Budu na vás čekat! A než se znovu shledáme, do té doby vás budu chránit!‘‘

Měsíc odhaluje můj smutek, ležím tu na zemi v zoufalství. Co se stane zítra? Bude vůbec nějaké zítra? Ne nebude, dnes to vše skončí, až zavřu oči bolest zmizí. Mlhavě vidím tři osoby, co se nade mnou sklání, připadají mi tak povědomé, odkud je jenom znám?
Ty dvě malé osůbky já znám, ale odkud? Proč si na nic nemůžu vzpomenout? Proč se nemohu hnout, Když pohlédnu na svoji ruku vidím, jak po ní ztékají karmínové pramínky krve.

,,Neplačte,'' snažím se na ně promluvit, ale nejde to. Už si vzpomínám!
Vzpomínám si na moji svatbu, měla jsem na sobě krásné, dlouhé, bílé šaty se zářivým závojem. Když jsem vešla do obřadní síně, stál tam on celí v bílém, jeho krásné oči, spíše jen jedno, druhé měl jako vždy přikryté páskou. Jeho překrásné bílé vlasy mě vždy okouzlili.
Stál tam a díval se na mě tím svým pohledem, kterým říkal: ,,jsi překrásná má lásko.''

Pamatuji si na den, kdy jsem zjistila že čekáme naše první dítě, byl jsi tak št'astný Kakashi a když se narodilo, vzal si nás oba do náručí a políbil. Měli jsme překrásného chlapečka s krásnýma levandulovýma očima, které zdědil po mě a po tobě sněhové vlásky, dal jsi mu jméno Obito, to jméno, díky kterému jsi měl část svého nejlepšího přítele pořád při sobě.
Pak přišla Rin, dívka která tě milovala. Vzpomínám si jak jsem žárlila, když jsem se o tom dozvěděla a taky si vzpomínám, jak jsem se cítila trapně, když mi řekli že je mrtvá. Naše překrásná holčička Rin byla stejná jako ty, tichá, ale v hlouby duše nezkrotná a divoká. Měla překrásné onyxové oči a dlouhé tmavé vlasy.
Vzpomínám si na vše co se stalo, na den kdy jsme se poprvé políbili, na den kdy si mi dal poprvé najevo své city.
Tak, kde jsem mívala srdce, je jen díra, jak se to stalo, netuším.

,,Mami!!! Mami!!!! Neodcházej....mami!!'' křičí malá dívenka. Vždyť' to je Rin a vedle ní pláče Obito a….. a také můj manžel…. Kakashi!!
,,Hinato, prosím neopouštěj mě, zůstaň' tu semnou. Nedělej mi to!'' Sklání se nademnou a snaží se mě udržet při vědomí. Je velmi smutné, když víte, že se mu to nepodaří. Vidím před sebou anděla smrti, celého v černém, jen jeho oči. Ty oči jsou úplně stejné jako má on, snaží se mi říct abych se s nimi rozloučila, že je konec a že je už nikdy neuvidím. Tak moc mě to bolí, ne to zranění, ne to, že umírám….. Ale představa, že budu bez toho, co miluji, bez nich! Chci, aby se jim má slova vryla do paměti a nikdy na ně nezapomněli, ale co jim mám říct?

,,Obito.. dávej pozor na svoji sestřičku a nikdy si nic nenechej líbit a hlavně se nikdy nevzdávej…..‘‘
,,Ano Mami,‘‘ vzlykl Obito a utřel si rukávem své oči plné horkých slz.
,,Rin jsi moc krásná a silná dívka, ale nezapomínej, že v jednotě je pravá síla.....'' opět jsem vykašlala krev. ,,Kakashi…. vždycky jsem tě milovala a vždy budu, postarej se o naše děti a hlavně o sebe. Jsi to nejúžasnější co mě kdy mohlo potkat! Miluji vás všechny.''

To byla poslední věc co jsem jim stihla říci, pak jsem naposledy vydechla a jako duch jsem se vydala po bohu anděla smrti na druhou stranu. ,,Budu na vás čekat! A než se znovu shledáme, do té doby vás budu chránit!‘‘