Příběh jedné dívky 7

Předem mě mrzí, že tímto dílem ukončuji tuto FF... Důvodem je že nestíhám psát vše. Mám tady ještě jednu FF a té se chci věnovat víc. Dále píšu knihu a ta je na prvním místě, proto se omlouvám za toto náhlé zkrácení.

„Sakuro... Naruto to nepřežil...“

Nevěřila jsem tomu co právě říkal. Seděla jsem na lůžku a klepala se. Celá jsem se třásla z návalu té informace, toho žalu, který následoval.
„Néééé!“ křičela jsem a odstrkovala od sebe Sasukeho, který jen žalostně pozoroval mé psychické zhroucení.

Byl pohřeb a já stála s berlemi v první řadě. Bylo slunečno a v černém oblečení mi bylo horko. Jeho fotka se širokým úsměvem byla v černém rámu a bílé kytice ležely všude kolem ní. Hinata byla kousek ode mě. Klečela a nahlas plakala. Kiba si k ní klekl, hladil jí po vlasek a šeptal uklidňující slova. Věděla jsem jak se cítí a chápala jsem, že ta slova jsou jí k ničemu... Tak jako mě. Pohřeb zkončil a davy lidí odcházely sklíčeně a se sklopenými obličeji. Já jsem tam ještě zůstala, opírala jsem se o berle a přestávala cítit jakékoli emoce.
„Sakuro... Pojď, deme domů,“ Sasuke mě chytl za rameno a přešel vedle mě. Nemohla jsem tomu stále uvěřit. Vždy všechno přežil... Vždy nás všechny chránil. Možná je to má chyba. Moc jsem ho zklamala a on se v boji nesoustředil. Přišla jsem o nohu, ale on přišel o život. Já ho zabila... To já měla zemřít.

Ležela jsem v posteli a cítila prázdno. Jako by mi srdce vypadlo po cestě na pohřeb a já ho ani nepostrádala. Přehrávala jsem si každý okamžik v době před jeho smrtí. To co mi řekl, jak se choval, všechno jsem si přehrávala dokola jako oblíbenou kazetu. Už to je skoro rok co Naruto zemřel a já chodím jen na záchod, najíst se a zase jdu do postele. Sasuke mě nedonutil už dlouho k ničemu... Vzdal to, protože věděl, že už nemám co ztratit. Slyšela jsem jak si o mě povídají na cestě, když jsem byla u okna. Někteří říkají, že jsem se pomátla, jiní, že mě litují. Ostatní tvrdí, že tu není kvůli mně. Možná, že bych měla začít žít a radovat se jako kdysy. Měla bych mít rodinu a starat se ve stáří o vnoučata. Žít na baterky...

„Sakuro, prosim tě podej mi vodu... Vyschlo mi v krku,“ Sasuke na mě volal z postele slabým hlasem. Položila jsem album s fotografiemi a zvedla jsem se z houpacího křesla. Berle na dřevěné podlaze zněly trochu jako klapání podpatku.
„Tady,“ podala jsem Sasukemu sklenici vody. Jeho obličej byl pobledlý a jako bez výrazu. Jen když zvedal hlavu aby se napil, se mu objevil výraz pichlavé bolesti.
„Přijde dnes Naruto?“ Sasuke odložil sklenici na noční stolek.
„Ano, přijde i s Jetem a Hiratou,“ odpověděla jsem a ztěží si sedla na kraj postele.
„Kdo je Hirata?“ Sasukeho paměť mě někdy až děsila, ale k jeho nemoci to prostě patřilo a já se o něj starala ráda.
„To je Narutův druhý syn zlato, pamatuješ... Byl tady nedávno na tvých narozeninách,“ Sasuke zakroutil hlavou.
„Nechci ho tady, neznám ho! Chci spát, jsem moc unavený,“ obrátil se na bok a nevěmoval mi už žádnou pozornost. Já si vzala berle a došla jsem k oknu. Konoha byla už tak obrovská, že jsem neviděla na konec. Postupem času se tady přistavělo tolik domů, že už jsem se v ulicích nevyznala. Na cestě jsem spatřila Naruta, jak kráčí po prázdné cestě a jeho blond vlasy se cuchají ve větru. Směje se na mě a volá mé jméno.
„Sakuro, Sakuróóó... Mami,“ představa zmizela a já spatřila hnědovlasého muže se zelenýma očima, který má na ramenou mladého klučíka.
„Mami pojď nám otevřít,“ sešla jsem pomalu dolů a otevřela dveře. V tu chvíli mě objal kluk, který byl blond po své matce a byl velký po svém otci.
„Ahoj babi,“ pustil se mě a vzhlédl k mému obličeji.
„Je děda vzhůru?“ zeptal se natěšeně. Měl Sasukeho moc rád, protože mu vyprávěl příběhy o ninjích a bitvách, o misích a přátelích. Dnes už neexistoval jediný mladý ninja. Tento systém byl zrušen těsně po Narutovo smrti... Na jeho počest.
„Dědeček spí, je moc unavený, ale když vydržíš tak se třeba probudí brzy,“ usmála jsem se na Jeta a ten se rozeběhl nahoru.
„Potichu Jete!“ okřikl ho Naruto a sundal si z ramen menšího ze synů. Hirata byl jiný než Jet. Měl hnědé vlasy a modré oči, byl takový víc stydlivý než Jet – byl totiž spíš po matce.
„Dobrý den babičko,“ lehce se uklonil a stydlivě se rozeběhl za bratrem. Naruto si jen povzdychl a usmál se šibalským úsměvem.
„Ahoj mami, tak co táta, jak je mu?“ vešel a dal mi pusu na tvář.
„Udivuje mě na co se dá zapomenout...“ smutně jsem si oddechla a rozešla se s berlemi po schodech nahoru. Cítila jsem už dlouho slabost ze stáří a stesku. Podlomila se mi noha a málem jsem ze schodů spadla.
„Mami jsi v pořádku?!“ Naruto mě chytil a v náručí mě donesl na mé oblíbené křeslo u okna.
„Donesu ti vodu,“ starostlivě se hnal do kuchyně pro sklenku vody. Hirata a Jet si hráli v koutku na ninji a tak jsem si je zavolala k sobě.
„Kluci, chcete vyprávět o nejsilnějším ninjovi, který kdy žil?“ kluci se na sebe podívali a jako by závodili kdo u mě bube první.
„Kdysi dávno žil jeden moc zlobivý kluk a jmenoval se Naruto Uzumaki...“ Jetovi zazářily oči vzrušením.
„O tom mi chtěl vyprávět děda... říkal, že mi poví o jediném hrdinovi, kterého znal. O Narutovi,“ měla jsem v očích slzy, když jsem slyšela, že si na něj Sasuke pamatuje.
„Ano... byl to náš velmi dobrý přítel, ale teď ticho, ať vám to dopovím,“ oba se usadili u mé nohy a pozorně hltali každé mé slovo.
„Jak už jsem řekla... Byl to hrozně protivný kluk, který nic neuměl a tropil naschvál hlouposti...“ začala jsem vyprávět o hrdinovi, který se zrodil, o tom jak žil a jak žalostně jeho příběh zkončil. To, že jsem ho milovala a do teď miluji jsem ale nechala ve svém srdci, které jsem tehdy stratila. Vyprávěla jsem to stovkám lidí, zraněným v nemocnicích, dětem na hřišti, když jsem tam chodila krmit kachny. Vyprávěla jsem to všem a oni to vyprávěli zase všem. Moje vnoučata to vyprávěla svým dětem a ty zase svým a tak vznikla legenda...
Legenda o hrdinovy jménem Naruto Uzumaki.