Sláva, moc, bohatství

Když se její pohled na pár sekund potkal s tím jeho, ucítila nejdříve jenom tichou odevzdanost. Smířenost s tím, co se děje. Ten pohled jí připomínal ji samotnou na konci čtvrté ninja války. Jenomže ten jeho takový nezůstal dlouho; sotva si jí všiml, objevila se mu v očích naděje. Bláznivá naděje člověka, co už neměl co ztratit.
A ona, přestože si to už dávno zakázala, na malou chvilku zatoužila použít chakru. Téměř cítila, jak se jí hromadí v prstech, aby mohla udeřit člověka před sebou juukenem a poslat ho na pár hodin prospat se. S ostatníma by už potom žádný problém nebyl; jakmile by uviděli schopnosti ninjů, utekli by sami bez žádného náznaku odporu.
Jenomže ona to neudělal. Nemohla. Jenom odvrátila pohled přesně na druhou stranu silnice, jak to dělali všichni ostatní, a snažila se nevnímat tupý tlak na zádech, jak se na ni upíraly oči toho nešťastníka s němou prosbou o pomoc.
Zrychlila. A tím nejrychlejším možným krokem pokračovala až k první zatáčce, kde se s pevně zavřenýma očima opřela o dřevěný plot. Tak, aby ji samotnou nebylo vidět z hlavní ulice a zároveň aby ona neviděla na ni. Trochu teskně si vzpomněla, že ještě nedávno by na ni klidně mohla vidět, přestože je dělila betonová zídka. Rychle tu myšlenku zase zahnala. Nemělo cenu přemýšlet nad tím. Stejně jako nemělo cenu trápit se nad sotva dvanáctiletým klukem, co se marně snažil uniknout pár desítek metrů od ní. Ani s jedním nemohla nic udělat.
Jenomže ona s tím stejně nepřestala.
Je těžké být bezmocný. Jenomže tehdy, když ještě tu svoji moc měla, to nebylo o nic jednodušší. Možná ještě horší. Protože co je to obyčejná pouliční šikana oproti zabíjení na bitevním poli? Co je to pár naražených kostí a odřenin oproti ostré oceli uprostřed hrudníku a kanaiům zabořeným až po čepel do masa?
…co je to jednoduché pošťuchování se s obchodníky o cenu výrobku oproti tomu, když vás chce vlastní klan zneškodnit…?
Bolestivě sevřela ruce v pěst a mírně ji začaly pálit stále ještě pevně zavřené oči.
Už zase? Copak jsem tak neschopná, že ani nedokážu nemyslet na tyhle věci? Křečovitě se usmála. Normální lidé, lidé bez možností použití chakry, si přece můžou dovolit být neschopní! Na jejich rozhodnutí nikdy nebude záležet osud celého klanu. Nikdy nepocítí jaké to je, když na momentálním rozhodnutí závisí život vašeho partnera. Kamaráda.
A proto si vždycky přála stát se tím normálním, obyčejným člověkem. Jenom ji nikdy nenapadlo, že i ta bezmocnost je taky těžká. Opravdu těžká.
Povzdechla si a rukou jemně protřela oči pomalu se plnící slzami. Několik vteřin ještě jen tak zírala na modrou oblohu před sebou – za celý tento den ještě neviděla ani jeden mrak. A ta modrá, co tam panovala, byla příjemná. Trochu jí připomínala ty nadějeplné oči blonďáka, na kterého nikdy nedokázala zapomenout. Po nějaké době si vždycky vzpomněla a musela přemýšlet, jak se mu daří. Jestli už má nějakou rodinu – a přestože trochu žárlila, doopravdy mu to přála.
Ovšem měla pocit, že čím déle se nacházela v malé vesničce až někde na okraji Ohňové země, tím méně časté to bylo. Zapomínala. Na všechny. Dokázala si sice představit obličeje všech jejích kamarádů, s kterýma se ani nestihla rozloučit, ale už jí tam chyběla jakási… živost. Začínali jí v jejích představách připomínat jenom jako postavy z nějakého filmu.
A to jim u brány Konohy slíbila, že nikdy nezapomene. Ovšem, tak jako tak, někdy je zapomenout jednodušší.
Odrazila se od plotu.

Až za několik měsíců si na ten den vzpomněla znova. To ráno patřilo k nepříliš vlídným. Přesně takové, jaké tu zažívala na její vkus až příliš často. Vždycky si přitom vzpomněla na sluncem zalitou oblohu nad Konohou, pod kterou se probouzela. A jestli to byla pravda, nebo výmysl, co jí pomáhal vzpomínat na její vesnici, to nebylo důležité.
Jako vždy spěchala do práce, která pro ni začínala už v šest ráno. Procházela prázdnými ulicemi, když si všimla hloučku postarších dětí. Neviděla jim do obličeje, ale podle výšky odhadovala, že by jim mohlo být něco okolo patnácti. Možná šestnáct.
Chtěla okolo nich projít bez jediného pohledu na klučinu – v horším případě dívku – uprostřed jejich sevřeného kruhu, který tam někde určitě byl. Možná byla. Ale jako obvykle to nedokázala; přes všechno sebezapření stočila pohled na kraj cesty. A hned v první chvíli ho poznala. Byl to ten kluk, co ho potkala před několika lety v téže uličce. Jenomže tehdy byl on ten, co rány schytával. Teď je dával někomu jinému.
Na pár sekund se jejich pohledy setkaly. Nebyla tam žádná zdrženlivost, nebo snad stud. Jako kdyby to, co právě dělal, nebylo vůbec špatně. Jako kdyby sám nikdy nezažil, jaké je to být na místě toho chudáka, co ležel v prachu na kraji cesty.
Odvrátil od ní pohled; očividně ji nepoznal. Samozřejmě.
Tentokrát už se nesnažila zrychlit, aby se dostala rychle pryč. Už dávno to vzdala. Vrátila se k ní zase ta smířenost s celým světem, co cítila po válce.
A dokonce konečně dokázala pochopit, proč to lidi dělali. Proč ten příjemnej blonďatej klučina, co byl dříve tak bezmocný proti starším spolužákům, převzal jejich roli. Proč se teď tyčil nad nějakých chudákem a konečně si připadal… silný.
Bylo to zvláštní. Ona, aby se zbavila svojí síly, odešla ze svého domova. Nechala to všechno za sebou a rozhodla se, že už nikdy nepoužije chakru. Zahodila všechno, co znala, jen aby se té síly mohla vzdát.
Zatímco on se ji snažil získat. I za cenu toho, že kvůli tomu ubližoval ostatním.