Spisovatel

Znáte ten pocit, když jste vězeň ve vlastní hlavě? Když je fantazie krk, do něhož tne realita jako nabroušená sekera? Když zoufale hledáte inspiraci, ale nemůžete se vymanit ze stereotypu svých myšlenek?
Vše to začalo tak nevinně. Šel jsem vyzvednout svou týmovou kolegyni, slíbil jsem ji pomoc s trénováním. Učila se na lékařku a potřebovala dopilovat něco s yang složkou chakry. Ani vlastně nevím, moc jsem jí neposlouchal. Nezajímalo mě to. Musel jsem myslet jen na to, jak jsem cestou k ní šel kolem knihkupectví. Nikdy jsem si ho moc nevšímal, knížky mě nezajímaly, ale dnes tam měl autogramiádu slavný autor. Viděl jsem nával lidí, kteří se strkali jen proto, aby viděli na autora co nejlépe. Viděl jsem malé děcko, které autor pohladil. Ihned to běželo říct rodičům, oči mu svítily štěstím. I autor úsměv jako by rozdával sílu a moc. Tak sebevědomý, přesto upřímný. Také jsem po tom zatoužil. Věděl jsem, že začnu psát.
To snad není možné, nic mě nenapadá. Není to tak lehké, jak se zdálo. O čem mám sakra psát? Pro jaké publikum mám psát? Bude to pro děti, mládež či dospělé? Bude to komedie? Nebo drama? To mám snad psát o smyšlené partě záporáků a udělat z nich naprosté blbce? Nebo napsat něco o neuvěřitelně silném shinobim, který se po dlouhé době vrátí domů, šťastně se zamiluje a bojuje s antagonistou? Pousmál jsem se vlastní myšlence. Jak bych mohl psát takové klišé? Asi mi z toho praskne hlava. Musím si jít na chvilku odpočinout. Dát si sklenku saké, cigaretku a jenom relaxovat. To zabere vždy.
Miluji ty své chvíle u baru. Miluji vtahování smradlavého dehtu a nikotinu do plic, jenom abych ho mohl o chvíli později labužnicky vyfouknout. S potěšením jsem vysrkl první kalíšek saké a objednal jsem si druhý. Majitel baru mě již zná, jsem tu pravidelný host, tak mi tu rovnou nechal celou láhev. Ví, že ji stejně vypiji. On mě nemusí obsluhovat a díky času navíc se může věnovat jiným hostům, já můžu v klidu přemýšlet. Ideální stav pro oba.
Hlavou se mi začaly míhat různé obrysy. Vždy, když už jsem si myslel, že mám originální téma, se obrys rozplynul a já mohl jen mrzutě vzpomínat, co to asi bylo. Je to jako kdyby mě můj vlastní mozek zradil, jako by se mě snažil odradit od psaní. Zavrtěl jsem hlavou a pustil se dál do přemýšlení.
Náhle mě vyrušil oslepující záblesk. Ohromný ohňostroj, podle zvuků velmi blízko. Dneska je vlastně festival, úplně jsem na to zapomněl. Holt, v Konoze se stále něco děje. Hrůzostrašná kakofonie, která ke mně doléhala, mi téměř trhala uši. Jako by mě i bez toho nebolela hlava. Zaplatil jsem proto za celou láhev saké, vzal si jí do ruky a šel přemýšlet jinam.
Ani nevím, ale probudil jsem se doma, těsně vedle postele. Spal jsem na zemi od začátku? Spadl jsem z postele? Těžko říct. Asi to bude úplně jedno. Jediné, na čem teď záleží je to, že stále nemám námět na knížku. A dneska mám jít na tu blbou misi. Nejspíš ji odmítnu, v mém stavu bych si stejně nejlépe nevedl. Vymluvím se na nemoc. Nebo si zlomím nohu. Proboha, já se chci zmrzačit jenom proto, abych mohl psát? Musí mi vážně hrabat. Ne, na tu misi půjdu, jsem zodpovědný ninja. Vždyť to ani není za hranicemi Konohy.
Díky spojenectví s Uzushio hostíme několik shinobi z klanu Uzumaki, přičemž my k nim poslali stejný počet jouninů. My se budeme učit od nich, oni on nás. A já mam za úkol ukázat Konohu a její krásy, učit je různé techniky a naučit se od nich nějaká pečetící jutsu.
Nebylo to tak hrozné, jak jsem čekal. Poslali nám vcelku schopné shinobi, učili se rychle. Chtěli mě na oplátku ihned naučit jejich techniky, ale na to už jsem neměl. Odmítl jsem nabídku s tím, že jsem už moc unavený. V myšlenkách jsem byl opět u své knihy. Napíšu jí vůbec někdy? Tímhle tempem jí vydám, až mi zešednou vlasy. Půjdu si lehnout, to bude asi nejlepší.
Probudil jsem se kolem deváté večer. Sakra, spal jsem skoro pět hodin. No nic, půjdu do baru. Stejně nemám co dělat a musím tam vrátit láhev ze včerejška. Vyklepal jsem si z krabičky cigaretu. Už mi docházejí, musím si je po cestě koupit.
Opět sedím u baru, majitel mi tu opět nechal celou láhev, opět přemýšlím nad svou knihou. Snad se z toho nestane rutina. Hlavou se mi pořád honí pouze neproduktivní myšlenky. Přemýšlím o všem, co jsem kdy četl, hledal v tom inspiraci. Občas jsem nevěděl, jestli jsem nějakou dobrou myšlenku vymyslel já, nebo jsem to vyčetl. Chci být originální. Musím být originální.
Dnes jsem vydržel v baru láhev a půl. Mohl jsem si to dovolit, měl jsem naspáno z odpoledne. Vzal jsem nedopité saké a šel domů. Zvolil jsem delší cestu, alespoň trochu vystřízlivím. Byl jsem téměř v polovině cesty, když jsem slyšel ze cvičiště hlasy. Pár ninjů z Uzushio a Konohy tam společně trénovalo. Opřel jsem se o strom a sledoval je. Jejich ladné pohyby, prudké výpady, techniky boje. Trénovali kvůli ochraně toho, co milují. Kvůli ochraně domova. Kvůli své vesnici. V hlavě se mi začínal rýsovat nápad. Díky bohu, že Konoha nikdy nespí a stále se v ní něco děje.
Probudil jsem se s čistou hlavou. Věděl jsem, co budu psát. K čertu s hrdinou s téměř božskou silou. Pravý hrdina je bezejmenný shinobi, páteř vesnice, který bojuje za to, čemu věří. Shinobi, který pevně věří ve svou věc. Někdo, kdo se nikdy nevzdává. Ten, co bojuje proti kletbě jménem válka.
Začalo mi kručet v břiše. Nechtělo se mi přerušit tok myšlenek, ale s plným břichem se vždy lépe myslí. Udělal jsem si proto instantní ramen, ten je rychle hotový, výživný a relativně dobrý.
Konečně hotovo, můžu jíst. Srkám nudle a přemýšlím nad jménem. Chce to něco obyčejného. I můj hlavní hrdina bude obyčejný, bude mít pouze vůli a vytrvalost. V tom mě to napadlo. Naruto. Ano, hlavní hrdina bude určitě Naruto. Ještě by to chtělo jméno knížky. Něco úderného, snadno zapamatovatelného, výstižného. Ani jsem nevěděl jak, ale moje ruka kmitala nad papírem. Přečetl jsem si, co jsem vlastně napsal. Legenda o statečném ninjovi. To zní přijatelně. To je ono.
Cítil jsem, jak se kroutí a jak praskají pomyslné mříže v mé hlavě. Konečně jsem se zbavil prvotního bloku. Můžu dát volný průchod svým myšlenkám. Po dlouhé době cítím mír uvnitř.