NARUTO: Věčné slovo hrdiny 8 část (2 díl)

9. Síla emocí - Nara odchází

On si nepřipouštěl její smrt, ale jeho oči už s tím dávno počítaly...

Naruto kývl na Kony a ta zrušila ochranné jutsu. Pod náporem zranění a vyčerpání jí nohy už nesloužily a ona klesla k zemi. Naruto si jí vzal do náruče a odnesl jí do nemocnice. Doufal, že nepřišel pozdě.

Shikamarovi už zbívala jen jedna stěna, která pro jeho smůlu zůstala jako jediná v celku a držela její tělo uvězněné. Shikamaru zabral víc a když cítil tíhu toho břemene opadala z něho poslední naděje na její přežití.
„Ino konečně... honem potřebujeme tě!“ Chouji vítal Ino, která přiběhla z nemocnice poté, co slyšela volat Choujiho.
„Ino... ty... ty jsi živá!“ Shikamaru držel stěnu a nepřestával zírat na přízrak před ním. Ino nebyla pod sutěmi... Tak kdo tedy.
„Chouji?“ ten se na Shikamara podíval očima plnýma žalu a bolesti. Najednou mu to došlo. Cítil od jeho smrti zodpovědnost vůči ní, ale když ho potřebovala nebyl tady.
„Né!“ Shikamaru tomu nemohl uvěřit, nedokázal pochopit tu ztrátu, kterou právě utrpěl. Najednou se nenáviděl, sám sobě se hnusil a toužil po tom, aby se probudil. Když se mu konečně podařilo odsunout zeď naskytl se mu hrozný pohled. Padl na kolena a žal se zdvojnásobil díky té jistotě, že to Kurenai zůstala pod troskami. Ino hned přiskočila aby zjistila její zdravotní stav. Shikamaru doufal... Tak moc doufal, že přežila.
„Kurenai...“ Ino zalapala po dechu a v tom se rozplakala. Shikamaru tam klečel a nedokázal si odpustit její smrt...

„Bude v pořádku Naruto... Je silná,“ ujistila ho sestřička a odvedla ho ke Kony do pokoje. Díval se na ní a byl jí vděčný, že vesnici ochránila. Nemusela to dělat, ale pro něj to prostě udělala. Byl jí vděčný jak za tu službu, tak za tři a půl roku tvrdého tréninku. Stál u ní a říkal si proč nepoužila ochranu elementů. Jak je možné, že nepřišla včas na to, že tam jsou. Nechápal to, zrovna u ní to bylo téměř nemožné... Otevřely se dveře a vešla Sakura.
„Ahoj Naruto,“ Naruto se po ní ohlédl a zase se vrátil pohledem k lůžku.
„Ahoj,“ Sakura měla šrám na krku od podivuhodného setkání na střeše nemocnice. Stála v místnosti a nevěděla co říct.
„Je mi to líto Naruto...“
„Nemůžeš za to co se jí stalo,“ Naruto přešel k oknu a otevřel ho dokořán. Podíval se ven a poté si sedl ke Kony na lůžko.
„Není to má vina... Ale nevěřila jsem jí. Objevila se tady bez tebe a udělala nějakou ochranu z kamených soch a...“ Naruto se zprudka otočil na Sakuru.
„Cože? Počkej?! Použila ochranu elementů?! Jak se přes ní Madara dostal?!“ Naruto vypadal překvapeně. Byl si asi jist, že ochrana Madaru zastaví.
„Neprošel zkrz ní... ona se zrušila sama,“ Naruto vytřeštil oči překvapením. Tušil, že musel některý z vlků opustit stanoviště, ale to by přece smečka neudělala. Nebo co se stalo?
„To jsem ale říct nechtěla... Víš udělala tu ochranu a šla za ní... jako by na něco čekala. Myslela jsem, že nás tady uvěznila schválně aby nás zabila...“ Sakura se na okamžik odmlčela aby zpracovala stud, který pociťovala.
„Myslela jsem, že je ještě v tom šílenctví co jí popadlo... já se..“ Naruto vztal z lůžka a upřeně se na ni podíval.
„Měla by jsi jít Sakuro,“ stál zpříma a chladně pozoroval osobu stojící před ním.
„Mrzí mě to... neměla jsem si to myslet,“ Naruto nepolevoval v mrazivém pohledu a Sakura pochopila, že jsou teď slova zbytečná. Musela ho nechat samotného.

Shikamaru si balil věci do batohu. Zbraně zaplňili víc jak polovinu obsahu a jeho oči byly stále zakalené slzami a žalem. Na chodbě potkal otce, který měl pohled pochopení, ale zároveň ho nemohl nechat jít. Shikamaru se nadechl a v rychlosti použil stínové jutsu. Tohle jeho otec nečekal a začal mu domlouvat.
„Tím jí zpět nevrátíš... Ani toho malého!“ Shikamaru nechtěl slyšet o ní ani o Asumově dítěti. Nechtěl slyšet nic, jen chtěl zabít toho kdo to způsobil – Sasukeho.

Hinata se v tu chvíli probouzela a zjistila, že je tam úplně sama. Rozhlížela se jestli někde nenajde Naruta, ale nikde nebyl. V tom se ale objevila žába. Měla na sobě zelený šat a šedivé vousy. Hinatě přišla odporná, ale ovládla se aby to na ní nebylo znát.
„Kde je Naruto?“ žába jí dala jakousi kuličku zeleného bahna a řas a ohrnula si rukáv.
„Sněz to a mysli na Naruta,“ tím pro ní rozhovor zkončil a ona odskákala pryč. Hinatě se do toho nechtělo. Příšerně to páchlo a barva připomínala suché z nosu. S těžkým odporem to do sebe hodila a v tu chvíli zmizela.

Shikamaru už byl za vesnicí, když jeho otec nahlásil, že utekl pro pomstu. Tsunade poslala Choujiho a Ino aby ho přivedli zpět. Shikamaru neměl v úmyslu nikomu jinému než Sasukemu ublížit, ale zrovna v tuto chvíli neměl zábrany a tak nebylo moudré se mu plést do cesty. Chouji a Ino ho sledovali a doufali, že ho brzy dostihnou.
„Nedokážeme ho přeprat Chouji...“ Ino měla obavy, že se budou muset hodně snažit aby jim neublížil.
„Tsunade s tím nepočítala. Doufala, že ho přemluvíme,“ moc jí to na klidu nepřidalo a tak se zeptala ještě jednou.
„Co když budeme muset zasáhnout...?“ Chouji upíral svůj zrak do předu a věřil svému příteli.
„Tak budeme vědět, že by nám nikdy neublížil,“ Chouji si byl svým názorem zcela jistý, ale Ino měla stále obavy. Věděla, že by je asi nezabil... Ale lehce je zneškodnit by mu nevadilo. Shikamaru nevěnoval ničemu pozornost, věděl že za ním někoho pošlou, ale bylo mu to jedno. I kdyby přišla stovka mužů všechny by je zabil. Neuvědomoval si svou zuřivost a schopnost to udělat. Nevěděl, že by toho byl schopný, ale v tu chvíli nedovoloval nic nikomu, kdo by mu stál v cestě. V tu chvíli něco zaslechl. Otočil se a na nedalekém stromě uviděl dvě osoby.

Naruto se svezl do křesla, které v pokoji bylo pro návštěvníky. Věděl, že se brzy probudí, ale doufal v to, že bude ještě ochotná mu s vesnicí pomoci. Zavíraly se mu oči, když v tom se před ním zjevil oblak bílého kouře.
„Co?“ Naruta to téměř zvedlo z křesla. Kouř se rozplynul a před ním stála Hinata, celá zelená a držela si žaludek.
„Hinato?“ ta se jen naklonila z otevřeného okna a vyhodila zelenou hmotu i se zbytkem obsahu žaludku ven.
„Jsi v pořádku?“ opřela se o rám okna a z hluboka se nadechla.
„Už je mi dobře,“ uvědomila si, že je v blízkosti Naruta a trochu zčervenala.
„No tak Hinato... Na červenání už jsi stará a navíc mě znáš už dlouho,“ Naruto se usmál a Hinata zčervenala ještě víc. Potom se zahleděl na postel před ním. Hinata si všimla jeho změny ve tváři a podívala se na lůžko.
„Kdo je to?“ Hinata se přiblížila k lůžku a prohlížela si Kony z malé vzdálenosti.
„To je Kony... je to moje moc dobrá kamarádka. Trénovala mě, když jsem byl pryč,“ Naruto nespouštěl zrak z jednoho bodu.
„Byla tvrdá?“
„Ano, hodně...“ usmál se a zároveň jako by vzpomínal jaké to bylo. Hinata sebrala poslední zbytek odvahy.
„Musíš jí mít moc rád. Možná, že tak jako já tebe,“ dívala se na její tvář a setřela kapku krve pod spodním rtem. Naruto se na ní podíval jako by to slyšel zase. Ta slova – miluju tě – jako by ho probudila z přemýšlení. Neřekla je, ale cítil jak ho probouzí.
„Ano... Moc jí miluju,“ Hinata se vzpřímila a chtěla odejít, aby ho nechala samotného. Naruto jí z křesla chytil za zápěstí a ona se zastavila.
„Zůstaň tady prosím...“ Naruto se na ní toužebně podíval, jako by žádal příliš, ale přesto doufal, že to pro něj udělá.
„D...dobře Naruto – kun,“ Hinata se trochu začervenala, ale už né tolik jako před tím. Naruto cítil hněv vůči Madarovi a smutek kvůli osudu Kony. Zklamání ohledně Sakury a to způsobylo, že chce nachvilku na vše zapomenout. Trhl rukou ve které stále držel její zápěstí a tím jí vyvedl z rovnovány. Spadla na něj přesně jak chtěl. Ocitla se na jeho klíně a těsně před jeho obličejem.
„Nevadí?“ Naruto jí pevně držel aby mu nepřepadla, kdyby náhodou zase zatoužila po omdlení, ale ona neomdlela.
„N... ne... nevadí Naruto – kun,“ červenala se, ale už před ním neomdlívala jako tehdy. On si jí o sebe opřel a její hlavu položil na jeho rameno. Hinata si připadala jako ve snu. Ve snu, který se jí tolikrát zdál. Čelem se opřela o jeho lícní kost a ruku opatrně položila na jeho hruď. Narutovi s ní bylo dobře, ale bohužel ani s ní nezapoměl na nahromaděné emoce.

Shikamaru zaostřil zrak a na větvi viděl Sasukeho a Madaru. Madara opřený o kmen stromu a Sasuke s jednou rukou v bok. Nahromadil se v něm vztek, který měl k Sasukemu, ale ten větší, ten který ho zříral nechoval k Sasukemu, ale sám k sobě. Sasuke sáhl po rukojeti meče a v ovzduší se zablesklo...