Už je to za námi!
Zasmál ses, a když jsem se na tebe tázavě podívala, jen jsi pokrčil rameny. Proč jen se nesmát pro nic za nic? Musí i každý hloupý úsměv na tomhle světě mít svůj důvod? Kdyby musel, možná už by se vůbec nikdo nesmál. Takhle je to lepší. A pak jsi mě shodil z větve do vody a já se vyškrábala zpátky jen proto, abych ti provedla to samé. Byli jsme celí mokří, voda nám vlezla do očí a zmáčela vlasy a to, co bývalo naším oblečením, si pokojně plulo někde kousek od nás; museli jsme se smát při představě, že by nás takhle někdo uviděl. Že by takhle přišel... třeba kapitán naší jednotky... a spatřil dva vysmáté, absolutně nedůležité vojáčky, jak se nazí koupou v řece. Znělo to šíleně. Absurdně. Vůbec se to nehodilo ke všemu, co se dělo kolem nás. Ale proč ne? Proč vlastně ne?
Chtěla jsem tu chvíli uchovat navždycky. Víš, abychom tam už zůstali a nemuseli se nikdy zajímat o to, jestli je to skutečné nebo ne. Já vím, že to bylo naivní; asi jsem celá naivní, aspoň jsi mi to vždycky říkával. Už jsem to od tebe dlouho neslyšela, a napadají mě jen dvě možnosti, proč jsi s tím přestal: buď jsem v té válce doopravdy vyspěla, anebo... anebo ses nechal oklamat tou maskou, co jsem si nasadila v den, kdy nás odveleli na frontu. Tady budu přece silná. Tady budu za tu nezlomnou, jen tak něco mě nerozhází. Tady se budu rozhodovat správně, tady není místo pro slabosti. Ani pro omyly.
Ty ale víš, že jsem to stejně nedokázala. A dokázal by to vůbec někdo? Pochybuju o tom, ale stejně... víš, nemyslela jsem, nebo mi spíš nedocházelo, že některé omyly vedou až k takovým ztrátám. Člověka prostě nenapadne, že jedno jediné rozhodnutí může změnit osud tolika lidem. A stejně tak vás nenapadne, že byste mohli mít pocit, že si zasloužíte snížení šarže. A že byste mohli být zklamaní, dokonce smutní a deprimovaní, že nepřišlo. Pocit, že se propadáte hanbou a podlamují se vám kolena. Pocit, že nemůžete dál.
Vlastně ani nevím, proč jsi u mě zůstal, když Shi a všichni ostatní padli u toho mostu. Mohla jsem za to já a každý to věděl. Mohlo za to moje rozhodnutí. Nikdo sice nemohl čekat, že jich tam bude třikrát víc, ale to já jim řekla, že tam mají jít. Vím, že bys řekl, že takový je život. Ale to je dost hloupý důvod k tomu, aby si to člověk přestal vyčítat. Nemyslíš? A tys zůstal. Držel jsi mě za ramena a říkal, že to bude dobré. A já neplakala, ani jsem se nepohnula. Měl jsi mě za silnou? Za doopravdy silnou? Někdy mívám pocit, že do mě vidíš víc, než dáš najevo. Občas jako by ses díval pod tu masku. Poodkryješ ji a nahlédneš dovnitř, ale nechce se ti tam zůstávat. Jsem ti za to vděčná, protože by mě to nejspíš bolelo; možná si to schováváš na později... nevím. Možná právě proto jsi neodešel. Tehdy jsi pod ni viděl, viď? Vidíš pod ni i teď? Cítíš, jak strašně moc si chci tuhle chvíli uchovat?
Slunce už se začínalo sklánět k obzoru, když jsme se z té vody konečně vypotáceli. Celí rozesmátí a tak příjemně unavení, víš, ne jako po dni v zákopu nebo po dni stráveném bojem s lidmi, jako jsme my. Chtělo se nám prostě si jen lehnout do trávy, cítit pod sebou, jak je měkká, a dívat se na nebe. To jednomu stačí ke štěstí.
Jediný důvod, proč jsem nakonec úplně neztratila motivaci v téhle válce pokračovat, byl fakt, že ještě můžu odčinit, co jsem způsobila. Bylo to asi další naivní rozhodnutí, ale tohohle nelituju. Za tohle jsem vlastně docela ráda. Že jsem si podruhé slíbila, že to nevzdám a budu si dvakrát rozmýšlet, co řeknu. Nechtěla jsem už nikomu velet, ale na druhou stranu - i to je možnost, jak někomu zachránit život. Nebo mu alespoň nějak pomoct. Nechtěla jsem být sobecká. Kdybych se utopila ve vlastním smutku nebo v pocitu studu a viny, nebo co to vlastně bylo - komu by to pomohlo? To´s mi řekl ty, a měl jsi pravdu. Nakonec se mi přeci jen povedlo něčeho dosáhnout. Tehdy, když tě zranili, a já tě táhla na zádech dvanáct kilometrů do bezpečí. Pořád jsi opakoval, ať tě pustím, ať tě tam nechám. A že nás určitě doženou a najdou a kdesi cosi. Možná jsi blouznil, ani nevím, jestli si to vůbec pamatuješ... ale musel jsi přece vědět, že bych tě tam nenechala. Nejen proto, že jsi můj bratr. Nejen proto, že jsme odmalička jeden bez druhého nedali ani ránu. Ne, byla to... přece ta příležitost, o které jsi sám mluvil. A první krok. A když jsem to dokázala a tebe ošetřili a nezbylo ti z toho nic víc než jizva na hrudníku, cítila jsem se o tolik líp. Víš, jako bych alespoň smrt jednoho z nich mohla nést o trochu lehčeji. Najednou jsem měla na zádech o trošku menší břemeno, a to mi tak nějak stačilo. Věděla jsem, že když teď neustrnu a budu v tomhle pokračovat, dokážu se toho nakonec skoro úplně zbavit.
Když tak na to myslím, je vážně spousta věcí, které jsem ti nikdy neřekla. O tom, co se děje pod povrchem. Pod maskou. O tom, co doopravdy cítím nebo jaká doopravdy jsem. A byla doba, hodně dlouhá doba, kdy jsem se sama sebe ptala, jestli to všechno víš i bez vyprávění. Jsem si jistá, že jsi na tom podobně - koneckonců, nikdy jsme spolu moc jeden o druhém nemluvili. Zvláštní, ne? O čem jsme vlastně mluvili? Dvacet dva let a my se stejně neznáme tak, jak bychom mohli. Co kdybys zítra umřel, co kdybych umřela já? Už nikdy bych se o tobě nic nedozvěděla? Víš, je to zvláštní. Poprvé po strašně dlouhé době mám takovou chuť se tě zeptat na spoustu věcí a nevím, nemám tušení, čím začít. Možná bych ti měla prostě jenom poděkovat, ale jsem si jistá, že to po mně stejně nechceš. O těchhle věcech ty víš, ty se říkají samy, beze slov. Takže, co bys vlastně chtěl slyšet? Co bych ti já chtěla říct?
Mohla bych... už vím. Mohla bych ti prostě jenom říct, jak je mi tu v té trávě s mým milovaným bráškou dobře. Jak je fajn, že mám koho chytit za ruku, když se těsně nad zemí prožene chladný večerní vánek. Jakou chuť se usmívat dostanu při každém detailnějším pohledu do koruny stromu nad námi. Mluvit jen tak, o hloupostech. Jako vždycky. Jako dřív.
Napadlo mě, že by ses mohl zeptat jako první.
Nechám to na tobě.
Ale ty ses nezeptal. Tys prostě jen řekl větu, na kterou jsem čekala, nejkrásnější větu ze všech.
„Jsem rád, že už je to za námi...“
Nezdá se mi to. Není to sen. Je to za námi... tak přeci jen dnes máme důvod se smát...
Ne, já... nevím, co jsem touhle povídkou chtěla říct. Vlastně vím. Nic. Je to pocitovka. Oddychovka. Tok myšlenek...
Víte, trošku mě v posledních měsících štve, že ode mě lidi očekávají něco víc, než jim můžu dát. Mám dost honby za dokonalostí. Možná je to právě tenhle pocit, i když možná jen vsugerovaný v mojí vlastní hlavě, kvůli kterému mi psaní na Konohu nějak nejde. Ale nejen na Konohu... víte, chybí mi ty starý časy, kdy se povídky psaly pro pocity. Pro radost. Nevím, co dneska v těch příbězích všichni hledají, ale já jim to dát neumím. Moc a moc si přeju jednu věc, víte... začít psát zase tak, jak chci, beze strachu z toho, co řeknou druzí.
Proto vám řeknu jen jedno. Mně se tahle povídka psala moc dobře. Naložte s tím, jak chcete... 
P.S.
Víš, že mě v souvislosti s touhle povídkou napadlo slovo třpyt? Tohle slovo se mi vždycky hrozně líbilo. (A tohle označení jsem v Nekonečném příběhu měla ráda už od začátku.) A stejně jako mě vždycky potěší slovo třpyt (zvláštní, že?), potěšila mě tvoje povídka. Ráda bych ti alespoń trochu oplatila a proto řeknu závěrem jen "díky".
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!
Člověče... řekni, jak by mi něco takového mohlo neudělat radost?
Děkuju. Myslím, že něco podobného jsem potřebovala slyšet, a nejen dnes - jsou dny, kdy člověk prostě potřebuje utvrzení sám v sobě, v tom, co dělá, v tom, že si může věřit... teď už vím, co udělám, až se zase jednou zastavím uprostřed života s tím, že mám strach. Přečtu si znovu tenhle tvůj komentář.
A tuhle svoji povídku a vůbec všechny ty komentáře pod ní. Je jich tu tolik a každý mi dal něco, díky čemu se občas zdánlivě nepochopitelně pousměju. Děkuju vám všem, ještě jednou, za tohle všechno... *dramaticky se uklání, jedou titulky a publikum slzí dojetím xD*
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Sakra, kdo to má po mě číst. Já měl radši dopsat Šermíře.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Já si to po tobě přečtu vždycky ráda.
Tak, a kdo to teď má číst po mně...Mimochodem, nechápu, proč se mi tu tenhle tvůj komentář z 18. února zobrazil až dneska, ale tak - abys věděl, proč odepisuju tak pozdě :)
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
jeremi, jak já s tím teď jen naložím... *bezradně schovává hlavu v dlaních* Jak naložím s tím, že jeremi kvůli mně napsal tečky, a dokonce tři?
Asi půjdu samou radostí skandovat na Václavák...
Kimm-chan, je pro mě velká pocta číst komentář od tebe, a ještě takovýhle... strašně moc děkuju za to, cos napsala (i když už mi začíná připadat malinko trapné psát pořád dokolečka "děkuji", asi uskutečním svůj starý plán a vážně si to najdu v patnácti různých jazycích xD), za to, že sis z toho odnesla zrovna tenhle pocit.
A, ehm, mimochodem... už mě do té slovutné organizace přijali! ^^ *připadá si strašně důležitá xD*
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
jsem si vědom toho, že jsem psal, ať si s tím naložíš, jak chceš, ale ... no, nebudu ti kazit radost
we all make mistakes, let's move on
nikdo neměl dost
Přečetla jsem si to ráno a chtěla napsat komentář, ale nemohla jsem. Přečetla jsem si to odpoledne, ještě jednou, a chtěla znovu něco napsat. Ale nepodařilo se. Teď to čtu po třetí a už mi prsty ťukají. Jo, teď to snad zvládnu.
. To ti totiž nikdo nikdy vzít nemůže.
Víš, dlouho jsem přemýšlela, co ti k tomu napsat, když holky (i kluci) pode mnou napsali všechno, co bych chtěla říct já. Nemělo by cenu to opakovat, proto napíšu jenom to, co jsem sama z povídky cítila, co jsem si z ní vzala.
Četlo se to strašně pěkně. Taková... jemná povídka, dalo by se říct, s krutým a hrubým tématem. Většna věcí, které mají tohle téma, jsou kostrbaté, "nespolknutelné", takové, že ať se snažíš, jak chceš, tak si z toho dokážeš odnést jen tu negaci. Pár spisovatelů je však umí podat i tak, aby ty drsný věci nebyli jen špatný. Vždyť... na všem "zlém" je i kousek dobrého, ne? Ty patříš mezi lidi, kteří to dokážou.
Líbilo se mi to, popravdě jsem si na konci otřela ty malý slaný potvůrky z očí a řekla si: "Sakra, striggo... tohle bylo perfektní." Tak ti to píšu i teď. Bylo to skvělý.
Takže piš si, piš pro sebe, z vlastní lásky k téhle úžasné činnosti. Co je ti po ostatních (zvlášť teď, když chceš do ASS xD)? Pokračuj a...buď svá
• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda
a mně se to zase moc dobře četlo a taky si s tím nalož jak chceš ...
we all make mistakes, let's move on
nikdo neměl dost
Věřila bys, že jsem nad tímhle komentářem strávila skoro dvě hodiny? (Pravda, přerušované zdlouhavým PM vysvětlováním, že fankluby Itachimu / lidem co ho mají rádi / lidem co mají radost života se skutečně zakládat nemají) Pokud ti nedával smysl, omlouvám se, ale moje nadšení a radost ze života to už teď tak nějak vzdala a utekla. xD
A k povídce... mám dvě sestry, které bych okamžitě ráda vyměnila za bratra. Hlásí se nějaký dobrovolník? Ne? Chjo.
A... tahle písmenka měla medově zlatavou barvu. Ty mám nejradši.
Mimochodem, já zas tenhle komentář psala natřikrát... pokaždé mě někdo vyhodil a já si to nestihla uložit. Štěstěna je proti nám, ksakru! xD (A já bych takový fanklub pro lidi, co mají radost ze života, klidně založila, hele...
Oh, mimochodem, jelikož jsem právě sama sobě dokázala, že jsem ten nejdokonalejší prototyp spokojeného sobce... nemohla bych se k vám náhodou přidat?
zerono, i tobě mockrát děkuju
bohužel si nemyslím, že úžasnost povídky odráží úžasnost autora (třeba takový Jirotka, autor Saturnina, byl prý hrozný suchar xD), ale stejně to zahřeje u srdce. 
Díky moc.
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
nemohla jsem si pomoct, musím ti sem něco napsat. Je to skvělé dílo, pravdivé, a hlavně upřímné... Hudba se k tomu náramně hodí, takže můžu říct už jen jediné: jsi skvělá
Odejít od této povídky bez komentáře by ode mě nebylo hezké, takže napíšu klidně i to jednoduchý "líbilo se mi to". Samozřejmě, nevystihuje to ani trošku to, co bych říct opravdu chtěla, ale. .. hold se někdy člověk musí smířit s nedostatečnou slovní zásobou.
Oni... ti dva byli jak sympatičtí, tak naprosto uvěřitelní. Vlastně si dokážu docela dobře představit, jak bych tam místo nich seděla já se svým bráchou. Jak některé věci prostě nemusí být řečeny nahlas, a přesto to oba víme. Jak přemýšlím co, a jestli vůbec, mám říct...
Do háje, do háje, do háje!-.- Tak tento komentář je od akai, která je tak pitomá, že vždycky zapomene, že je na počítači přihlášený někdo jiný >_<
Jen tak mimochodem, které fanfikce jsou nejlepší na Konoze? Naprosto jednoznačně ty od Minaty!
Tak klikám na 5 hviezdičiek, inak to ani nejde.
Pekný nápad, ale naviac sa mi páčil štýl akým to bolo napísané. Dala si do toho toľko myšlienok, pocitov...iba ticho závidím.
Ja takto písať nikdy nebudem. Teraz mi moje poviedky pripadajú také strohé, bez citu a krátke, nie čo sa týka dlžky, ale...ach zle sa to vysvetľuje
Skrátene, veľmi dobrá poviedka
http://147.32.8.168/?q=node/92665http://147.32.8.168/?q=node/92913<a href="http://147.32.8.168/?q=node/93999" title="http://147.32.8.168/?q=node/93999">http://147.32.8.168/?q=node/93999</a>Jé... děkuji všem hvězdičkářům a komentátorům ještě víc!
Nemůžu jinak než říct, hAní, že mě tvůj komentář dojal. *otírá si oči* Ani ti nevím, co na něj říct... ale... no, víš, já teda jako nic proti bábovičkám
ale myslím, že ten chudák človíček by nemusel hned psaní věšet na hřebík. Mohl by se pokusit najít cestu, jak z toho ven, protože vždycky existuje řešení. 
(jóó, strigguško, najdi si psychiatra, to bude pro tebe to nejvhodnější řešení... xD) Vím, že to spousta lidí neudělá, ale měli by, sakra. xD A mimochodem, když už jsme u toho, neozval se ti už investigativní novinář Orochimaru s podklady pro pomissáckou reportáž? 
Ony totiž umí bezvadně zvedat náladu. A já jsem tím pádem taky moc ráda, že sis to přečetla. ^^
A díky moc, jsem ráda, že ti ti dva připadali uvěřitelní. Já si je oblíbila. Asi to bude tím, že částečně sdíleli moje myšlenky (koneckonců, já ani bráchu nemám xD dvě ségry musí stačit...) 
Tarush, vůbec nevadí, že nenacházíš vhodná slova, protože já ti rozumím. A děkuju ti za to.
A Ailie, víš ty vůbec, jak se těším na každý tvůj komentář?
Mirec, šmarjá, já... kua, co na tohle mám říct? Neschopna slova tu sedím a zírám, zírám a sedím... pochybuju, že by nějaké obyčejné "děkuji" dokázalo vyjádřit všechno, co chci říct... ksakru, ale jak jinak to... děkuji...
Milá akai, to je v pořádku, tušila jsem, že to budeš ty. ^^ Hornes je tvůj bráška, že?
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Mám si s tím naložit, jak uznám za vhodné? Fajn... 5 hvězdiček a Do oblíbených... A co do komentáře? Hmm... Piš pro sebe a nedělej to kvuli ostatním? Tohle už napsala hAni i Taranee... tak to dneska zkrátíme na Jsem ráda, že jsem si to přečetla.
Dělej cokoliv, ale dělej to s úsměvem, protože bez toho to prostě nejde.
Milá striggo...
povídka se mi samozřejmě líbila. Chci ti jen říci, piš si jak sama chceš...dokud zůstaneš při psaní svá, tak se vždycky najde někdo, komu se to bude líbit...a ty se budeš cítit lépe, než kdyby se dotyčnému líbilo něco, cos vlastně vytvořila "uměle" a ne "srdíčkem"... to je asi všechno, nenacházím vhodná slova, víš?
一度に心の中で本物の願望があります、そしてその願望和津沿いです...そのときあなた和本物の明らかにされていない脳l族をみつける。
"When there is a true desire in your heart and that desire is strong...that is when you find the real strength that even you did not know you had." (Orochimaru-sama)
PS: Ano, to na tom avataru jsem já.
Ve chvíli, kdy autor přestane psát pro sebe, pro radost, pro to, že chce sdělit papíru své myšlenky a pocity, proto, že ho psaní dělá šťastným a začne se ohlížet na ostatní, nechá se ovlivnit, vystresovat a zmanipulovat okolím... pak by měl psaní pověsit na hřebík a jít si místo toho dělat bábovičky.
Jsem ráda, že ses nenechala semlít a zůstáváš věrná tomu opravdovému psaní, které vychází z tebe a díky kterému jsi šťastná. 
Stejně jako já jsem šťastná, že můžu tvá díla číst. 
~ Hello Kitty´s dead! Mashimaro rules the world!!!
~ Nejnovější FF: Orochimarův absolutní životopis - 04.08. 2014
~ Manga tým, při své práci sem tam hodí rým, hrdě čelí slovům kritickým, náš silný manga tým!
~ Hay a ShAnko *-*
~ luksusss avatar made by Drek´than ^^
~ Kapitola 577: Rozhodující bitva začíná dnes kachna! *Google translate*
~ "Vieš čo je pád? Nie keď si vtáčik zlomí krídelko. Nie je to ani vtedy, keď si zlomí nožičku. Je to vtedy, keď vidí pred sebou les plný príležitosti a vletí do tvrdého kmeňa." Laterie