Tři saké a jedna sklenice vody

„Dáš si taky?“ ucítila, jak se naproti ní posadil.
Do dřevěné desky pod sebou zamumlala neurčitou zápornou odpověď. Její dlouhé vlasy neurčité hnědé barvy zabíraly téměř třetinu celého stolu, takže když přišla servírka, několik vteřin váhala, kam položit dvě sklenice saké. Nakonec se natáhla až k druhému okraji.
„Ale já ti už objednal,“ zatvářil se rádoby smutně. Nemusela se ani zvedat, aby si ho dokázala naprosto přesně představit. Koutky úst stažené o něco níže než normálně a malou jiskřičku v očích.
„Nějaký to saké navíc snad vypiješ, ne?“ konečně se o něco málo nadzvedla. Stále si však nechávala hlavu položenou na rukách. „Zato já už ne.“
„Já ti to říkal,“ změřil si ji káravým pohledem. Takovým tím, co jí připomínal rodiče nezbedného dítěte, které právě vylezlo příliš vysoko na průlezku a potom spadlo. Co na tom, že byla o tři měsíce a pět dní starší, že?
„Cože?“
„Že jsi neměla včera tak moc oslavovat,“ odtušil suše.
„A já ti snad neříkala, že se nemáš chovat jak starší brácha?“ ledabylým pohybem ruky si zavolala servírku a objednala si čistou vodu.
„Jenomže mně se to ještě nevymstilo.“
Chvíli přemýšlela, jestli ho má kopnout do nohy – která pod tím stolem určitě někde byla, a ona by ji se svými zkušenostmi určitě velmi rychle našla – ale nakonec to odložila „na neurčito“.
„Neboj,“ zamumlala znovu s hlavou na stole. Tentokrát si všechny své vlasy svázala do jednoho velkého culíku. Najednou vypadaly o dost kratší. „Až mi nebude tak blbě, určitě se ti to vymstí.“
„No neříkej, že se nám z tebe stává Sakura,“ provokativně se zasmál, ale raději si odsunul obě nohy.
Stejně ho dokázala kopnout.
„Možná na tom nejsem teď nejlíp, ale praštit tě dokážu i tak.“
„…Bohužel.“ Odtušil a ona se pousmála.
Znovu se vedle jejich stolu objevila servírka. Sklenici vody s nakrájeným citrónem položila těsně vedle znovu ležící hlavy a se zdvořilou otázkou, jestli chtějí ještě něco, se odporoučela zase k dalšímu stolu.
Všimla si, jak se za ní blonďák dívá a protočila očima.
„Slyšels to už?“ Znovu zvedla hlavu a dlouze se napila vody ze sklenice.
„Možná kdybys mi řekla co, mohl bych ti odpovědět, jestli jsem to už slyšel."
„O Narutovi. Prý si bude brát Hinatu.“
„Hinata?“ podíval se do pravého horního rohu, jak vždycky dělal, když na něco vzpomínal nebo přemýšlel, „kdo to je?“
„Hyuuga přece! Hyuuga Hinata, dcera Hiashiho a ta, co jednou bude víst celej klan!“ Nadechovala se, aby na něj vychrlila spoustu informací o její obdivované kunoichi. Raději ji rychle zastavil.
„Jo jasně, jasně. Už vím, jenom mi nedošlo, že je to ta Hyuuga.“
„Ty si hroznej!“ zamračila se na něj, „copak si ji pamatuješ jenom podle jména ,Hyuuga´?“
„A podle čeho jinýho bych si ji měl pamatovat?“ rychle uhnul dalšímu kopanci pod stolem, takže její noha narazila až do dřevěného stolu.
„Byla to přece ona, co zachránila Naruta v tom boji proti Peinovi.“
„Jo, to si pamatuju. Málem to potom nerozdejchala,“ zasmál se, jako kdyby ho to nesmírně pobavilo.
Tentokrát její noha mířila přesně.
„Ty si prostě hroznej.“ Okomentovala ho se stále zamračeným pohledem. Stejně jako vždy musel uznat, že mračit se umí opravdu prvotřídně. Kdyby se někdy konala „miss mračení se“ pravděpodobně by ji vyhrála.
Změřil si ji pohledem. No, možná by vyhrála i normální miss. S menšími úpravami a ponaučení, co to znamená „usmívat se“ i v jiných případech, než když se jí to hodí nebo poté, co ho praští po hlavě.
„To není zrovna novinka.“ Opřel se o opěradlo židle a s povzdechem se na ni podíval. „Předpokládám správně, že mi to říkáš, protože tam chceš jít a nechceš jít sama?“
Zatvářila se jako andílek. Jo, to ona taky uměla.
„Copak to nechápeš? Bude to velká oslava…“
„…takže se tam jdeš znovu vožrat?“
„…prostě pohádková svatba,“ nenechala se vůbec vyrušit jeho poznámkou s připomínkou včerejška. Jenom jí přitom trošku zabolela hlava.
„Pohádková – a hlavně politická, co?“
„To není žádná politická svatba!“ znovu se na jejím obličeji usadil zamračený výraz. „Ona ho milovala. Od mala. Jako jediná se mu nesmála v akademii a…“ Znovu ji rychle zastavil. Dvě saké rozhodně ještě nestačily, aby byl natolik šílený, aby ji nechal začít vyprávět rozsáhlé eposy o úžasné Hinatě, která byla jejím celoživotním vzorem.
„Hele, buď upřímná. Kdyby se Naruto nestal Hokagem, Hiashi by jejich svatbu nikdy nepovolil. Navíc do téhle doby mi vůbec nepřipadalo, že by o Hin Naruto stál. Pořád chodil za Sakurou, vzpomínáš?“ věděl, že si to pamatuje až moc dobře. Věděla a nechápala to. „Jenom se teď prostě rozhodlo, že když si Hokage vezme za ženu prvorozenou Hyuugu, bude to fajn.“
„…Sakura je blbá.“
Znovu si přivolal servírku a objednal si ještě jednu další skleničku saké.
„No vidíš, a podle mě je zase blbá Hinata. Třeba.“
„Hinata ho aspoň nemlátila pokaždé, kdy ho spatřila.“
„Ne, ta mlátila sebou o zem.“ A on zas měl pocit, že sebou za chvíli s její mírnou dopomocí praští on. Rychlým pohledem zkontroloval zemi za sebou; obyčejná podlaha z bledých kachliček. Už teď mu bylo líto člověka, co to tu po nich bude uklízet.
Když se otočil zpět k dívce před sebou, zjistil, že se nepříjemně přiblížila. Pár pramínků jejích dlouhých vlasů, co se osvobodily z nadvlády pruhované modrobílé gumičky, se mu dotýkalo obličeje. Proč jenom musela být tak výbušná?
„Hele,“ o kousek se odtáhl a začal v obraném gestu mávat rukama před obličejem, „když mě budeš pořád mlátit, budeš jenom stále víc podobná Sakuře!“ Tohle obvykle zabralo.
Tentokrát se ovšem nezastavila. Bez známky lítosti ho praštila po hlavě. Zítra tam bude mít pěknou bouli, to mu bylo jasné už teď. Na druhou stranu bylo docela dobré, že nespadl s židlí na zem a neudělal si tak další. Zatím.
Ublíženě se na ni podíval. „Přestaneš mě mlátit, když slíbím, že tam s tebou půjdu?“
Sedla si zpátky na svoji židli. „Nemyslím si, že by to pro tebe měl být zas takovej problém. Bude tam spousta pěkných holek.“ Tohle obvykle také zabíralo.
„A ty?“
„Co?“
„Vezmeš si nějaký krásný krátký šaty? Nebo tu minisukni, co máš pořád schovanou ve skříni?“ Znovu se mu v očích objevila ta jiskřička.
„A co kdybych si tak třeba vzala kabátek z tvých vlasů…?“
Ublíženě si zkontroloval blonďaté husté vlasy. Jako vždy perfektní.
„Věř mi, že ty ze mě nedostaneš.“
„Myslíš?“ Vyzývavě se na něj podívala.
Bez přemýšlení vyrazil ke dveřím; obsluha na ně byla zvyklá, pochopí to. A za pití zaplatí někdy příště.

Poznámky: 

Já to nechápu. Nikdy jsem neměla ráda Hinatu, NaruHina už vůbec ne. Ale stejně, když už napíšu o něčem podobným, vždycky použiju právě tohle -.-" (Pravděpodobně to bude tím, že se mi prostě o Hin dobře píše. Nemám ji ráda, její povahu bych nechtěla ani za nic, ale stejně mi připadá jakýmsi způsobem zajímavá... Na druhou stranu představa, že bych měla psát z jejího pohledu, je docela děsivá... Na to, abych se do ní aspoň trochu dokázala vžít, jsem až moc jiná - čtěte, říct, že mám naprosto opačný vlastnosti, by bylo rozhodně bližší, než že mám podobné vlastnosti )

... xD

(Jo, a děkuji mému úžasnému bráchovi Vždycky jsem nevěděla, jak se to česky řekne, tak jsem na něj zavolala, opsala tu věc nebo slovo a on mi to řekl Takže například "jak se říká tomu, co máme v kuchyni na podlaze? Nebo vlastně úplně všude, i tady..." nebo "jak se říká tomu člověku, co ho obdivuješ a snažís být jako on?" a podobně xD)

Jo! A ještě jedna věc, to saké je správně, že jo? *upřený pohled doufající akai, že tam nemá chybu* A k tomu názvu se raději nebudu moc vyjadřovat... zaprvé mě nic jiného nenapadlo (názvy odjakživa nesnáším) a zadruhé se mi to vlastně i líbí x) (a sklenice tam sice zní fakt divně, ale sklinka by vypadala ještě o dost divněji xD)

btw taky máte chuť číst (já psát) vodky? Ale jako na jednu stranu by se to tam o dost víc hodilo... Jenom si to představte: "Tři saké a jedna vodka". No není to o dost lepší?