Hokageho syn 5. Díl

Když Hinata s Kazuem dorazili před Kibův dům, Kazuo neváhal a zazvonil na zvonek, ze kterého se ozvala krásná melodie v podobě psího štěkotu. U dveří se ihned objevil Kiba s Akamarem, jakmile uviděl Hinatu s Kazuem, vykouzlilo mu to příjemný úsměv na tváři a Akamaru šťastně zaštěkal.
,,Tak jsem tu, Kibo!‘‘ Hlásil se malý blonďáček.
,,To jsem moc rád, pojďte semnou,‘‘ pokynul jim, aby šli za ním. Kiba je vedl celým jeho domem, až dorazili na velikou zahradu. Všichni se posadili na sametovou trávu a Kiba se otázal.
,,Kazuo, slyšel jsi někdy o bojových psech?‘‘ Ten pouze kývl a usmál se.
,,Ano, moje maminka mi toho o nich moc vyprávěla, vím o nich toho spousta!‘‘ Radostně výskal Kazuo.
,,To je dobře, protože pro tebe mám dárek,‘‘ usmál se Kiba a přešel k nedaleké místnosti. Když se vracel, cosi jemně svíral v náručí, poté to něco podal Kazuovi.
,,Na ten je pro tebe,‘‘ usmál se Kiba a podal Kazuovi malé bílé štěňátko, s uhlovýma očima a černými packami.
,,Jéééé! Ten je nádherný!‘‘ Jásal Kazuo.
,,Kibo, to je moc krásný dárek,‘‘ usmála se Hinata na Kibu.
,,Tak co miláčku, jak se bude jmenovat?‘‘ Otázala se tmavovláska.
,,Bude to Minato!‘‘ Usmál se Kazuo. A hned si s malým pejskem začal hrát kousek od Kibi a Hinaty.
,,Děkuji ti Kibo, jsme moc ráda, že má Kazuo svého pejska,‘‘ usmála se.
,,To je to nejmenší Hinato…‘‘ řekl Kiba.
,,Kibo… ty víš, že jsem Hinata!‘‘ Lekla se tmavovláska.
,,Ano, vím to Hinato. Akamaru mi to řekl,‘‘ usmál se a objal ji.
,,Jsem moc rád, že jsi zpátky!‘‘ Řekl Kiba a ukápla mu slza štěstí.
,,Já taky Kibo, ale prosím… nikomu to neříkej, nechci, aby to někdo věděl,‘‘ usmála se Hinata a přitiskla si Kibu ještě blíže k sobě.
,,Hinato… nikdy bych nevěřil, že tě znovu uvidím. Strašně moc si mi chyběla,‘‘ usmál se Kiba a políbil Hinatu na čelo.
,,Máš moc krásného syna, je celý po svém otci… akorát ty oči, ty má po tobě a z půlky po něm,‘‘ usmáli se a zhlédli ke Kazuovi.
,,Děkuji, on je vážně skvělí a je velmi nadaný,‘‘ řekla Hinata.
,,Já vím, na to mám čuch,‘‘ odvětil Kiba a pokynul si na nos. Hinata se zasmála.
,,Máte vůbec kde bydlet?‘‘ Otázal se Kiba.
,,Zatím ne, neměla jsem zatím možnost se podívat na nějaké byty,‘‘ řekla Hin trošku sklesle.
,,Ani na to nemysli! Zůstaneš tady, od té doby, co máma zemřela a sestra se odstěhovala k Shinovi, tu bydlím sám,‘‘ usmál se Kiba.
,,A co Keyori?‘‘ Otázala se Hinata.
,,Ta se odstěhovala pár měsíců po té, co jsi odešla. Byl jsem pak hodně nepříjemný a často naštvaný a ona už to nechtěla dál snášet,‘‘ posmutněl Kiba.
,,Aha to je mi líto.‘‘
,,Nemusí, jsi zpátky a já už tě nenechám odejít, a aby bylo jasno! Zůstanete tady, aspoň budu moct dohlížet na Kazua a na Minata.‘‘
,,Ale Kibo to…‘‘
,,Nic neříkej!‘‘ Obořil se na ni Kiba a otočil se ke Kazuovi.
,,Kazuo,‘‘ Zavolal na něho Kiba.
,,Ano, Kibo?‘‘
,,Líbí se ti tu?‘‘
,,Ano a moc! Je to tu moc krásné a Minatovi se tu také moc líbí. Viď Minato,‘‘ zeptal se Minata.
,,Haf! Haf!‘‘ Zaštěkal Minato.
,,Vidíš Minato souhlasí, taky se mu to moc líbí,‘‘ řekl Kazuo s úsměvem od ucha k uchu.
,,A chtěl by si tu zůstat? Jako i s maminkou, že byste tu semnou bydleli,‘‘ usmál se Kiba a Kazuo začal jásat.
,,Tak a je rozhodnuto,‘‘ usmál se Kiba na Hinatu.
,,Hina… tedy Sayuri vemte si všechny věci a dovedu vás po vašich pokojů, ano?‘‘ Usmál se na Hinatu.
,,Tak dobře,‘‘ usmála se Hinata a objala Kibu.
,,Mám tě moc ráda Kibo,‘‘ řekla Hinata a dala Kibovi pusu na tvář.
,,Já tebe taky Sayuri,‘‘ usmál se Kiba a lehce zčervenal. Poté se přesunuli do domu.
Kiba je vedl prostornou chodbou, na jejímž konci se zastavil a po pravé straně otevřel dveře.
,,Tak tady budeš mít pokoj ty Kazuo,‘‘ usmál se Kiba a popostrčil Kazua do pokoje.
,,Páni je obrovský,‘‘ žasl Kazuo.
,,Minato podívej se,‘‘ řekl Kazuo a vyndal svého psíka z tmavě modré bundy a ukázal mu pokoj, poté ho položil na zem a běžel si prohlédnout pokoj. V pokoji, byla spousta hraček a uprostřed byl malý stoleček, v levém rohu byl veliký pelíšek po pejska. Pokoj měl krásnou jemně modrou barvu. Celý pokoj byl hezky prosluněný a vládla v něm příjemná atmosféra. Kazuo si ho ihned zamiloval.
,,Dokonce tu máš i pelíšek, ten je krásný. Páni… mám tu i vchod do zahrady!‘‘ Usmál se Kazuo a otevřel dveře.
,,Tak a teď ubytujeme maminku,‘‘ usmál se Kiba a šel dál.
,,Kazuo půjdeš semnou?‘‘ Otázala se tmavovláska.
,,Ne, zůstaneme tady maminko,‘‘ usmál se Kazuo a začal se válet ve své posteli.
,,Tak dobře, zlatíčko,‘‘ usmála se Hinata a šla za Kibou.
,,Už je to dlouho co jsem tu byla naposledy,‘‘ řekla Hinata.
,,To ano, o moc se to tu nezměnilo,‘‘ zasmál se Kiba.
,,Tak tady to je, tvůj pokoj. Tvůj pokoj je jen o tři dveře vlevo od Kazuova pokoje. Když půjdeš dál touto chodbou a na jejím koni se dáš doprava, dojdeš do kuchyně. Stačí říct a Gametsu, ti uvaří, co ti na očích uvidí,‘‘ zasmál se a otevřel dveře do pokoje.
Hinata se zarazila, její pokoj byl překrásný. Byl veliký a na jeho zdech vysely obrázky, které jako malá malovala s Kibou a Akamarem. Byla tam i veliká postel, na jejímž povlečení byl namalován vodopád. V jednom rohu byla malá fontánka s potůčkem, jehož voda tekla na zahradu. Po celém pokoji poletovali motýlci.
,,Snad se ti ten pokoj líbí. Víš, tento pokoj jsem nechal zařídit, když si odešla, doufal jsem, že se vrátíš. Do tohoto pokoje jsem chodil pokaždé, když jsem chtěl zavzpomínat nato, jak nám bylo krásně, když jsme byli děti,‘‘ řekl Kiba s úsměvem.
,,Je překrásný. Nikdy jsem neviděla něco tak krásného. Děkuji Kibo,‘‘ usmála se Hinata.
,,Jsem rád, že se ti líbí. A Hinato… děkuju.‘‘
,,Za co?‘‘ Otázala se Hinata.
,,Za to, že ses vrátila a za to, že tu semnou zůstaneš,‘‘ řekl Kiba.
,,To já děkuji tobě,‘‘ usmála se Hinata na Kibu a on ji úsměv opětoval.