastně stalo v Konoze, že na tebe šéfík tak křičel? Už jsi mu toho sice udělala hodně, ale takhle na tebe nikdy nekřičel.“
„To je složité a nic ti do toho není!“
„Fajn, jenom jsem si chtěl s tebou o tom promluvit. Jako přítel, ale když nemáš zájem, nebudu se vtírat. Čau.“
Itachi už byl na odchodu, ale Tifa ho na poslední chvíli zastavila slovy: „Dal mi pusu.“
„Kdo? Uzumaki?“
„Né, asi tvůj bratr... Jasně, že Uzumaki.“
„Aha," Itachi vypadal zaraženě a trochu zklamaně, ale hned pokračoval, "a... ty ses do něho zamilovala, že jo?“ řekl trochu s lítostí v hlase.
„Noo... já bych tomu ani láska neříkala, spíš je to... já nevím, nikdy jsem do nikoho zamilovaná nebyla, tak nevím, jak se při tom lidi cítí.“
„Hmm, když tě políbil, jak jsi se cítila? Měla jsi mravenčení po celém těle, horké tváře a když se na tebe kdykoli podíval, cítila jsi se jako omámená?"
„To ne, ale... byla jsem šťastná." Po kratší odmlce se zeptala: "Ty jsi byl už někdy zamilovaný?“
Itachi chtěl odpovědět, ale všiml si jejího zvědavého obličeje. Vždycky měla rozzářené oči, které dokázaly proniknout snad do každého koutku lidského těla a najít i sebemenší tajemství. Itachi moc dobře věděl, že Tifa na každém, hlavně na něm, pozná, když něco tají a tak sklopil hlavu k zemi, jakoby hleděl na něco moc důležitého, a jen zakroutil hlavou zprava doleva na znamení nesouhlasu.
Tifa se jen pro sebe usmála a řekla si v duchu: Lhaní ti nikdy nešlo. To ty tvoje oči.
Už delší dobu takhle seděli a dívali se na les okolo sebe. Tifa to nevydržela, už mu to musela říct. „Děkuju.. jsi pro mě daleko lepší rodina než Deidara. Jsi jako starší bratr, kterého jsem nikdy neměla..." dokončila větu, upřela na něj svůj pohled a usmála se.
Uchiha se zase zahleděl do země a projela mu hlavou myšlenka: Já... jsem pro ni rodina?... Známe se už tak dlouho a já myslel, že my dva... Blázne! Vždyť je to sestřenice Deidary! Nejspíš by mě zabil, kdybych... Potom ale proud myšlenek přetrhl.
Tifa se něj podívala zvídavým pohledem, ale jenom nad tím zakroutila hlavou a pokračovala. "Moje máma... když mi bylo deset, řekla mi, že čekala děťátko, ale že potratila. Měl to být kluk... Kdyby teď žil, měl by dvacet jedna let, jako ty. Proto jsem k tobě možná tak přilnula.“ poté svěsila hlavu a dívala se na svoje dlaně.
Itachi si sedl blíž k ní a chytil ji kolem ramen, pomalu si ji přitáhl k sobě, takže mu teď ležela na rameni. Tifa se nejdřív divila, ale potom ho ovinula rukama kolem pasu. Itachi si ji přitáhl ještě víc. Byli tam tak spolu až do večera, dokud Tif neusnula. Opatrně ji vzal do náručí a odnesl do její postele.

Druhý den ráno se Tif vzbudila, ale nemohla si vzpomenout, jak se dostala do postele, tak se šla raději nasnídat a hned v kuchyni narazila na Konan s Peinem. Pozdravila je nevraživým tónem a sedla si do jídelny. Když byla v polovině své snídaně, přišel k ní Pein a oznámil jí, že půjde a Deidarou na výzvědnou misi. Měla to být její první mise, z důvodu, že podle Peina nebyla dříve dost bojově zdatná a taky se mu to zdálo jako dobrý způsob, aby začala myslet na něco jiného než na Konohu.
Odpověděla mu pouze slovy: „Ne,“ a jedla dál.
Pein takovou reakci čekal, ale i tak dost vypěnil. „Jak myslíš ne?! Jednou jsi členem organizace, tak budeš...“
„Víš, to je právě ten problém. Já nejsem členem. Pokud si správně pamatuju, tak tu jsem proto, že mi zemřela matka a já jsem přišla za Deidarou, protože sem neměla žádnou rodinu. Navíc..." postavila se na znamení odporu a pokračovala, "nikdo se mě ani neptal, jestli chci být členem. Ten plášť jsem si původně vzala místo," zasekla se a rychle vymyslela výmluvu, "místo županu. Takže jestli chceš, můžu ti ho klidně vrátit.“ V tom si uvědomila jednu zásadní věc. Kde ten plášť vlastně mám? Naposledy jsem ho měla na Silvestra a potom... Ani nenechala Peina, aby jí začal nadávat a rozběhla se někam pryč. Doběhla až k pokoji, který byl vedle jejího, ani se neobtěžovala zaklepat a vešla dovnitř. „Nechala jsem věci v Konoze. Abych byla přesnější tak batoh s pláštěm.“
Osoba, ke které mluvila, si jen schovala hlavu pod polštář a vydala nějaký zvuk podobný zabručení. Tifa přišla k posteli, chytila přikrývku a rychlým pohybem ji z osoby ztrhla. Poté jen zůstala stát na místě a dívala se na postel s otevřenou pusou dokořán. Rychle se vzpamatovala a pronesla: "No teda Itachi, to že spíš oblečený na lehko jsem věděla, ale že spíš jenom v trenkách, už je pro mě novinka."
Hodila přikrývku na zem a stoupla si na okraj jeho postele, poté si stoupla na jeho záda a začala na něm skákat a křičela: "Uchiho Itachi! Ty nehorázný ochrapo, vstávej, už je déén!"
Itachi se hned převalil na záda, což mělo za následek Tifin pád na tvrdou zem. Hned se vzpamatovala, klekla si k posteli, opřela se lokty o kolena již sedícího a vyjeveného Itachiho, usmála se na něj, ale ve vteřině změnila svůj úsměv na výraz, který říkal 'tohle si odskáčeš'. Chytila ho za ramena a nohama se odrazila od podlahy, takže na něm seděla, zatím, co on ležel s nechápavým výrazem a rukama vedle obličeje, jakoby se vzdával. Jenže, jak všichni víme, za prvé, existuje takzvaný zákon schválnosti. Zrovna v tuhle chvíli šel Kisame pro svého parťáka, jestli nevezmou nějakou misi, protože se strašně nudil. A za druhé, členové Akatsuki jsou slušně vychovaní gentlemani, takže je jasné, že Kisame se ani neobtěžoval se zaklepáním a hned vtrhl do pokoje.
A to, co uviděl, mu dočista vyrazilo dech. Chvíli jen nečinně stál ve dveřích a potom z plných plic zakřičel na celé sídlo: "Že je Hidan perverzní a vodí si sem skoro každý večer společnost, jsme všichni věděli, ale to, že vy dva si to tu bude už po ránu rozdávat, bych do vás nikdy neřekl! Alespoň si příště zamčete, než půjdete na věc." A po tomhle proslovu zavřel dveře a šel to poreferovat ostatním do jídelny.
Tifa a Itachi se dívali na dveře, jako na zjevení, ale když si uvědomili, jak asi celá tahle 'postelová scéna' musela vypadat z pohledu třetí osoby, ještě když Itachi měl na sobě jenom trenky a Tifa tílko na spaní se slušným výstřihem a mini kraťasy, tak se z pokoje rozešli každý jinam. Tifa k sobě do pokoje a Itachi do koupelny.