Dítě a AKATSUKI 01

„Co to je?“ Kisame s Hidanem se skláněli nad podivným uzlíčkem a nevěděli si s ním rady.
„Šéfe? Kde se tady vzalo tohle?“ Jashinista se otočil na vůdce.
„Co já vim? Leželo to přede dveřma, tak jsem to radši vzal dovnitř, aby o to někdo nezakopl.“ Pein poprvé přiznal, že něco neví.
„Co když je v tom bomba?“ lekl se Kis.
„A tiká to?“ přidal se k zjišťování Itachi.
„Jenom to divně vrní,“ konstatoval Hidan svůj poznatek.
„Třeba jsou v tom koťátka!“ vypískl nadšeně Tobi.
„Proč by nám sem někdo strkal koťata?“
„Proč by nám sem vůbec někdo NĚCO strkal?“
„Navrhuji to rozbalit a modlit se, ať to nebouchne,“ přidal se k nim Pein.
Ita tedy do toho zkusmo strčil a hned uhnul. Když se neozval žádný výbuch, pokračoval dál.
„Tak co Itachi? Co tam je?“ Kisame se třásl zvědavostí.
„Tomu nebudete věřit,“ vydechl Itachi a umožnil jim výhled na batole v uzlíčku.
„Co to je? Je to divně růžový,“ nevěděl rybák co si myslet.
„Třeba se to dá sníst,“ přemýšlel Zetsu.
„Tohle já znám. To je malej človíček. Konan pořád chce, ať si něco takového pořídíme,“ postěžoval si Pein.
„Když to Konan tak chce, tak bude vědět, co s tím. Konán!“ zařval Kisame na celý dům. To batole probudilo a rozbrečelo. „Proč to řve?“ nechápal.
„Jé, miminko,“ připařil se k nim Deidara a hned vzal dítě do náručí a začal ho utěšovat.
„Ty to s tím umíš?“ divil se Kakuzu.
„No jasně,“ zazubil se blonďatá ninja, jako by to byla samozřejmost. „Ale tady se nám někdo počůral, že jo? No žejo?“ začal na mimčo žvatlat a hned hledal plínky.
„Fuj, u toho bejt nemusím,“ zaksichtil se Hidan a zmizel. Spolu s ním i zbytek obsazenstva.
„Já jdu Konan říct, že máme konečně to její mimino,“ zmizel i Pein a chvíli na to se přiřítila Konan.
„Deidei? Ukaž mi toho mrňouska,“ třásla se nedočkavostí.
„Hezkej zdravej kluk,“ podal jí ho. „Nanašel jsem plínky, tak jsem použil Itachiho starou deku.“
„Cože?!“ přiřítil se Uchiha. „Ty jsi to mrně zabalil do mýho fufíka?!“
„A co jsem měl dělat? Nechceme přece, aby nám to tu všechno počůral, no ne?“
„Ee... Brr... Přísahám, že tě jednoho dne zabiju!“
„Ne, ne, ne!“ krčil se Dei. „Víš co? Můžeš si vzít jeho fufíka,“ strčil mu do rukou deku, v které dítě našli.
„Ale já chci svýho fuf- eh?“ Itachiho upoutal nějaký ornament na dečce. „Koukněte, to mrně je z konohy.“
„Hm? No a? Když ho sem dali, tak ho asi nechtěj.“
„Nikdo od nás by nedal bezbranné dítě zločinecké organizaci. Co když se ztratil?“ V Itachim se pohnuly city.
„Jo, a dolez až k našim dveřím a hezky se zabalil, co? Buď realista, Itachi,“ vynadal mu Deidara. Uchiha zapnul základní sharingan a udělal psí oči.
„Prosím,“ zakňučel.
„Tak dobře, dobře,“ nevydržela to Konan, „donesem ho do vesnice, spokojenej?“ Itachi nadšeně zakýval hlavou.
„No jo, ale kde je?“ všiml si Deidara, že jim chybí, co by odnášeli.
„Ty jsi ho ztratil?!?“ začla Konan šílet.
„To tys ho měla naposledy!“
„To jsou lži!“
„Hele, hele, počkejte,“ zarazil je Ita. „Co když ho vzal Kakuzu? Ten by ho klidně prodal.“
„Zetsu!“ přišla Konan na tu nejhorší alternativu a všichni se vydali kanibala hledat.
Našli ho celkem brzy v kuchyni, jak vaří, chlapec zatím spokojeně chrupal na stole.
„Zetsu, okamžitě odlož vařečku,“ rozkázala Konan tiše.
„Vždyť bude mít hlad,“ bránil se kaktusák.
„On?“ nechápal Ita a nekoukl do hrnce. „To je Tobiho sunar?“
„Hai, Itachi-san. Tobi-kun dal maličkému svoje hamání,“ zubil se Tobi.
„Ach... Aha... Tak ho hezky nakrmte a pak ho vrátíme jeho mámě.“
„Ona je tady?“
„Ne, ale my ji najdem. Někde v konoze,“ hodil Ita po Zetsuovi chlapcovu deku.
„Okey, ty tady velíš...“ pokrčil kanibal rameny.