Pavučina temnoty

Čekám. Nejsem si jistý, jestli přijde, ale i přesto čekám. Najde mne? Čekám. Najde toto proklaté místo plné bolesti a krve? Těžko říct. Snad ano. Čekám... čekám již tak dlouho. Tak dlouho. Nepohnulo se teď támhle něco? Nevím. Neodvažuji se podívat, oči nechávám zavřené. Napínám uši. Uslyším tiché kroky? Zašustění látky? Ne. Nic. Ani mou tvář neovanul vzduch, který by se snad rozpohyboval, kdyby přišel. Přijde? Najde mne? Čekám. Čekám již tak dlouho... najde mne a toto proklaté místo plné bolesti? Nevím, těžko říct. Ale já doufám, doufám, že přijde. Čekám. Mé vzpomínky vystupují z okolní temnoty a pomalu pohlcují mou mysl. Proč by chtěl přijít? Aby mě zabil. Aby mě zabil ve své nenávisti, temné jako prostor okolo mne. Za co? Ani nevím... Možná proto, co jsem způsobil. Ano. Co jsem způsobil? Nevím. Čekám. Přijde a řekne mi to. Vím to.

„Dnes si nějaký zamlklý.“
„Promiň, Miyo, ale nemám náladu.“
„No tak, jsme v tom nejlepším věku! Bav se aspoň trochu...“
„Ne, myslím, že asi půjdu domů.“
„Ale no tak, kde je můj starý kamarád, co nikdy nechodí domů dřív, než ho tam opilého namol nepřivedeme sami? Je to kvůli práci, že? Přetěžují tě... možná si myslíš, že ne, ale to je nesmysl. Je toho na tebe moc.“
„I kdyby, není to tvoje věc.“
„Ale je. Jsem tvoje kamarádka, vzpomínáš?“
„Dej mi pokoj.“

S trhnutím se probouzím. Co to bylo? Už je tady? Opatrně rozevřu oční víčka, ale stále vidím jen temnotu. Je tady? Napravo od sebe zaslechnu tiché zašustění. Co to bylo? Havran zakráká. Ano. Lepší načasování ani mít nemohl. Dveře, před kterými sedím, se otevřou. Je tady... je tady. Ano, je tady! Je to on? Co když za sebe poslal někoho jiného? Ale ne, to by neudělal. Chce mne zabít svýma vlastníma rukama... Kdosi ke mně kráčí. Nevidím jej. Je to on? Zabije mě? Chce mě zabít? Ano, vím to. Proč vlastně?

„Že ses přidal k Akatsuki, to je docela logické, ale stejně, zajímá mě... Proč jsi to udělal? Vrtá mi to hlavou už od doby, co jsem o tom poprvé uslyšel.“
„To tě nemusí zajímat.“
„Ale přesto mě to zajímá.“
„Pak tvá zvědavost zůstane neukojena.“
Drsně se zasmál. „Jednoho dne mi to řekneš.“
„To si jen myslíš.“
„Ne, vím to. Všichni jednoho dne promluví.“

Vrhá se na mne. Ano, teď už s jistotou vím, že je to on. Jenom on by byl tak nedočkavý, tak plný vášně a přece tak chladnokrevný, tak... tak podobný mně samotnému. A přece tak rozdílný. Neuhýbám. Proč bych měl? Je to zbytečné. Nakonec mě najde. Mě samotného. Najde mě? Nevím, snad. Počkám tu na něho. Mým tělem proniká chladivé ostří smrtonosné katany a mé tělo se rozpadá na stovky kousků, havrani odlétají pryč. Necítím jeho vztek. Je tak... chladnokrevný. Ano, chladnokrevný. Jako já. Neztratí hlavu? Přijde za mnou?

„Teda, tohle bylo vážně o fous. Proč jsi neuhnul? Málem nás oba kvůli tobě dostali. Kdybych neměl Samehadu, jsme mrtví jak králíci na pekáči.“
„Kdybys neměl Samehadu, nejsi v Akatsuki.“
„Heh, já vim. Ale stejně proč jsi neuhnul?“
„Kisame...“
„Teď není čas na nějaké omluvy nebo tak, beru to. Ale proč jsi sakra neuhnul? Máš přece Sharingan. Mohl jsi použít genjutsu!“
„Kisame...“
„No neříkej, že ne! Víš to moc dobře sám, mohl. Ale místo toho ses málem nechal zabít.“
„Kisame... Já nevidím.“
„Jo, zabít sebe a i... Cože?“
„Já nevidím.“ Itachi šokovaně zíral na své ruce. Asi se mu chvěly, ale on to neviděl. Jen rozmazané odstíny tělové barvy na černém pozadí. Proč? Proč zrovna teď?
„Ale to přece... To není... Jakto?!“
„Prokletí Mangekyou sharinganu. Jeho moc nakonec každého zavede do temnoty. Každého.“
Itachi zaslechl odfrknutí. Kisame se ušklíbnul?
„Protos neměl rád noční mise, co? Srabe.“
„Nejsem srab.“
„No, říkej si co chceš, já vim svoje. Pojď.“
Itachi ucítil paži, která se mu podsunula pod rameno, ovinula jej okolo pasu a zvedla jeho roztřesené tělo ze země.

„Tak jsi mě našel.“ Ó ano, našel. Našel mě. Přišel. Konečně. Po tak dlouhém čekání stráveném v neprostupné temnotě. Konečně přišel!
Sasuke ani neodpověděl. Vzduch prořízlo zasyčení a spatřil jsem ostré světlo blesků mířících ke mně. Mé tělo se rozpadlo v desítky havranů. Ó ano, přišel, konečně přišel! Vytáhl jsem šuriken a hodil jsem jej po něm. Další a další. Mířil jsem jen na nohy a tělo, pokud jsem toho byl schopný. Nechtěl bych přece poškodit obličej... nechtěl. A chtěl. Chtěl, aby se na mě ty černé oči už nikdy nedívaly tím obviňujícím pohledem, chtěl bych, aby už se mému bratrovi nekřivila tvář samotnou nenávistí. Ne, nemůžu! Ty oči, ty oči... chci je. Dostanu je? Snad. A pak konečně uvidím... Uvidím? Bude to fungovat? Co když se pak celý svět potopí do temnoty? Ne, já uvidím! Můj svět znovu ozáří jasné denní světlo.

Itachi se probudil. Nechtěl otevřít oči. Bál se. Co uvidí, až je otevře? A co neuvidí? Vedle něho se ozval zvuk otevíraných dveří. Prudce od sebe odtrhl víčka. Světlo proniklo až do hloubi jeho mozku, ostrá, bodavá bolest plná radosti... Rozhlédl se okolo sebe.
„Kde to jsem?“
„V nějakém domku tady poblíž. Trošku jsem to tu... zkonfiskoval. A místní babka ti na ty oči uvařila nějaký bylinky. Říkala, že to není až tak zlé, že budeš vidět jenom trochu rozmazaně. Pár let.“
„A potom..?“
Mrazivé ticho mu bylo odpovědí samo o sobě. Potom nebude nic. Nic... jenom temnota.

Kov narážel o kov, shurikeny zběsile létaly po celé místnosti. Takhle už to dál nešlo. Odhodlal jsem se. K dalšímu kroku do temnoty. Bude to fungovat? Bude? Bude? Co když ne? Co když je silnější? Ne, není, nemůže být. A již brzy to pozná. Uzavřel jsem nás do iluze. Pomalu jsem se k Sasukemu blížil, cítil jsem jeho strach, cítil jeho bolest... Ó ano, již brzy budou moje. Ty dvě překrásné brány ke světlu! Již brzy budou moje, moje, moje, moje, moje, moje, moje, moje, moje, moje, moje... Zakymácím se. Realita okolo mne popraskala a roztříštila se na tisíce maličkých kousků. Co to? Proč se to stalo? Co to bylo? Proč netřímám svůj triumf v ruce? Iluze.. Ano, byla to jenom iluze. Genjutsu. To to bylo. Žádné skutečné vydloubávání očí. Sasuke se postavil. Hleděla na mě temnota jeho očí a já se v ní topil jako v nekonečném oceánu, v jeho hlubinách daleko od pobřeží, daleko od hladiny, daleko od veškerého života...

„Na co to koukáš?“
„To tě nemusí zajímat.“
„Ale jo. Testuješ, jestli vidíš, co? Jak jseš na tom, dobrý? Jestli ty bylinky nebudou pomáhat, osobně za tou ženskou půjdu zpátky a budu to poslední..“
„Kisame.“
„Nechal jsem se unést. Takže?“
„Je to dobré, zatím.“ Ne, není. Cítím, jak se ke mně pomalu plíží temnota, jako bych viděl její chapadla podklouzávající pode dveřmi, schovávající se za stromy, mezi větvemy a kmeny, v každém stínu...

„Amaterasu!“
Dávám teď všanc svůj život. Vím, že má bratříček ještě něco v rukávu, ale je mi to jedno. Chci ty oči, chci jeho oči!
Černé plameny pomalu stravují oheň, který on vypouští ze svých úst. Poblikávají, pomrkávají na mě, jako kdyby se mi vysmívaly. Stravují jasné oranžové plameny mého bratra. Pohlcují je. Dopadnu taky tak? Ne, ne, dostanu jeho oči. Vím to. Budou mé. Budou mé a já budu konečně vidět. Budu? Bude to fungovat? Co když ne? Co když se ponořím do věčné temnoty, co když oslepím sám sebe? Co když je silnější? Ne, to není možné. Nemůže mě porazit. Už nemá žádnou čakru. Jeho oči mám na dosah ruky. Už jenom kousek a budou mé... Mizí. Zmizel. Jako kdyby se vypařil. Co se stalo? Klame mě snad zrak? Ano, klame, jistěže klame. Jsem skoro slepý. Chci jeho oči. Dostanu je? Ano, není silnější než já. Co když to pak nebude fungovat? Snad bude. Kde je? Kde jsou mé oči? Kam zmizel? Půda pod mýma nohama se chvěje a mé kotníky olizují jasné plameny. Našel jsem ho. Uhýbám. Koutkem oka vidím, jak okolní les stravují mé plameny smrti. Nezastaví se, dokud jej celý nepohltí.

„Nemůžeš to takhle vydržet dlouho. Co hodláš dělat?“
„Čekat.“
„Čekat? Na co chceš k čertu čekat? Sakra, vždyť za chvilku oslepneš!“
„Dej mi pokoj.“
„Ne, nedám ti pokoj! Musíš si to uvědomit. Co s tím budeš dělat?“
„Já... budu ho muset najít. Já jeho. Nebo on mě. Ano.“
„Koho? O čem to mluvíš?“
„Sasuke.“
„K čertu, Itachi, zapomeň na svého bratra! S tím už se neusmíříš. Nenávidí tě.“
„Nechápeš to. Vezmu si jeho oči. Vezmu si je. A uvidím.“

Sasuke byl úplně bez čakry. Tím ohněm se vyčerpal. Konečně! Ano, ano, ano! Věděl jsem, že nemůže být silnější než já. Věděl jsem to! Ale co když má ještě něco v rukávu? Co když ano? Ne, nemá, nemůže mít. Žádná čakra, žádný boj. A i kdyby, pořád ještě můžu něco použít. Ale nebudu muset. Teď mu vezmu jeho oči. Zemře. Zemře kvůli tomu, abych si vzal jeho oči. K čertu s tím! Budou mé, mé! A uvidím, zase spatřím světlo světa. Ale co když to nebude fungovat? Co když se budu stále topit v temnotě? Ne, nebudu! Musí. Musí to fungovat. Musí! Ale nechci, aby zemřel. Je to můj bratr. Ne, zemřít musí. Chci jeho oči. Jeho oči... ty černé oči, které teď ke mně vzhlížejí z hlubin temnoty jako k nějakému bohu. Odráží se v nich blesky. Blesky? Obloha. Prší. Kapky dešte mi splývají v nekonečnou šedou stěnu. Až budu mít jeho oči, uvidím je tak jasně, jako kdysi. Ale co když to nebude fungovat? Co když i potom budu slepý? Ne, bude to v pořádku. Musí být.

Ostrá bolest zachvátila jeho tělo, rozřízla jej jako ostří nože a zkroutila do malého chvějícího se klubíčka. Křičel a křičel, ale bolest neustávala. Chtěl zpátky do matčiného lůna, tam, kde žádná bolest neexistovala. Krčil končetiny a znovu je napínal, snažil se chytit své nohy a mezi kolena si vrazit hlavu, jako kdyby tím snad mohl přivolat dávnou minulost. Jeho matka je mrtvá, mrtvá! Už nikdy nepocítí bezpečí její náruče. Kdo ji zabil, kdo?! Chce se mu pomstít. Kdo mu ji vzal? Kdo mu vzal jeho bezpečí a jistotu?
Další křeč, tentokrát mnohem větší a ostřejší. Vzpomněl si. Sám ji zabil. On sám si vzal možnost utéct zpátky do svého dětství! On sám... On sám. Proč to udělal? On sám, on sám... sám, sám, sám. Je sám. Nikdo tu není, nikdo mu nepomůže. Sám uprostřed temnoty, která se rozpíná do všech stran.

Naše role se obrátily. Sasuke stojí nade mnou. Shlíží na mě z nebes jako na nicotného červa, kterého brzy rozdrtí patou své boty. Rozdrtí? Nevím. Ne, nemůže! Nemůže být silnější než já. To nejde, nejde. Nebo ano? Co když je silnější? Ne, nemůže být. Co má v plánu? Proč tam tak stojí? Chce si vzít mé oči a získat tak Mangekyou sharingan? Ne! To nesmí, nesmí! Vzal by mi tak poslední naději, poslední provázek, podél kterého se můžu vrátit. Vrátit. Kam vrátit? Není kam se už vrátit. Chci se vrátit zpět do matčiného lůna, plného klidu, lásky a pokoje.
Kde je Sasuke? Nevidím ho. Nevidím ho. Nevidím. Přijde? Najde mě? Snad ano. Doufám. Co to slyším? Nepřichází už? Nevím. Neodvažuji se otevřít oči. Ne, nic. Jen šumění deštových kapek dopadajících na trosky okolo mne. Trosky... přišel, on už přišel. Přemáhám strach. Otevírám oči. Svět již není tak temný. Jen... šedý, šedivý. Musím dostat jeho oči. Bude to fungovat? Co když ne?
Ozve se hrom. Slyším Sasukeho, jak něco říká, ale nedovedu se soustředit na jeho slova. Co to je? Je to důležité? Chce mi dát své oči? Nevím. Snažím se ho zahlédnout. Nic nevidím. Kde je?

Pekelné, úmorné hledání toho, kde můj bratr je. Přemýšlení, jestli hned, jak se dozví, kde jsem, půjde, a pokusí se mne zabít. Radost, když zjišťuji, že se vymanil zpod Orochimaruovy nadvlády. Ano, on přijde, přijde! A bude silný, ale ne dost silný na to, aby mne porazil. Bude sám? Nebo si přivede své poskoky? Ne, na to je příliš hrdý. Bude svou pomstu chtít vykonat sám. Sám, ano, přesně tak, sám. Jenom já a on. Já a on... Sám, sám, sám...

S námahou kladu nohu před nohu. Blížím se k němu. Zády se tiskne k jedné z trosek, cítím jeho strach. Ne vztek, frustraci, zklamání, že mě nedokázal porazit. Strach. Ano, měl by mít strach. Zemře. Bolestivě. Až si budu brát jeho zrak. To nejlepší, co má... jeho zrak... jeho oči. Jeho oči. Krok. Krok. Budou mé. Mé. Jenom mé. Krok. Na chvíli se zastavím, už nemůžu dál. Přijdu? Dokážu ho porazit? I v tomhle stavu? Krok, krok. Krev stéká po mé paži. Má vlastní? Nevím. Kap, kap. V rytmu mých kroků. Krok, krok. Už nemám sílu udělat byť jen jediný pohyb, chci se zřítit na zem, lehnout si a věčně spát, chci mít od všech pokoj, ať už jdou k čertu... ne, nemůžu. Už jenom sedm kroků a budu u něj. Pět. Čtyři. Jeho oči budou mé. Nesmím se zastavit. Tři. Nohy nezvedám nad zem víc, než je nutné. Dva. Už jenom dva. Musím jit, jít, musím to dokázat. Pak zase uvidím. Slunce bude zase jasné a budu vidět zelené listy na větvích stromů a ptáky vysedávající v jejich korunách a ryby schovávající se pod vodní hladinou a trávu vlnící se na louce ve větru. Krok. Zbývá mi poslední krok. Jeden. Jediný. Krok. Má vůle je silnější než bolest a únava. Pomalu zvedám ruku k mému bratrovi. Ano, jsou moje. Zase uvidím. Jsou jen moje, moje, moje, moje, moje! Porazil jsem ho!