Myšlienky strateného muža
Myšlienky strateného muža
Kto vraždí vedome v mojom mene?
Láska a svetlo ostali stratené..
Na kusy ľadu sa zmenili plamene,
no tiene ostali i po tej premene."
Je toto realita? Alebo som sa stratil sám v sebe. Vidím svetlo a kríž, ktorý nevrhá tieň. Počujem spievať nočné vtáky zajtrajška o skrytých tajomstvách sveta. Je tu chlad. Snaží sa do mňa preniknúť, no nedarí sa mu to. Má strach. Strach z muža, ktorý stratil všetko. Nemá mi čo vziať, nie je vo mne teplo človeka. Som ešte človek?
Čo ostáva mužovi, ktorý zistí, že sa mýlil. Má, vedomý si svojej moci, v zotrvačnosti presadzovať svoj klam? Alebo v neúprimnom pokání hlásať pravdu, ktorej aj tak neverí? Má hľadať pravdu, ktorej by veril? Alebo čakať...
Cítim v sebe muža, ktorý ma pokoril. Jediný muž, ktorého som kedy rešpektoval. Jediný muž, ktorého som nenávidel viac, než seba. Svetlo k mojej tme. A jeho svetlo moju tmu pohltilo. Oslepilo ju. A predsa som neváhal siahnuť na jeho pokoj, aby som sa udržal pri živote.
Som chronicky chorý. Neviem, čo je to za chorobu, no ja ju volám láska. Vrčí, hrozí a krúti sa vo mne. To ona ma nútila ubližovať tým, ktorí ma milujú. Ona ma nútila zatvárať oči, ona obetovala moju túžbu po fyzickej intimite. V ilúzii veľkolepej vízie mi odtrhla jedno krídlo. Verila, že pre mňa nájde rovnakú dušu mrzáka s jedným krídlom. Verila, že v jej mene sa budeme vznášať v objatí. Netušila, že druhé krídlo som si odtrhol ja sám. V rane, ktorá nezrastá.
Nezáleží na tom, či Pravde verím, alebo nie. Záleží len na nej samotnej.
Otvorím oči. Je tu tma. Som snaď slepý? Irónia môjho života. Života, ktorý nenávidím. A predsa sa neodvážim siahnuť si naň. Šero, vlhko, chlad. Skala a to monštrum. Dokonalé väzenie. Len tu som mohol uniknúť slnku a plaču dieťaťa. Som v bezpečí. Dokedy?
Raz sa vzopriem sám sebe. Zapálim oheň svojho srdca, zažnem plameň svojích očí, otvorím ústa a nakričím na seba. Do seba. Do vnútra. A ten oheň ma konečne preberie. Povstanem opäť do sveta, stojac pevne na krídlach vrán a zem sa otriase v základoch. Jeden po druhom budú padať utopení v slzách a vlastnej krvi. Všetky tie privilegované deti budúcich dní. Taký je ich osud. Taký je môj osud.
Som mrzák a otrok vo väzení, ktoré som sám vytvoril. Dokedy?
Přidávám se, taky se mi to moc líbilo. Působilo to na mě tak, jak takovéhle věci mají na lidi působit a proto ti dám všech pět hvězd. A ten verš na samotném začátku byl pro mě takový malý bonus.
Ahoj,
velmi se mi líbí verš na samotném začátku příběhu, chtěl bych se zeptat, zda vznikl před jednorázovkou, nebo až po ní?
Samotná jednorázovka se mi také líbila, možná byla v některých místech trošku moc překombinovaná, nebo jak já říkám, přesolená, přepepřená a překořeněná dohromady. Příště zkus malinko ubrat v některých frázích a pamatuj, že někdy je méně více.
Ovšem si myslím, že plný počet hvězd si určitě zasloužíš, protože se mi to krásně četlo a děj byl taky skvělý.
verše vznikli pred jednorázovkou, ale aj primárne boli o Madarovi...ďakujem, tiež sa mi to zdá trochu ťažkopádne miestami ^^
Moc pěkně napsané, jak řekla nettiex, má to atmosféru a je to tak akorát dlouhé. Dobře volíš slova a téma je také zajímavě zvoleno. Klobouk dolů. Moc hezké.
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!
ďakujem
Ani si nejsem jistá, proč vlastně - ale velmi se mi líbilo. Má to atmosféru.
vďaka..