Daleko na severu

Orochimaru - zaklíněn mezi nespočtem svitků, zkumavek, křivulí a plesnivých myších sendvičů, které mu Kabuto oddaně připravoval každý den k obědu, a kterých se po dobu svého zkoumání ani nedotkl - zvedl hlavu od stolu. Popravdě, úplně zdravě nevypadal nikdy, ale to, co se teď soustředěně olizovalo nad výrobou nového jutsu, byla vyhublá kostra s ohromnými vaky pod očima a na jejích černých vlasech by mohlo vesele slaňovat pět princů najednou. Tedy, než by jim došlo, kam vlastně vlezli...

„Ano, ano, ano!!!" jásal Orochimaru, alias bláznivá postavička, která právě vyběhla z laboratoře a podivným sprintem překonávala spletité chodby základny.
Kabuto měl pro svého mistra naštěstí slabost a nad jeho vzhledovými a psychickými nedostatky přivíral oči. „Ehm, Orochimaru-sama? Já vím, že jste vždycky nesmírně nadšený, když se vám něco povede, ale... no, většina obyvatel základny se vyjádřila v tom smyslu, že zkoušet nová jutsu uvnitř a ve tři ráno není zrovna nejlepší nápad, takže..."
Orochimaru, stojící uprostřed námrazou pokryté jídelny, mu věnoval nechápavý pohled. „Moje rozvinutá technika mrazícího jutsu je přelomový objev, který jednou změní svět! Co na tom může někomu vadit?"
Kabuto pokrčil rameny: „Ne že bych si stěžoval, ale asi si dneska ustelu u experimentů, než mi roztaje postel... Um, Orochimaru-sama, co se jít napřed trochu vyspat -"
„Vynalezl jsem mrazící jutsu, nemůžu jen tak usnout!"
„- ráno si dát nějaké myší sendviče -"
„Jak bych mohl jíst, když jsem to ještě ani nevyzkoušel venku!?"
„- a pak si zajít do lázní a k holiči a..."
„No ovšem!" vyjekl Orochimaru a plácl se dlaní do čela. „Kde jsou klíče od brány? Jdu to zkusit ven!"
„Um, Orochimaru-sama?" Kabuto nechal svého mistra najít klíče a vůbec mu nebránil v otevření hlavní brány. Občas věcem pomohlo, když se Orochimaru přesvědčil o věcech sám.
Orochimaru zamžoural na zasněžené prostranství před základnou. „Kabuto? Co to má být?"
„Prosinec, Orochimaru-sama," odvětil Kabuto a s úsměvem mu předal krásně zabalený dárek. „Šťastný a veselý!"

„Tak si to shrneme!" Sasuke si olízl palec a nalistoval ve svém záznamníku na první stranu. „Říkali jste něco o tréningu zdarma?"
„Jasně," potvrdil Kabuto a nenápadně šťouchl do Orochimara, který se myslí nacházel poněkud jinde.
„Zahrnuje to ubytování?" pokračoval Sasuke.
„Jistě!" řekl Kabuto a tentokrát svého mistra docela rázně kopnul.
„Cože!?" Orochimaru se rozhlédl kolem a chvíli mu trvalo, než si vzpomněl kde, co a proč. „Ehm, jo, jasně..."
„A co strava?"
„No, Kabuto umí sendviče," vzpomněl si Orochimaru. Další dloubnutí. „Teda většinou si obědnáváme pizzu."
„Hmm," přikývl Sasuke a obrátil list.
„Orochimaru-sama, musíte se soustředit!" sykl Kabuto ke svému mentorovi.
Hadí sannin protočil oči. „Když mě to tak štve... Nová technika mrazícího jutsu vyžaduje alespoň pět nebo šest podivných ručních propletenců, který by si nezapamatoval ani hluchoněmý! Už měsíc přemýšlím, jak je zatraceně zjednodušit..."
„Ehm, ehm!" připomněl se Sasuke podezíravým tónem. „Taky tu něco padlo o nějaké výměně duší, nebo tak něco?"
Kdyby se na to oba připravili, asi by odpověděli něco moudřejšího:
„Ale vůbec ne! - To je jenom taková drobnost! - Jo, naprosto dobrovolná! - Kdo ti to řekl!?"
Sasuke několikrát nechápavě zamrkal, ale jelikož slyšel, že jsou tihle nepřátelé trochu mešuge, nechal to plavat. „Tak jo, co mám dělat?"
„Tady," usmál se Orochimaru a podal mu hustě popsaný papír. „Stačí podepsat tuhle smlouvu vlastní krví a..."
„Proč jsou ty písmena tak malý?"
„V tiskárně nám docházela barva."
„Fakt to musí být krví?"
„Ne, tady máš červenou propisku."

Orochimaru s nadšeným výrazem vyběhl ze základny a nechal své bledé tělo vystavit žhavým paprskům letního slunce. Bylo poledne a čtyřicet stupňů ve stínu. O pár kroků dál se již opalovala netečná Zvučná čtyřka, kterou Hadí sannin narychlo odvolal ze všech misí a vystavil pokusu na své nové jutsu.
„Doufám, že tohle bude něco -aně velkýho, nebo přísahám Jashinovi, vyříznu si pečeť a narvu mu ji do -ele!" okomentovala celou záležitost Tayuya, jež musela zanechat svého úkolu ve Sněžné a ještě cestovat přes Větrnou.
Ačkoliv se Kabutovi na chvíli zdálo, že ona narážka byla mířena spíše jeho směrem, sebral odvahu a přistoupil k zádům svého mistra: „Ehm, Orochimaru-sama?"
„Ano?" řekl Orochimaru a zazubil se ještě víc.
„Chci se jen zeptat, jestli při té nové technice počítáte i s pravidelným ročním cyklem, jako je třeba něčí pole, co by nerado zmrzlo, nebo tak..."
„Tady ve Zvučné?" zeptal se Hadí sannin podezíravě.
„Um... pravda," odpověděl Kabuto, který musel uznat, že krom nadměrné úrody myší se tu dá vypěstovat celkem kulový, a vytáhl připravený svitek. „Prosím, mistře."
Orochimaru, s jazykem soustředěně vyplazeným, začal kopírovat nakreslené techniky: „Ukazováček k malíčku... tyhle dva k sobě... rockerská podivnost... ruce jeptišky... palce dolů... schovaný prsteníček... A nakonec stříška... Fríísink no jutsu!"
Atmofséra se zachvěla a během chvíle vycucla z okolí planety veškerou vlhkost. To mělo sice za následek náhlou oblevu ve Sněžné a několik záhadně umrzlých velbloudů ve Větrné, ale nakonec - nikdo si nestěžoval! Přímo nad Orochimarovou základnou se sformoval obrovský šedý mrak a na hlavy obyvatel Zvučné dopadla lavina.
„Co jsem říkal!?" V nastalém bílu se něco pohnulo a Orochimaru ze sebe oklepal sníh.
Kabuto si několikrát soustředěně dechl na brýle, pokryté jinovatkou. „Dokonalé..."
Kousek od nich se ozvala směs jadrných nadávek, svědčících o tom, že Zvučná čtyřka přežila a je na dobré cestě ze závějí. Jejich hromadný dotaz se dal shrnout slovy: „A to je jako všechno?"
„Ale vůbec ne!" odvětil Orochimaru, kterému se během několika vteřin objevila v rukou velká sněhová koule. „Naší novou misí je teď tradiční zimní koulovaná, akorát v létě, ha ha! Takže se rozdělíme na týmy, beru si Sasukeho-kuna... kde je Sasuke-kun!?"

„Já nikam nejdu!" Sasuke se zoufale držel stěn chodby a okrášloval je rýhami po svých nehtech.
Dolní část jeho těla držel Orochimaru a bez problému táhl svého mladého učně ven ze základny. „Je vědecky dokázáno, že chladný horský vzduch prospívá zdraví a kráse! A jednou to bude moje, he he..."
„Cože?" nechápal Sasuke.
„Ale nic, já jen, že se o to taky pokouším..." zamluvil Orochimaru a nasměroval si to k bráně.
Sasuke ukořistil kliku u dveří č. 583,5 a nehodlal ji pustit. „Mám svoje práva! Nemůžeš mě do ničeho nutit!"
„Může," ozval se Kabuto, jež měl tu smůlu a musel se vypořádat s hořejší polovinou Sasukeho osoby. Zamával mu před očima kopií smlouvy. „Paragraf tři, první odstavec smlouvy o přívržencích, učních a těl... ehm, ostatních: níže podepsaný (doplňte jméno) se zavazuje k vykonávání všech aktivit, pořádaných či oblíbených mistrem Orochimarem, tj. boj s (doplňte jméno), útok na Skrytou (doplňte jméno) vesnici, oslavy na počest dobytí/zničení/oslabení/vydrancování/uloupení/vyplavení Skryté (doplňte jméno) vesnice, oslava Konožského nového roku, fotbalové utkání Meteoru Konoha proti (doplňte jméno FC), turnaj v koulování v rámci základny a lekce čtverylky."
Sasuke pomalu zamrkal. „Lekce čtverylky?"
Orochimaru protočil oči: „Člověk furt někde bojuje, učí se hromadu technik a na koníčky mu nezbývá čas..."
„Prostě pusť ty dveře, než nám to roztaje!" ukončil Kabuto debatu.
Sasuke zamžoural na konec papíru. „Podepsaný (doplňte jméno) se zavazuje k výměně duš... Hej!"
Orochimaru popadl papír jazykem a rychle jej sežvýkal.

Nakonec se Sasuke turnaje v koulování přece jen účastnil, přestože mu to dost znemožňovaly dveře vytažené z pantů. Rezignovaně zavrtěl hlavou a odrazil Kidoumarův útok sněhovou koulí. „Co já tady vůbec dělám?"
„Ha há! Nandáme jim to!" Kolem proběhl Orochimaru s několika velkými rampouchy v rukou.
Naštěstí proběhla velká změna v počtu hráčů, a to díky devíti postavičkám pod kopcem u základny - desátá dávala svoji přítomnost najevo stopou vydutého sněhu a občasným kuckáním. Osazenctvo základny odložilo sněhovou munici a počkalo, až se znepřátelená organizace vyštrachá vzhůru.
„Orochimaru!" vykřikl Pein, který nebyl jako jediný zadýchán náročným stoupáním. „Vzdej se a tvá smrt nebude tak bolestná!"
Orochimaru vyhrabal ze sněhu příhodný oblázek a s úsměvem jej implantoval do nové koule. „Tak co zas chcete?"
Akatsuki se hromadně složili na úpatí a oddechovali.
„Dnešní léto je příšerné, ve Větrné padají teplotní rekordy a na naší základně se nedá vydržet. Chceme tvou speciální mrazící techniku!" odpověděl Pein neústupně.
„Tak to máte smůlu, už na ni mám copyright!" Hadí sannin se zašklebil. „Ale protože jsem dnes příjemně ochlazený, dám vám šanci vybojovat ji na poli cti a slávy! V dnešním koulovacím turnaji!"
Na chvíli nastalo ticho, protože se Akatsuki shlukla do kroužku a dlouze se radila. Po pěti minutách vystoupil Pein: „Souhlasíme."

O minutu později:
Orochimaru popadl Deidaru za vlasy a začal mu mlátit obličejem do sněhové krusty, s výkřiky: „Svoboda, rovnost, bratrství!"
,Ehm, mistře Orochimaru?" Kabuto, schovaný za dveřmi č. 283,5 a odrážející tak útok Konaniných papírvých koulí (měla jich k dispozici tuny, tak co by se obtěžovala se sněhem), se k němu nenápadně přikradl. „Já vás nechci rušit, ale nejste nenáhodou proti tomu?"
Orochimaru se nad tím zamyslel a přenechal Deidaru gravitaci. „Hmm, pravda. Chce to nějaký trefnější pokřik..."
Kabutovi došlo, že by měl taky přijít se svým nápadem: „Ehm, Krleš?"
„Krleš?" Orochimaru zkabatil čelo. „Co to má být?"
„Nevím," přiznal Kabuto, „ ale vždycky mi to znělo nepřátelsky."
Orochimaru si povzdechl. „Něco s překladem, prosím!"
„Já jsem pro Achrej!" ozval se Kidoumaru, v každé ruce s jednou koulí.
„A to znamená zase co?"
„Voným překladem je to Za mnou. Na své jednotky to křičeli vůdcové, kteří nestáli jen tak stranou a šli do bitvy napřed!" vysvětlil pavoučí ninja, načež zbombardoval poblíž stojícího Hidana a utekl.
"Jashin!!" zahřmělo z úst postiženého, jenž se vydal za ním v duchu krvavé pomsty.
„Hmm, napřed se mi chodit nechce. A jsem ateista," uvažoval dále Orochimaru, ačkoliv jediným objektem, kterému mohl sdělit své pohnutky, byl bezvědomý Deidara. „Možná by to chtělo něco s osobním podtextem."
Kolem proběhl Itachi: „Ohněm a sharinganem vás vyhubíme!"
„Méně násilného..."
Kolem proběhl opět Itachi, tentokrát ovšem následován zuřivým Sasukem: „Za smrt našich rodičů!"
„Pozitivnějšího," dodal Orochimaru a zamyslel se. „Hmm, co mám tak rád? Sasukeho-kuna? Příliš osobní, he he... Sendviče? Ne, moc triviální... Ha, mám to!"

Od začátku turnaje uplynulo sice mizivých pět minut, ale obě organizace již ležely každá za svou sněhovou palisádou, vyčerpaní a upocení. Tedy, až na Sasukeho, před nímž Itachi radši utekl ze Zvučné, takže teď neměl co na práci. Tak dělal mrtvého brouka a s úsměvem se při tom opaloval.
Orochimaru vylovil z rukávu krabičku se stíny a použil zrcátko ke zmapování situace. Za nepřátelskou sněhovou mohylou se nic nedělo. „Hmm, už mě to nebaví," usoudil podrážděně a přitáhl si Sasukeho dveře. „Kryjte mě, přišel čas na finální útok!" A tak Hadí sannin pozvedl svou sněhovou kouli a vyrazil k nepřátelské palisádě s pokřikem: „Za Konožské lázně!"
Mezi Akatsuki, kteří útok nečekali, propukla panika. Orochimaru odrazil těch několik špatně vržených koulí a vší silou narazil dveřmi do Peina. Tímto způsobem na nich ujel pár metrů sněhem, coby na improvizovaných sáňkách, načež se na ně postavil jednou nohou a přitlačil Peina k zemi. „Ha! Mám vašeho šéfa! Vzdejte se!"
Peinovi se povedlo dřevěnou desku krapet nadzdvihnout: „Ještě není konec! Přijdou jiní Peinové!"
„Jo, ale těm to bude z Větrný asi dost trvat, hmm?" uculil se Orochimaru.
Ozvalo se: plong, plong, jak Peinovi upadly piercingy za rtu. „Sakra. Tak jo, vyhráls..."
„Hurá!" zajásal Orochimaru a vydal se mokrým sněhem zpátky na základnu. „Dnešek se fakt povedl, asi si dám trochu tekuté chakry... Jo a," obrátil se na vyčerpané Akatsuki, „být vámi, moc bych se tu nezdržoval. Začíná to pěkně tát!"
Rudoobláčková organizace krátce přehlédla obrovskou masu tajícího sněhu nad základnou, a než se za Orochimarem a Čtyřkou zavřela brána, vzali kramle.

Sasukeho probudil podivný pocit vlhkosti a fakt, že je mu zima. Taky už bylo osm večer a slunce zalezlo pod přetrvávající Zvučnou oblačnost. A pod ním se začal dělat pěkný rybníček. Naštěstí, Orochimaru a spol svou bitvu už zřejmě dohráli, což bral Sasuke jako skvělou záminku pro návrat do svého pokoje. Teprve u vchodu si uvědomil, že nemá klíče.
„Haló!? Mohl by mi někdo z vás otevřít?" řekl směrem k bzučáku, vedle řady zvonků.
Z přístroje se ozval Kimimarův laškovný hlas: „Heslo!"
„Cože?"
„Špatně!"
„Kimimaro, nedělej pitomosti a otevřit!"
„He he, taky špatně!"
„Orochimaru?"
„Jo, už jsi blízko!" V éteru zazněl dvojitý smích. Kimimaro si připadal ublíženě, jelikož se nemohl zúčasnit koulované, tak mu to chtěl Orochimaru nějak vynahradit.

„To od vás bylo pěkně hnusný!" nadával Sasuke, zabalený do deky a s hrnkem svařené chakry v rukou. Zvučná čtyřka, jež k němu cítila častou nevraživost, maskovala smích.
Orochimaru usadil svého favorita na židli a podal mu termofór. „Ale no tak, Sasuke-kun! To byla jenom taková legrace, he he! A víš co, vynahradím ti to jednou velmi tajnou technikou!"

Skrytá Listová vesnice bývala v tuto roční dobu nádherním letním letoviskem. Tedy, až na letošek. Od doby, co Skrytá Zvučná roztála, se z ní stal jeden velký, blátivý bazén.
Senju Tsunade - Pátá Hokage a nejmíň spokojený státník na světě - se rezignovaně opřela o zábradlí balkónu v Sídle hokage a zapálila si cigaretu. Z oken protějších domů vykukovali užaslí vesničané a hleděli na hlavní silnici - totiž, momentálně spíš kanál. Na něm plul narychlo stlučený vor, nesoucí organizaci Akatsuki, kterým se moc nelíbilo, že jsou středem pozornosti a hromadně se styděli.
Kisame, stojící na zádi a odstrkující plavidlo pomocí Samehady, se po chvíli rozhodl přerušit tísnivé ticho a ukázat místním, že tu nejsou "pracovně". Zhluboka se nadechl a spustil: „Ó sóle míjo...!"

O pár dní později:
„Co já tady dělám?" ptal se sám sebe Uchiha junior, s nepřítomným výrazem a nepohodlonou taneční obuví.
„A raz dva tři, dva dva tři..." broukal si Orochimaru, který byl na lekcích čtverylky pečený vařený. S úsměvem se zavěsil do svého partnera a věnoval mu zářivý úsměv. „Takhle jsem se naposled bavil při koulované. Myslím, že tuhle taneční techniku budeme trénovat častěji!"