Přítel z Masjafu-Prolog

Příběh vypráví o mladém chlapci, který je asasín a dostane se do Konohy. Ze začátku se snaží chovat trochu uzavřeně, ale brzy zde poznává nove přátele ,ale taky svět ve kterém se dočetl v knihách.

„Sinan-sama!“ ozvalo se v právě rozražených dveří do místnosti kde stál udýchaný muž
„Nemůžeme najít Arkana-kun!“ křikl trochu hysterickým hlasem.
„Hledali jste v knihovně?“ ozvalo se za stolem v místnosti.
„Hledali, knihovník říkal, že tam dnes ráno byl a vypůjčil si knihu a hned odešel. Dokonce nechal své svěřence na cvičišti úplně sám! “
„Díky Hasane, vrat se zpátky ke své práci já to vyřídím.“ starší muž se zvedl od stolu a vyšel z místnosti

Na cvičišti

„Braň se!“
„To ti to nestačilo včera?“ ušklebil se černovlasý chlapec.
„Dneska tě konečně porazím Masaru!“ vykřikl druhý a ohnal se holí.
„Uvidíme Hiroki,“ odpověděl s úsměvem.
„Zajímalo by mě kde je Arkan-senpai, dlouho jsem ho neviděl.“ ozval se blonďatý chlapec který doposud seděl stranou.
„Určitě si zase čte,“ odpověděl černovlasý chlapec trochu zamyšleně.
Hiroki využil šanci a vrhl se na něj s řevem: „Měl bys dávat pozor Masaru!“
„Já jsem pořad ve střehu za to ty tady končíš.“ řekl a svalil hnědovlasého mladíka na zem.
„Příště tě dostanu,“ řekl rozzuřeným hlasem.
„Měl bys více trénovat a taky bys neměl podceňovat nepřítele,“ a podal mu ruku, aby se mohl zvednout.
Hiroki si otřel obličej od prachu a s úsměvem ji přijal.
„Výborně vy dva!“ ozval ze stínu vycházející muž.
Byl to starý muž s šedým plnovousem opírající se o vyzdobenou hůl. Měl na sobě dlouhý bílý plášť s kápi a s červeným vyšívaným vzorem,který se podobal kapce.
„Velmistr-sama!“ vykřikli všichni tři chlapci naráz a uklonili se.
Pozdravil je také a pomalým krokem se k nim blížil a zeptal se s úsměvem na tváři: „Kdepak je asi Arkan-kun?“
Masaru s překvapeným hlasem odpověděl: „Nevíme. Arkan-senpai nám řekl, ať tady trénujeme a pak zmizel.“
„Určitě si zase čte ty své knížky.“
„Čtení knížek není nic špatného Hiroki, né nadarmo se říká, že pero je mocnější než meč. Sice tě kniha nemůže připravit na boj, ať čteš jakoukoliv, ale kniha ti dá informace mnohem cennější a důležitější než zlato a můžou tě zachránit před smrtí. Informace jsou přece klíč k objevování světa a knihy jsou zdroje těchto informací.“ řekl s úsměvem na tváří stařec.
„Senpai by měl s námi vice trénovat,“ řekl trochu nesměle blonďáček.
„Ale malí milí žáci. Jste už dost velcí a silní abyste trénovali sami, Arkan už je s vámi dlouho a jeho trénink už nebude třeba a vy dostanete své mistry a Arkan nové a obtížné mise mimo pevnost. Předal vám své zkušenosti jako starší učen. Nyní se svými mistry se budete zdokonalovat v boji a v technikách. Proto ještě teď musíte trénovat na nadcházející zkoušku.“
„Jak máme asi trénovat, když se na nás nedívá Velmistr-sama.“
Stařec se podíval na blízký kopec a spatřil letícího jestřába, jak přistal do koruny stromu, který stál na kopci a s úsměvem prohlásil „Ale dívá.“

Slunce svítilo silně, ale přes husté větve stromu se sluneční svit nedostal a tak pod stromem, který stál na kopci nad pevnosti Masjaf v Zemi Hor velmi často sedával chlapec s blond-špinavými vlasy ve stylu kohouta. Dokázal tam sedět celé hodiny a číst si nebo přemýšlet o světě, který neznal a chtěl ho objevit. Svět, který je za všemi těmi horami a kopci kolem. Ve vesnici pod pevnosti hodně krát slýchával světě shinobi která je úplně jiný než ten náš.

Jen tak tam seděl, opřený o strom a jeho pohled směřoval do knížky, kterou si právě četl. Vedle něj ležel na zemi meč s dlouhou rukojetí, která byla obvázaná červeným provázkem. Čepel meče byla středně dlouhá a lehce zakřivená. Zdobily jí různě vyrývané znaky a u rukojetí bylo znak Asasínu. V korunách stromu seděl velký a majestátný jestřáb, který si prohlížel okolí.

„Co potřebujete sensei?“ zeptal se chlapec pořád začtený do knížky.
„ Měl bys ses více věnovat svým mladším spolubojovníkům.“
„Masaru, Hiroki a Navaro jsou už připravení na zkoušku.“
„Naučil si je všechno, co ses naučil od svých předchůdců, zvládl si svoji misi podle očekávání.“
Chlapec se na něj podíval a natáhl pravou ruku po meči, který byl po jeho boku a tetování, které měl na zápěstí schované pod rukávem se odhalilo.
„Posaďte se sensei-sama,“ a položil meč na druhou stranu.
„Je to už hodně dlouho co jsem ti ten meč dal,“ prohlásil s úsměvem.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Arkane už je ti jedenáct let, a mám tady něco, co mi dal tvůj otec, než zemřel.
Tento meč se dědil v tvoji rodině z generace na generaci a je to symbol oddanosti tvoji rodiny. Myslím, že už si připravený abys i ty tento symbol používal a ctil tak svou rodinu a kodex.“
„Velmistr-sama! Je mi ctí. Budu chránit kodex tímto mečem a svým životem.“
„Ode dneška už nejsi pouhým žákem, ode dneška budeš taky mým učněm. Přál si to tvůj otec.“
„Děkuji sensei. Nezklamu otce a ani vás.“
„Jdi si odpočinout. Zítra začne trénink“
„Hai“

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Když ho držím v rukou, vzpomenu si na otce. Když umřel, byl jsem mály, ale pořád si ho pamatuju. Vybavím si vždycky jeho odchod. Jeho zahalenou tvař a jak s úsměvem říká „Já se vrátím.“ a už se nevrátil. Vím, že takové myšlenky bych neměl mít, že je to proti kodexu, ale nemůžu s tím nic dělat sensei,“ odvrátil oči od knížky a upřeně se díval na horizont.
„Já vím právě proto si v Masjafu a ne v Alamutu. Tam bys byl jen vraždící stroj co plní příkazy. Bez emocí a bez snů. Tvůj otec chtěl, abys vyrůstal tady.“
„Díky sensei, ale proč jste vlastně přišel?“ zeptal se a schoval knížku do kapsičky na opasku.
„Jak jsem řekl, poslední misi si splnil, tak jako všechny. Jsi už dost starý a zkušeny abys podstoupil záverečnou zkoušku jako učen.“
Chlapec se na něj podíval překvapenýma očima a řekl: „Tak brzy? Ale já ještě nejsem připravený.“
„Jsi skromný Arkane, ale neboj se sám nepůjdeš. Půjdou ješte Altair a Malik. A navíc máš Fénixe,“ stařec se podíval na jestřába, který jako by rozuměl rozhovoru a na znamení souhlasu zamával křídly.
„Máte pravdu, jsme přece tým, takže to zvládneme.“
„Dobrá, tedy zítra při východu slunce buďte v hlavním sále,“ stařec se postavil a pomalým krokem odešel.
Arkan tam ješte nějakou dobu seděl a pozoroval cvičiště, kde bojovali tři chlapci. Postavil se, podíval se na ptáka a kývl na něj. Pták jako by rozuměl co mu pán chtěl říct a zmizel v oblaku kouře. Znovu se podíval na horizont zapadajícího slunce, usmál se a vydal se na cvičiště.

Na cvičišti

„Grrr, jsem strašně unavený, kde sakra je Arkan-senpai.“
„Klid Hiroki, určitě se brzo objeví.“
„Doufám, že ano protože je se stmívá,“ řekl blonďatý chlapec a hodil kunai na vzdálený terč přímo doprostřed.
„Vedeš si dobře Navaro.“
„Arkan-senpai, kde jste byl!“
„Měj úctu ke starším Hiroki, celou dobu jsem vás pozoroval,“ prohlásil s úsměvem a pomalu se přibližoval k chlapcům.
„Vy jste nás pozoroval?“ zeptal se blonďatý chlapec trochu nejistým hlasem.
„Ano, a překvapil si mě, jak už ovládáš kunai. Vy všichni jste mě překvapili. Nečekal jsem takové pokroky.“
Chlapci se na sebe podívali a vesele zakřičeli: „Díky!“
„Chtěl bych vám něco říct. Zítra mě čeká poslední zkouška. Pokud uspěju, bude ze mne plnohodnotný asasín. Nevím jak dlouho bude trvat, proto budete muset trénovat sami. Až se vrátím, tak s vámi budu zase trénovat.“
„Ale senpai bez vás je to nuda. Co máme jako dělat.“
„Zlepšovat své dovednosti. Měl by ses zlepšit v ovládání zbraní. Vím že Masaru je dobrý protivník, ale kdyby ses snažil, mohl by si ho porazit.“
„Děkuji senpai. Budu se snažit a až se vrátíte Masara porazím!“
„Dobře, budu se těšit.“ pronesl s úsměvem.
„Senpai? A co já?“ zeptal se nejistě blonďáček.
„Ty? S tvou muškou už se nedá nic zlepšit, ale nezapomeň, že na kratší vzdálenost ti to nepomůže. Trénuj taijutsu, protože až přídeš o své zbraně tvé ruce ti pomohou.“
„Hai senpai!“
„A ty Masaru. Tvé schopnosti jsou vyvážené, a proto by si měl pomáhat Hirokimu a Navarovi s tréninkem. Měl bys myslet i na druhé a ne jen na sebe. Jste tým a tým pracuje společně. Rozdělíte se, pak selžete.
„Díky senpai, nezklamu vás.“
„Už je docela pozdě. Pro dnešek toho necháme. Vrať tě se do pokoje. Já musím zítra brzo vstát tak taky už půjdu.“
„Díky Arkan-senpai. Už odcházíme,“ prohlásil Hiroki s úsměvem na tváři a chlapci se ztratili se v mohutných dveřích.
Arkan se usmál a zamířil si to do svého pokoje a těšil se na své kamarády, jakou novinu jím oznámí o zítřejším dnu.

V pokoji

Pokoj byl mala místnost. Kde se vešly tak akorát tři postele a tři mále skříně. Uprostřed byl malý stolek a kolem něj tři polštáře. Nad stolkem byly právě rozehrané shogi a dva hádající se mladíci.
„Jak je možné že jsem zase prohrál?“
„No prostě to neumíš.“
„Nesměj se, prostě si dobrej.“
„Nebo ty si blbej,“ to už chlapec nevydržel a smíchy se válel na zemi.
„v**e! Já tě zabiju!!“ vyskočil na nohy a řval na něj druhý chlapec.
Vtom do pokoje vstoupil arkan se slovy: „Co tu vy dva vyvádíte?“ a nechápavě se díval na smějící se ho mladíka válejícího se na zemi.
„Malik podvádí, zase vyhrál, už mě s tím štve!“ chlapec rozzuřeně ukázal prstem na smějícího se chlapce na zemi.
„Altaire neblbni, víš, že si blbej, vždyť on porazí i mně,“ sotva to dořekl už se smíchy popadal za břicho.
„Si děláš pr*del Arkane? Jste se na mě domluvili!“
„Nebuď uražený.A Maliku vstávej.“
„No jo.“
„Nemusíš se u toho tak křenit!“
„Dost vy dva. Musím vám něco říct.“
Chlapce zarazil výraz jakým to Arkan řek a tak se raději posadili na polštáře kolem stolku.
Arkan se nadechl a začal: „ Dneska odpoledne jsem mluvil s velmistrem a ………

Pokračování příšte