Smrtelní a Bezmocní 2

Smrtelní a Bezmocní: Křehkost

Popotáhla, vrhla se ke mně a rozplakala se. Nikdy bych nečekal takovou reakci. Zvláště ne od ní. To bych spíše viděl na Hinatu, ale její sestra? Jak křehcí jsme. Kolik toho v sobě musela skrývat. Zvedl jsem ruku a pohladil ji po vlasech. Lekla se. Bylo to vidět v jejích očích, když zvedla hlavu. Byla však vyděšená jenom chvilku. Usmála se, ačkoli slzy nezastavila. Byla šťastná a já si to pomalu uvědomil. Pohnul jsem rukou. Zvednul jsem ji. Svoji pravou ruku. Byla to má ruka, ale stejně jsem cítil, že je cizí. Měl jsem ten pocit, že mi nepatří. Chtěl jsem pohnout i levou, ale nezadařilo se. Možná nesmím spěchat. Chtěla mi něco říct, ale v tu chvíli kdy se nadechla, do pokoje vstoupila Hinata, v doprovodu svého otce, Hiashiho. Mého dlouho nenáviděného strýce. Možná, kdybych věděl, že se můj otec obětoval dobrovolně, nebyl bych tu. Neuměl bych to, co umím teď. Nenávist mě hnala, ale už je pryč.
Hinata měla rudé oči. Zřejmě téže plakala. A Hiashi… řekněme, že se držel, seč mu síly stačily.

„Neji,“ řekl tiše. Děvčata totiž nebyla schopná řeči. „Jsme všichni rádi, že jsi naživu.“ I když chromý, díky. To jsem zrovna nepotřeboval. „Chci ti jen říct,“ vzal si židli – kdoví odkud a posadil se ke mně. „že, ti budeme nápomocni. Hizashi by si to přál.“ To mi vlastně nabízí, že se o toho chromého chudáka budou starat, dokud nechcípne. A já začínám propadat beznaději. Jsem naštvaný na celý svět. Proč zrovna já? Usměju se při myšlence na osud a Hiashi si to vyložil trochu jinak. Na jeho tváři jsem zaregistroval snad letmý pohyb rtů, podivně zkroucené do úsměvu. Je zřejmé, že své obličejové svaly moc nepoužívá. Že se nesměje. Kdy jsem se naposledy smál já? Od plic, od srdce. Nejdříve jsem byl soustředěný na nenávist, pak na své vlastní zdokonalování a utekl mi život.

„Dobré ráno.“ Probudil mě ten medový hlas odhrnutím závěsů. S tím vším v doprovodu protivného slunečního světla. Automaticky jsem si přikryl oči svoji pravou rukou. „To děvče mi včera povědělo, že už můžeš hýbat rukou.“ Jo. Z ničeho nic. „k ničemu se nenuť. Všechno přijde samo.“ Usmívala se. „Pan Hyuuga ti zřídil soukromý pokoj. Dneska se stěhuješ. A začneme s rehabilitací.“
Neskutečné. Můj pokoj je snad luxusní letní byt. Zdi jsou obložené v ebenu. Ze stejného a stejně předraženého dřeva je i nábytek. Dveře jsou třídílné, bílé a je na nich vyobrazen pohled na ptactvo, přistávajíc na větev Sakury. Nalevo v rohu je kulatý stolek se středovou nožkou a třemi palci, jehož výrobce se asi vyžíval v jeho výrobě, protože to vypadá, jako by tu kulatou desku drželi ruce. Ve stejném stylu jsou i čtyři křesílka. Jejich nosná konstrukce drží pletení. Vně jsou červené polštářky se žlutým lemováním na rozích zakončené pletením. V pravém rohu a podél zdi je snad vestavěná skříň, volně přecházejíc v poličky. Je v ní nějaké to oblečení a povlečení a nějaké ty rehabilitační věci. A taky… fotografie. Přinesla je Hinata. Fotografie rodiny Hyuuga. Vprostřed té místnosti naproti skříni a polic je má postel. Řekl bych, že se do ní vlezou hned tři lidé a já si v ní spím sám. Povlečení a nebesa jsou stejné výroby a barvy, jako polštářky v křeslech. Začínám se cítit jako král. Napravo odemne je okno. Okno ověšené těžkými závěsy se stejným vyobrazením a barvou jako dveře. Nesmím zapomenout na noční stolky po stranách postele. Kromě standartních lampiček je na stolku u okna váza s větvemi sakury. Tady si někdo dal opravdu práci. Cítím se jako sám císař. Jenom se po pokoji neprojdu.
„Pán je vzhůru?“ Vešla do pokoje s tím svým medovým hlasem. „Je vidět že se každým dnem zlepšuješ.“ Posadila se ke mě a upřela na mě své hluboké zlatavé oči. Vlastně ani nevím, jak se jmenuje. Říkala mi to? Nevzpomínám si. „Jsem ráda, že jsi už tak pokročil, že jsi se sám posadil.“ Usmívala se a já si pomalu uvědomoval, že je to fakt. Sedím. Posadil jsem se. A musel jsem si pomoci oběma rukama. Zvedl jsem tedy i tu levou a pohlédl na ni. Měl jsem z toho dobrý pocit. Zatímco pravou ruku jsem sice ovládal, ale cítil ji jako cizí, levá byla moje. „Trochu si zacvičíme. Potom se půjdeme podívat ven.“ Nadechl jsem se, abych se jí zeptal na jméno, ale nic nevyšlo. Ale mluvil jsem, tedy, zašeptal jedno jméno.

Jak potupné. Kolečkové křeslo. Sice už se pohybuji, ledabyle, ale nohy nějak nechtějí poslouchat. I kdybych se soustředil sebevíc. Zastavili jsme někde v parku u stromku s lavičkou. Byl jsem vedle lavičky a ona se na ni posadila. Zavřela oči a nechala vánek rozcuchat jí vlasy. Na sucho jsem polknul. Jakou ona má radost ze života. Z maličkostí. Má obrovskou radost z toho, jak se uzdravuji. Jenže. Už mě to napadlo před několika dny. Když se plně uzdravím, už ji každý den neuvidím. Zvláštní myšlenka. Je to lékařka. Má v popisu práce, starat se o pacienty. Zřejmě se nestará jenom o mě. Vypadá mnohdy tak unaveně. To proto s námi šel nějaký mladý asistent.

„Jsem velice potěšen tím, že jste za jediný rok zvládl to, co jiní nedokáží mnohdy ani za pět let.“ S úsměvem mě propouštěl postarší doktor. Už chodím. Sic ještě o berlích, ale už jsem samostatný. Bude se mi stýskat po tom luxusním pokoji. Je dost možné, že to bylo tím pokojem, ale já jsem si jistý, že to bylo právě jí samotnou. Byla stínem a oporou. Ale, kde vlastně je? Od té doby, co chodím se neukázala. Stále ještě nemohu mluvit, tak se na ni ani nemohu zeptat. Zajdu sem příště.

„Bylo by nejlepší sepsat, co si pamatuješ Neji.“ Schovaná za horou papírů. Být Hokagem není nic jednoduchého. „Našli jsme tě v rozbořené chalupě přivázaného k židli. Zbytek oddílu, jsme nenašli. Ani ty, co tě přivázali na židli. Natož, abychom zjistili, jak sis vlastně doslova zlomil páteř.“
Sedím tu nad papírem a mám napsaný pouze začátek. Zbytek… no, řekněme, že bych za něj ruku do ohně nedal. Byla to obyčejná lesní mýtina. Plán byl ji obejít, ovšem byli jsme prozrazeni a na mýtinu nahnáni. Nahnáni jako dobytek na porážku. Při boji nás zahynula více jak polovina. Následně na to jsme spadli do té jámy a postupně, kdy jsem měl ještě snad jasnou paměť, zemřeli ti tři. Ani počty, ani detaily. Nepamatuji se. Chci, aby našli ten zbytek. Vím, kde jsme byli. Jen mě zaráží. Neviděl jsem je byakuganem. Proč? Nedíval jsem se pořádně? Chybí mi moc vzpomínek.

Byl jsem zajat. Museli mě z té jámy vytáhnout. Netuším proč a jak. Možná chtěli nějaké informace a možná mě i mučili. Ale nepamatuji si to. Ne nadarmo si to mířím k nemocnici. Třeba by mi pomohla ta lékařka. Vzpomenout si. Jenže už jsem tu po třetí a nepotkal jsem ji. Jako by se po ní zem slehla. V nemocnici jsem potkal Shizune.

„Ah. Neji. Jsem ráda, že tě vidím. Šla bych za tebou stejně. Mám ti od Tsunade vyřídit, že se vrátila průzkumná jednotka, z místa, které jsi určil.“ Díval jsem se na ni a čekal, co řekne. Vypadala smutně. Snad zklamaně. Našli je? „A nic tam nebylo.“