Otevři své srdce

Ten mrazivý pocit...

Drahá lásko mého života,

přestože je právě léto v plném proudu pociťuji mrazivý chlad. Chlad, který vychází z tvého srdce. Každý den říkáš, že mě miluješ a já tomu věřím nebo spíš tomu chci veřit. Jenže v okamžiku, kdy pohledím do tvých očí černější než samotná noc jsem pocítím ten mráz vycházející z tvého srdce a cítím jak mi stahuje hrdlo.

Tohle je můj dopis na rolzlooučenou. Loučení mi moc nejde, takže to vezmu cestou vzpomínek.

Jako malé dítě jsi byl tak veselý a bezstarostný. Tolik jsi vzhlížel ke svému bratrovi. Ráda jsem sledovala, jak jste spolu dováděli a když jsi se unavil nosil tě na zádech domů. Čím více na tebe neměl čas tím více jsi byl smutnější. Chtěla jsem tě nějak rozesmát, abys měl na tváři ten úsměv, který mě naplňoval radostí, ale jen jsi mě odbyl. V té době se vytvářelo v tvém srdci cosi temného, jenže tehdy jsi měl ještě rodinu, nebyl jsi sám. Zlom přišel té strašlivé noci. Tvé srdce se pomalu začalo naplňovat nenávistí a zamrzalo. Jedině láska to mohla napravit, ale asi jsem tě nemilovala natolik, aby ten kus ledu, který máš místo srdce roztál. Určitě si pamatuješ jak jsme se s holkami předháněly o to, která tě první pozdraví nebo dostane. Chovala jsem se jako bláznivá puberťačka a když si na to vzpomenu, tak se za sebe stydím.

V den, kdy jsme absolvovali akademii a přidělili nás do stejného týmu nemohla jsem samým vzrušením usnout. Říkala jsem si, že se třeba změníš a začneš mě mít i rád, ale to jsem byla hodně naivní. Každičký den jsi dával otevřeně najevo jak mnou pohrdáš a nazýval jsi mě otravnou. Časem jsme se přece jenom stali přáteli a pracovali jako tým. Za to musím poděkovat tomu hlučnému paku, které bylo s námi. Pak přišla chuuninská zkouška. Ten den se mi vryl hluboko do paměti. Ten slizoun si tě označil jako nějakého mazlíčka a ty jsi v sobě znova pěstoval nenávist a touhu po pomstě. Před očima jsi měl jediné, svého bratra-mrtvého. Dívala jsem se jak hlouběji padáš do mrazivé temnoty, jež se usídlila ve tvém srdci. Vzdaloval jsi se mi čím dál více až si se rozhodl odejít. V ten večer jsi mi poděkoval, ale nikdy jsi mi neprozradil za co. Celá vesnice byla kvůli tobě na nohou a já se stala sobeckou. Chtěla jsem po člověku, který mě měl rád, aby tě přivedl zpět a bylo mi jedno jak se cítí on nebo jestli při tom přijde o život. Naléhala jsem tak že jsi mi to slíbil.

V den, kdy jsme tě našli mi skoro vyskočilo srdce z hrudi za tebou. Jenže před námi stál úplně jiný člověk. Ten prázdný pohled, kterým jsi nás sledoval... Bylo mi hned jasné, že se s námi nevrátíš. On mě, ale ujistil, že tě přivede za každou cenu a tak jsem dál věřila. Po roce se k nám dostala zpráva, že jsi pomstil svou rodinu a další rok všichni čekali jestli se vrátíš, ale nestalo se tak. Opět tě šli hledat, jenže tentokrát beze mě. Neměla jsem už sílu na další zklamání. O týden později se vrátili a s nimi i ty. Ten den si pamatuji jako by se to stalo včera. Přistoupil jsi ke mně a já do tebe začala bušit hlava nehlava a ty jsi se nebránil. Skoro jsem tě ubila k smrti a dalo jim práci mě od tebe odrthout. Časem jsem ti všechno odpustila a vvšechno se zdálo výt perfektní.

Vzpomínáš si na tu noc? Byl úplněk a ty jsi mě při něm požádal o ruku na břehu jezera. Nedokázala jsem ze sebe dostat ani slovo. Bylo to jako sen. Přehlížela jsem i to, že jsi žil ve svém malém temném světě a žila s tvým stínem. Stále jsi měl srdce jako z ledu a ani narození našeho syna na tom nic nezměnilo. Choval jsi se k němu jako každý otec, ale vypadalo to jako by jsi se ho bál. Dnes jsou mu čtyři roky a je ti tolik podobný. Možná proto se mu vyhýbáš.
Vím, že to co se chytám udělat a dopíšu tenhle dopis není správné, ale už nemůžu dál takhle dále žít. Chci jen, abys věděl, že tě z celého srdce miluji. Nedokázala jsem tvé srdce rozehřát, protože jsi mi ho neotevřel. A tak prosím otevři ho někomu jinému třeba našemu synovi nebo někomu, kdo tě bude milovat více než já a nech jej rozehřát. Postarej se o našeho synka a nedovol, aby se mu stalo to, co tobě. Je úžasný, ale to ty v hloubi duše víš, ne?

Už jen zbývá napsat sbohem a poprosit tě o odpuštění. Miluji tě Sasuke.

Na papír, který třímal černovlasý muž v ruce dopadaly slzy. Po dlouhých letech projevil emoce. Klesl na kolena a z hrdla se mu vydral výkřik plný bolesti. Křičel její jméno tak dlouho, dokud neochraptěl. Ještě toho večera ji našli utopenou na dně jezera, u kterého ji požádal o ruku. Po zbytek života se obviňoval z toho, že ji dohnal k sebevraždě. O svého syna se staral jak nejlépe mohl a vyrostl z něj shinobi, na kterého byl patřičně pyšný. Každý rok v den její smrti chodil k jezeru a povídal si s ní a vyprávěl ji o tom, co zažívá. Teprve po její smrti ji mohl vše říct. Přešlo dvacet let od její smrt ia opět stál na břehu jezera. Zrovna byl úplněk a na hladinu dopadla bílá lilie.
,,Chybíš mi Sakuro.''