Život je krutý...nebo ne? 12

„Myslela jsem si, že mě miluješ, aspoň nedávno jsi to ještě říkal. A teď? Teď se taháš s ní.“ opovrženě vyjela na Sachia, a kdyby pohled mohl vraždit, Hinata by už nebyla.
„Zkus se nad sebou v prvý řadě zamyslet. Zapřemýšlej, co se stalo v průběhu tří dnů. Chtěl jsem si o tom s tebou promluvit, ale evidentně ses mi vyhýbala a dávala přednost Kaitovi. Tak v čem je problém?“ Sachio mluvil tiše, hlas se mu strachem klepal a cítil, jak mu po tváři stéká slza. Rychle se ji zbavil otřením.
„C-co? Kait je kamarád, tak nedělej scény.“ začala stupňovat hlas, což Sachiovi nedělalo situaci lehčí. Hinata pomalu otevřela oči.
„Sachi, já půjdu nechci vás tu rušit.“ pošeptala mu tak, aby to Takehi neslyšela.
„Ne, zůstaň tu prosím. Miluju tě, jsem rád, že jsem tě potkal a vztah mezi mnou a Takehi byl rozbit od okamžiku, kdy začala dávat přednost Kaitovi.“ Hin se začervenala, když slyšela ta upřímná slova. Jen přikývla a stiskla Sachiovi ruku víc, aby věděl, že je tu s ním.
„Takehi, promiň, ale zklamala jsi mě. Nemyslel jsem, že podlehneš zrovna jemu, ale co naplat, už je to za nama.“ řekl už nahlas k Takehi.
„Jak myslíš, ty toho budeš litovat! A co se týče tebe Hin, neřekla bych do tebe, že by si mi mohla něco takového udělat.“ vypěnila brunetka a otočila se k odchodu. Hinata byla trochu šokovaná, ale něco podobného čekala. Přitulila se k Sachiovi a přála si, aby už opravdu odešla. Sachio zakroutil hlavou, nechtěl Takehi ztratit, ale nedala mu na výběr. S každým byl radši za dobře, než aby se hádal a u Takehiki to platilo dvojnásobně.
Dostal jsem na výběr mezi tebou a Hin. Skončilo to tak jak to skončilo. Doufám, že mi jednoho dne odpustíš. vyslovil v duchu přání a bezeslov pokračoval již prázdnou ulicí po boku modrovlásky.
„Sachio, no tak, už je to za nama.“ utěšovala ho Hinata s nadějí, že Sachio se aspoň trochu usměje. Sachio nic neříkal, vytáhl klíče a odemknul dům.
„Jdu si dát sprchu.“ řekl suše hned, kdy se zavřeli dveře. Hin přikývla a odebrala se do kuchyně. Za Sachiem zaklaply dveře, ze skříňky pod umyvadlem vytáhl bílý ručník a přehodil ho přes topení. V oblečení vlezl do sprchy, opřel hlavu o zeď a pustil na sebe teplý proud vody. Cítil, jak všechny vzpomínky stékají po jeho těle, až dolů na zem. Ač spolu měli jen pár chvil, byly krásné. Nevěděl, jestli udělal dobře...otočil se. Za jeho zády se utvořila opora stěny, po které se lehce zády svezl. Tričko už bylo těžké nasáknutím, což bruneta donutilo k jeho sundání. Najednou se cítil lehký, jakoby všechny vzpomínky zmizely a on tu zůstal jen se svým tělem pod teplou vodou. Nezaznamenával čas, místo ani důvod, proč se tohle všechno děje. Měl pocit, že život je domeček z karet, ke kterému když někoho pustí blíž, může spodní kartu z prostředka vzít a zahodit. Že, jakmile někoho pustí k sobě blíž, může si s ním dělat co chce.
V životě jsem věřil jen dvoum osobám mimo rodinu. Hin a Takehi. Obě jsem znal jen chvíli, ale tak jak mě změnili. Dřív bych jen mávnul rukou a přešel to, ale teď? Proč nad tím musím přemýšlet? Sachio vůbec nechápal co to s ním je. Pára z teplé vody se linula celou místností. Objal si kolena a složil do nich hlavu. Poprvé se cítil úplně bezmocný. Měl pocit, že jeho oči váží mnohonásobně víc než obvykle. Pomalu je začal zavírat.

Slunce zářilo nad vesnicí, mohlo být něco před polednem. Sachio, i přes silnou noční bouři uschnul.
„To je zase počasí tohlencto.“ zastěžoval si jen tak pro sebe a vydal se na místo, kde se měli s bratrem setkat. Zrychlovat ani nemusel, jeho chůze se skoro rovnala lehkému běhu. „Jak já tenhle zlozvyk nesnáším, všude se ženu jako pako, a pak zbytečně čekám.“ opět ho chytla nálada si postěžovat. Blížil se na místo. Něco v hlavě mu však říkalo, že to nebude probíhat moc šťastně. V dálce viděl dvě postavy a v duchu se proklínal, že na ten jeho sraz kývl. Černovláska a jeho bratr. Jak jinak. Snažil se zachovat v sobě co nejvíc klidu. Došel blíž a jak se sluší, pozdravil.
„Podívej, připravil jsem pro tebe plán úniku z vesnice.“ vrhl se na vysvětlování bratr, vyvlíkl se od černovlásky a rozložil svitek s náčrtkem vesnice na zem, kousek od cesty. Sachiovi se začaly hrnout slzy do očí, ale poslouchal dobře, aby neudělal chybu. „Tady je nejslabší úsek, kterému se stráže moc nevěnují. Proto je přes noc nějak odstraním a ty budeš moct v klidu proklouznout. Vylezeš asi pět set metrů od hlavní brány, takže co nejrychleji se přesuneš do toho údolí, kterým se vydáš do Listové.“ ukázal na zakreslenou hradbu a pokračoval prstem po již zaznamenané čáře až do tmavě hnědého fleku, značící roklinu. Slza Sachiovi spadla přímo na obrys vesnice.
„Ale no tak Sachio, přece bys nebyl smutný, že tu zůstáváme. Můžeš nás kdykoli navštívit.“/i]

Slané kapky se mísily s čistou tekoucí vodou. Náhle ucítil něčí ruku na paži a voda přestala téct. Snažil se hlavu nezvedat, nechtěl, aby ho viděla opět ve zničeném stavu. Hin mu lehce nadzvedávala hlavu, a když zjistila, že se snaží odporovat, sedla si vedle něj do mokrého kouta. Pohladila jeho mokré vlasy a přitulila se lehce k němu.
„Sachi, vím, že to máš těžké, ale jsem tu pro tebe. Spolu...spolu to zvládnem. Jsem tu pro tebe.“ při tom ho chytla za ruce, aby je mohla přiložit na svoje tváře.
„Hin, ty brečíš?“ odvrátil se od svých noh Sachio a zmateně se podíval na modrovlásku.
„Ty ale taky.“ usmála se Hin, aby trochu odlehčila atmosféru. Sachio úsměv oplatil a přitiskl rty k jejím. Po chvíli se odsunul, aby pomohl Hinatě na nohy.
„Moc ti za všechno děkuju. Nevím co bych teď bez tebe dělal.“ při těch slovech ji objal, vzal ručník a začal si sušit vlasy. „Hin běž se osprchovat jestli chceš, jdu se doutřít do pokoje.“ Hinata zčervenala. Když Sachio odcházel, jeho vlasy byly jako by jim projel elektrický proud.
„Moc ti ty vlasy sluší, nechceš je nosit takhle normálně?“ zeptala se s chichotem.
„No jasně, jen se směj. Však uvidíš.“ začal za sebou zavírat dveře a nemohl si odpustit ďábelský smích. V pokoji na sebe hodil kraťase na spaní a s kručením v břiše se odebral do kuchyně. To co viděl na stole ho však mile překvapilo. Ležela tam miska domácího ramenu se všemi druhy masa, které Sachio tak miloval. Hlad mu nedal, uchopil hůlky a začal si pochutnávat na výtečné večeři. Po chvíli měl všechno snězený, hlasitě oddechl a odebral se k dřezu, kde začal umývat nádobí. Sice už bylo pozdě, ale nerad měl v domě přes noc nepořádek.
„Sachio?“ brunet sebou trhl. To co uviděl mu málem vytrhlo oči z důlků. Hin tam stála jen obalena ručníkem a červenala se jak rajče. „Sachio, nedívej se tak na mě, nebo zčervenám ještě víc. Nechceš mi půjčit něco, v čem bych mohla přespat?“ Sachio její krásu ještě chvíli pozoroval, a poté se začal pomalu odebírat do svého pokoje, přičemž z ní stále nespouštěl očí . Začal se přehrabovat ve skříni, vůbec nevěděl, co by jí měl dát.
„Hin vyber si sama, nevím, co je pro tebe pohodlné.“ pustil ji ke skříni a šel zamknout dům, protože při těch nervech na to úplně zapoměl. Pozhasínal všude po cestě, nemohl se své milované dočkat. Ještě si vyčistil zuby a vydal se do pokoje. Otevřel dveře a mohl na ni oči nechat - zase. Modrovláska ležela na zádech v postely s otevřenou knížkou a Sachio ji chvíli pozoroval. Aby taky ne, když na sobě měla jen jeho černé dlouhé tričko s bílým znakem kamenné, které ji sahalo až po kolena.
„Nic lepšího už sis vzít nemohla.“ řekl nadšeně Sachio a rozběhl se proti posteli, na kterou skokem dopadl hned vedle Hinaty. „Krásně ti voní vlasy.“ pošeptal tiše. Pohladil ji po tváři a políbil na krku. Hin mu mezitím projela rukou vlasy. Oba měli pocit, že se nacházejí ve snu. Seděli naproti sobě, opřeli se o čela a pozorovali oči svého milovaného protějšku. Ruce měli propletený v sobě, a každý dotyk je přibližoval. Sachio se najednou prudce odtrhl, což Hinatu vyděsilo, ale ne na dlouho. Začal ji lechtat na břichu, čímž spustil Hinatin smích, který z celého srdce miloval. Povalil ji na záda, aniž by přestal s lechtáním. Kráska ho chytila kolem krku, aby si přitáhla jeho jemnou tvář k sobě. Políbila mu rty, jako prvně pod sakurou. Sachio přestal s lechtáním a užíval si tu úžasnou chvíli.

„Proč? Proč jsem to udělala? Sakra proč?“ ozýval se zoufalí pláč na kraji lesa. Bruneta se opírala o strom a slzy, proudící po andělské tváři nemohla zastavit. „Sachio, kéž bys mi mohl někdy odpustit. Nechtěla jsem, aby to takhle skončilo.“ vyčítala si stále a při tom udeřila do země. Otřela si klepající rukou slzy.
„Dobrý večer, omlouvám se, že ruším, ale máte co nejrychleji zajít za Tsunade.“ ozvalo se z temna za ní, cukla s sebou a viděla obrys kluka, asi o tři roky staršího, oblečeného v černém, kratkém triku a třičtvrťákách. Takehi jen přikývla a kluk zmizel. Celou cestu jí vrtalo hlavou, co po ní chce v takhle pozdní hodinu. Mohlo být tak třičtvrtě na jedenáct, ne-li později. Dorazila před dveře a lehce zaklepala. Nikdo se neozval, ale dveře se otevřely. V místnosti bylo pět členů ANBU a Tsunade. S úklonem pozdravila.
„Takehiki, potřebuju, abys v Suně pomohla s jedním výzkumem a donesla mi potom zprávu. Všechno je popsané v tomhle svitku. Máš na zbalení půl hodiny a poté se sejdeš s doprovodným týmem před hlavní branou.“ Takehi převzala svitek, ani se na nic neptala a odebrala si zbalit věci. Vlastně, asi ji těšilo, že vypadne na chvíli z vesnice. Vyčistí si hlavu, potká nové lidi a nebude na blízku nikomu, koho by znala. Dorazila domů, zbalila si jen pár kusů oblečení, mezi kterým nechybělo její oblíbené rudé tričko s jmény Tsuchikagů, kteří chránili vesnici po dobu, co existuje, jídlo a pití. Nic víc dle svitku nepotřebovala. Natáhla si šedou mikinu s růžovými pruhy, protože noc už byla chladná a začal se zvedat studený vítr. Vyšla před dům, nasadila si černý baťůžek na záda a pohled upřela na hodinky. Zjistila, že má ještě čas, sedla si na lavičku a zvedla hlavu na noční oblohu plnou hvězd. Začali se ji vracet životní vzpomínky.

[i]„Mami je mi špatně.“ stěžovala si osmiletá brunetka s culíkem.
„Ukaž? Takehi ty téměř hoříš. Dneska na akademii zapomeň, vrať se do postele, přinesu obklady.“ zhrozila se nešťastná žena, když zjistila, že její dcera má opět teplotu a migrénu. Holčička se mlčky vrátila do postele a otevřela jednu z mnoha knih o chemii, kterou měli její rodiče v knihovničce. Po chvíli její mamka přinesla obklady a obalila ji od břicha po krk studenými ručníky.
„T-to studí.“ zašeptala rozstřeseným hlasem.
„Nějak ti tu teplotu srazit musím. Skočím ti pro prášky do nemocnice aspoň na tu migrénu.“ Holčička jen kývla a převalila se na bok. Sledovala akvárium, ve kterém měla své oblíbené rybičky. Vždy, když byla nemocná je pozorovala jak se rvou o jídlo. Měla je i všechny pojmenovaný podle chování spolužáků. Vrátila se k chemii, ale po chvíli nevědomě usnula na knize.
„Nazdar, zase si doma?“ vzbudilo ji, posadila se a usmála. Věděla, že je to její starší bratr. Hned jak se otočila na dveře, vlítl ji polštář do hlavy. Černovlasý chlapec se zasmál, sedl si na postel vedle sestry. Ta toho využila a polštářem ho přetáhla přes hlavu. Oba se začli z plna hrdla smát. V té době se cítila šťastně. Vlastně – byla šťastná.

Promnula si oči, a když zjistila, že už před dvaceti minutama měla být u hlavní brány, vyrazila co nejrychleji na místo srazu. Běžela širokou ulicí, kterou osvětlovaly lampy ve tvaru koulí, takže světlo se táhlo do všech temných zakoutí. Cestu si zkrátila přes budovy, když probíhala kolem jednoho z domů, aby seskočila na cestu, zarazila se. Viděla rozsvíceno v domě, který míjela a zastavila se na zabradlí balkónu. Nedalo ji se nepodívat dovnitř. Viděla, jak Sachio se smíchem lechtá Hinatu. S očima plných slz utíkala k hlavní braně. Ani ne pomalu, aby tam nedorazila s extrémně velkým zpožděním, ale ani ne rychle, aby ji slzy mohly trochu uschnout. Konečně dorazila. Všichni členi doprovodného týmu byli již nastoupeni, takže se čekalo jen na ni. Nikdo ji nic nevyčítal.
„Můžeme jít?“ zeptal se jeden ANBU s maskou kočky. Takehi jen směle kývla, vyslechla si pokyny formace a vyrazili. Před ní byl malý muž s blonďatými kratce střiženými vlasy, na levo dva černovlasý muži, výškově zhruba jako ona. Jeden s copem a neobvykle dlouhou katanou na zádech. Ten druhý, blíž k ní, se středně dlouhými vlasy zhruba doprostřed uší a lukem, který se na ni často nepatrně ohlížel. Takehi však byla stále rozrušená z toho co viděla, než se dostala k bráně, takže mu nevěnovala pozornost. Na pravo byl o půl hlavy vyšši muž s kratkými hnědými vlasy, zdálo se, že to bude specialista na taijutsu, protože kromě dvou pouzder na šurikeny a jednoho na kunai nesl jen malej batoh, pravděpodobně s jídlem a stanem. Za sebe se jen rychle ohlédla, byl to pravděpodobně velitel. Kočičí maska. Právě on vysvětloval misi podrobněji a určil následující formaci. Beželi celou noc bez zastavení. Hustý les se zdál Takehi nekonečný. Po několika hodinách začala značně zpomalovat. Od doby co se vrátil Sachio pořádně nespala. Nevyznala se ve svých pocitech, proto se mu celou tu dobu vyhýbala. Najednou uslyšela za zády hlas velitele.
„Zastavte.“ Vydal rozkaz. Celá skupina se zastavila a nechápavě se na něho podívala.
„Děje se něco?“ optal se malý blonďák.
„Copak nevidíte, že Takehiki už nemůže? Takehiki odpočiň si tu, my zajistíme ostatní věcí.“ usmál se na hnědovlásku a pokračoval. „Poblíž je řeka, takže Goro, ty půjdeš dolů k řece pro vodu.“ řekl nevyrázně k malýmu blonďákovi, který byl v čele frormace. „Kazuo, půjdeš ulovit nějakého pěkného divočáka.“ Ukázal na černovlasýho s lukem, ten jen kývl a rozběhl se hlouběji do lesa.„Yori rozdělej tu oheň.“ Otočíl se na hnědovlasýho. „A Mareo, ty půjdeš se mnou na hlídku.“ pokynul černovlasýmu s copem a zmizeli. Takehiki se opřela o strom naproti Yorimu a pozorovala ho. Během chvíle byl s ohněm hotov, sedl si kousek od Takehi čelem k ní. Ta se na něj jen ohlídla, opřela hlavu o strom a zavřela oči. Nechala se unášet zvuky tekoucí řeky, jako když déšť dopadá na listnaté stromy. Praskání ohně a šustění stromů dodávalo se zavřenýma očima nepopsatelně příjemnou atmosféru, čehož Takehi využila k spánku. Po hodině ji zbudil Nori, velitel skupiny.
„Takehiki, jídlo je hotové, určitě máš hlad.“ řekl potichu, zatřásl s ní a podal ji kus masa nabodnutého na klacku. S chutí se pustila do jídla, přece jen od večera co vyrazili z Konohy toho moc nesnědla. Najednou byla plná energie, kterou by klidně mohla rozdávat.
„Nori-san, mohla bych se skočit opláchnout k řece? Jestli teda máme ještě chvilku času.“ Zajímalo brunetku.
„Jistě, žádný problém, ale pošlu tam s tebou Kazua, jen pro jistotu.“ Takehi i Kazuo přikývli a vydali se k řece. Až teď si všimla, že on jediný nemá žádnou zvířecí masku. Nechtěla se ho na to však zatím ptát. Sedla si na břeh, vyzula sandále a ponořila nohy do vody. Byl to příjemný pocit po té dlouhé cestě. Nabrala hrstku vody, opláchla si obličej a lehla na zem. Kazuo stál opodál. Nepatrně se rozhlížel po okolí kvůli případným hrozbám. Podíval se na místo kde ležela Takehi. Třásla se na zemi, oči se ji dívaly nahoru, vypadala, jakoby do ni někdo posílal silný elektrický proud. Okamžitě ji vytáhl nohy z vody a držel její ramena co nejsilněji při zemi, aby sebou tak neškubala. Vytáhl z kapsy lahvičku s pilulkou, nabral vodu, aby se pilulka rozpustila. Roztok vyklopil Takehi do úst, zavřel jí je a přidržel nos, aby byla schopna v záchvatu polknout. Třepání začalo ustávat. Kazuo si otřel čelo a ponořil hlavu do vody, aby z něho ustoupil pot. Sundal si rukavice, namočil si ruce a ještě jednou si přejel studenou rukou přes obličej. Pak vzal dívku do náruče, odnesl do tábora a tam ji opřel o strom. Pod hlavu jí dal svou černou mikinu, aby neležela hlavou na tvrdém dřevu.
„Dostala záchvat, nevím z čeho, ale měl jsem štěstí, že jsme dostali ty pilulky pro ni, jinak by už byla zřejmě udušená.“ Hlásil hned Norimu to, co se stalo. Nori jen mlčky přikývl a podíval se na Takehi.
„Myslím, že tu na konec budem až do západu slunce. Není to moc obvyklé, ale dnes budem spát přes den. Hlídku budem střídat po hodině. První půjde Goro. Všichni ostatní odpočinout, spát, cokoli, hlavně ať jste připraveni na noční běh, který je mnohem náročnější, jak jistě víte.“zavelel po chvíli přemýšlení Nori a ulehl k již dohořívajícímu ohni, jako všichni ostatní. Jediný Goro s psí maskou vylezl na strom a usedl na větev, aby měl větší přehled o okolí. Utábořili se na velmi dobré pozici. Stromy v okolí měli větší rozestupy, takže se dalo nebezpečí zpozorovat mnohem dřív. Nadešel čas střídání. Goro vzbudil Kazua, ukázal mu strom z kterého byl nejlepší výhled a šel spát. Kazuo usedl na místo, kam ho poslal Goro. Vytáhl jeden z šípů na zádech, aby byl připraven k rychlému výstřelu, kdyby se někdo blížil. Po několika minutách uslyšel kroky. Klekl na větev kvůli přehledu pod sebou. Jediná známka nepřítele a on by byl schopný mu střelit šíp ze stromu přímo do hlavy. Mířil na místo odkud slyšel kroky. Zahlédl stín poměrně malé postavy s dlouhýma vlasama. Měla však přirozenou chůzi, takže usoudil, že to nepřítel nebude a seskočil dolů. Byla to Takehiki.
„Děkuju ti za to, že si mě zachránil. O pár sekund později a už bych mohla umřít.“ řekla mile, usmála se, a při tom mu podala mikinu, kterou jí pujčil.
„To nestojí za řeč. Udělal by to kdokoli, koho by s tebou Nori poslal.“ oplatil úsměv a převzal mikinu.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ Kazuo přikývl. „Jak to, že ty nenosíš masku tak jako ostatní?“
„Jsem z osobní stráže Tsunade-sama, dá-li se to takhle nazvat. Moje sestra je pravá ruka Tsunade a já chráním jak sestřičku, tak Pátou.“
„Takže jsi bratr Shizune?“
„Ano, ale nikdo to neví krom Hokage, Shizune, mě a teď i tebe. Doufám, že to tak zůstane.“ opět se usmál a vyhoupl se na strom, aby se rozhlídl po okolí.
„Neboj. Nikomu to neřeknu.“
„Teď se zeptám na něco zase já. Proč si brečela, když si přišla k hlavní bráně?“ při té otázce Takehiki zčervenala a zklopila hlavu.
„Včera se se mnou rozešel Sachio, jestli víš kdo to je.“
„Jo, ten uprchlík z Kamenné. Ale proč? Řekl důvod nebo tak něco?“
„Nemusel mi ho říkat. Já to věděla moc dobře proč. Jen jsem si to nechtěla připustit. Byla to moje chyba. Od doby co přišel jsem se mu moc nevěnovala. Byla jsem s Kaitem, ani sama nevím proč. Když jsem Sachia viděla po té dlouhé době, tak jsem měla strašnou radost, ale když začal říkat staré pomluvy o Kaitovi, tak mě to naštvalo a odmítla jsem s ním jít si promluvit. Nějak se dal dohromady s Hinatou. Já je při cestě k bráně viděla v okně jak se spolu smějí a jsou šťastní. Nevím jestli toho lituju, ale teď na to nechci myslet.“ Takehi položila hlavu ke kolenům. Kazuo si sedl vedle ní a přátelsky ji objal kolem ramen.
„To bude dobrý. Už chápu proč nás Pátá svolala takhle na noc a ne až ráno jak bylo v plánu.“ otřel jí slzy, aby viděla. Podívala se na něho. Viděla jak se na ni usmívá. Jeho zelené oči byly tak přátelské a uklidňující, když se do nich dívala. Opřela si hlavu o jeho rameno.
„Děkuju ti.“
„Nemáš zač.“ řekl příjemným tónem hlasu. Hned jak usnula, odnesl ji k ostatním a vzbudil Yoriho na hlídku. Během chvíle usnul. Po půl hodině se ozval přísný hlas Noriho.
„Vstávat, máme tu nepřítele, asi půl kilometrů od řeky. Jsou to sice jen bandité, ale ti v zemy Ohně nemají co dělat. Kazuo, zůstaneš tu hlídat Takehiki. Nespouštěj ji z očí jasný?“ Kazuo přikývl, otočil se na Takehiki, aby se na ni usmál. „Všichni ostatní za mnou do formace vosy!“ Takehiki vcelku v klidu usedla ke stromu a vytáhla z boční kapsy kunai. Ačkoli byla jen z výzkumu, uměla s kunaime vcelku dobře zacházet. Kazuo stál metr od ní a s klidem pozoroval okolí. Lesem byl slyšet bolestný řev od banditů, kteří nejspíš nepočítali s tak silnými bojovníky. Takehiki uslyšela šustění keřů v pravo od sebe. Ohlédla se tam. Šklebící se hlava se zabořeným šipem těsně nad pravým okem se na ni dívala a po chvíli padla obličejem do měkké trávy, čimž se šíp zabořil ještě hlouběji. Takehi si jen uleveně oddechla. Podívala se před sebe kde stál Kazuo, opět připraven vystřelit nepříteli šíp do kritického místa na těle. Dva zjizvení muži okolo pětatřiceti let se vyběhli zpoza stromu. Jednoho z nich oddělal ranou přímo do krku. Nestihl však vytáhnout druhý šíp. Muž držel Takehiki pod krkem a u hlavy jí držel kunai. Všichni tři dýchali rychlím tempem. Kazuo si všiml, že Takehi ještě stále drží v ruce kunai, kterého si ten naivní bandita nevšiml. Šíp měl připravený k výstřelu, ale muž se kryl za brunetkou. Takehiki jen nepatrně mrkla na Kazua. Vrazila chlapovi kunai do nohy. Kazuo, protože měl špatný úhel vyrazil hbitě proti stromu, odrazil se od něj a šípem trefil muže přímo z vrchu do hlavy. Zůstalo vidět jen čtvrtina šípu, z čeho usoudil, že hrot bude někde v krku. Popadl Takehiki za ruku a utíkal s ní k řece. Byli tam jen Mareo a Nori otočení k nim zády.
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se Kazuo při rozhlížení se po okolí. Oba se otočili. Neměli už na sobě zvířecí masky a byli potřísnění krví.
„Mrtví.“ odpověděl chladným hlasem Nori.
„A vy za chvíli budete taky.“ dodal Mareo a vytasil svou katanu.