Saiken no Dōhō (Sourozenecké Pouto) 03

Rikudō Zaraki

*Koncentruj se… Nech v sobě proudit přírodní energii. Nasaj jí…* Pomýšlí mladý Zaraki sedící uprostřed mýtiny. Byl teplý letní vzduch, který ofoukával Zarakimu vlasy. Tráva kolem něho měla sytě zelená. Nad hlavou mu svítilo slunce. Zarakimu po tváři stekla kapka potu.
„Koncentruj se…“ Pobídl se teď šeptem a znovu nasál vzduch. Ruce měl složené do zvláštní pečetě, která se používá, když někdo chce nasát přírodní energii Sage Modu. Nic se ale nedělo. Po chvíli přistál vedle Zarakiho malý pták. Chvíli poskakoval z místa na místo a sledoval chlapce v jeho činnosti. Po chvíli se k němu přiblížil. Zaraki otevřel jedno oko, a pohlédl na ptáka. Pak ho ale znovu zavřel, a začal se znovu koncentrovat. Pták se přiblížil o něco blíže a vydal pískavý zvuk.
„Zmiz, opeřenče…“ Oznámil Zaraki nevrle a pokračoval. Pták skočil Zarakimu na nohu a pomalu začal sledovat jeho ruce. Pak otevřel zobák a kousl mladíka do prstu. Mladík vyskočil na nohy a zakřičel:
„Ty jeden ptačí zmetku!“ Po těchto slovech začala nahánět ptáka po poli.
„Počkej, až tě chytím. Udělám z tebe pečeni!“ Zvolal rozzlobeně.
Ještě chvíli se snažil ptáka chytit a pak to udýchaný vzdal a posadil se.
„Znovu tě něco vyrušilo?“ Optal se hlas z dáli blížícího se otce. Zaraki otočil směrem k otci hlavu, a chvíli ho pozoroval. Otec došel až k Zarakimu a usmál se.
„Ten pták mě napadl…“ Oznámil Zaraki a složil ruce na hrudi. Otec se podíval na mládě neznámého druhu ptactva a zeptal se.
„A víš, proč tě napadl?“
„Protože, je to blbej pták…“ Odpověděl Zaraki a jeho naštvaný výraz nezmizel. Otec se pořádně opřel o hůlku a natáhl prst směrem k ptákovi. Ten se vznesl a posadil se Senninovi na ruku.
„Zvířata nejsou hloupá… Možná jsou i chytřejší, než lidi.“ Pronesl Otec a ptáček mu začal cupitat na ruce.
„Co je chytrýho na tom, když si pes líže rozkrok?“ Udal Zaraki argument a podíval se na ptáka na otcově ruce. Otec nějak nevěděl, co mu na to říct. Vypustil tedy ptáka a ten se vznesl do vzduchu a odletěl do dáli.
„Pojď… Něco ti ukážu…“ Pobídl Sennin a vydal se zpět do vesnice. Zaraki dlouho neotálel a vydal se za ním.

Dvojice konečně došla do vesnice. Nešli ale domů. Jejich směr se stočil k menší budově s ohromnou zahradou. V zahradě byly různá zvířata od psů po koně a ryb v malém rybníku.
„Co budeme dělat na veterině?“ Optal se nechápavě Zaraki svého otce. Ten mu neodpověděl. Jen držel směr své chůze a mlčel. Zaraki si uvědomil, že s otce asi nic nedostane a proto pokračoval mlčky dál. Dveře Veteriny se otevřely a oba dva vešli dovnitř. Zaraki si prohlédl místnost. Všude kolem, byla spousta klecí. V každém bylo nějaké zvíře. Většina z nich raněná. Jinde zas jen poštovní ptáci, kteří čekali na svůj dopis. Doba nebyla zlá jen pro lidi ale i zvířata. Množství bojů ničila životní prostředí různých zvířat a ty byly nuceny se stěhovat do nebezpečnějších a méně úrodných částí této země. Sennin se cítil za tuto věc mírně zodpovědný a proto zavedl tuto veterinární ordinaci s cílem zachránit zraněné a hladovějící zvířata a poskytnou jím co největší komfort a prostředí, na které byli zvyklí venku za hradbami. Bylo tu mnoho zvířat, které by snad ve volné přírodě už nikdo nespatřil. Zpoza jedné klece vylezla mladá dívenka a usmála se.
„Pane… Přišel jste se podívat?“ Optala se. Sennin se usmál.
„Nepřišel jsem tě kontrolovat, Anno. Jen jdu ukázat synovi toto místo.“ Dořekl a podíval se na Zarakiho, který byl doslova unesen tímto místem.
„Tvůj otec toto místo založil, aby žádné zvíře, stejně jako žádný člověk, neumíralo zbytečně. Fungujeme teprve krátkou dobu, ale už jsme zaznamenali pár úspěchů. Všechny zvířata co tu vidíš, jsme našli zraněné, nebo v prostředí, které jim naprosto nevyhovovalo…“ Dokončila Anna a Sennin se připravil něco dodat.
„Anna je z rodiny chovatelů zvířat. Její otec se k nám přidal a Anna mu teď dělá ohromnou čest. Už má na kontě několik zachráněných zvířat… a dokonce i druhů.“ Zarakiho pohled konečně došel ke svému otci.
„Proč se tak o ty zvířata zajímáš?“ Optal se. Otec ho chvíli pozoroval.
„Jsou nedílnou součástí života. My i oni žijeme na této planetě. Představují život kolem nás a bez nich, by tento život zemřel. Jsou naší součástí a doufám, že jednou budou i našimi spojenci…“ odpověděl Sennin a naklonil se k Zarakimu.
„Zapamatuj si. Když se budeš agresivně snažit vzít životu jeho součást, oplatí ti to… když jí ale přijmeš… obdaří tě její silou a energii.“ Dodal a podíval se na Zarakiho, který očividně všechny informace vstřebával.
„Co?“ Dodal po chvíli. V tom se otevřely dveře a z nich vylezl postarší muž v bílém rouchu.
„Už to začalo…“ Oznámil a opět zmizel ve dveřích. Dívka kývla hlavou a podívala se na dvojici.
„Musíte mě omluvit. Jenda silně raněná fenka právě rodí.“ Sennin kývl hlavou.
„Jestli chcete, můžete se přijít podívat.“ Oznámila Anna a rozešla ke dveřím, ve kterých zmizel její otec. Sennin se podíval na Zarakiho a dal mu povel, aby šel za ním.

Když vešli oba do dveří, na velkém lehátku ležela velká hnědá fenka, které chyběla noha a oko s uchem. Sennin se Zarakim se potichu přiblížili k jedné stěně místnosti.
„Už jsou na cestě.“ Oznámil muž a vydal se ke spodní části fenky. Dívka mezitím přiběhla k její hlavě a začali jí hladit.
„Nevypadá to moc dobře…“ Oznámil muž a podíval se na situaci. Dívka začala hladit psa po hrudi a začala jí utěšovat.
„Tak jdeme na to…“ Řekl muž a pustil se do porodu.

Porod trval asi tři hodiny, ale Zaraki byl tak zaujatý, že mu to přišlo jako minuty. Nakonec fenka porodila tři štěňata, ale při tom sama zahynula. Zarakimu se začali do očí hnát slzy. Pomocí rukávu si je otřel a trochu popotáhl. Sennin se otočil na svého syna a pronesl.
„Vidíš? Zaslouží si žít stejně, jako my.“ Zaraki byl ale až moc unesen na to aby přemýšlel nad slovy svého otce. Pomalým krokem se vydal k tělu fenky, u kterého stál muž. Dívka mezitím ošetřovala tři narozená štěňata. Chvíli ji sledoval.
„Jak se jí to přihodilo?“ Optal se Zaraki a nespouštěl oči ze psa.
„Byla ve špatný čas, na špatném místě…“ Oznámil muž a utřel si ruce. Zarakimu ztekla po tváři slza. Muž si prohlédl chlapce a řekl.
„No tak hochu… pláčeš nad jedním starým mrtvým psem zatím, co bys měl oslavovat tři živá štěňata?“ Zaraki odtrhl oči od fenky a podíval se na tři malá štěňátka, která ze sebe vydávala pískavý zvuk. Vydal se k nim. Jakmile byl u dívky, klekl si na kolena a prohlédl si je.
„Jsou v pořádku.“ Řekla dívka před tím, než se stihl zeptat.
„A mají celý psí život před sebou.“ Dodala a usmála se. Zarakimu se na tváři vyrýsoval úsměv, který šel v rozporu se slzami v očích.
„Chceš je pojmenovat?“ Optala se dívka a Zaraki zvedl překvapeně hlavu.
„Vypadá to na dva kluky a jednu holčičku.“ Podala ještě další informaci a Zaraki se konečně pořádně usmál. Sennin stojící v rohu se dostal do euforie. Stejně to bylo i u jeho dětí… Na chvíli si vzpoměl na matku svých dětí.
„Kurotsuki, Zaraki a Niorai…“ Oznámil a Anna se Zarakim otočili hlavu k Senninovi.
„To jsou dokonalá jména…“ Dodal a podával se na Zarakiho. Ten zakroutil hlavou ve znamení souhlasu.

Po zbytek celého dne Zaraki přemýšlel nad tím, co dneska viděl. Bylo to neuvěřitelné. Ležící v posteli sledoval strop a při tom nemohl, odtrhnou mysl od toho, co dneska viděl.
„Jsme součástí života. Součástí její energie. Hm…“ Řekl si pro sebe a otočil se v posteli na bok.
„Proč tedy nemůžu tu energii načerpat?“ Padla nová otázka.
„Jsme součástí…“ Zaraki se najedno zarazil. Rychle vstal z postele a vyběhl ven. Doběhl do menší zahrady uprostřed domu, kde bydlel. Před ním se objevila krásně upravovaná zahrada v japonském stylu. Zaraki si sundal boty a pomalu vkročil na trávník. Pomalými kroky došel až na prostředek a sedl si do turka.
„Když se budeš agresivně snažit vzít životu jeho součást, oplatí ti to… Když jí ale přijmeš, obdaří tě její silou a energii.“ Zopakoval slova svého otce, zavřel oči a zhluboka se nadechl.
„Přijmout energii života…“ Dodal a začal se koncentrovat. Tráva kolem Zarakiho se najednou začala vlnit.
*Staň se součástí života…* Kolem začal foukat vítr a tráva se začala najednou silně vlnit. Zaraki byl naprosto klidný. Ani trochu se nehnul. Najednou to přišlo. Zarakiho začala pohlcovat zelená čakra a jeho horní vičko začalo nabírat nádech oranžové. Po chvíli se úplně vyplnilo a Zaraki vypustil ohromný proud zelené čakry.
„Shizen enerugī: Senjutsu!(Přírodní Energie: Umění Mudrce)“ Zvolal a čakra se uklidnila. Všechno najednou nabralo úplně jiný pohled. Jakoby všechno konečně prozářilo pravými barvami. Cítil všechno a všechny v okolí. Ucítil známou čakru. Proto se otočil a uslyšel potlesk. Sennin vyšel ze stínu chodby s úsměvem na tváři. Zarakimu vyrostl na obličeji úsměv.
„Výborně Zaraki.“ Řekl a rozešel se za ním na trávník. V tom Zaraki otočil hlavu k nebi. Ucítil něco známého. Na nebi se objevil havran. Zaraki natáhl ruku a havran změnil směr od veteriny k němu. Po chvíli přistál na jeho ruce. Sennin si uvědomil, že je to jeden z jejich poštovních ptáků. Tento patřil jednomu z praporu, který šel s Kurotsukim do boje. Rychle odvázal papírek na jeho noze a otočil se s ním k Zarakimu záda. Chvíli četl a pak se zastavil. Asi 30 vteřin jen tak stál. Zaraki nevěděl co se děje. Po chvíli se Sennin otočil Zarakimu čelem.
„Co se děje?“ Zeptal se Zaraki netrpělivě. Sennin ještě chvílí sledoval svému mladšího syna, dokud nedostal dost odvahy.
„Tvůj bratr…“ Sklonil hlavu a znovu se ujistil, že četl správně. „Kurotsuki… On… Byl zabit.“ Hned jak toto Sennin vyslovil, se Zarakimu rozšířili oči.