Nebylo nám přáno 34

Kushina si ještě pár minut prohlížela ustaraně dveře, než se za nimi ozval velmi nespokojený pláč malého mimina. Rudovláska se postavila a čekala jestli se dveře otevřou a když se po pár minutách konečně otevřeli a na nemocničním lůžku vyvezli ven černovlásku, které v náručí ještě stále nespokojeně křičel malý uzlíček spadla z Kushiny všechna nervozita a ona se úlevně usmála.
Kushina k ní přišla blíž, aby si ho mohla prohlédnout a Mikoto se na ni usmála a řekla: „Díky moc, bez tebe bych to asi nezvládla.“
Kushina se barvou tváře přiblížila k vlasům a zůstala na chvíli překvapeně stát. Potom se ale vzpamatovala a následovala postel s Mikotou do jednoho z mála volných pokojů.
„Jak se cítíš?“ Zeptala se Kushina tiše, když sestřičky odešly a dítě konečně ztichlo.
„Docela dobře, ale jsem ráda, že to mám za sebou.“ Odpověděla černovláska aniž by se na Kushinu podívala. Ta jí to ale neměla za zlé, sama si byla jistá, že by se nedívala na nikoho jiného než na své dítě.
„Jak se jmenuje?“ zeptala se šeptem a prohlížela si malý ještě stále trochu zakrvavený uzlíček.
„Itachi, je to Itachi.“ Odpověděla černovláska s téměř dojatým výrazem na tváři a dívala se na Itachiho, jako na tu nejkrásnější věc, kterou kdy viděla.
Kushina její postoj vůči malému, scvrklému a zakrvácenému miminu sice nesdílela, ale chápala, že pro matku je to výjimečná chvíle.
Rudovláska se na malého chlapečka ještě jednou podívala a s lehkým úsměv při pohledu na Mikoto vycouvala z pokoje.

Netrvalo dlouho než dorazila k recepci a zeptala se: „Můžu se zeptat, kdy propustíte Uchiha Mikotu s dítětem?“
„Běžná praxe je, že si je tu týden necháme na pozorování a potom je propustíme do domácí péče, ale vzhledem k množství pacientů si je tu necháme přes noc, a když bude všechno v pořádku, pošleme je domů.“ Odpověděla sestřička při pohledu do její karty. „Porod byl sice předčasný ale jen o pár dní, takže by mělo být všechno v pořádku, navíc proběhl docela hladce.“ Pokračovala žena, ale přerušil ji příchod na pohled nekompromisního muže oblečeného v ninja vestě potřísněné krví, která podle všeho nebyla jeho.
„Jsem Uchiha Fugami a hledám tu svoji ženu Mikoto.“ Řekl naléhavým hlasem.
„Je v pokoji dvacet osm.“ Odpověděla Kushina zaraženě a rukou mu naznačila směr.
Mladý muž jen zahlaholil chabé díky a vyrazil určeným směrem.
Kushina si byla jistá, že Mikoto manžela ráda uvidí a ona sama byla ráda, že se o ně bude mít kdo postarat, až je zítra propustí..
V celku spokojená a konečně s normálním tlukotem srdce se Kushina vydala k Minatovi domů.

Ušla ale jen pár metrů, než se za ní ozval zadýchaný hlas: „No sláva, už jsem se bál, že si se propadla do země.“
„Proč?“ Podivila se rudovláska a prohlédla si zpoceného Minata, který unaveně oddechoval.
„Hledal jsem tě snad všude, kde si to u všech všudy celou dobu byla?“ Zeptal se zničeně a na chvíli se opřel o kolena.
„V nemocnici.“ Odpověděla Kushina klidným hlasem.
„Cože?“ Zeptal se vyděšeně Minato a spěšně si ji celou důkladně prohlédl.
Když si toho všimla Kushina, důrazně řekla: „Nešil, byla jsem jen doprovod.“
„Koho si to srazila tentokrát?“ Vyděsil se naopak Minato.
„Nikoho jsem nesrazila!“ Zaprotestovala dotčeně rudovlásko. „Naopak jsem někomu pomohla.“
„A komu?“ Podivil se Minato, ale viditelně se uklidnil a dokonce i narovnal.
„Ženě hlavy Uchiha klanu, abys věděl.“ Odpověděla a spokojeně si prohlížela jeho zmatený výraz.
„Cože?“ Zeptal se snad ještě nechápavěji, než vypadal.
Kushina jen protočila oči a řekla: „Vysvětlím ti to cestou domů.“
Minato souhlasně přikývl a pomalu vyrazil.

Když Kushina skončila s vysvětlováním a unaveně se posadila na gauč, prohlásila: „Na oběd je už trochu pozdě ne?“
„To jo a já se stejně zastavil na něco malého.“ Řekl a posadil se unaveně vedle ní.
„Zajímavé.“ Prohlásila rudovláska s lehkým úsměvem a prohlédla si ho.
„Co je tam zajímavé?“
„Celý den na bitevním poli tě neunaví a pár hodin, když mě hledáš ano?“ Osvětlila mu situaci s pobaveným úsměvem na tváři.
„Na bitevním poli se nejspíš chovám trochu rozvážněji a šetřím si energii, co nejvíc to jde. To je totiž klíč k tomu, abys vydržela bojovat co nejdýl.“ Vysvětlil jí zamyšleně.
„No když počkáme ještě pár hodin můžeme jít na večeři.“ Prohlásila s veselým úsměvem.
I Minato se usmál a přitáhl si ji blíž, aby ji mohl políbit.
„A co budeme dělat do té doby?“ Zeptal se vesele.
„Když se osprchuješ tak to, co jsi právě začal.“ Řekla s pobaveným úsměvem a zase se od něj odtáhla.
„Tak to tu počkej a opovaž se někam chodit, protože kdybych tě měl hledat další tři hodiny, tak bych se asi zbláznil.“ Řekl a postavil se na nohy.
„Ano to by pro vesnici byl velký šok, kdyby přišla o svůj Žlutý blesk.“ Odpověděla provokativně, ale Minato místo úsměvu zvážněl.
„To nejspíš ano, když vezmeš v úvahu, že už přišla o Tsunade.“ Řekl nakonec, protože usoudil, že by tu informaci asi měla vědět, nakonec za chvíli to budou vědět všichni.
„Jak to myslíš?“ Zeptala se a probodla ho zkoumavým pohledem.
„Tsunade-sama odešla z vesnice. Dan-san zemřel a ji to zřejmě dost vzalo, je věcí názoru, jestli se vůbec někdy vrátí, ale ve válce s ní zřejmě už nemůžeme počítat.“ Řekl Minato zamyšleně.
„To je zlé.“ Řekla Kushina trochu zdrceně.
Minato si nebyl jistý, co by měl říct, protože se sám cítil kvůli tomu mizerně a měl obavy ohledně blížící se války.
„Myslím, že se na tuhle válku budeme muset důkladně připravit.“ Řekla nakonec Kushina s mírným povzdechem.
„Asi ano.“ Souhlasil Minato a zase si k ní přisedl, ale Kushina se na něj jen ustaraně podívala.