Už je to dávno...

Už je to dávno, co jsem ho naposledy viděla. Od té doby se změnil, už to nebyl ten malý, nešikovný, blonďáček, kterého jsem znala. Nyní je z něj vysoký, pohledný a velmi silný ninja. Nikdy bych si nepomyslela, že se znovu shledáme právě takto. Nasucho jsem polkla, když jsem si uvědomila, že pár centimetrů od mého krku je ostrý kunai. V ruce jej svírat ON.
Pohlédla jsem mu do očí doufajíc, že si na mne vzpomene, bohužel marně. Jeho oči, jako vždy jsem jimi byla uchvácena, vždy když jsem do nich pohlédla, nebyla jsem schopna slova a teď je to tu zase... Uhla jsem pohledem.
,,Naruto-kun...'' řekla jsem a uskočila od něho. Trošku se zarazil, nevěděl s kým má tu čest. Jeho pohled byl zmatený, tikal očima po celém mém těle. Trošku mě to znervózňovalo... NE nesmím na to myslet, musím splnit svojí misi... musím! Tasila jsem katanu a běžela k němu v úmyslu zabít ho... ale pak, když jsem mu opět pohlédla do očí, našla jsem v nich jen radost. VZPOMĚL SI! Zatavila jsem se, katanu vrátila zpět do pochvy a usmála se na něho. A pak vyslovil moje jméno s nadšeným hlasem, nasadil svůj široký úsměv a běžel mě obejmout.
Konečně, zase jsem cítila jeho dotyk, jeho pohled, jeho rty na mém čele. Konečně jsem byla zase šťastná.
,,Díky bohu... nikdy jsem si nepomyslel, že tě znovu uvidím,'' řekl se slzami v očích.
,,Naruto-kun,'' přitiskla jsem se k němu ještě víc. Když jsme se od sebe otrhli, sedli jsme si vedle sebe do trávy a sledovali oblohu.
,,Proč jsi odešla z Konohy?'' Zeptal se z ničeho nic.
,,Já... poté co mi zabili tým, jsem nevěděla co mám dělat. Byla to má viny, nebyla jsem dost silná, nedokázala jsem je uchránit. Strašně jsem si to vyčítala a tam jsem si řekla, že bude lepší, když si všichni budou myslet, že jsem zemřela také,'' posmutněla jsem a pak jsem to ucítila, jeho dlaň na mém obličeji. Lehce mě uhodil.
,,Baka! Jak sis mohla myslet, že to tak bude lepší. Nemáš ani ponětí, jak moc jsem trpěl!'' Zaječel, už jsem dále neudržela slzy. Sklopila jsem pohled.
,,Moc se omlouvám, ale netušila jsem, že bych ti mohla ž tolik ublížit,'' slzy se mi hrnuly z očí. To už, ale nevydržel, povalil mě na zem a uvěznil ve svém obětí, poté zatáhl ruku v pěst a namířil ji na můj obličej. Jeho horké slzy padali na můj obličej.
,,Prosím...'' zašeplat a uvolnil pěst.
,,Prosím...'' zaraženě jsem na něho hleděla.
,,Vrať se semnou,'' usmál se na mě.
,,Vrať se semnou zpět do Konohy a začni nový život, ale tentokrát semnou,'' usmál se a jednou rukou si otřel slzy.
,,Naruto, já... ráda bych, ale nejde to. Patřím do Zvučné vesnice, tam je můj domov,'' řekla jsem.
,,NE! Tvůj domov je v Konoze! A tak je taky tvé místo,'' lehce zakřičel.
,,Prosím... vrať se semnou.'' Na pár minut zavládlo ticho, ale pak ve mě něco hrklo, všechno se ve mě semklo a já si řekla, že chci být s ním a to navždy. Proto jsem se rozhodla vrátit. Moji pásku jsme společně zakopali několik sáhů pod zem a společně jsme se vrátili do Konohy. Cestou mi řekl, jak moc jsem se změnila. Nyní jsem neměla rozpuštěné, dlouhé vlasy, ale dva culíky a v každém malý copánek, spadajíc až po kolena, prý už nejsem tolik zahalená, asi proto na mě všichni koukali, když jsme procházeli městem.
Konečně jsem se cítila šťastná, Sakura-chan a všichni ostatní mě přijali mezi sebe. Naruto mi ukázal hroby mých dvou bývalých společníků, často tam chodívám. A když se nám narodila dlouho očekávaná dvojčátka, pojmenovali jsme je po nich, Kiba a Shino. Oni jsou naše budoucnost. Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem se vrátila zpět, naopak jsem za to ráda. Konečně mám to po čem jsem snila, přátelé, rodinu, překrásné syny, lásku a hlavně domov.