Život je krutý...nebo ne? 09

„Co, až se dozví?“ zasmál se ironicky Sachio a postavil se asi dva metry od Kaita. Ten kluk ho dokázal vytáčet opravdu vším, co vypustil z úst.
„Že se tady tak romanticky objímáte. Škoda, že jsem nepřišel později, třeba bych vás nachytal při líbání, z toho by ses kamaráde nevymotal.“ škodolibě se začal smát a zkřížil ruce na prsou. Sachio začal být uvnitř čím dál víc naštvaný, ale nedával to na sobě znát.
„Sakra, ty jsi tak tupej, až to pěkný není. Možná, že lidi kolem tebe víc věří tobě než mně, možná, že si je dokážeš obmotat kolem prstu, ale co nedokážeš, tak je upřímně si vážit toho co máš. Radši zavři klapačku a odeber se jinam.“ řekl s klidem svůj názor, otočil se a pomohl šokované Hinatě na nohy.
„Ty jsi opravdu naivní, myslíš si, že po tak dlouhé době, co jste se neviděli, ji můžeš získat.“ stále šťoural Kait, aby Sachia co nejvíc naštval. Hinata se už vzpamatovala, zrudla a blesku rychle udeřila do stromu vedle Kaita.
„Neslyšel jsi? Zavři klapačku a vypadni, Takehiki ti stejně nebude věřit, až zjistí co jsi zač, pak je to pro tebe konec.“ Kait byl chvíli v šoku, zorničky měl asi tříkrát rozšířené, jak se lekl. Po chvíli se mu však vrátil ten jeho nechutný výraz v tváři.
„A myslíš, že vám dvěma bude věřit? No to asi těžko. Mimochodem Hin, nemusíš se hnedka rozčilovat, láska vždycky vyplyne na povrch, dřív nebo později by se to dozvěděla, já vám to přeju...“ začal opět se svým oblíbeným sarkasmem, nestačil však větu doříct a už byl na zemi a obličej měl zabořenej do země. Cítil jemné ruce jak mu svírají horní končetiny a na tlaku neubývaly, ba naopak, tlak se stupňoval. Když už si myslel, že má po rukách, uslyšel jen chladný hlas nad ním.
„Hin, nech ho být, za problémy nám nestojí.“ při těch slovech opatrně odtrhl Hinatu od Kaita, pustil ji a dal se na odchod. Hinata ještě v rychlosti chytila černovláska pod límcem a vrazila mu facku se slovy:
„Nevím, co si o sobě myslíš, ale jsi ha*zl. Nechoď mi na oči a jestli mi na ty oči příjdeš, tak ti ty hnusný ruce opravdu zlomím.“ Přirazila ho na zem a rychlým krokem se vydala k Sachiovi.
„Co budeme dělat?“ zeptala se po chvíle mlčení Hinata.
„Nic, co bychom měli dělat, myslím, že Takehiki je dost rozumná na to, aby viděla pravdu. Nebudeme se tím vůbec trápit.“ řekl trochu s nezájmem Sachio a dodal: „Nezajdeme někam na jídlo, mám vcelku hlad.“
„Zveš?“ zeptala se se smíchem Hinata a ramenem ho odšťouchla ke zdi. Sachio se jen od zdi odrazil a šťouchnutí ji jemně vrátil.
„Samozřejmě, jsem přeci slušnej kluk.“ zasmál se nahlas. „Ale kam?
„Tak já povedu, znám tu jednu výbornou, ale méně známou restauraci, takže by tam moc lidí být nemuselo.“
„Fajn, to zní dobře.“ Prošli rušnou ulicí s ruznýma stánky od ramenu, přes klenoty, suvenýry s moty Listové a jiné cetky. U klenotů se Sachio zastavil a zadíval se na jedny pozlacený naušnice.
„Líbí?“ zeptal se s klidem Hinaty, která se až teď podívala směrem jeho pohledu. Trochu zrudla a s lehkým úsměvem odpověděla.
„Líbí, což o to, ale nemůžu si je dovolit.“ Sachio jen zakroutil hlavou, pousmál se a bez jediného slova pokynul Hin, aby pokračovali. Byla z toho rozhovoru trošičku zmatená, ale po chvíli to nechala být.
Z rušné uličky se vydali nenápadnou cestičkou, která směřovala kousek za obytnou část vesnice. Cestu lemovaly vysoké sakury, z kterých padaly růžové lístky. Hin se zastavila a teplý vítr jí začal vlát vlasy dozadu. Sachio nechápavě stál za Hinatou.
„Stalo se něco?“ zeptal se nesměle a zadíval se na lístky poletující kolem nich. Hinata se otočila a sledovala ho. Když si toho všiml, jen se poškrábal na hlavě a nahodil úpřímný úsměv. Hin se začala červenat, byla nervózní, takže si začala pohrávat s prsty, ale nic neřekla. Stáli tam naproti sobě dobrých pár minut. Najednou se modrovláska začala přibližovat k Sachiovi. Ten tam jen stál a čekal, co se bude dít. Nohy ho neposlouchaly, ani nevěděl, jestli chce, aby ho poslouchaly. Ucítil teplo na tváři, když mu jemná ruka přejížděla přes obličej. Stále tam jen pasivně stál, až se její rty začaly dotýkat těch jeho. Cítil vůni rtů, která se mu ihned vryla do paměti. Chytl ji kolem pasu a druhou rukou si hrál s dlouhýma vlasama. Hin si ho chytla kolem krku a musela si stoupnout na špičky, protože Sachio byl o pár čísel vyšší. Však krásná chvíle nemůže trvat věčně. Brunet Hin však po chvíli jemně odstrčil. Ta se na něho s rozkošným úsměvem podívala, ale překvapil ji jeho výraz. Oči se mu leskly a na rtech neměl jedinou známku úsměvu. Opřel se o nejbližší sakuru a položil hlavu do klína. Vůbec nechápal co se s ním děje, miloval Takehiki, ale od doby co přišel, se o něj nikterak nezajímala. Zato s Hin si poslední dobou rozuměl čím dál víc, bylo mu s ní pěkně, ale co Takehi? Co bude s ní. Z jeho myšlenek ho najednou vyrušil známý hlas.
„Sachi? Moc se omlouvám, nechala jsem se unést.“ při těch slovech si k němu přidřepla a pohladila ho po vlasech. Vzala ho za bradu a donutila se ji podívat do očí. Slzy mu tekly po tváři a rychle ucuknul zase dolů. Styděl se za to, že ho někdo musí vidět v téhle situaci. Po chvilce utřel slzy a pomalu se začal zvedat.
„Půjdeme na to jídlo?“ zeptal se trošku roztřeseným hlasem, ale úsměv mu samozřejmě nechyběl. Hinata kývla na souhlas a vydala se dál po cestě plné sakur. Sachio jen utřel brýle a založil ruce do kapes. Celou cestu nepromluvili ani slova. Atmosféra se začala uvolňovat až když se přibližovali k dřevěné budově.
„To je ono, nevypadá zvenku zrovna nejlíp, ale uvnitř se ti určitě bude líbit.“ usmála se a chvilku šla pozpátku.
„Doufám, že tam vaří fakt dobře, i když teď bych snědl téměř cokoli.“ a úsměv ji oplatil. „Bacha za tebou je...“ nestačil doříct větu a Hin už byla přilepená na jednom stromě. „...strom.“ dořekl větu a začal se nehorázně smát.
„Au...nesměj se ty hajzlíku.“ začala se chechtat ještě víc než Sachio. „To ti nedaruju.“ vyhrkla ze sebe a rozběhla se proti němu.
„Co je? Já jsem nic neudělal!“ rozběhl se na louku vedle cesty. V té rychlosti se mu zamotaly nohy a spadl na měkkou trávu plnou různobarevných květin. Hin ho doběhla, stoupla si před něj a začala se popadat smíchem za břicho.
„A máš to, to je z toho, že se mi směješ.“ ani si nevšimla, že její nohu brunet chytil a stáhl ji taky na zem, ta se jen zapotácela a spadla těsně vedle něj. „Tak to jsi neměl.“ snažila se tvářit vážně, ale Sachio ji ignoroval a sledoval jasnou oblohu s několika malinkýma, bílýma obláčkama. Za okamžik však cítil něčí ruce na těle. Jeho pohled s oblohou mu zkřížila Hin.
„Co je? Proč tak vážnej výraz?“
„Protože tě...ulechtám k smrti.“ při těch slovech se začala smát a lechtala ho všude. Sachio se nezmohl ani na odpor. Jen se svíjel v křečích smíchu, rukama se oháněl kolem sebe jako blázen, ale nebylo mu to nic platné. Začal rudnout a z rudnutí se začal dusit.
„Hin...s ta-ko-vou se br-zo u-du-sím do-o-pra-vdy.“ modrovláska přestala a zadívala se mu přes brýle do očí.
„Hmmm, možná bych měla pokračovat, ale chlapče, máš štěstí, dostala jsem hlad.“ opět se snažila tvářit co nejvážněji, nevydrželo jí to moc dlouho a začala se zase chechtat na celé kolo.
„Hele, když máš hlad, tak už ze mě slez, rád bych se taky najedl.“ začal se smát taky a Hin z něho pomalu zvedla.
„Tak pojď ty lenochu líná.“ Hin se rozběhla k budově, která měla údajně být restaurace.
„Mám hlad. To znamená, že neběhám a ani nevykonávám žádnou velkou fyzickou aktivitu...chápeš?“ Začal se pomalu ploužit směrem k cestě. Hin čekala na něho před vchodem, když se uráčel Sachio dojít, vešli dovnitř. Jeho výraz se najednou změnil. Byl překvapený. Krásně prostřené stoly, starý lustr se svíčkami, milá obsluha, zkrátka restaurace jak má být.
„Pěkný co?“ zeptala se Hin, když viděla ten výraz, z kterého se ji chtělo opět, nezastavitelně smát.
„Na takovou rozpadlou chatku je to tady luxusně zařízený, fakt úžasný.“
„Dobrý den, budete si přát stůl pro dva, nebo ještě někoho očekáváte?“ zeptala se vlídně malá černovláska v oblečku.
„Jen pro dva, prosím.“ zareagovala pohotově Hinata, protože Sachio byl stále v úžasu.
„Pojďte se mnou.“ servírka je vedla až do zadní části restaurace, nakonec se vydali ze schodů dolů.
„To jdeme do sklepa?“ zeptal se potichu Hinaty a myslel si, že ho nikdo jiný neuslyší.
„Nebojte se, je to jen druhá část restaurace.“ uklidnila ho bleskově servírka, která se ani neotočila. Sachio jen nechápavě pokrčil rameny a pokračoval. Vešli do místnosti, kde bylo pouze několik stolů, vždy pro dva. Mnohem kouzelnější, než první část. Pozlacený lustr, červenočerný koberec s bílými okraji, za barem dlouhovlasý číšník a luxusní židle s polštářky.
„Tak, zde se posaďte, kolega se vám hned bude věnovat.“ lehce se uklonila a odešla. Sachio se podíval na Hinatu. Připadalo mu, jakoby se viděl v zrcadle. Teď však měla udivený výraz ona, což ho nutilo se začít tiše smát.
„Copak? Neříkej, že tě to překvapuje.“ zeptal se Sachio vysmátě.
„No popravdě, vcelku ano, tady jsem v životě nebyla a to už sem chodím přes tři roky.“ vysoukala ze sebe a posadili se. Číšník jim zapálil svíčku uprostřed stolu a nabídl jim jídelníčky.
„Co to bude k pití?“
„Já si dám červené, co ty Sachi?“ zeptala se rozpačitě.
„Hmmm, tak já si dám jemně perlivou vodu prosím.“ oznámil po chvíli rozmýšlení. Hinata na něj vyvalila oči.
„Ty nepiješ?“ Byl z otázky trochu zmatený, ale po chvíli mu došlo, co tím měla na mysli.
„Ne, od té doby co jsem měl opici jak svět, do mě alkohol nesmí.“ vysvětlil trochu s nechutí, když si představil tu kocovinu.Číšník jim pohotově přinesl pití a zapsal si pečlivě objednávku jídla. Během chvilky byl zase pryč.
„Proč si vůbec přišel do Listové?“ otázka ho trochu zaskočila, úplně zapomněl, že není v rodné vesnici, ale v Listové.
„No, z akademie mě vyhodili hned ten den když jsem přišel domů jsem měl jasno, že už nemůžu dýl zůstat.“

Otevřel dveře, vyzul se, sundal si zelenočernou bundu a co nejtišeji se vydal do svého pokoje. První tři schody byly v pohodě, zapoměl však, že čtvrtý vrže. V tu chvíli se z obýváku ozvalo:
„Sachio? Už jsi doma? Pojď sem na moment.“ Ten hlas mu naháněl husí kůži, byl tak neskutečně klidný. „Co na akademii? Doufám, že ses zlepšil.“ Sachiovi bylo jasný, že tajit to nemá smysl, tak aby to měl za sebou, všechno vyklopil.
„Víš tati, mě dneska vyloučili.“ Otec se otočil a jeho výraz se změnil ve vražedný.
„Co jsi to řekl? Zopakuj to!“
„Vyloučili mě.“ řekl se sklopenou hlavou a hlas se mu při tom třepal, jakoby to měla být jeho poslední slova. Z ničeho nic ucítil tlak v břichu a zastavil se až o pět metrů vzdálenou linku. Neudržel se a spadl na zem. Rukama se snažil nahmatat něco, co by mu pomohlo se zvednout. Přilítla mu ale další rána přímo do hlavy, takže druhou pecku chytil o zem. Pramínky krve mu začli téct z nosu a úst.
„Tak vyloučili. Říkáš vyloučili! Jseš stejně prokletej a ubohej jak tvá matka. Neschopní blbci, kteří v životě nic nedokázali.“ Sachio, ač se sotva postavil jen znechuceně řekl.
„Radši v životě nic...“ vykašlal krev na podlahu „...nic nedokážu, než abych byl takovej...“ už se ani neudržel na nohách a padl na kolena “takovej ha*zl, kterej si nevážil ženy a neváží...“ začalo se mu stmívat před očima „...si ani vlastních dětí.“ větu stihl doříct, ale poté už nic nevnímal, ani posledních pár úderů do zad, ani to, že ho odváželi do nemocnice. Zkrátka nic. Probudil se až po třech dnech v nemocnici. Pomalu začal otvírat oči, první koho viděl, byl...

Z vyprávění ho vyrušil číšník, který jim donesl jídlo.
„Tak tady to je, přeji dobrou chuť.“ a jak rychle přišel tak i odešel.
„Dobrou chuť Hin, pak ti to dopovím.“
„Dobře, tobě taky.“
Začli do sebe házet sousto po soustu, jakoby nejedli několik týdnů. Během necelých deseti minut měli prázdné talíře. Objednali si tedy ještě sladký dezert. Ten si však už vychutnávali. Sotva dojedli došel k ním Kotetsu. Když ho Hin uviděla, zakuckala se.
„Ahoj Kotetsu co tady děláš?“
„Ahoj, mám vyřídit tady mladýmu, že se má co nejdřív dostavit za Tsunade, prý je to důležité. Tak jsem vyřídil a já musím zase jít. Mějte se.“ a jak rychle přišel tak odešel. Sachio se na něj nestihl ani podívat, jen pokrčil rameny, dojedl dezert, zaplatil poměrně malou částku, na to kolik toho měli a vydali se směrem k Hokage. Cestou se Hin zadívala na strom, u kterého Sachio seděl po tom, co se políbili. Vrátilo ji to celou scénu, trošku posmutněla, protože když si vzpomněla na ten polibek, bylo ji strašně krásně, ale při tom úzko.
„Děje se něco?“ zeptal se s úsměvem Sachio.
„Ne, nic.“ odvětila s falešným úsměvem a pokračovali dál. Když stáli před dveřmi budovy tak se Hin zastavila. Sachio se jen nechápavě podíval.
„Ty semnou nejdeš? Co když mě Tsunade bude chtít sníst.“ optal se s velmi vážným výrazem v obličeji, což donutilo Hin k výbuchu smíchu
„Jseš blbej.“ a dala mu jemný pohlavek.
„A ten byl za co? Člověk se na něco zeptá a už ho lechtaj nebo mlátí.“ přidal na vážnosti a sklopil hlavu.
„Promiň, nechtěla jsem tě urazit.“ povzdychla si Hin, protože si myslela, že to bere opravdu vážně, najednou však uslyšela tlumený smích a po chvíli se Sachio smál na celou vesnici.
„Ty jsi mi to opravdu věřila, jejda Hin, ty jsi ale.“ Hinata jen zrudla a začala se smát taky.
„Jseš fakt potvorák, tohle už nedělej. Já teď půjdu domů, třeba se tam najde nějaká práce, když nejsou mise. Snad tě Tsunade neukousne, brzo se zase uvidíme, navečer se za tebou stavím, jestli ti to nebude vadit.“
„Jasně, že nebude, klidně přijď.“ řekl s úsměvem a rozloučili se. Sachio nasadil rychlý tempo do schodů, až se dostal do posledního patra na konec chodby. Stál před dveřmi, vypadaly opravdu pevně. Radši však zaťukal jemně, aby čirou náhodou nevypadly z pantů. Po výzvě vstoupil. Když však viděl kdo všechno tam je, měl sto chutí se otočit a odejít. Byl tam Naruto, Kait, Tsunade a ještě nějaký, rudovlasý muž. Slušně pozdravil a Tsunade na něj hned začala vybalovat.
„Takže, ať to nezdržujeme. Svolala jsem vás proto, že se blíží chuninské zkoušky. Všichni tři na to máte předpoklady, takže byste na ně měli být co nejrychleji připraveni, ať nemusíte čekat další půlrok. Vy tři teď budete pod velením Daisukeho, je to bývalý člen ANBU, teď ho však kvůli jeho schopnostem potřebuju na váš trénink.“
„Proč nás nemůže trénovat Kakashi nebo Jiraiya?“ optal se naštvaně Naruto.
„Neskákej mi do řeči!“ zařvala Tsunade. „Jeden z důvodů je, že v týmu budou dva geninové z Kamenný a pouze jeden z Listové, takže potřebuju v prvý řadě někoho, kdo má od tam zkušenosti. A jen tak mimochodem, je stejně zkušený jako Jiraiya nebo Kakashi.“ odsekla Narutovi.
„Jo? Tak tomu nevěřim. Jiraiyu učil třetí Hokage, jak může být někdo jako on na vyšší úrovni?“ neznámý muž se jen potichu smál a čekal, jak jim to všechno Hokage vysvětlí.
„Daisukeho učil také Třetí společně s Orochimarem, mnou a Jiraiyou...“