Odsouzená 08

Věnování

Tento díl je věnován -Sayuri Rin Yumichiki- a Carol hime za krásné zprávy, které mě donutily napsat další díl.

Raději zvolil levou chodbu a jednoho klona navíc. Společně běželi na konec chodby, kde museli párkrát zabočit a na konec zabočili do prava. V tom ale nastal další problém. Cesta tu končila dveřmi, které naruto poznával.
Mučírna.
Překvapeně se rozhlédl, nikdo tu však nebyl, jen on.
Hmm, to je divný. Vždycky je tu někdo, kdo to tu hlídá. Je to strašná nuda, ale za ten plat…
Otočil se k odchodu, avšak moc daleko nedošel. Stáli u kousek od něho dva maskovaní vysocí muži. Jeden držel v ruce kunai se zvláštním zakončením hrotu. Byl trošku zatočený. Druhý měl ruce prázdné, za to okolo pasu, měl připevněno plno zbraní.
„Tak tady jsou,“ problesklo Narutovi hlavou a dal si jednu ruka za záda k pasu, odkud začal vytahovat jeden z kunaiů s výbušným lístkem.
„Kdo jsi?“ zeptal se ten s kunaiem v ruce.
„Nemusím ti odpovídat,“ odpověděl Naruto připravený k obraně.
„Vím, že nejsi náš vězeň. Kdybys zdrhal, věděl bych už o tom... Jsi vetřelec.“ Pořádně si ho prohlédl.
„Spíš du na návštěvu,“ upřesnil.
„Návštěvy nejsou povoleny, jedině s povolením šéfa nebo od Hokage. Ty ale nemáš ani jedno, navíc ses sem dostal přes hlídku, něco tu chceš, ale čmuchat tu dlouho nebudeš.“ Napřáhl ruku s kunaiem, až se špička dotýkala Narutova krku.
Naruto se usmál, vytáhl ruku a hodil kunai na Muže. Ten se bez problémů vyhnul, přesto kunai zasáhl svůj cíl.
Ze zdi se urval velký kus, a spadl přímo na druhého ninjů, který zrovna chystal pečeť k zasáhnutí. Ninja se bezvládně skácel na zem, s velkým kusem na zádech. Byl přišpendlený ke kamenné podlaze.
Zbývající ninja se vrhl na blonďáka. Byl rychlý. Bez problémů odrážel Narutovi útoky a stíhal zasazovat rány. Pro Naruta to také nic nebylo. Byli dobří soupeři. Síly měli vyrovnané, dokud Naruto nepolevil.
Z ničeho nic neodrážel útoky s takovou přesností. Jakoby si s ninjou hrál a teď ho nechával chvíli vyhrávat, dokud nebude chtít vyhrávat zase on.
Naruto se najednou ďábelsky usmál a polevil v pozornosti. Ninja okamžitě využil příležitosti, a jedinou silnou ranou, bodl mladého ninju do břicha. Naruto se na něj překvapeně podíval, avšak úsměv mu zůstal na rtech i při vybouchnutí.
„Rasengan!“ ozvalo se za ninjovými zády.
Ninja se překvapeně otočil a spatřil pár centimetrů od svého těla, blonďáka s modrou zářící koulí v ruce. Naruto napřáhl ruku a nechal rasengan zasáhnout svůj cíl. Protivníka ale nezabil, tohle na krku mít nechtěl.
Naruto se uchechtl, „jste lehký cíl. Chtělo by to trošku zapracovat na technice.“ Poradil přimáčknutému ninjovi k zemi pod kusem zdi, a ranou do spánku, ho na chvíli poslal do tmy.

Konečně ji našel. Od setkání se stráží, to byla snad hodina, než se zorientoval, a prošel různé chodby s celami. Nebylo jich tolik, ale kvůli špatnému osvětlení to není tak jednoduché, navíc ji nemohl ani stopovat. Neměl z čeho, nic tu nebylo.
Seděla v tmavém koutě cely. Nohy si pevně tiskla k tělu, hlavu měla položenou na kolenou. Párkrát se zhoupla a zády se tak dotkla studené zdi. Na sobě měla zvláštní hnědé šaty, vypadali jak z pytloviny, avšak pochyboval, že by v Konoze byli šaty z této látky.
Pomalu zvedla hlavu a podívala se na svého pozorovatele. Najednou ucítila jeho přítomnost a on tam opravdu stál a díval se na ni. Hleděla mu do studánkových očí, nemohla se jich nabažit, pomalu se v nich zase ztrácela, jako vždy, když se do těch přenádherných očí zahleděla. Milovala je. Byli tak divoké, citlivé a splašené jako jejich majitel.
Dlouho si ještě hleděli do očí, dokud nedostala odvahu a začala se zvedat. Ruce si opřela o zeď, aby neupadla a přidržovala se tak. Jakmile stála na nohou, nejistě vykročila směrem ke své lásce. Její kroky, byli pomalé, ani moc nezvedala nohy, jen je šoupala po špinavé podlaze.
Naruto stál těsně u cely, ruce si položil na kovové mříže, začaly ho pálit, jakoby v mřížích byl oheň, ale on to nevnímal. Za několik vteřin, pálení ustalo.
Stála před ním. Očima hltala každičký kousek jeho tváře. Zatoužila se jí dotknout, pohladit ji, cítit jeho kůži na své. Začala natahovat ruku, třásla se jí, měla strach, že to všechno je jen sen, a ona se ho dotkne a on se rozplyne.
„Nedotýkej se těch mříží!“ ozval se znovu ten hlas.
Nadskočila a ucukla rukou, nechápala, že se najedou, ozval.
„Cože? Proč?“
„Jestli se jich dotkneš, nebo se pokusíš protáhnout ruku skrz, můžeš o ní taky přijít. Za všechno můžou ty hadry, co máš na sobě. Dokud je na sobě máš, nesmíš jakkoliv opustit území cely, to se týká i byť jediného kousku tvého těla. Dotkneš-li se, ošklivě tě to popálí, protáhneš-li se, utrhne ti to ruku, nebo cokoliv jiného, co se budeš snažit dostat pryč.“ Mluvil rychle, až naléhavě. Jako by se o ní bál.
Tázavě se podívala směrem ke své lásce.

Sledoval ji, už stála přímo před nim. Dělily je však zatracené mříže. Natahovala ruku, konečně překoná tu vzdálenost mezi nimi, a on ucítí zase její teplotu těla.
Z ničeho nic, však nadskočila a ucukla rukou.
„Cože? Proč?“ zeptala se, a podívala se jiným směrem.
Nic nechápal. Stála před ním, naprosto bez hnutí, jakoby něčemu naslouchala. Na tváři se jí střídaly překvapené a vyděšené výrazy.
Poté se tázavě podívala na něj. Nastalo mezi nimi dlouhé ticho, Naruto se rozhodl ho ukončit.
„Hin, co se stalo?“
Dívka sebou trhla, zvuk jeho hlasu ji vyděsil.
„Ty-tys to neslyšel?“ zeptala se překvapeně.
Nechápavě se na ni zadíval, „co jsem měl slyšet?“
„No přeci jeho…“ Hinatě se začal vytrácet hlas.
Naruto se okolo sebe rozhlédl, hádal, jestli si z něho nedělá legraci, ale toho by nebyla schopná.
„Hin,“oslovil ji jemně, „tady nikdo jiný není.“