Tak stejná a přesto úplně jiná 10 - Silvestr

Silvestr

V Konoze se všichni chystali na velikou oslavu! V klubu se chystala párty na oslavu Silvestra a Nového roku. Všichni pomáhali a nejvíc Naruto. Měl ze zítřka dobrý pocit. Po posledním dopisu od Tifi se mu zdálo všechno jiné.
„Ahoj Naruto,
Moc ti děkuji za krásné přání a vyřiď pozdrav Tenten, Sakuře, Ino, Temari.. co bych to tu vypisovala, prostě všem. Uvidíme se možná dřív, než myslíš.“
Už se nemohl dočkat zítřejšího večera. Odpoledne šel do Ichiraku na pozdní oběd, protože dopoledne neměl čas na jídlo.
Všem bylo divné, jak se mu z ničeho nic zvedla nálada. Sasuke se nemohl obránit zvědavosti. „Ty, Naruto.. vyhrál si snad v loterii? Ještě předvčerem s tebou nebyla rozumná řeč a teď z tebe štěstí přímo září.“ Naruto mu dal přečíst dopis a Sasuke hned pochopil.
„Tak to ti gratuluju, ale být tebou, dával bych si na ni pozor. Abys nebyl potom zklamaný.“
„O čem to mluvíš? Narážíš snad na to, co říkala bábi Tsunade? Tak lhala, možná že není tou, ze kterou se vydává, ale to neznamená, že je špatná. Vím, že jste si už od začátku nerozuměli.“
„Nerozuměli? To je slabé slovo!.. a navíc při tréninku, vždycky věděla dopředu co udělám!! Tohle není divný?! Jako by znala všechny moje techniky a můj styl boje. Jako bych bojoval s bráchou.“
„Myslíš Itachiho?“
„Né.. toho druhého!“
„Ty máš ještě jednoho bratra? Že ses mi nesvěřil. A to jsme nejlepší kamarádi…“ Sasuke jenom zavrtěl hlavou, dal oči v sloup, otočil se a odešel za Sakurou. Když odcházel říkal si pro sebe: „Má někdo za kamaráda takovýho blbce?“
„…víš že jsi mě moc zklamal?“

Akatsuki..
„Přátelé, kamarádi. To s tím Orochimarem jsem pěkně pos***i! Čí to byl sakra nápad!“
Pein stál před televizí v obýváku a hovořil ke všem členům Akatsuki. Nikdo se neodvážil nic říct, všichni seděli na sedačkách potichu, nikdo se ani nehnul až na Konan, která se zvedla a měla v úmyslu odejít za lepší zábavou. Pein ji ale zastavil a ptal se jí, kam si jako myslí, že jde. Když mu řekla, že se jí tato porada netýká, protože byla celý den v kuchyni, tak se jí omluvil, ale nechal ji v klidu odejít.
„Dobře, tak jinak.. pokud mi neodpovíte, kdo vymyslel, že půjdeme k Orochimarovi ukrást stromek, nebudeme slavit Silvestra.“ Všichni zbystřili, nejvíc Hidan, protože neslavit Silvestra, je podle něj zločin horší než vražda, samozřejmě jenom proto, že toto byl jediný den v roce, kdy se mohl beztrestně opít, a Tifa, které by se tímto zničil plán, vypařit se ze sídla a jít do Konohy.
Všichni v místnosti se po sobě dívali a čekali, kdo ze sebe udělá obětního beránka pro celou partu a vezme to na sebe. Bohužel nikdo se k tomu moc neměl. Kakuzu se postavil a řekl:
„Za všechno může Tobi! To on tu brečel, že jsou Vánoce mrtvé, protože nemáme stromek! Navrhuji toto, ztrestejme toho bastarda, ty budeš mít viníka a my budeme mít oslavu. Všichni budou spokojeni.“ Peinovi se to moc nezamlouvalo, ale nakonec nakázal Tobimu, aby se zavřel do svého pokoje, odevzdal všechna lízátka, bonbony a všechny figurky superhrdinů, které měl. Pro Tobiho to byla strašná noc. Měsíc svítil na strom před jeho oknem a na protější stěně se ve světle kývali stíny různých velikostí a tvarů. Tobi byl schovaný pod peřinou a stále dokola opakoval: „Spidermane zachraň mě, Spidermane zachraň mě!“

Druhý den všichni spali až do odpoledne, aby vydrželi slavit co nejdéle. Po večeři to všechno vypuklo. Tifa otevřela ledničku, aby mohla vzít vychlazené pití a chlebíčky, které připravila s Konan. Chlebíčky nenašla, zato o pití nebyla nouze (jenom alkohol). Při pohlednu na ledničku plnou chlastu se jí zvedl žaludek a hlavou jí proletělo, že by se raději měla chystat na cestu, protože to půjde hodně rychle. A měla pravdu. Do hodiny byla lednička napůl prázdná a všichni už měli opilecké kecy.
Tifa udělala, jak měla naplánováno. Vzala si akatsuki plášť, batoh do kterého si dala černý, upnutý kabát a šla ke dveřím. Bohužel u dveří stál Sasori a kymácel se ze strany na stranu. Rukou chytil po klice a otevřel dveře. Tifa k němu došla a zeptala se:
„Kampak ses vydal chlapče? Na výlet, na výlet?“ chudák Sasori nevěděl, která bije, otočil se šel zpátky slavit.

Cesta do Konohy uběhla rychle. Tifa prošla bránou, ale kam dál, to už nevěděla. Hlavně si musela převléct plášť. Zašla mimo hlavní ulici a dala si na sebe kabát. Když se vrátila na hlavní ulici, uslyšela dost známý hlas.
„Prý má dnes přijít do klubu Tifa. Konečně bys jí mohla oplatit, jak tě ponížila před ostatními v klubu, co ty na to Kin?“
„Ani nevíš jak ráda, Karin. Je to sice už delší doba, ale já tak snadno nezapomínám. Obzvlášť pokud jde o ni!“
Tifa se jenom usmála a šla dál. Cestou ty dvě nezapomněla pozdravit a usmát se na ně. Po pár krocích se přece jenom zastavila a vrátila se k nim. Kin praštila do obličeje takovou silou, až to s ní praštilo o stěnu domu u kterého stáli a na Karin se podívala odpudivým pohledem, jako by jí dávala najevo, že se ní ani nebude zabývat.
„Tohle šlo dost lehce“ řekla si v duchu a pokračovala v cestě. Před klubem se zastavila, zhluboka se nadechla a rozrazila dveře. Když byla vevnitř, zastavila se a rozhlížela se po klubu, jestli uvidí někoho ze svých známých. Ani si nestačila pořádně zvyknout na ostrá světla reflektorů a už ji někdo objímal, během chvilky jich bylo několik. Potom ji všechny ruce pustili a zjistila, že to byli holky, ale ten kdo ji objal první, byl Naruto. Vzal ji za ruku a dovedl ji ke stolu, kde všichni seděli. Sundal ji kabát, dal jí ho na opěradlo židle a sedl si vedle ní.
Pilo se, povídalo, tancovalo a najednou bylo před půlnocí. Sai objednal šampaňské na přípitek a všichni se potom odebrali do ulic sledovat ohňostroj. Když se takhle procházeli deset minut a na pár jedincích bylo poznat, že toho mají pro dnešek dost, Naruto chytil Tifu za pas a dal jí pusu. Ona jenom stála a zírala na něj. Narutovi došlo, co udělal a hned ji pustil. Chtěl se jí omluvit, ale místo toho začal vyzvídat.
„Jak to, že jsi z ničeho nic odešla?“
„To se těžko vysvětluje. Vlastně, právě o tom jsem s tebou chtěla mluvit. Už sem nemůžu chodit, mám teď jiné povinnosti a navíc, mi to matka zakázala.“
„Už mi nelži! Tvoje matka je dávno mrtvá. Bábi Tsunade psala Tsuchikagemu, už šest let jsi prý nezvěstná. O co tady jde?“
„To.. to ti nemůžu říct, teď rozhodně ne.“
„A kdy?!“
„Časem, až si budu jistá, že je správná chvíle.“
Naruto se otočil, byl naštvaný, ale nechtěl křičet. Kdy se otočil zpátky na Tifu, měl už klidnější výraz, ale v očích měl pořád zlost. Kývl na ni, aby šla s ním. Dohnali ostatní a nechali se unášet Novoroční náladou. Po ohňostroji se vrátili zpátky do klubu. Na Nejiho rozkaz museli dopít všechno pití, které objednali, a že ho nebylo málo. Kolem třetí se všichni rozešli domů, až na Tifu, která šla, ne příliš jistým krokem k bráně, aby se vydala na cestu domů. Naruto ji doprovodil, omluvil se jí, že na ni tak vyjel a na rozloučenou ji dal pusu a nezůstalo jen u ní. Stáli v obětí už dost dlouho. I když neochotně, rozloučili se. Naruto Tifě ještě zamával a zabočil do nějaké uličky. Tifa se rozběhla, aby vyskočila na strom, místo toho ale zakopla, i když nebylo o co. Zvedla se ze země a raději použila Kuchiyose no Jutsu. Před ní se objevil velký orel, zeptal se, co se děje, že mu ani na Nový rok nedá pokoj, ale místo odpovědi mu řekla:
„Domů! A moc nedrncej, jinak budu zvracet.“ Po téhle větě mu bylo všechno jasné a raději letěl, jak nejrychleji mohl. U sídla Akatsuki opatrně slezla, poděkovala a šla do dovnitř. Svlékla ze sebe kabát a šla se podívat do obýváku, jestli nezbylo něco k jídlu. Místo jídla našla Hidana, rozvaleného přes celý stůl. Protočila oči a sedla si na pohovku vedle, už úplně tuhého, Itachiho. Rozhlédla se kolem a najednou jí hlava spadla na stranu a usnula na Itachiho rameni.

Ráno se jako první vzbudil Pein, a když viděl, jak je celý obývák vzhůru nohama, všechny hned probudil. Jeho první věta zněla:
„Lidi, příště se při nakupování chlastu kroťte! To ráno za to nestojí!“ a šel si lehnout, i s Konan, k sobě do pokoje. Hidan se konečně zvedl ze stolu, na kterém ležel.
„Ty v**e, takovou kocovinu jsem ještě nikdy neměl.“
Tifa s ním aspoň pro jednou souhlasila slovy „vítej na palubě, starý brachu.“
„Nemám rád, když mi starý brachu říká někdo, kdo si ani neumí dát na noc pyžamo,“ a následoval Peina. Tifa ho probodla vražedným pohledem a řekla:
„Tak tos přehnal!! Jestli uslyšíte křik, dělejte, že jste hluší!,“ oznámila všem v místnosti a vstala, že si to půjde s Hidanem vyřídit. Jenže sotva si stoupla na nohy, celý svět se s ní zatočil a spadla na Itachiho sedícího vedle ní a praštila ho loktem do břicha. Ten takový náraz nečekal, rychle vstal a běžel na záchod (asi v sobě neudržel včerejší večeři). Tifa to zkusila znovu, ale tentokrát spadla dopředu a natáhla se na zem, jak dlouhá, tak široká. Klekla si na kolena, opřela se o ruce a šla po čtyřech směrem ke schodům. Jak se pomalu šourala po zemi, vykřikla:
„Počkej, už jdu! Ti takovou přišiju, že tě vlastní trenky nepoznaj, ty…“ zastavila se, sedla si na zem a začala přemýšlet, kde má svoje věci a vůbec, jak se dostala domů, „…neviděl někdo můj batoh?“