Sourozenci: 4.díl Souboj

„Někdo nás sleduje,“ řekl najednou Sasuke, běžící vedle mě. Otočila jsem na něj hlavu. V očích mu zářil rudý Sharingan.
„Kdo nás sleduje?“ zeptala jsem se ho a pozvedla jsem obočí. Zastavila jsem a zbytek skupinky za námi taky.
„Nejspíše Naruto a ostatní,“ odvětil mladý Uchiha a pokrčil rameny. Zamyslela jsem se. Nejspíše budou ještě daleko, měli by jsme pokračovat v cestě vzduchem. Podívala jsem se na Deidaru, který ihned pochopil a začal tvarovat.
„Měli by jsme pokračovat v cestě vzduchem,“ řekla jsem ve stejný okamžik, kdy se na nás vyřítilo několik klonů. Zaútočili na nás, ale všechny jsme během okamžiku zničili.
„Dobře, vy pokračujte v cestě vzduchem, já je tu zdržím, pak sem někoho pošlete,“ křikla jsem na ně, když mě klony uzavřeli v kruhu. Deidara přikývl a všichni naskočili na jílovou sovu a vzlétli.
„Deidaro, nikoho neposílej,“ ozval se najednou za mnou hlas. Otočila jsem se. Stál tam Kisame a zničil většinu klonů. Deidara na sově jen přikývl a už mizel.
„Co tu děláš?“ zeptala jsem se svého bratra a koukla jsem na něj. Kisame se jen ušklíbl a zadíval se směrem za mě, pohlédla jsem stejným směrem. Stála tam ta skupinka z Listové.
„Tak to vypadá, že se vidíme dřív, než jsem si myslela,“ řekla jsem trochu naštvaně a přejela jsem je pohledem. Ten blonďák nevypadal moc nadšeně, že Sasuke a ostatní zdrhli, ale to nevypadal ani jeden z nich.
„Počkat ty je znáš?“ zeptal se trochu překvapeně Kisame a kouknul na mě, já jsem jenom přikývla a dál je pozorovala.
„Co plánuje Akatsuki se Sasukem?“ zeptal se ten blonďák naštvaně. Usmála jsem se, na tuhle otázku jsem odpověď neznala a ani jsem znát nepotřebovala.
„Co já vím,“ odpověděla jsem a pokrčila jsem rameny. Růžovláska mě probodla ne moc milým pohledem a zamračila se.
„Kdo vůbec jsi?“ zeptala se ta růžovláska, zatímco ten stříbrovlasý skákal pohledem ze mě na Kisameho a zase zpět.
„Myslím, že je to jeho sestra,“ poznamenal ten černovlasý a růžovláska se na něj podívala a taky ho probodla pohledem.
„Skvěle, jsi vážně dobrý pozorovatel,“ ocenila jsem ho a ušklíbla jsem se. Blonďák nás začal taky pozorovat.
„Nejsou si vůbec podobný,“ zamručel blonďák a stříbrovlasý se na něj nešťastně podíval. Vypadalo to, že on je kapitán.
„Naruto, podívej se na barvu vlasů,“ zdůraznil jediný náš společný rys, který bylo možné najít. Prohlédla jsme si toho stříbrovlasého, něco jsme o něm slyšela. Říkalo se mi Sharingan Kakashi, býval členem ANBU a je na úrovni jounina.
„No, to se tu chcete vykecávat o tom co máme společného?“ zeptal se otráveně Kisame a já jsem se na něj podívala.
„Ne, my si tu pokecáme tady s dámou,“ odsekla růžovláska a propíchla mě pohledem. Zasmála jsem se a prohlédla jsme si jí.
„No, když to chceš růženko,“ řekla jsem sarkastickým tónem a poušklíbla jsem se. Růžovláska na mě hodila vražedný pohled.
„Kisame, tuhle nech na mě,“ řekla jsem s úsměvem svému bráškovi, a pak jsem se otočila zpět k růžovlásce.
„Jasně Rozu a já zatím zaměstnám tyhle tři,“ řekl spokojeně Kisame a vytasil Samehadu. Protočila jsem oči.
„Jo, super hlavně je nezabij, myslím že ten blonďák se bude ještě hodit. Přijde ještě někdo?“ zeptala jsme se bratra a koukla na něho, zatímco si mě růžovláska prohlížela.
„Neboj nezabiju. Ne, neměl by,“ řekl Kisame a já se pousmála. Koukla jsem na růžovlásku.
„Tak jim to tu uvolníme ne?“ zeptala jsem se jí a rozběhla jsem se směrem od Kisameho, někam dál. Růžovláska běžela za mnou, ale taky se za mnou rozběhl ten černovlasý kluk.
Zastavila jsem se až u skal, což bylo dost daleko, abych nijak nezasahovala do boje Kisamemu. Podívala jsem se na růžovlásku před sebou a pak na toho černovlasého kluka, který stál o něco vzaději.
„Takže to bude dva na jednoho,“ konstatovala jsem a prokřupala jsem si klouby na rukách.
„Saii, drž se vzadu,“ řekla růžovláska ještě před tím, než na mě zaútočila. Byla to bojovnice na blízko, zatímco já jsem byla na střední vzdálenost. Všechno hrálo pro mě.
Prvnímu útoku jsem uskočila a sledovala jsem toho kluka vzadu a čekala jsem, co udělá. Něco čmáral do svitku a pak složil pečeť a něco si zamumlal. Ze svitku vyskočila nějaká zvířata a zaútočila na mě. Složila jsem několik pečetí.
„Suiton: Suihachi,“ řekla jsem a z dlaně mi začala tryskat voda, která zvířata zničila. Zbyla po nich jenom inkoustová skvrna.
„Takže ten kluk nejspíš útočí na dálku co?“ zeptala jsem se růžovlásky a prohlédla jsem si ho. V ruce držel svitek a štětec.
„Co chceš po Sasukem?“ zeptala se mě růžovláska naštvaně a mojí otázku ignorovala. Pousmála jsem se.
„Já po něm nechci nic, zatím, ale náš šéf si s ním chce promluvit,“ řekla jsem a pokrčila jsem rameny.
„Sasuke patří do Konohy, ne k vám,“ křikla ta růžovláska a propalovala mě pohledem.
„Pokud vím, tak ke Konoze už dávno nepatří a je to jeho rozhodnutí, ne tvoje a jestli si myslíš, že si tu hodlám jen povídat tak to vážně ne,“ řekla jsem jí s úšklebkem a složila jsem několik pečetí.
„Suiton: Bakusui Shouha,“ křikla jsem a z pusy my začala vytékat dost rychle voda, touhle technikou jsem začínala skoro vždycky. Když bylo naše okolí plné vody, prohlédla jsem si svoje soupeře, jak je vidět tak ten kluk a jeho inkoust je mu na vodě skoro k ničemu.
„Tak pojď holka nebo se bojíš?“ zeptala jsem se růžovlásky, která se ke mně rozběhla s napřaženou pěstí. Místo do mě, ale uhodila do stromu za mnou, kterej se rozletěl na malinkaté kousíčky. Super, takže se k ní moc nepřibližovat.
„Já se tě nebojím,“ řekla růžovláska a pozorovala mě. Nejdřív se zbavím toho kluka, holku vyřeším později. Nemusím je nutně zabít a ani to nemám v plánu.
„Kage Bunshin no Jutsu,“ řekla jsem a vedle mě se objevili dva klony. Oba se rozběhli k té holce a začali na ní útočit a uskakovat, já jsem se rozběhla k tomu klukovi, s čímž jsem si vytvořila další klon, který na něj zaútočil. Jakmile se klon dostal dost blízko, složil pečetě.
„Suirou no Jutsu,“ křikl klon a uvěznil toho kluka ve vodním vězení. Skvěle teď je to na mě. Doufejme, že ho to nezabije.
„Yōton: Yōkai no Jutsu,“ křikla jsme po složení pečetí a z pusy my začala obloukem vytékat láva a dopadala na vodní vězení a klon, který následně zmizel. Ukončila jsem jutsu, když byl kluk úplně pod lávou, doufám, že ho to nezabilo, to nebylo potřeba.
Otočila jsem se akorát včas, když moje klony zavřeli tu holku do vodního vězení. Přikývla jsem a nechala je tam, aby vodní vězení nezmizelo. Vyrazila jsem směrem ke Kisameho bojišti, střetla jsem se s ním na půl cesty.
„Vypadá to, že můžeme vyrazit, rybí mozečku,“ řekla jsem a ušklíbla jsem se. Kisame jen přikývl a společně jsme vyrazili k Akatsuki skrýši, kde už čekal tým Taka.