Pád

Všechno nebo nic. Kdyby sis z toho musela něco vybrat, pro co by ses rozhodla?
Myslím, že na rozhodnutí nezáleží…všechno se stejně řídí srdcem
A kdybys musela?
…nevím.

Bylo chladno. Neuvěřitelně chladno. Padal sníh a foukal ostře ledový vítr, ale to mě ani v nejmenším nevyvádělo z klidu.
Seděla jsem zcela nehybně a hleděla na horizont, jako malíř, nebo skladatel, jako člověk, který hledá inspiraci.
Jenže já jsem nehledala inspiraci ale útěchu…nebo možná utrpení? Nejsem si jistá, co z toho bych víc uvítala.

„Sakuro-chan,“ řekl Naruto a odhodlání v jeho očích mě fascinovalo a ubíjelo zároveň. Bylo jako dar i prokletí v jednom. Dvě možné cesty rozdělující jeho život...získat vše, anebo vše ztratit. Nikdy dřív jsem si tak plně neuvědomovala, jak moc jsme my dva rozdílní.
„Důvěřuj mi.“
A to bylo vše. Žádné rozloučení, žádné slzy, žádné prosby. Nic. Jen tři slova, která ani vzdáleně nemohla uhasit ty mocné city, které jsem v sobě měla. A bylo příliš těžké je identifikovat. Zda to byla láska, nenávist? Nebo možná lítost, smutek, naděje, strach či úzkost?
Možná dokonce všechno najednou.
Ale ať jsem cítila, co jsem chtěla, na chod událostí to stejně nemělo žádný dopad. Mohlo mít, kdybych mu něco řekla. Že ho miluju, že nechci, aby odešel, že…že…
Dřív, než jsem se stihla rozhodnout, co mu vlastně chci říct, usmál se, otočil se ke mně zády a rozběhnul pryč.
A mě až příliš pozdě došlo, jak důležitá událost mi právě unikla.
Přesto jsem mu věřila a čekala na jeho návrat. Nechala jsem tu optimističtější část své osobnosti, aby na chvíli převzala vůdčí pozici a všechny ostatní myšlenky vyšoupla ze svého mozku jako nezvané hosty.
Prostě jsem dělala přesně to, co mi řekl, protože jsem už měla dost svých vlastních chyb a, ač mi to nevyhovovalo, musela jsem to všechno nechat na něm. Teď už nebylo nic, co bych pro ně mohla udělat tak, aby to bylo správné. Leda jim věřit.
A pak se vrátili. Prakticky polomrtví po těžkém a dlouhém boji, ale přesto byli šťastní. Naruto se smál a Sasuke se tvářil…jako dřív. Všechna nenávist zmizela z jeho tváře, jako by jí smyl déšť, jako by tam nikdy ani nebyla.
Slzy mi smáčeli tváře, stékali do rtů a kapaly na hrudník. Srdce bušilo radostí, nevěřícností, štěstím i láskou…měla jsem pocit, jako bych se vznášela. Jako bych odhodila všechno, co mě tížilo a to jediné, co zbylo, byl zářivý růžový svět beze skvrn.
Nechala jsem nohy, aby se sami rozběhly jejich směrem a přestože byli zranění, jsem jim celá štěstím bez sebe skočila okolo krku…a smála se.
A pak už bylo všechno zase jako dřív…bez nenávisti, beze slibů, bez dluhů…a dál jsme žili šťastně a bezstarostně, protože všechno už to bylo za námi, protože všechno už jsme dokázali a přežili a dokud jsme neumřeli, svět už neměl zla, které by mohlo náš život sužovat.
Konec.

Jenže tak to nebylo. Naruto se totiž nikdy nevrátil.

„Sakuro,“ oslovila mě Ino naléhavě a já se otočila. Seděla jsem na parapetu ve svém novém pokoji v zemi Železa, který jsme měli s Ino společný a až do této chvíle jsem tu byla sama. Dívala jsem se ven do mrznoucí krajiny a vzpomínala, jako bych byla závislá na svém vlastním smutku. Byla jsem jako feťák sebelítosti, a možná bych se pak mohla řadit i mezi ostatní plnohodnotné masochisty, ale hlavně jsem byla stejně jako všichni ostatní, kteří svůj život upnuli k něčemu nesmyslnému, zcela zbytečná.
„Je čas. Už jdou,“ ohlásila Ino věcně a já věděla, že ona se na rozdíl ode mě ke svým emocím nepřibližuje ani na krok. Beze slova jsem vstala a začala se chystat na boj.
Možná, že dnes už to konečně skončí.

Sakuro…důvěřuj mi.
…
„Sakuro…oni už nepřijdou, jsou mrtví.“ Padla jsem na kolena a křičela poražená vlastní neschopností a bezmocí. Proč jsem nemohla něco udělat? Cokoliv. Proč jsem mu neřekla, ať nechodí, ať se mnou zůstane, že ho miluji. Naruto, ne! Ne! Ne! NE!!
Samozřejmě, že jsi mu to neřekla. Slyšela jsem svůj vnitřní hlas. To bys totiž nejdřív musela zahodit veškeré naděje na Sasukeho, nemám pravdu? Musela by ses ho vzdát, přestože ti vlastně nikdy nepatřil.
Ne!
Nechala jsi Naruta jít si pro svou vlastní smrt jen kvůli němu, Chtěla jsi ho mít pro sebe, chtěla jsi, aby se k tobě vrátil. Naruto zemřel jen kvůli tvému sobeckému přání.
Ne…prosím ne…
Křičela jsem a brečela a křičela a brečela a teprve později mi došlo, že tehdy něco uvnitř mě umřelo spolu s nimi.

Nebylo ticho, a přesto následující rána zaplnila veškerý prostor a ostatní zvuky potlačila pod svým vlastním náporem. Přímo jsem cítila, jak na mě doléhá její síla a cloumá mým srdcem. Pumpuje ho do vyššího rytmu, rozvádí mi do žil adrenalin a nutí mě do neklidu.
Jakmile dozněla, ticho nastalo, ale ke klidu mělo až nekonečně daleko. Dovolila jsem si na kratičký okamžik zavřít oči, abych si mohla dodat odvahu.
Pod rukama jsem měla chlapce. Byl jen o pár let mladší než já, ale v mých očích vypadal neuvěřitelně mladě, téměř dětsky.
Ležel na zádech, oči zavřené, a tělo se mu třáslo. Silně krvácel z břicha. Jeho krev byla všude. Měla jsem jí potřísněné ruce, oblečení i tvář. Skučel bolestí a sténal a já věděla, že už není v mých silách ho zachránit. A přestože jsem to vzdala, nepřestávala jsem s léčením. Jako bych se od něj nemohla odtrhnout. Zmáhalo mě vyčerpání, roztřesené ruce jsem jen ztěžka držela na jeho břiše. Chtěla jsem přestat.
Podzemním krytem zaduněla další ohlušující rána a země pod našima nohama se roztřásla vnějšími explozemi. Tam venku zuřil boj, poslední boj. Byl to boj, ve kterém se mělo všechno rozhodnout. Nyní jsme měli všechno získat…nebo všechno ztratit. Jako to dělal Naruto.
Chlapec pod mýma rukama zachroptěl a přestal dýchat. Jeho tělo ztuhlo. Ruce mi pomalu klesly a zanořily se do jeho vlastní krve, která už nebyla poháněná žádným srdcem.
Nepřítomně jsem si uvědomila, že na tváři už nemám jedinou emoci.

„Pomoc!“
„Medik, zavolejte někdo medika!“
„Dělejte něco!“
„Pomoc!!“
„Sakuro-san!“
„Uhněte stranou!“ překřičela jsem je všechny a hrubě odstrčila Kibu stranou. Šlo to snadno, jako by se stejně už jen tak tak udržel na nohou.
Naklonila jsem se k Hinatině tělu prakticky koupající se ve vlastní krvi a začal léčit.
„Nech…“ zamumlala napůl nepřítomně, „…toho.“
„Hinato, dívej se na mě! Dívej se na mě!“ volala jsem na ni naléhavě, ale ona mě stejně nevnímala.
„Hinato!“
„Hinato, neodcházej!“ křičel Kiba zoufale, vrhnul se k ní a hrubě s ní zatřásl.
„Kibo, přestaň!“ zaječela jsem na něho, ale zároveň jsem cítila, že brečím. Stejně už nebylo nic, co bych pro ni mohla udělat. Ona umírala. A Kiba to věděl. A proto jsem neměla sílu ho znovu odstrčit stranou.
„Hinato…“ Došlo mi, že brečí.
„Kibo,“ zašeptala a já si uvědomila, že se usmívá, „řekl mi-“ zakašlala a z úst se jí vyhrnula krev, „on mi řekl…“ pokračovala slabě, když se zase mohla nadechnout, „že mě…že mě taky…“
„Hinato, ne, nevzdávej to…prosím.“
„…taky milu-…“dál už to nedořekla. Nikdy.
„Ne! Hinato, ne! Vrať se! Hinato!“
Vstala jsem a nechala Kibu být. Už jsem to dál nemohla slyšet, ani vidět, ani vědět…až jsem dál nemohla nic. Jsem tak bezmocná, tak zbytečná…
„Proč?“ zeptala jsem se šeptem Leeho, který nehybně postával stranou a zlomeně sledoval scénu před sebou.
„Co se stalo?“
„Šla za Narutem, protože viděla, že prohrává,“ odpověděl mi tiše Kakashi, který celou dobu stál vzadu, „Chtěla ho zachránit, ale místo toho…,“ nedokončil.
Proč? To bylo to jediné, na co jsem dokázala myslet.
Protože i ona je jako Naruto. Odpovědělo mi mé vnitřní já. Všechno nebo nic. Chtěla být s ním, ale to bylo všechno, žádnou jinou cestu neměla. A proto skončila takhle.
Ne.
Ona, Naruto, Sasuke…ti všichni jsou jiní než ty…ti všichni umírají pro svou vlastní cestu.
Ne. Už nic neříkej! Pomyslela jsem si zoufale.

„Sakuro! Kde jsi? Potřebuju pomoc!“ volala Ino naléhavě a teprve pak mi došlo, že jsem pořád nezvedla ruce z těla mrtvého chlapce.
„Už jdu!“ křikla jsem v odpověď a rychle vyskočila na nohy. Chlapce, jehož jméno jsem neznala, jsem nechala tak, jak byl.
Ino měla plné ruce práce s uzdravováním raněných, kterých stále přibývalo. A já jsem s tím také měla mít plné ruce práce, jen jsem už tak nějak ztrácela schopnost se tomu věnovat. Jako by mě pohlcovala prázdnota.
Nepřítomně jsem poklekla k muži s urvanou pravou rukou a obrovskou rozšklebenou ránou na prsou.
„Vydržte, hned vás uzdravím,“ slíbila jsem, když mi ruce ozářilo zelené světlo.
„Vydržte,“ opakovala jsem.

„Kakashi-sensei?“ Přistoupila jsem k našemu narychlo zvolenému novému hokagemu a zpříma se mu podívala do očí.
„Sakuro.“
„Nechte mě prosím bojovat, i beze mě máme hodně schopných mediků,“ žádala jsem ho.
„Nemá cenu, nechat nenávist, aby ovládala naše skutky, Sakuro,“ opáčil vážně a v jeho jediném oku se zračil smutek, „protože nakonec stejně nic nenapraví.“
„Nechci nic napravovat,“ zavrtěla jsem rozhodně hlavou a ve svém hlase při tom cítila sílu, „chci se jen pomstít.“
Dlouhou chvíli si mě mlčky prohlížel.
„Tvoje rozhodnutí už stejně nezměním.“ Nebyla to otázka, ale konstatování. „Dělej, co musíš, bojuj za to, čemu věříš.“
A tak jsem udělala přesně to, co mi řekl. Stejně jako tehdy.
Postavila jsem se do předních linií k Rock Leemu a dalším ninjům, ke všem, kteří byli odhodláni padnout pro spravedlnost, pro svobodu, pro mír…pro to v co věřili.
Naruto, hrdina ninjovského světa, byl mrtvý. Tsunade, hokage naší vesnice, byla mrtvá. Všichni padli pro něco, co udávalo směr jejich životům. Něco, bez čeho by už nemohli dál žít…a proto se rozhodli dát svůj život v sázku. Vyhraješ? Pak máš všechno. Prohraješ? Pak je konec.
Rozběhli jsme se vpřed vstříc našemu nepříteli. Madara a jeho armáda byly zatím stále příliš daleko, abychom je mohli spatřit. V hrudi mi narůstala nedočkavost a očekávání. Netrpělivě jsem sevřela ruce v pěst.
Každý zde byl za určitým důvodem a pro ten důvod byl odhodlán zemřít. Tuhle logiku jsem nikdy nechápala, přestože všichni ostatní ji brali jako samozřejmost. Ale teď už tomu rozumím. Teď už existuje jediná věc, na které mi záleží. Nic jiného nemá smysl.
Chci bojovat, chci je pomstít, chci dokázat, že i já umím vsadit všechno, co mám. Chci všechno nebo nic.
Ozval se výbuch. Země před námi vyletěla do vzduchu. Vzedmul se oblak prachu…
A z něj vystřelila armáda Zetsuů s vraždícím elánem v očích.
„SHANAROO!“
Naplnil mě pocit vítězství, protože jsem cítila, jak se něco uvnitř mě konečně prolomilo. Jako bych konečně přemohla sama sebe, jako bych zvítězila…konečně.
Můj svět se zúžil na tento jediný okamžik. Na chvíli naplnění, smysluplnosti, pomstychtivosti a lačnosti. A síla z těchto smyslů mě poháněla do boje. Zatemňovala mou příčetnost a spalovala mě vztekem.
Bojechtivost.
Něco mě tvrdě udeřilo. Krev vystříkla. Cítila jsem horkost. Další úder od břicha. Letěla jsem pozpátku vzduchem a pak náraz. Svět se protočil a potemněl. Bolest se dostavila. Zasténala jsem.
„Sakuro-san!“ Naléhavý hlas.
Ztěžka jsem otevřela oči a spatřila paty oranžovo-zeleně oděných nohou přímo před svým obličejem.
„Lee?“ vydechla jsem nechápavě a pomalu se postavila. Lee se mihnul vzduchem a jediným přesně mířeným kopem složil Zetsua přímo naproti nám.
Vzápětí byl zase zpátky.
„Jsi v pořádku?“ staral se.
„Eh…,“ začala jsem trochu zmateně, „myslím, že jo, je to jen škrábnutí.“ Sklonila jsem zrak k hluboké ráně přes žebra.
„Sakuro-san!?“ Lee se při tom pohledu celý zděsil, „měla bys…musíš rychle…,“ snažil se spěšně přijít na správnou formulaci, ale nějak nenacházel správná slova.
„Vyléčím se sama,“ chtěla jsem říct, ale pak mezi nás vtrhnul další Zetsu a já rychle musela uskočit.
„Pozor!“ vykřiknul. Vzápětí se objevil za mnou a zvednul mě do náruče.
„Lee?“
„Odnesu tě do bezpečí,“ rozhodnul okamžitě a rázem se mnou běžel pryč.
„Lee, jsem v pořádku, můžu se vyléčit sama,“ přesvědčovala jsem ho horlivě a zároveň s tím se snažila co nejpřesvědčivěji potlačovat bolestný výraz. Lee mě neposlouchal a zastavil, až ve chvíli, kdy jsme se dostali mimo dosah těch nejhorších útoků.
„Vypadá to špatně,“ řekl, když mě položil na zem.
„Nic to není,“ uklidňovala jsem ho spěšně a sama si začala uzdravovat zranění. Trvalo to jen chvíli a on u mě celou dobu stál, hlídal a případně odrážel občasné útoky.
„Co to je?“ zeptal se najednou a já vzhlédla. Následovala jsem Leeho pohled do dáli a zalapala po dechu.
Daleko za bojištěm stály na vrcholku skály dvě postavy. Tváře na tu vzdálenost nebylo možné rozeznat, ale já je přesto poznala. Srdce mi poskočilo.
„Sasuke!“ vykřikla jsem a vyskočila na nohy, „Naruto!“
„Sakuro…,“ chtěl Lee něco říct, ale já ho už neposlouchala. Ten pohled mě tak zaskočil, že jsem nedokázala správně myslet a ta náhlá naděje mě úplně posedla.
Rozběhla jsem se dopředu.
„Sasuke! Naruto!“ ječela jsem nadšeně a spěchala jejich směrem. Zezadu jsem zaslechla Leeho hlas, jak na mě volá.
Hlavní hrdina a hlavní nepřítel naší vesnice, oba dva se pohybovali zcela jednotně. Vyskočili vysoko do vzduchu a lehce překonali vzdálenost, která je dělila od obou vojsk. Jejich dopad jsem přes všechny bojovníky neviděla, ale věděla jsem, že musí být někde v předních liniích.
Zvýšila jsem tempo.
„Sasuke!“
Narážela jsem do vlastních spolubojovníků a probíjela se přes všechny nepřátele.
„Naruto!“
Pak jsem před sebou zaznamenala bleskurychlý pohyb, něco zasvištělo a spousta našich ninjů rázem letěla vzduchem.
Dýchala jsem ztěžka a přerývavě.
„Sasuke…“
Další vlna ninjů se rozletěla do všech stran a odhalila mi postavu, kterou předtím ukrývali ve svém středu.
Nadechla jsem se k výkřiku. Pak jsem spatřila jeho tvář. Černé vlasy mu vlály ve větru, chladný výraz ve tváři a rudé oči bez emocí…jejich bělmo bylo černé, jako stín.
NE!
„Sakuro-san“
Oranžový záblesk.
Zelená šmouha.
Přede mnou stál Lee a přes jeho rameno jsem viděla blonďatou hlavu…v obličeji mu zářily modré oči s černým povlakem.
NE!
Leeho kolena se podlomila a on klesl k zemi.
„Lee!“ vykřikla jsem. Ale už byl mrtvý. Narutův rasengan mu rozmašíroval celou přední část. „LEE!“ hlas mi přeskakoval zoufalstvím. Chtěla jsem běžet k němu, zůstat na místě a utéct pryč. To všechno najednou.
Naruto přede mnou s prázdným pohledem a Sasuke mezi mými spolubojovníky ve tváři výraz bez emocí a Lee ležící na zemi…mrtvý.
Cítila jsem, jak mě něco důležitého opouští a tělo naplňuje propast, hluboká, chladná a prázdná.
Pak se Naruto zničehonic otočil a zmizel. Byl pryč.
Několik pro mě nekonečně dlouhých okamžiků jsem stála na místě a nemohla se nadechnout. Slyšela jsem naléhavé výkřiky, ale nerozuměla tomu, co říkají. Na to pro mě byly příliš vzdálené a utlačované duněním v mé vlastní hlavě.
Jenže pak mě chytila něčí ruka a já ztratila půdu pod nohama.
„Lee!“ zakřičela jsem.

I tenhle muž nakonec zemřel, přestože jsem slíbila, že ho uzdravím. Stejně jako všichni. V hlavě mi šumělo a tepalo. Svět se otřásal a vzdaloval mé přítomnosti. Cítila jsem, jak se celá třesu.
„Sakuro?“ řekl někdo, jeho hlas jsem najednou nemohla nikam zařadit.
„Zabila jsem ho,“ řekla jsem nepřítomně a sama jsem nevěděla, o kom přesně teď mluvím. O muži pod mýma rukama? O Narutovi? O Leem?
„Cože?“
Něco ve mně konečně zprůzračnilo, jako bych konečně prohlédla skrze pravou podobu života. Jako bych konečně pochopila. Moje okolí najednou ztvrdlo a zjasnělo, nabylo ostrých tvarů.
Postavila jsem se na nohy a rozběhla se. Ten hlas za mnou něco křičel, ale tím jsem se nezabývala. Potřebovala jsem běžet, jak nejrychleji to bylo možné. Rychlost. Sprint. Musela jsem spěchat.
Myšlenky mi bombardovaly mysl v bolestných náletech.
Důvěřuj mi.
Sakuro.
Odnesu tě do bezpečí.
Sakuro!
On mi řekl, že mě taky miluje.
Sakuro-san.
Protože nakonec stejně nic nespraví.
Sakuro-chan.
Jejich obličeje mi vystřelovaly v mysli a jejich úsměvy mě drtily svou silou.
Zabila jsem ho.
SAKURO!
Vyběhla jsem ven z krytu přímo do plného boje. Všude se míhali nepřátelé, ale ti mě nezajímali. Zajímal mě jediný člověk…a já věděla, že přijde. Nevím jak, nebo odkud, ale prostě jsem to najednou věděla.
Dopadnul přede mě do podřepu, ladně se narovnal a namířil mi katanu ke krku. Beze strachu jsem se mu zadívala do očí.
„Ty jsi byl moje všechno,“ řekla jsem a on nedal nijak najevo, že by má slova vnímal.
„Prohrála jsem ve chvíli, kdy jsi prohrál ty…teď už je konec.“
Katana vystřelila dopředu.
Teď už nemám, co chtít.

Poznámky: 

Takže k povídce:

No co k tomu říct? Asi jsem měla vážně hodně depresivní náladu . Nápad přišel z fóra "Manga(Nové díly)", i když si už bohužel nepamatuji, kdo to tam psal, ale bylo to něco na ten způsob, že by ho vážně zajímalo, jak by se aliance vypořádala s tím, kdyby Sasuke a Naruto byli Edo povolanci (píšu to z paměti, takže fakt nevím, jak přesně to tam bylo )
Každopádně mě to tak nějak trklo a začala jsem psát...a pak jsem psala a psala a psala...
Pak jsem se docela dlouho rozmýšlela, jestli to sem dát mám nebo ne. Popravdě jsem se trochu bála vaší reakce .
No ale, když už jsem se odvážila, tak nějakou reakcí rozhodně nepohrdnu a budu moc ráda, když mi to nějak okomentujete.

A teď malé info:

Pár lidí mi psalo, jestli hodlám dokončit svoje série a odpověď na tohle je trochu zamotaná. Samozřejmě to je napsané i v příspěvku FF by Imakki, ale pro pořádek - Tvorba sérií je dočasně pozastavena, protože z nějakého důvodu (neptejte se jakého, protože to nevím ani já) to prostě nemůžu dopsat. Takže se hluboce omlouvám všem, kteří to četli a čekají na pokračování, ale zatím vůbec nevím, jestli to vůbec dopíšu .