manga_preview
Samurai 8 25

Za dveřmi II

Nikdo nedoufá, že se to dítě dožije další zimy. Světélko slabší než Hikaru brzy zhasne, odejde a nechá je znovu tápat ve tmě. Tenké údy, bledá tvář a namodralé rtíky. Kašel a horečky. Probdělé noci a zoufalá Ori poletující nad kolébkou se podobá můře oslněné lampou. Celý klan trne při pomyšlení, co kdyby…

Hiashi se drží stranou a sleduje ten shon předem odsouzený k nezdaru. Každým uplynulým dnem v nich klíčí zakázaná naděje. Jako bledý výhonek trávy raší z černé země, váhavě zdraví slunce, ostýchavě se dere k nebi, aby ji nakonec pošlapali a zadusali. Nevyhnutelné. Konečné.
Mít ji rád. Sůl v ráně.

* * *

Dny, týdny, měsíce. Plynou jako voda v říčce a vlévají se do Hinatina jezera, které se stále zdá poloprázdné. Nedokáže tomu uvěřit. Žije. Ještě pořád dýchá, třebaže stěží. (Ori pálí svíčky za mrtvé a nenarozené. Je to zvláštní, sledovat ji zpovzdálí, uvědomovat si význam oné činnosti a přitom držet Hinatu v náručí.)

Zanedlouho jej však klanové záležitosti zaměstnají natolik, že na malou skoro zapomene.
Dokud se ho chichi-ue nezeptá, zda se ji chystá jmenovat svou nástupkyní. A když to udělá, chichi-ue se usmívá. Shovívavě, jako kdyby tušil, že něco takového je holým nesmyslem. „Kde najdeš dědice, který by se dožil dospělosti?“ A ostatní starší s ním souhlasí, protože nikdo, ani on sám, nedává Hinatě naději.

* * *

Teruha.

Sedí spolu v jeho pracovně a v tichosti popíjí čaj. Neji roste jako z vody, ozve se po chvíli žena a vzápětí zbledne a zašeptá omluvu. Hiashi ji uklidní. Ne, neurazil se, je rád. Chce slyšet víc. Neji už mluví, oznámí pak hrdě matka, krásně mluví a povídá a poslouchá. A někdy se dívá daleko, dál, než ostatní děti a ona si je jistá, že už vidí, jak by Hyuuga vidět měl.

Hiashi o jejích slovech nepochybuje. „Za dva roky Nejimu vypálím na čelo cejch.“
Teruha zbledne, přesto přikývne, protože tak to má být. Hiashi jí předestře svůj návrh.
Jako syn člena vedlejší větve musí být Neji označen. Kdyby jej ale Hiashi přijal do hlavní rodiny, zůstalo by jeho čelo neposkvrněné. Jmenoval by ho svým dědicem, řekne a Teruha se mu překvapeně zahledí do očí. Naděje. Očekávání. Realita.
Zdá se to být jako věčnost, než žena promluví.

„Vždyť víte, že váš bratr, můj manžel, na to nikdy nepřistoupí, Hiashi-sama.“

* * *

Ale i tyto záležitosti musejí jít stranou, protože znovu hrozí válka. Oblačná porušila příměří a tvrz Shirasagi padla. (Vypadalo to jako červánky, jen ohnivější. To ráno, kdy přispěchal posel, se vesnice nořila v líném klidu. A pak se vše probralo a sen skončil.)

Do Konohy se vrátí chaos.

* * *

Hiashi prochází cvičišti a nemůže ze sebe setřást pocit déjà vu. Jeho čelem se táhne tenká vráska. Za kým má jít, kolik má zaplatit, co má udělat, aby odvrátili hrozbu? Hiashi jde dál, míjí třináctileté děti, které spolu zápasí. Napadne ho, jestli někdy uvidí svoje dítě v tomto doju chystat se do boje.

Hiashiho pozornost upoutá devítiletý chlapec s vážnou tváří. Jeho pohyby se zdají tak graciézní a přesné, až se člověku nechce věřit, že takový klouček dokáže ovládat boj s dokonalostí nájemného vraha.

A přesto; Itachi je vskutku génius.

* * *

Několik krvavých střetnutí na polích poblíž hlavního města donutí Oblačnou stáhnout své jednotky za hranice. Úspěch, o jakém se Listové ani nesnilo, avšak jediná vyhraná bitva nerozhodne celou válku. Raikage spojí síly s Mlžnou. A až se obě armády probojují skrz hranice doprostřed země, prohraje Konoha válku.

Čas utíká. Brzy dojdou zásoby. Brzy pomřou hlady.

Čas získat Sunu na svoji stranu.

* * *

Večer předtím, než se Hiashi vypraví do Písečné, navštíví jej Fugaku. Posadí se spolu v pracovně a služebná jim přinese láhev ohřátého saké. Chvíli popíjí, vzpomínají na minulá léta, než Fugaku změní téma rozhovoru a dobrá nálada se sesype jako domek z karet.

„Zase zvýšil daně.“ Jak dlouho potrvá, než je boje všechny ožebračí?„Někdy si říkám, že by bylo lepší vrátit se ke starému pořádku,“ dodá.

„Svobodné klany?“ povzdychne Hiashi. „Musely by se rozpadnout všechny vesnice, aby se udržely, jinak by je okolní vesnice roztrhaly. Ale nic takového se stát nemůže.“

„Snad máš pravdu,“ odvětí hořce Fugaku a pozvedne šálek. „Na tebe, kamaráde!“

* * *

Hiashi se neubrání srovnání Reijiho z Písečného Vodopádu s Minatem. Kazekage je vážný, klidný a tichý jako štír skrytý v písečných dunách, ale nebodá. Čeká. Mlčí. Není

Minato.

Nevynáší na světlo žádnou ze starých křivd. Jen tiše naslouchá zpoza závoje Hiashiho uhlazené mluvě a přemýšlí nad jeho slovy. (Kdy Minato naposledy poslouchal? Kdy dal na jejich rady?)

„Vaše nabídka zní zajímavě. Co ale získá Suna?“ přeruší ho.

Hiashi oznámí sumu.

Dohoda stvrzena.

* * *

Mnohem později si Hiashi zpětně uvědomí, kolik osudových tragédií v jeho životě nalézalo svůj počátek v tomto čase. Ori zostuzená před celým klanem, že nedokáže přivést na svět zdravé dítě. Fugaku pronášející plamennou řeč proti zvýšení daní, bouřící se Uchihové. Čtvrtý mizukage s dětskou tváří a šílenýma očima a jeho návštěva klanu Uchiha. Jejich pohledy, nečitelné, vzdálené, postupem času mrtvé a mrtvější, než v jeho paměti zhasnou docela.

A Hizashi.

Vina. Hrozná, strašná, neodpustitelná vina, která mu do konce života nedá pokoj.

* * *

Ještě několik měsíců trvá shon, branami Konohy se vrací prořídlé jednotky. Aspoň někdo se vrací. Ještě několik měsíců. Hinata se batolí po zahradách a kašle, protože všude kvetou krokusy. Několik týdnů a Hiashi si s nevyslovitelným úžasem uvědomí, že Hinatě budou brzy tři roky. (Tolik? Jak se to mohlo stát? Ori neví.) Haha-ue vodí maličkou za ručku a ukazuje jí květiny. Budoucí paní klanu tleská bělostnýma ručkama a raduje se ze vší té krásy.

Ještě několik dní, několik hodin čekání, než dorazí posel z Kumogakure.

* * *

Konoha se ztrácí v dešti květů sakur a slivoní, vzduchem se vznáší nasládlá vůně třešní a hořká střemchy. Lidé na ulicích jásají a provolávají slávu Sarutobimu. Panuje úleva, radost, štěstí, že už je válka za nimi. V průvodu kráčí vyslanec Oblačné a všichni jej vítají a radují se, protože podepsal mír.

Mezi lidmi v davu bys nezahlédl jediného Hyuugu.

* * *

Obě děti se měří zvědavými pohledy. Hinata se plaše skrývá za ním, zatímco Neji stojí před Hizashim a usmívá se. Hiashi si povšimne slabého ruměnce na synovcových tvářích, trpce stažených úst svého bratra, unavených očí svojí ženy a nečitelných výrazů matky a otce.

Nejiho čelo je čisté a neporušené, hladké na dotek a dětsky jemné. Chlapec snáší bolest statečně, když mu vrývá do čela pečeť, když do ní vtírá zelenou barvu a vpaluje otisk svojí čakry, ale nakonec se rozpláče. Jako všichni před ním. Když pak odříkává přísahu oddanosti, Hiashi ví, že nechápe jediné slovo, které říká. Ale čiší z něj jakási pýcha, že ho dnes berou na zřetel, že se na něj všichni dívají a že malá Hinata vezme jeho tvář do svých malých ruček a políbí jej na čelo.

Volání davu, křik radosti, to vše se rozléhá i za zdmi sídla Hyuugů.

Jaro. Příslib. Bouře.

* * *

Schůze klanů a se protáhne dlouho do noci. Hiashi je unavený a skoro neposlouchá. Reparace. Mizukage navrhuje demilitarizaci hraničního pásma z obou stran. Raikage nesouhlasí! Tisíc dalších záležitostí. Nakonec se dohodnou na kompromisu. Úleva.

Vrací se domů za tmy. Překročí most klenoucí se přes řeku Nakano, projde branou dělící území klanu od zbytku vesnice a náhle na něj padne podivný, tíživý pocit, jakási předtucha, kterou nedovede blíže určit. Pospíší si. Vzpomene si na Hinatu, která nejspíš už dávno spí. Stalo se jí něco? Když odcházel, připadala mu v pořádku. Ale nemůže si být nikdy jistý. Dveře vedoucí do její ložnice jsou pootevřené. To se ještě nikdy nestalo. Všichni dávají pozor, aby dítě nespalo v průvanu. Cosi v něm se sevře, podivný pocit zesílí. Tiše vstoupí do pokoje.

Jeho
dítě
tu
není.

* * *

Zděšený pátrá v zahradách.

V duchu se modlí, ať je v pořádku.

Ať se jí nic nestane!

A pak je zahlédne a jemu se zatmí před očima.

Dostihne únosce. Zabije ho. Jedním úderem do prsou mu roztrhá srdce, rozerve plíce, zničí ho.

Vezme do rukou svou malou. Ta pláče, křičí, jako kdyby ji na nože brali. Přivine ji k sobě tak těsně, až se dítě skoro zalkne. Hladí ji po vlasech, snad aby se ujistil, že ji skutečně drží. Vrátí se domů a on zapomene na mrtvého vetřelce ležícího pod starou borovicí, protože má Hinatu u sebe.

Později, mnohem později si bude tuto noc vyčítat.

Kdyby se býval vrátil dřív.

Kdyby si pospíšil.

Kdyby svolal stráže a nechat zavřít brány.

Mohl ho jenom ochromit, ne zabít. Měl tolik možností neudělat chybu.

Neomlouvá ho nic.

Zabil vyslance Oblačné.

Jako když na vrcholku hory spadne kamínek a dolů do údolí se zřítí lavina kamení. Vlnka daleko na moři přeroste v úder tsunami na pobřeží. Motýl mávne křídly a vichr zničí domy. Svědek vypoví před soudem, co té noci viděl, a viník volá po trestu.

* * *

Vůdce klanu zodpovídá za své činy. To jediné může udělat, aby odvrátil hrozbu. Chce to udělat. Ale oni zešíleli. Je si tím takřka jistý, když je poslouchá. Sarutobi i chichi-ue.

„Místo tebe jim předáme Hizashiho.“

Nemůže to vyjít. Nesmí to vyjít.

Z šálků čaje se line kouřová vůně, tmavě žluté světlo lamp prohlubuje vrásky starců a rýhy kolem matčiných rtů. Jejich tváře postrádají výraz a oči ztrácejí lesk. Jeho hrdlo je suché a drsné, stěží promluví.

„Odmítám.“

„Hizashi už souhlasil,“ řekne chichi-ue hlasem, který se ani nezachvěje. „Nemůžeme
dopustit, aby byakugan padl do rukou nepřítele.“

Hizashi stojí v rohu místnosti a mlčí. Vlastní otec ho právě odsoudil k smrti.

* * *

Poslední rozhovor mezi bratry se odehraje večer předtím, než vezme na sebe Hizashi jeho zločin před soudem, než ho popraví a vydají jeho tělo Oblačné, aniž by se směla jeho žena či syn rozloučit. Je to týž večer, kdy se všichni rozhodli a Hiashi mohl jen přihlížet. Starší a hokage odešli a nechali oba bratry o samotě mezi zhaslými lampami.

Hizashi se zeptá, kde přesně se to neštěstí stalo. To aby se zítra nespletl ve výpovědi, aby nevyvolali dohady. Hiashi ale na otázku neodpoví, pouze chce vědět proč.

„Protože to je to jediné, co jsem si mohl sám vybrat,“ odvětí prostě Hizashi a zopakuje dotaz.

Sedí ve tmě v pracovně a skládají dohromady střepy události a Hizashi si připravuje výpověď. A když skončí, protože mu konečně selže hlas, zeptá se ho Hiashi, jestli své ženě něco řekl.

Potřese hlavou.

* * *

Později bude Hiashi vzpomínat na bratrova široká záda zahalená v černé hedvábí, když klečel před domácím oltářem a psal dopis pro Nejiho. Na jeho klidný výraz, když bral do rukou kalich s jedem, na tichý předsmrtný sten, na jeho voskově bílé čelo bez cejchu a černé díry namísto očí. Bude vzpomínat, jak stál nad Hizashiho tělem. Bratrovy ledově studené prsty, které svíral ve svých, vlastní křečovitě ztuhlá tvář a suché oči, i když mu bylo do pláče.

Do pokoje vstoupili pohůnci a vynesli tělo ven, kde čekali poslové z Oblačné.

* * *

Svět plyne dál. Jaro se přehoupne do léta. Stromy odkvetou. Rozbují se záhony květin. Haha-ue s konví plnou vody, celé týdny nepršelo. Bzučí včely. Rojí se mravenci. Hinata si hraje na louce. Neji ji sleduje zpovzdálí, neodvažuje se přiblížit. Co kdyby ho viděla matka. Listy stromů zežloutnou, zrudnou, opadají. Zmizí motýli. Sklidí jablka a hrušky. Napadne sníh. Roztaje. Hinata dostane spálu. Znovu vyraší pupeny třešní. Znovu se oteplí. Hinata si přestane hrát a Neji mlčí.

Svět plyne dál. Něco však schází. Někde v cizí zemi leží Hizashiho kosti.

Svět plyne dál. Hinata sedí na molu a chladí si nožky v studené vodě jezera. Neji se pere se staršími dětmi. Ori se usmívá, protože ji políbil. Teruha s pláčem políbí synka na čelo, cosi mu zašeptá do ucha a chlapec kývne hlavou. Fugaku a Tsume přichází čím dál řidčeji.

Hinata mu hraje na flétnu a Hiashi se zaposlouchá.
_______________________________
* Určitě jste si všimli, že schází scéna v doju, kde je před Nejim poprvé použita prokletá pečeť. Vyškrtla jsem ji. Důvodů mám hned několik. Předně, připadá mi nesmyslné, aby se tříleté dítě, u kterého jsme rádi, že chodí rovně a že používá nočník, učilo bojovému umění a bylo kritizováno za špatnou práci nohou. Pak je rovněž hloupé a nelogické samotné použití prokleté pečetě. Proč by Hizashi cítil vražednou touhu vůči dítěti, které má stejně minimální šance na přežití? Proč by ho Hiashi za to trestal aktivací pečetě? Trest to byl naprosto neúměrný a Hiashi by musel být přes všechny svoje chyby psychopat, aby něco takového udělal.

Poznámky: 

Vlastně je tato část hotová už přes rok. Jenom jsem doteď nevěděla, jestli je hotová či ne.
Poslední, třetí část, je zatím v nedohlednu.

4.375
Průměr: 4.4 (8 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Pá, 2012-03-30 20:08 | Ninja už: 4517 dní, Příspěvků: 2469 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Tsunadin poskok

Na tohle jsem čekal.
A víš co mě dělá největší radost, potvrdila jsi moji domněnku, že Inuzukové by byli zábavnější.
Od košatého minulého dílu se to smrsklo na Hiashiho mindráky z Hinaty a trochu politiky. Ne že by se to dalo napsat jinak, ale právě proto si myslím, že Inuzukové jsou zábavnější. (Přeci jen nemám pitvání postav rád.)
No a politika v téhle povídce jaksi nemůže fungovat jako hlavní linka. Těma střípkama jí prostě neprokreslíš dostatečně. Ale stejně je zajímavá. Stejně je to skvělá povídka.

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.