Lásku smrt nepřekoná 08

„Hinato,“ vydechl celý omámený její přítomností.
Nejistě se usmála. Nevěděla co říct, jak se chovat. Má se od něj odtrhnout?
„Jak- jak si…kdy si…?“ začal koktat, nedokázal se vyjádřit, musel na ni pořád hledět.
„Ach bože, opravdu jsi to ty. Tolik ses změnila za tu dobu. Tolik jsi zesílila. Kdy jsi tak zesílila?“
Pokusila se od něj odtáhnout, ale on ji k sobě přitiskl ještě pevněji, a pevně ji objal. Celá vykulená a přišpendlená na jeho těle, nebyla ničeho schopná. Nečekala to. Ani v nejmenším. Jedna její část čekala, že bude vyvádět a šílet, že se zbláznila, že tu nemá co dělat, že kdykoliv mohla přijít o život a další kraviny… A ta druhá, ta čekala reakci taky jinou. Nevěděla jakou, ale prostě jinou, né že ji bude objímat a tisknout ji k sobě. Ačkoliv si tuto reakci nepředstavovala, byla ráda, že zrovna takto zareagoval.
„Změnil ses Naruto, zase jsi o trochu víc dospěl.“ Znovu se usmála.
Konečně ji od sebe trošku odtáhl. V jednu chvíli si myslela, že ji udusí, ale nenarušovala tu chvíli. Byla tak jedinečná…
„Musíš mi všechno říct. Jak ses sem dostala, kdy jsi tak zesílila… všechno chci vědět.“ Mrkl na ni.
„Na to je času dost,“ Snažila se to oddálit „nejdřív se musíš vyspat. Ta rána pořád není zcela zahojená, ani s kuyybiho rychle uzdravovací technikou to není v pořádku a ty teď potřebuješ hlavně odpočinek. Proto jsem ti ještě připravila tohle“ ukázala mu lahvičku s hnědou tekutinou, kterou držela, když vešla do jeskyně.
„Co to je?“ s odporem na tu lahvičku hleděl, ten puch ho praštil do nosu hned jak hinata odstranila malý špuntík.
„To je směs pár bylinek co jsem našla v okolí. Nechutná to moc dobře, jako většina bylinkových léků, ale mělo by ti to pomoci s uzdravováním.“
„Mělo by? Ty to nevíš jistě?“ vyjekl.
Spražila ho pohledem. „Dlouho jsem nic takového nemíchala. Určitě ti to pomůže, jen nevím v jaké míře. Pokud jen v malé pomůže ti to na čas od bolesti, pokud ve velké, do pár dnů se ti rána zahojí a zbyde po ni jen malá jizvička“
„Aha,“ hlasitě polkl a to ještě ani neměl tu tekutinu v puse.
„Tak, vypij to!“ podala mu lahvičku. Pořád se na ni díval jako by si z něho dělal legraci, ale Hinata se tvářila vážně. „Sakra chovej se trošku jako chlap a vypij to!“ ztrácela už trpělivost.
„No jo,“ zabručel a na jeden nádech vypil celou lahvičku, až na malý zbytek stékající po okrajích. S odporem si začal utírat pusu, i kdyby teď snědl tunu ramenu ty odporný chutě se nezbaví.
„Tak jak to chutnalo?“ zeptala se hodně pobaveně. Přemáhala výbuch smíchu z jeho výrazu, to Naruta naštvalo a znovu ji stáhl k sobě.
„No počkej, já ti dam.“ Záludně se usmál a začal ji lochtat po břiše. Hinata začala ječet a smát se na celou jeskyni.
„Né, nech toho pusť mě,“ škemrala. Snažila se dostat z jeho sevření, ale Naruto měl najednou obrovskou sílu. Možná to bude fungovat líp, než si myslela.
„No ták pusť mě, to už stačí,“ on ale nepřestával, nevěděl proč se na jednou tak chová, ale byl tak rád že tu byla zrovna ona. Trošku se k ní začal naklánět, ležela pod ním přišpendlená neschopná pohybu. Pořád ji lochtal, přestal v okamžiku, kdy se jejich obličeje ocitly pár centimetrů daleko.
Hinata začala zrychleně dýchat, jeho obličej byl tak blízko, stačilo by se k němu trošku naklonit a…
Jemně položila ruce na jeho ramena, místo toho aby si ho k sobě přitáhla, ho od sebe jemně odstrčila. Omluvně se na něj usmála, ikdyž ani nevěděla, za co se omlouvá. Možná ji ani nechtěl políbit a ona si to jen nalhávala. On ji nemiluje, není ta, do které se zamiloval už před spousty lety. Je to Sakura koho miluje. Znovu ji bodlo u srdce, jako pokaždé když na to pomyslela. Přemáhala slzy, nesmí před ním plakat. Nevyhnula by se jeho otázkám, na které by nedokázala odpovědět.
Donutila ho znovu se posadit. „Měl bys už vážně spát.“ Pověděla s odvrácenou tváří. Nemohla se na něho dívat.
„Nepotřebuju spát! Co potřebuju, je vědět, jak jsi mě našla. Proč jsi odešla z vesnice?“ probodl ji pohledem, cítila to. Povzdechla si, přešla blíž k ohni a posadila se. Po dlouhé době, konečně znovu odložila mokrý plášť a nechala ho nahřát. S dalším povzdechem se pustila do nového vyprávění.
„Když jsi opustil vesnici, uvědomila jsem si že musím také zesílit, abych mohla ochránit všechny na kterých mi záleží ale hlavně jednu osobu. Ty víš kdo to je.“ Podívala se na něj, jejich oči se střetly. „Ty Naruto.“ Pořád ji hleděl do očí, donutil ji pokračovat. „Pár měsíců jsem ještě zůstala ve vesnici a tvrdě dřela. Víc než kdy jindy, ale věděla jsem, že to pořád není ono. Že tak nikdy opravdu nezesílím, a tak jsem odešla. Nikdo mi nebránil, chtěli jít se mnou, ale já to odmítla. Potřebovala jsem být sama, a tak jsem odešla.
Nějakou dobu jsem se učila, kde se dalo, díky čemuž umím dobře namíchat léky, potom jsem potkala Temari a to bylo ono. Dali jsme se do řeči a já ji pomohla s jednou misí zlikvidovat pár ninjů, kteří měli za úkol napadnout Písečnou a dostat důležité dokumenty. Jeden nám ale unikl a dokumenty dostal. Vzala mě s sebou do Písečný a se svými bratry se dohodla, že mě budou učit a já pro ně potom dostanu dokumenty zpátky.
Strávila jsem u nich okolo šesti měsíců a oni mě naučili vše, co umím. Díky Kankarovi umím perfektně ovládat zbraně a díky TenTenině výcviku dokážu trefit osm cílů z deseti. Temari mi pomohla ovládnout větrnou techniku, bylo to, to nejtěžší ale dokážu ji ovládnout. Nikdy jsem jí v boji ještě raději nepoužila. A potom mi hodně pomohl sám Kazekage. Je skvělý učitel, nedokážu už si ho vůbec přiřadit k bývalým zlým, byl tak trpělivý jako snad nikdo a neustále mi vyprávěl o jeho životě. Dobře se poslouchal, stejně jako ty Naruto. Vím, že to víš, jste si velice podobní a on se o tebe zajímal. A poprosil mě, abych ti něco vzkázala, pokud bych tě potkala.“
„Co abys mi vzkázala?“ trošku si k ní poposedl, chtěl jí být blíž, a teď se mu to hodilo nejvíc.
„Až jednou budeš cokoli potřebovat, máš se na něj obrátit. Je ti vděčný za jeho záchranu, a zůstane do smrti.“
„Já vím, kdysi mi to řekl, když jsme ho přivedli zpátky domů a my zůstali na pár minut samy. Ale nemyslím si, že tohle mi po tobě vzkázal.“ Usmál se na ni.
„Máš pravdu, ale chtěl, abych ti to zopakovala, prý abys nezapomněl.“
„Nezapomenu, ale co mi tedy vzkázal?“ přisedl si ještě blíž.
„Prý jeho pomoc budeš brzy potřebovat.“ Podívala se na něj tázavým pohledem, ale ona dostala ten samý.
„Brzy budu potřebovat jeho pomoc?“ zaklonil hlavu.
„Ano, neřekl mi, jak to ví. Jen mě poprosil, abych ti to vzkázala.“ Zamyslela se. „Jako by věděl, že se potkáme.“
„Jak by to věděl?“ podivil se.
„To nevím, ale třeba jsou naše cesty propleteny. Možná proto jsme se potkali.“
„To je možný,“přikývl „V tom případě, budu odteď cestovat s tebou a až vyřídíme ty dokumenty, půjdu konečně splnit svůj slib.“ Pronesl rozhodným hlasem.
„Ale ne, to po tobě nemůžu chtít… máš svůj úkol a-“
„A na něj mám hodně času. Navíc Gaara nejspíš chce abych tam šel, jinak by nevěděl, že tě potkám a nevzkázal mi po tobě velmi divný vzkaz.“
„No tak dobře,“ svolila. „Ale pokud budeš chtít jít se mnou, potřebuju, abys byl nabitý energii, plný síly a znovu odhodlaný nevzdávat se. Ne tak vyčerpaný jako teď. Takže vyrazíme zítra hned, jak přestane pršet a tobě bude líp.“ Rozhodla.
„Ono prší?“ vykulil oči.
Pobaveně se uchechtla. „Jo, hned jak sem tě sem dostala, strhl se liják, musela sem pak znovu ven pro bylinky a umíchat lék.“
„Tady to ani není slyšet.“ Rozhlédl se okolo „kde to vlastně jsme?“
„V jedné jeskyni, kterou znám z dob kdy jsem byla malá. Strávila jsem tu den se sestrou, když nás otec trénoval zdatnosti. Museli jsme se tu ukrýt před bouřkou. Vzpomněla jsem si na ni. Je jediná dobře ukrytá před nepřáteli. Musíš projít úzkou chodbou, což byl trošku problém, ale nakonec sme to zvládli. Když z ní vyjdeš, čeká tě strmý sráz, ale pokud to tu trošku znáš, tak víš, že všude okolo je jen les a tohle je nějaké jutsu. Ta jeskyně ale ne, ta je opravdová.“
„Jasně, jasně.“
„Tak a teď už bys měl vážně jít spát. Říkám ti to po třetí, a pokud budu muset po čtvrtý, tak už se asi naštvu.“ Obrátil oči v sloup, ale poslechl ji. Po tom, co si vzpomněl, jak zatočila s ANBU, nechtěl pokoušet její trpělivost. Asi si bude muset zvyknout na trošku jinou Hinatu.
Pomohla mu lehnout si a sama už se zvedala, že si půjde taky lehnout. On ji ale znovu chytil za ruku. „Počkej, kam jdeš?“
„No... já... jdu si lehnout… támhle.“ Ukázala někam za sebe.
Povytáhl obočí „To se chystáš spát v ohni?“
„Jasně že ne, ale na druhý straně.“
„To je přece blbost, poď ke mně.“ Rukou naznačil na místo hned vedle něj.
„No… ehm, já myslim že- že to není dobrej nápad“ celá stará Hinata. Už zase začíná koktat a na tváři se jí tvoří červeň.
„Snad se mě nebojíš.“ Koketně se usmál.
„A čeho jako?“
„Ach bože vy ženský. Shikamaru měl nakonec pravdu.“ To už ji ale zase stáhl k sobě. Nebránila se a nakonec si lehla k němu. Leželi na boku, čelem k sobě, dlouho na sebe hleděli, dokud oheň nedohasl a oni nemohli zachytit nic jiného, než dech toho druhého.