Boj o Konohu - Pomsta Uchihů 2/3

Nedokázal jsem jeho slova pochopit. Vlastně jsem ani nechtěl. Ztratil jsem všechno, protože jsem si myslel, že dělám správnou věc. Přišel jsem o všechno, přetrhal jsem veškerá pouta, zradil jsem. Nevydržím další chybu. Musím tě Naruto zabít. Promiň mi to, ale nevěřím ti! Vytasil jsem katanu a rozeběhl jsem se proti němu přes krajinu zničenou předchozím bojem a úmyslem zasáhnout mu jeho srdce, ale věděl jsem, že má dost čakry na to, aby to odrazil. Stejně jsem nezpomalil. Můj život by neměl smysl, kdybych uvěřil, že má pravdu a co hůř, kdyby to byla pravda…
Nikdy bych si neodpustil, že jsem se choval tak pošetile. Naštěstí vím, že lže. Protože já…
Já jsem mstitel!
"Chidori!"

Viděl jsem na něm, jak se brání uvěřit mým slovům. Chápal jsem ho, vždycky, i když on stále tvrdil, že to nemůžu pochopit. Ale já ho musím napravit. Zastavit koloběh nenávisti je můj úkol, nesmím zklamat! Ale jediná možnost jak udělat TU techniku… ano, udělám to. Být Hokagem znamená bránit své lidi nehledě na následky. Udělám to! Začal jsem skládat pečetě. Sasuke už byl těsně přede mnou.
"Tajná technika krále démonů!"
Vystříkla krev. Následující ticho přerušil až dívčí výkřik.
Sakuro-chan…

Sasuke-kun… co si to udělal?! Jak jsi jen mohl! Cítila jsem, jak ztrácím rovnováhu.
Sasuke-kun! Jak můžu milovat takového vraha! Jak?! Klesla jsem na kolena. Ovládl mě naprostý šok.
Sasuke-kun…

"Sakuro? Kde jsi?" křičela jsem. Někam se vypařila a my ji potřebujeme v Konoze. Zraněných je hodně.
"Sakuro!"
Ano, dříve jsem ji nenáviděla, ale teď už vím, že pokud s ní bude Naruto-kun šťastný…
"Sakuro?" konečně jsem ji zahlédla. Klečela na zemi s nevidomým pohledem, po tváři se jí kutálela slza a cosi si tiše mumlala.
"Sakuro!" zrychlila jsem. Kdybychom zrovna teď přišli o skvělého lékařského ninju, byl by to průšvih…
Konečně jsem k ní doběhla.
"Sakuro, co-" došly mi slova. Krajina kolem byla zničena a přesně uprostřed stály dvě postavy.

"Proč si to udělal? Proč si se nebránil? Proč si mi to dovolil?" ptal jsem se svého nejlepšího přítele, z něhož koukala moje katana a jeho krev mi smáčela ruce. Ano, donutil mě pochopit, ale za jakou cenu…
Mlčel. Z koutku úst mu vytékal pramínek karmínové tekutiny.
"Protože jsem si to vybral…" řekl tiše, ba téměř neslyšně, ale já to slyšel. Nejen proto, že jeho rty byly u mého ucha, ale i proto, že se mi jeho slova vrývala do paměti a pálila skoro jako rozžhavené olovo. Zvedl ke mně ruce pokryté jeho vlastní krví. Neuhnul jsem. Byl jsem jako v tranzu.

Všiml jsem si jeho pohledu a věděl jsem, že můj čas se krátí. Pozdvihl jsem svoje klepající se ruce a přiložil jsem mu je na spánky.
"Tajná technika krále démonů."
Zopakoval jsem a pak moje nohy neudržely mou váhu a já spadl do prachu zničené krajiny.

Cítil jsem, jak Naruto padá, ale nemohl jsem nic dělat. Naprosto mně pohltili vzpomínky. Jeho vzpomínky, které mi tou technikou ukázal. Klesl jsem k němu do prachu. Vzpomínky se pomalu vytrácely. I jeho život se vytrácel…
Itachi…
"Naruto, promiň mi to. Byl jsem slepý. Možná si měl být ty jeho bratr."
"Nech toho Sasuke… Každý má své místo a Itachi tě miloval, moc."
"Ale já si jeho lásku nezasloužil!" fňukl jsem jako malá holka.
"Sasuke… jsi můj nejlepší přítel, tak běž a naprav své chyby…" zašeptal sotva slyšitelně. Dosedla na mě beznaděj.
"Jak? Když jsem tebe zabil? Svého nejlepšího přítele? Mrzí mě to Naruto! Kdybys tak věděl!"
"Teď není čas na hlouposti a na lítost. Běž a zabij Madaru, dokud je vyčerpaný."
"Ale-"
"Běž!"
"Dobrá…"
Usmál se."Jednou se setkáme."
Neodpustil jsem si kyselý úšklebek."Ne,Naruto, nesetkáme, protože ty půjdeš nahoru, já se budu smažit v pekle."
"Nikdy není pozdě se změnit, Sasuke. Nikdy není pozdě, to si pamatuj!"
"Děkuji ti Naruto, můj příteli…"
"Ano, přátele navždy. A teď už běž." Řekl mi tiše, ale s úsměvem na tváři. Mohutně jsem se odrazil a zmizel mezi stromy lesa. poslední, co sem slyšel, byl opět něčí bolestný výkřik.
Mrzí mě to Naruto. A mrzí mě to ještě víc, když si uvědomím, že ty jsi měl vždycky pravdu, jen já jsem se… bál ti věřit. Sbohem, příteli, sbohem.