Exkurze do tmy - Mise číslo jedna

Exkurze do tmy-Mise číslo jedna

Pomalu jsem kráčel po cestě a jen noc byla mým společníkem. Věděl jsem přesně kde to je, ale podle informací, které mi dal můj nový pán prý celý klášter přesunuli nějakou dotonovou technikou jinam. Proto mě teď navigoval. Už to bylo jen kousek.

Když jsem uviděl vchod, zamotala se mi hlava. Vypadal úplně stejně jako ten, kde to všechno začalo. Pomalu jsem scházel dolů a modlil se, aby se to neopakovalo. Vypadalo to, jako by dveře dlouho nikdo neotevřel. Zatlačil jsem první na jedno a potom na druhé křídlo. Ani jedno se nepohnulo.
Zkusil jsem zatáhnout a docílil tím stejného výsledku. Vztekle jsem s tím začal lomcovat co největší silou. Dveře se samozřejmě ani nehnuly. Posadil jsem se na schody začal přemýšlet. Na dveřích nebyl žádná hádanka, ani nějaká vyrytá drážka pro kunai, který by se zničil a tím by je otevřel. Nebyla tu ani žádná runa, kterou bych aktivoval a ona by vykonala zbytkovou práci. Začínal jsem být zoufalý. Jestli se zaseknu tady, je to se mnou zlé. Tohle byla moje první mise. Nemohl jsem zklamat.

Po hodině zbytečného prohlížení jsem si všiml něčeho. To něco byl dutý rám dveří. Byl dutý pouze nahoře, což bylo ještě divnější. Vyběhl jsem schody, vzal si kámen a tím ten rám rozbil. Nebylo to to, co jsem čekal. Byl to zvonek. Párkrát jsem zacinkal. Na rozdíl od dveří vypadal jako nový. Pak mi srdce poskočilo radostí. Dveře se pomalu začaly otevírat.

Zevnitř je tlačilo šest mužů. Na pohled zrůdy. Kůže žádná, navíc byly úplně šedí. Jakmile se brána otevřela úplně, ztuhli. Jednomu z nich jsem poklepal na rameno, ale ruka mi jen projela skrz něj. Nevypadalo to ani tak, že by vůbec věděli o mé přítomnosti. Nechal jsem to být a vešel do temné chodby. Vypadala prázdná a ústila do prostorného sálu. Prostorného, strašidelného. Z druhé strany proti mně přicházeli dva starší muži. Museli mě zahlédnou, oči měli a dal bych krk za to, že jeden na mě upřeně hleděl. Já stál za futry dveří. Náhle zabočili a prošli zdí! Duchové? Ne, ti jsou přece neviditelní.

Když už tu nebyl nikdo kromě mě, proběhl jsem sálem na druhý konec. Dveřmi jsem se dostal do další chodby. Ta už byla poněkud světlejší.
„Kdyby mi někdo mohl vysvětlit, proč jsou všichni šedí jako cigaretový dým.“ řekl jsem a ozvěna to nesla dál. Chodba překvapivě ústila do dalšího sálu. Většího, prostornějšího a v ještě horším stavu než ten předchozí. Jenomže to nebylo podstatné. Podstatné na tom byly dvě věci. První věc byla ta špatná. Napočítal jsem jich přesně deset. Deset bojových mnichů. Druhá věc byla skvělá. Uprostřed sálu byl kamenný stolek a na něm ve vší té šedi zářil talisman. Velký zub na šňůrce. Byl jsem tak šťastný, že mě nikdo nevidí. Nicméně nechtěl jsem dělat hluk. Talisman na mě čekal. Stejně mě zajímalo, co to vlastně je zač. Dostat se k němu nebylo těžké. Skrze mě prošlo několik postav, které jakoby byly v jiné realitě. Co bylo tohle za stavbu?

Kéž by mi ruce upadly. Kéž by mě přes ně někdo plácl, než jsem to vzal do ruky. Jistě, jako každý dobrodruh jsem měl nesmírnou radost, když byl poklad konečně v mých rukou. Jenomže jsem si uvědomil příšernou věc. Ty ruce začaly šednout. Jasně, v první chvíli jsem si neuvědomil plnou váhu nebezpečí. Mniši kousek kolem mě udiveně koukali na objevující se tělo. Někteří začali něco odříkávat. Bylo potřeba rychle jednat. Skokem jsem se dostal na stůl a zkřížil ruce.
„Zdravím vás, jsem duchem této kobky. Co tu děláte?“ měl jsem v plánu je trochu vystrašit. Ale znáte ten školní pocit, když uděláte chybu hned v první větě? V tomhle případě to bylo slovo kobka. Pochmurná, šedá a pobořená místnost se změnila v bohatě zdobenou místnost. Vypadala, jako by ji někdo přepečlivě udržoval a nebo nedávno postavil.

Všichni mniši se ke mně otočili a s údivem na mě hleděli. Potom jsem uslyšel slova, která obrátila situaci.
„On má náš medailon.“ to nebyla slova mnicha, ale spíš bandity. Zezadu mě zasáhla tyč (téměř všichni ji měli v ruce) a srazila mě za stolu. Talisman mě praštil do ramene. Nevěděl jsem proč, ale bolelo to víc než ta rána. Jakmile jsem se rozkoukal, uviděl jsem nad obličejem něčí nohu. Zvedl jsem proti ní ruku a málem si ji zlomil, když se srazila pata s předloktím. Ani on to zřejmě nezvládl bez bolesti, protože odkulhal kousek stranou. On byl chvilku stranou, už je jich jenom devět. Frajersky jsem se vyšvihl na nohy, abych jí schytal tyčí přímo přes nos. Zatmělo se mi před očima a přes ticho, které v místnosti překvapivě panovalo byly slyšet dva zvuky. Můj pád a hlasité křupnutí mého nosu. Setřel jsem si krev a sykl bolestí. Ten nos byl jako z gumy a krev se z něj valila proudem.

„Hajzlové, deset na jednoho?“ vyplivl jsem krev, která se mi dostala do pusy a způsobila, že moje narážka byla trochu bublavá. Další útok už jsem byl schopen odrazit. Byl to kop. Na hlavu. Chytl jsem mu nohu, podržel ji a vyskočil. Druhá noha mu podjela a on spadl dozadu a praštil se. O kamenný stůl. O jeho roh. Bleskovou rychlostí. A já si stěžoval kvůli rozdrcenému nosu.
„Krev pokryla kamenný stůl přátelé.“ pokusil jsem se o vtip. Jednomu z mých přátel (tomu, co jsem si o jeho patu málem zlomil ruku) se můj žert asi příliš nezamlouval. Dal mi to najevo úderem zespodu na bradu. Odneslo to pár zubů. Stejně jako nos byly rozdrceny na prášek a já si tohle všechno mohl pěkně vychutnat v letu přes celou místnost. Naštěstí pro mě mě odpálil tam, kde byly dveře, kterými jsem přicházel. Podle mého odhadu bych měl proletět přesně tím vchodem. Jenomže zrada. On tam nebyl. Stál úplně někde jinde. Pomalu mi to začalo docvakávat. V letu mě zasáhlo pět skurikenů. Někteří z nich s nimi evidentně uměli dobře, protože mě zasáhli z různých stran do různých částí včetně břicha.

Dopadl jsem zády na jeden ze shurikenů a ten se mi do těla zaryl celý. Do pusy se mi vlila krev. Na podlahu taky. Jak to že tady ten vchod není? To už mi letící kunai, který jsem přes rozmazaný pohled ani neviděl, rozřízl pravou tvář od koutku úst až do konce. Když nepočítám tu krev, která mi teď zaplňovala celou pusu, bylo to nepříjemné. Vytrhl jsem kunai za zdi a hodil ho někam do prostoru přede mnou. Podle zaklení jsem někoho trefil. Rána tyčí mě odmrštila o pár metrů dál a vyrazila ni dalších pár zubů.

Vdal jsem to a strhl si talisman z krku. Na dotek byl ledový. Uvědomil jsem si, že je to vlastně poprvé, co jsem se dotkl kůží toho zubu. Předtím se mě dotýkala jen ta šňůrka a zub mě praštil přes oblečení. Ruce zase dostávaly svou barvu, já přestal být šedý. Právě včas. Prolétly mnou dvě katany a zasekly se do země. Mniši běhali po místnosti jako pomatení a hledali mě.