Ganseki II.

„Co bude teď, Nara-sama?" otázal se Otonashi, jehož neštovicová stopa zbrunátněla samým nadšením. Byl hodně mladý, dost na místo jako Ganseki. Shikamaru tento fakt přičítal k válečným zásluhám, pro které si spousta neúspěšných shinobi chodila na místa, kde pak nebyli schopni přežít.
„Myslím, že jsme se ptali na špatné otázky," usoudil Shikamaru, když zvolna kráčeli kolem vysoké vnější hradby Ganseki. Sem tam se z jednolité stěny vynořilo temné zákoutí se schůdky, po kterých se shinobi dostávali vzhůru ke střílnám. „Padlo tu něco o bylinkářství, pokud se nepletu."
„Ano, to bylo Naiovo umění." přikývl asistent.
„Byl tím někomu na obtíž?"
„Prosím?" Po té otázce se Otonashi zatvářil skoro vyděšeně.
„Měl s tím nějaký malér? Něco se mu třeba nepovedlo a někdo se přiotrávil..."
„Ne," Otonashi zavrtěl hlavou. „umřel jenom Nidaki, ale tomu už se nedalo pomoct."
„Byl ženatý? Měl nějakou známost?"
„Ani náhodou, jeho by žádná místní nechtěla."
„Proč ne?"
„Neměl ani yen. Proto se přihlásil na základnu."
„A s ostatními vycházel dobře."
„Ano."
Shikamaru se náhle zastavil a s hlavou zakloněnou se zadíval do pomalu ubíhajících mračen. V Konoze bývaly mraky malé a zřídka kdy udržely formu déle jak půl minuty. Tyhle se zdály být plujícími strovy, na nichž kdosi spustil lavinu.
„Nara-sama?" ozval se Otonashi, po chvíli bezvýsledného zkoumání oblohy.
Shikamaru si dlouze povzdechl. Tady bude asi dost těžké najít chvíli klidu. „Ukaž mi, kde spával."

Naiovo lože byla věc poněkud kuriózní. Jednak bylo vzorně uklizené a jednak se nacházelo v samostatné místnosti, kromě futonu vybavené i stolkem a čajovou soupravou.
Shikamaru přejel ukazovákem po hladké desce. Bylo tu dokonale čisto. „Proč nespal s ostatními?"
„Po těch neštovicích mu Oyabun-sama přidělil pracovnu. Říkal, že další medik se vždycky hodí."
„Kde jsou jeho věci?"
„Uniformu spálili - tady nemáte jistotu, jak rychle se nemoci šíří. A ostatní to uklidnilo," vysvětlil Otonashi omluvně. „pak, co tu sušil, dostal Doku - totiž, Gaidoku - a Eki. Kdo ví, co s tím udělají." dodal a v tichu nesměle přešlápl.
Shikamaru přestal zkoumat futon a tázavě se na něj obrátil. „Ještě něco?"
„Ehm, Oyabun-sama řekl, že se sem máte nastěhovat... místo Naie."

Noc se snesla na základnu jako nekonečný pruh tmavé látky, rychle postupující dále do Mlžné. V šest donesl Otonashi Shikamaruovi večeři, v sedm bylo slyšet, jak se venku střídají hlídky a skupina ninjů mimo službu se klátila na ubikace.
V osm dokončil Shikamaru dopis na listě hedvábného papíru, smotal jej do malé ruličky a zalepil pruhem kartonu s adresou Namonai Shizune. Sekretářka v Hokageho kanceláři byla s postupujícími lety poněkud skoupá a pedantská, ale pro něj měla zvláštní slabost a některé věci si dovedla nechat pro sebe.
Schoval ruličku do kapsy, do druhé ruky vzal podnos s nádobím a rozhodl se najít místní holubník na cestě ke kuchyni.
Venku bylo kupodivu prázdno. Naiova bývalá pracovna se nacházela v zadní části skladiště, jakého si samostatného komplexu dvou baráků, postavených do L, mezi zahradou a vnějším návořím. Shikamaru si tak mohl zkrátit cestu skrz, kolem spižírny a komory s léky, ale rozhodl se použít zadní vchod a budovu obejít úzkým zabahněným traktem, kam někdo vyhazoval prázdné láhve.
Kuchyň byla odemčená a touhle dobou prázdná - jen z jídelny bylo slyšet tlumený smích kuchaře a několika pozdních hostů.
Položil věci k plechovému umyvadlu a teprve pak si uvědomil, že není v místnosti sám. Cosi se skrčilo za pracovním stolem a pravděpodobně doufalo, že si toho Shikamaru nevšimne a odejde. Ale to byla moc optimistická představa.
„Gaidoku?" řekl a obešel stůl.
Medik se přidušeně zasmál a narovnal se do celé své opilé výše. V dlouhých rukou se mu houpaly dvě doposud neotevřené láhve se saké, které právě kradl z otevřené almary. „Ha, máte mě... he he."
Shikamaru protočil oči a jemně je sebral. „Myslím, že by jste se měl vrátit do nemocnice."
Tak byla nazvaná budova s malou ordinací, kde oba medici přespávali, a velkou halou, kde přespávali zranění. Na Gaidokuovi však bylo vidět, že se nechce vracet nikam a chůze dopředu nebude taktéž schopen. Nakonec Shikamaru vrátil láhve do almary, pověsil si medika na rameno a pokusil se jej vyvést na noční vzduch. To byla celkem náročná operace - což je při pokusu o podpírání někoho, kdo je o dvě hlavy vyšší než vy, samozřejmé. Gaidoku na Shikamaruovi tedy částečně ležel a nohy nechával za sebou, že špičkami bot nabíral prach a stébla slámy z podlahy.
Když se ho Shikamaruovi povedlo odvléct do nemocnice, bylo už tři čtvrtě na devět a mohl jen doufat, že má někdo u holubů noční.

„Tak jaká byla první noc?" pozdravil Sai s úsměvem.
Shikamaru na něj obrátil oči, zdobené souměrnými šedými kruhy a podepřel si hlavu. Rána na základně byla studená, vlhká a zamlžená, takže snídani pod širým nebem na hlavním nádvoří nebral moc logickou. „Skoro celou noc jsem hledal poštovního holuba. Doteď mi nějak uniká, proč se tu chovají na tom nejníž položeném místě z celé základny."
„Běžný postup," usmál se Sai a nalil si čaj. „kdysi tu prý stála věž s rozhlednou, ale mlžňáci přivezli děla a moc dlouho nevydržela."
„Skvěle, hned je mi líp," konstatoval Shikamaru a upil ze svého šálku. Pak se do něj jen pochybovačně zadíval. Ať už byly Naiovi čaje jákékoliv, popularitu si určitě vydobil i jejich chutí. Pro základnu musela být jeho smrt určitě velkou ztrátou.
„Nechutná jim?" ozval se povědomý hlas za jeho zády a vteřinu na to si už Hanayun-san zabíral místo vedle. „V tý jejich vesnici maj určitě na lepčí, hm?"
„Vy tu asi s Konožany moc nevycházíte, co?" usoudil Shikamaru.
„Kdeže," uklidnil ho dozorce. „jen by se nám hodilo jednou za čas víc podpory. A koukejme se, Nurune, jdou taky posedět!"
Shinobi Nurune se vskutku objevil na druhém konci nádvoří a cíleně zamířil k Hanayunovi, s připraveným zápisníkem v ruce. „Jdu za vámi v naléhavé záležitosti," spustil škrobeně.
„Tak to jich šlechtí, ale stejně mi to můžou vypovídat u snídaně."
„Ale Hanayun-san..." namítl Nurune a pohledem dal najevo, že je kolem příliš mnoho lidí, zejména Shikamarua se Saiem.
„Jestli je to fest naléhavý, vysypte to tady." řekl Hanayun pevným hlasem, aby bylo jasné, že on skončil.
Nurunova tvář se na chvíli propadla ještě víc, než byla. „Před chvílí jsem dokončil kontrolu léků. Počty nesedí."

Kdyby nebyl sklad léků plný bílých krabiček s léky, člověk by do dřevěných regálů nasázel spíš zavařovačky na kompot. Ale ačkoliv to tak vypadalo, ve skutečnosti nebyla místnost tak plná, jak by měla. Shikamaru obešel velitele Oyabuna a hovořícího Nuruneho, a vydal se mezi police. Z matematiky měl na akademii vždycky výbornou, ale stejně ho zaráželo, jak to dokázal Nurune spočítat...
„... celkem tedy chybí chloramfenikol, penicilin, krabička morfinových tablet, smotek flastrů, láhev dezinfekční vody a dvě role obvazu."
„Ať prohledaj maštal a zajatce," rozkázal automaticky Oyabun a otočil se ke dvojici mediků, kteří se právě objevili na chodbě skladiště: „slyšel ste, doktorskej? Nechal ste si šlohnout klíče, nebo ste to zapomenul odfajfknout na Nuruneho slavnym seznamu?"
Na Gaidokuovi bylo vidět, ze se ještě pořádně nezpamatoval z následků včerejšího večera a lehce tápe. „No, já... já odtud nic nebral."
„Ale klíče u sebe máte, že?" ozval se Sai, doteď stojící poněkud stranou.
„Ano, jeden je v nemocnici, další má Oyabun-sama a Nurune-san," odpověděl Eki, alias mluvčí svého staršího kolegy a vytasil se s klíčem na červené šňůrce. Zmíněné dvojici přišlo fér udělat to stejné a každý vytáhl svůj.
„Nosim ho všude s sebou a každej ví, že Nurune ho nedá z ruky," konstatoval Oyabun a chvíli drtil tlustého medika očima: „z vás ho má kdo?"
„Většinou leží u nás na kartotéce, ale do ordinace nikdo nechodí." dušoval se Eki. Při nahlédnutí do místnosti si všiml Shikamarua a jeho buclatý obličej zčervenal.
„Včera jste tam nebyl," ozval se Shikamaru, skloněný k dolním policím, jakoby ho tam cosi mimořádně zaujalo.
„Prosím?" vypískl Eki.
Nara junior se narovnal a přešel ke dveřím. „Když jsem se šel zeptat na cestu k holubníku, zastihl jsem jen Gaidoku-san. Jak si můžete být jistí, že tam nikdo nepřijde, když jste pryč?"
Mladý doktor převapeně zamrkal a potřásl hlavou. „No, to... nijak."
Oyabun přejel rukou po holé hlavě a vydal se ke dveřím z budovy. „Každopádně se postarejte o ty zajatce. Zavolejte Hanayuna a - to je dost! Kde byl?"
Přibíhající Hanayun si na chvíli vydechl a cosi mu tiše vysvětloval. To připadalo ostatním podezřelé a tak se šli k rozhovoru nenápadně připojit. Výjimkou byl Gaidoku, co se šel do nemocnice dospat a Shikamaru, kterého si odtáhl stranou Eki.
„Chtěl jsem vám jen poděkovat za včerejšek," vydechl s úlevou. „prosím, neříkejte to na Dokua, měl by problémy."
„No dobře," přikývl Shikamaru, ale schladil medikovo nadšení ledovým pohledem. „přesto s jeho chováním naprosto nesouhlasím."
„Já vím, já vím!" Eki na chvíli přivřel oči a hřbetem dlaně otřel zpocené čelo. „Ale pochopte, nemůže za to. Od doby, co zemřel Nidaki - byl to jeho nejlepší přítel - to s ním jde z kopce."
„Jo, a s jeho pacienty to půjde pod kopec, jestli v tom bude pokračovat." dodal Shikamaru a následně si uvědomil, že jméno Nidaki už někde slyšel.
Ale než stačil z Ekiho vypáčit podrobnosti, došel k němu Hanayun s novinkou: „zajatci se dohodli. Prý se chtěj zapojit do vyšetřování. Vybrali i jednoho, co to veme a ten má chodit s váma."

Onen mlžný ninja byl vysoký chlap podobný Hanayunovi, s tím rozdílem, že vlastnil velký, úzký nos a jeho vlasy byly černé a dlouhé. Na sobě měl typickou modrou uniformu Mlžné armády, ale bez vesty a výzbroje. Vypadal nemocně a unaveně.
„Saranbun, pane." představil se, pevně rozkročen na udusané hlíně nedaleko mrkvového záhonu, kde právě robotili jeho soukmenovci.
Shikamaru nedbal obvyklého odstupu a šel si prohlédnout zajatce zblízka. „Saranbun? Saranbun... Zní mi to povědomně, odkud jste?"
Mlžňák očima našel slunce, určil si světové strany a během chvíle kývl hlavou ve správném směru. „Kousek vod údolí, na druhý straně hranice."
„Takže vlastně místní," Shikamaru se ironicky usmál. „jak jste se sem dostal?"
Saranbun pokrčil širokými rameny. „Jednou přišel chuunin, prý: pomašírujou na Ganseki nebo sou špinavý zrádci. Tak sem šel."
„A co Shiranai?"
„Byl to všivej mlžňák," prohlásil Saranbun. Otonashi s Hanayunem, co Shikamaruovi tiše asistovali, si nedokázali odpustit překvapené zamrkání. „Ale stejnak byl jeden z nás. Odkráglovat zajatce je levárna, když se vzdal."
„No dobře, Hanayun-san, už vás nebudeme potřebovat," obrátil se Shikamaru k hlavnímu dozorci, načež upřel všeříkající pohled na mladého asistenta: „s Otonashim to zvládneme."
Hanayun chtěl nejspíš něco namítnout, ale z Narova výrazu poznal, že to myslí vážně, takže se jen nesouhlasně zamračil. „Jestli něco zkusí, máte to na svědomí." Věnoval Saranbunovi výstražný pohled a šel zburcovat zajatce k větším pracovním výkonům.
Narozdíl od něj, Otonashi si trochu vyděšeně přeměřil velikost Saranbunovy postavy a pokusil se polknout veškeré zděšení z nadcházející zodpovědnosti. „Hai, Nara-sama."
„A vy, Saranbune, nás teď vezmete dovnitř," prohlásil Shikamaru a vydal se směrem k maštali po své levici.
„Dovnitř?" zopakoval Saranbun nevěřícným tónem.
Maštal byla trojice k sobě nalepených domů, v jejichž středu byl malý dvůr na hnůj a porážení dobytka. Největší stavení fungovalo za Velké ninja války jako koňská stáj, ale zvířata na základně plné hladových, obklíčejích ninjů moc dlouho nevydržela. Od té doby byly na Ganseki povoleny jen prasata a kozy, o které se starali vězni pod přísným dohledem ninjů. Jeden stál zrovna u prasečí ohrady a sledoval dvojici mlžňáků, jak vylévají do koryt vodu a pomyje. Další dva byli na stráži u pootevřených dveří do bývalé stáje a odmítli Shikamarua vpustit, dokud nesouhlasil, aby mu jeden z dvojice dělal bodyguarda.
„K těm baka se otočíte zády a sežerou vás zaživa," syknul ninja a dával bedlivý pozor, jestli jde Saranbun před nimi.
Uvnitř to bylo skutečně ještě horší a strašidelnější, než si Shikamaru představoval. Nepracující nebo zranění zajatci seděli v prázdných koňských stáních a sledovali nově příchozí skupinku, skrytí v neproniknutelném šeru. Ve vzduchu se vznášel onen teplý pach, jaký se vyskytuje na všech nevětraných místech s více lidmi, a mísil se stále přetrvávajícím koňským pižmem. Malá okna byla vysoko u střechy a navíc zatlučená prkny.
Shikamaru se k údivu všech vydal až úplně dozadu a na chvíli se zcela ztratil ve tmě. „Ty dveře jsou zazděné?" zavolal k ostatním.
„Ano," přisvědčil shinobi.
Vzápětí bylo slyšet šelestění slámy a tupé údery něčeho dřevěného, co Shikamaru odtahoval stranou. Když se konečně za chvíli vrátil, ve vlasech a na ramenou si nesl vrstvu pavučin. „Kdo to dělal?"
Ninja pokrčil rameny. „My a zajatci."

***

Následující noc vytrhla posádku základny ze spánku krátká rána. Temnou oblohu proťala letící koule, zanechávaje za sebou světlou dráhu spálené síry, a na dovršení svého krátkého triumfu udeřila do země nedaleko jižní hradby. A tak se strhla bitva.
Zatímco Mlžná armáda seřizovala děla a noční hlídky Ganseki se jí pokoušely dát vrhačem šípů na srozumněnou, že to nebyl vůbec dobrý nápad; všechny, které ještě dostatečně neprobral první pokus o bombardování už burcoval hlas kuchyňského zvonu, jímž se za jiných okolností volalo k večeři. Mezi nimi byl i Sai, spící na úzkém futonu pod oknem své mini-kanceláře. O několik vteřin později byl již plně probuzen, vybaven a hlavně rozhodnut pomoci domobraně. Cestu k hradbám mu spestřila dělová koule, té noci první, která našla na Ganseki svůj cíl - střechu kuchyně. V zářivé explozi bylo vidět několik postav, které výbuch odmrštil stranou a s nimi se na hlavní nádvoří snesl déšť hořích trosek.
Rámus výbuchu ještě dozníval v uších a už se odkudsi ozvalo: „vodu!"
Vzniklý řetěz ninjů s vědry byl krátký a se spoustou trhlin, jak zmatení shinobi nevěděli, jestli hasit požár nebo polévat budovy v sousedství. Teprve když Hanayun přivlekl vyděšenou skupinu zajatců a kopanci a řvaním je donutil vytvořit lajnu, oheň začal pomalu ustupovat. Ale to už Sai neviděl. Proběhl skladištěm k Shikamaruově pokoji a když ho našel prázdný, napadla jej spousta negativních závěrů.
„Kde je Nara!?" zařval na bledého Otonashiho, který mu čistou náhodou vběhl venku pod ruku.
Asistent vykulil na Saie nevinné zelené oči. „Na-Nara-sama? Já... já ne-"
„Jdeme!" rozkázal Sai a táhl jej k hořící stavbě. Měl za to, že s vědrem v ruce nadělá méně problénů než se zbraní.
Sám se pak chtěl vydat k hradbám, ale to už nebylo třeba, protože mlžňáci prorazili v jednom místě obranu a od ní až k vysoké stěně kasáren teď probíhal boj. Několik útočníků se dokázalo probít skrz, ale Saiově technice problesknutí nedokázali uniknout. Někteří ze zajatců registrovali toto malé vítězství a kdyby Hanayun včas nezasáhl svou silnou rukou, možná by propukla vzpoura. Několik Konožských shinobi doneslo na nádvoří svitky a díky spojení pečetí vytvořili částečnou bariéru kolem srdce základny.
Teprve o dvě hodiny později se obráncům podařilo zatlačit útočníky zpět. Požár kuchyně byl uhašen, nicméně bylo potřeba víc lidí na řetěz od obou studen až ke skladu zbraní, jehož východní stěna se napůl zbortila. Naštěstí to odnesl jen regál na kunaie. Zbytek střel letěl buď mimo, odrazil se od bariéry, nebo na několika místech ztenčil tlustou vnější hradbu. Víc munice si mlžňáci zřejmě nemohli dovolit vyplývat.
A mezi všeobecným vydechnutím, hašením a řvaním rozkazů pobíhal Sai a pokoušel se najít přítele.
„Sai..."
Oslovenému až později došlo, že ne náhodou se hledaný objevil ve stejnou chvíli, jako i vzácně střízlivý Gaidoku, který se opodál věnoval raněným. Shikamaru kulhal podél hradby a už jen z jeho sípání Sai poznal, že z bitvy nevyšel lacino.
„Kde to bolí?" zeptal se okamžitě a pomohl zraněnému na zem.
„Břicho." vydechl Shikamaru a pomalu zavřel oči.
„Medik! Shikamaru? Vnímej mě, Shikamaru!"
Teprve po několikerém lusknutí před očima je Nara mladší znova otevřel. „He?"
„Nesmíš usnout, teď ne! Medik!!"
Poslední, co Shikamaru koutkem oka zachytil, byla Ekiho tlustá tvář a jakýsi šumot, připomínající: „Žádný strach, nejsou zataženy vábné růžové orkantýny...chakra..."