Jako jed

„To je snad zlý sen,“ zavrčí si pro sebe červenovlasý muž. Co s ní mám proboha udělat, pomyslí si a letmo pohne prsty pravé ruky. Chakrová vlákna vedoucí od konečků prstů k jeho služebníkovi se jemně zavlnila a způsobila, že se loutka rozklepala, což ovšem bylo v pořádku, uvážíme-li, kdo to byl.

„Tebe to ještě nepřestalo bavit?“ ozve se žena naproti němu.

Co s tebou mám asi tak dělat, pomyslí si v duchu Sasori a zaskřípe o sebe zuby. Vzápětí se zakousne do spodního rtu s nevídanou silou, která způsobí, že mu vrchní zuby proniknou skrz kůži. Ze zdánlivě nepatrné ranky vytryskne krev, převalí se jouninovi z Písečné vesnice přes oblouk spodního rtu, aby si pak našla nepravidelnou cestičku po jeho bradě dolů. Ženě naproti němu se okamžitě zaleskne v očích, mírně se zavlní v bocích a smyslným pohybem si přejede špičkou jazyka po spodním rtu od jednoho konce na ten druhý. Následuje poměrně hlasité polknutí doprovázené nelidským zavrčením. Sasorimu z toho zvuku naskočí husí kůže a chloupky na šíji se mu zcela automaticky postaví do pozoru. I přesto však dál fascinovaně hledí na osobu před sebou až dokud mu najednou nedojde syrová pravda. Ona má hlad! Ta žena před ním má hlad a tento pocit v ní vyvolala moje krev. Proboha, co je sakra zač? Copak sem se celá ta léta o všechno snažil jen proto, aby mě tu teď sežrala nějaká příšera s podobou ženské? Vztáhne levou ruku, aby za zády zašátral v bederním pouzdru. Po chvilce vytáhne převázaný svitek. Polkne a podívá se na něj. Chvilku zvažuje své možnosti s touto zbraní. Je to poměrně nová technika a nemá ji ještě plně vyzkoušenou. Bude ho to stát dost podstatnou část chakry, ale jestli to vyjde, tak se jeho převaha rázem znásobí. Prsty se Sasorimu rychle roztančí a palcem levé ruky rozvine svitek do poloviny. Objeví se symbol pro služebníka a částečné zakrytý znak, který znamená štíra. Prsty pravé ruky se zformují do jednoznačné pečetě.

„Kai!“ prořízne ticho ostře Sasoriho hlas.

Symboly na svitku zazáří mnohem ostřeji. V příštím okamžiku z nich v rychlém tempu vyskáče několik postav oděných do tmavě červených dlouhých plášťů. Rozestaví se kolem Sasoriho a vytvoří obranou hradbu. Žena jen tázavě nadzvedne pravé obočí a hlavu nahne mírně vlevo.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptá se jí Sasori s úsměvem.
„Skutečně si myslíš, že mě to dokáže zastavit?“ odpoví mu vlastní otázkou.

Sasorimu zamrzne sebevědomý výraz na tváři. Rty se mírně zachvějí, aby se vzápětí stáhly do přísného výrazu. V duchu se snažil napočítat do desíti a silou mocí se pokoušel uklidnit, ale na jeho rozjitřené emoce už toho prostě bylo moc.

„Na něco sem se tě sakra ptal!“ zařve na ni zostra.
„K čemu ti bude, když budeš znát moje jméno?“ zeptá se ho žena.
„Nenávidím čekání a nikdy nenechávám ostatní čekat,“ procedí horkotěžko skrz pevně stisknuté čelisti. Jen tak pro upřesnění ještě dodá. „V ničem!“ Směsice zloby a rozčílení už dávno ochromila Sasoriho jindy tak pečlivě střežené sebeovládání a klid. Tvář se mu zbrázdila nashromážděným vztekem, takže jeho výzor nabral doslova démonického vzhledu.
„Hm, inu dobrá,“ zamručí ona žena, ale dál je už zase jen ticho.

Sasori hlasitě, teď už bez jakýchkoli pokusů to před ní zakrýt, skřípe zuby a kdesi v jeho nitru se postupně derou napovrch nelidské zvuky silně doprovázené vodopádem nadávek. Jak odporné! Jak nedůstojné bojovníka mého formátu, napadne ho. Zhnusený svým vlastním neuváženým chováním se pokusí naposledy srovnat a zaměří se na jediný možný pevný bod, který by mu mohl umožnit návrat zpět k chladnokrevnosti a rozvaze. Pozvedne oči a zabodne je do ženy před sebou. Mysli jako ninja, nutí své podvědomí k poslušnosti. Pozorně si ji prohlédni, nabádá sám sebe. Zmapuj její vzhled. Zanalyzuj dosavadní styl boje. Zhodnoť všechny použité techniky útoku i obrany. Teprve pak můžeš vyrukovat s něčím novým. Hluboký vnitřní nádech a pak výdech – jdeme na to!

Sasori koukal bez hnutí a jediného slova na ženu před sebou. Jen jeho oči klouzaly po její postavě z vrchu dolů. Jakmile skončil první obhlídku, začal další stejně zevrubnou a pak znovu a znovu. Trvalo to tak dlouho, dokud si nebyl jounin skálopevně jistý tím, že se mu obraz té osoby vryl pevně a trvale do paměti. Teď už byl stoprocentně přesvědčený o tom, že ví přesně, co vidí před sebou. Žena blíže nespecifikovaného věku, středně vysoké postavy s odhadovanou vahou kolem 55 kilo. Dlouhé vlasy měla stažené do prostého ohonu a na temeni hlavy je přidržovaly dvoje jehlice Kanzashi s motivem Kiku. Zmíněného nebylo možné si nevšimnout hned ze dvou důvodů. Jednak během jejich předešlého boje se několikrát k němu obrátila zády, takže měl Sasori dost času zaznamenat onu skutečnost, a pak to bylo právě díky oněm jehlicím. Měli nádhernou sytě černou barvu a jejich vrchní část zdobil symbol chryzantémy vyvedený v zlatavé barvě. Skutečně se jednalo o mistrovský kousek svého druhu. V neposlední řadě se naprosto skvěle vyjímaly v jejích zářivých vlasech barvy tekutého magmatu. Oblečená byla v podobně barevně laděné kombinaci, jež se sestávala z klasické síťované černé spodní haleny bez rukávů, vrchní rudo-černé hazuky na propínání a rudých širokých kalhot v pase utažených vázačkou. Pravou nohavici navíc zdobil opět symbol chryzantém, tentokrát ovšem v černé barvě. Kromě této drobnosti byl její oděv prost jakýchkoli ozdobných prvků nebo šperků. Sasori si moc dobře uvědomoval, že nebýt toho, jak jej iritovala skutečnost, že mu vzdoruje v boji, cítil by se jí silně přitahován a zřejmě by udělal první poslední pro to, aby ji získal. Byla totiž živoucím ztělesněním jeho nejtajnějších fantazií, kritérií krásy a nároků na protějšek. Koneckonců byl stále jen muž se všemi těmi touhami a vášněmi, které k tomu prostě patří.

Slabě zatřepal hlavou, aby se oprostil od vlivu, kterým se ho snažily spoutat její oči. Ne, v žádném případě se nejednalo o genjutsu, jak by na první pohled mohlo vypadat, protože to by jistojistě poznal. Prostě ho jen fascinovala barva jejích očí, která byla stejně neskutečná jako jakýkoli jiný detail jejího vzezření. Její duhovky měly jen těžko uvěřitelný odstín fialové barvy s drobným nádechem do modra. Sasorimu to ze všeho nejvíc připomínalo typickou barvu jeho oblíbeného pomocníka-jedu, který využíval u všech svých zbraní, jak jen to bylo možné. Fakt, že si právě vzpomněl na jed, jej konečně probral z mrákot a vrátil ho nohama pevně na zem. Uvědomil si, že podlehl jejímu kouzlu osobnosti, což ho mohlo stát život. Bylo pro něj záhadou, proč nevyužila této skutečnosti, ale z nějakého důvodu ho nechala být. Sasori se ani v nejmenším nehodlal zabývat jejími vlastními pohnutkami a místo toho se jal uvést v život další bojovou strategii, jež právě vymyslel. Jeho další postup byl prostý, uváží-li, jak moc strategicky až doposud postupoval. Jediným jeho smyslem se stala potřeba zasáhnout ji pomocí některé své zbraně napuštěné ONÍM jeden. Vůbec nejlepší by byl několikanásobný zásah, ale Sasori skutečně pochyboval o tom, že by mu to dovolila, jakmile jí bude všechno jasné.

„Nebude to nic platné,“ zazněl náhled do ticha její líbezný hlas.
Sasori měl v první vteřině dojem, že se nejspíš přeslechl a tak se pro jistotu ujistil: „Co tím myslíš?“
„Nebude ti to nic platné,“ zopakovala žena svoji předešlou větu, ale hned ji doplnila. „Tvůj jed na mě nebude účinkovat.“
Sasorimu sice bylo v danou chvíli záhadou, jak mohla vědět, co chce provést, ale místo hlubšího zkoumání se rozhodl pro praktické prověření jejího prohlášení. „To nepoznáme, dokud to neprověřím, že?“ dodal lakonicky.

V příštím okamžiku na ní zaútočil vším, co měl pravé po ruce. Hra jeho prstů připomínala koncert skutečného klavírního virtuosa na vrcholu slávy. Žena odrážela všechny jeho útoky se zdánlivou lehkostí a pouze objevující se krůpěje potu na jejím čele svědčily o tom, jaké musí vynakládat úsilí. To Sasorimu pozvedlo sebevědomí a motivovalo ho to v dalším vytrvalém útočení. Nakonec se mu podařilo docílit toho, co potřeboval. Jedna z jeho loutek proťala svým mečem prostor poblíž ženina pravého boku. Zbraň zasvištěla vzduchem a následoval zvuk trhající se látky odhalující malý prostor kůže. Sasori jasně viděl, jak čepel zanechává za sebou krvavou stopu. Jo! Zaradoval se a v duchu se narovnal do své plné výšky ve stejném okamžiku, kdy si žena přitiskla ruku na zranění a vydala tlumený výkřik. Sasori zakroutil hlavou, aniž by ji nějak výrazněji spustil ze svého zorného pole. Chtěl právě promluvit, když mu mozek zpětně poslal informaci s jasným varováním. Něco je špatně, pozor! Ztuhl na místě a v duchu si přehrával poslední minuty, dokud nenarazil na to, co se jeho podvědomí nezdálo. Byl to ten zvuk, který vydala po zásahu, když se snažila zastavit unikající krev z čerstvé rány. Skutečně by byl přísahal na svůj život, že to byl sten bolesti a šoku. Bohužel jeho vnitřní vědomí to vidělo jinak. Přehrál si onen moment snad pětkrát, než si poctivě přiznal, že šlo mnohem pravděpodobněji o blažené zavrnění. Vzrušuje ji pach krve, došlo mu téměř okamžitě. Rychle po ní šlehl pohledem právě včas, aby zachytil, jak odtahuje dlaň z místa, kde byla zraněná. Mezi prsty jí proteklo nemalé množství životodárné tekutiny a obarvila její bledou ruku do sytě ruda. Natáhla paži před sebe a obrátila ji dlaní ke rtům. Poté vysunula zpoza rtů drobný růžovoučký jazyk a s naprosto extatickým výrazem v obličeji olízala do čista celou plochu dlaně. Teprve pak ji obrátila a učinila to samé z druhé strany.

„Co seš sakra zač?“ zeptal se jí Sasori a měl doopravdy co dělat, aby na něm nepoznala, jak hluboko se ho její poslední reakce dotkla.

Krev mu sice nikdy nevadila ani v nejmenším, ale také nepatřil k lidem, kteří by se jí opájeli anebo podléhali jejímu volání. Naproti tomu si tuto ženu dovedl jasně představit, jak se v ní přímo koupe a nejenom to. Ten její výraz, když slízávala svou vlastní krev, byl výmluvný sám o sobě víc než dost. Sasori pochopil, že ani ten nejvášnivější milenec, by jí zřejmě nedokázal způsobit větší potěšení.

„Nevím sice, kdo jsi,“ promluvil k ní opatrně. „Nicméně nebudeš mít dost času mi to vysvětlit. Právě teď ti žilami proudí můj nejsilnější jed a je jen otázkou vteřin, než dosáhne k tvému srdci. Jakmile jej prostoupí, tak tento nejsilnější sval přestane pracovat a nastane tvůj konec.“
„Jak sladké,“ zašveholila žena mazlivě. Svou ruku přitiskla znovu ke krvácející ráně, aby ji mohla posléze opět olízat dosucha. Teprve potom se znovu zaměřila na Sasoriho a promluvila k němu. „Nejsem si jistá, jak moc je ten tvůj výtvor silný a z čeho se skládá – zatím, ale naproti tomu vím jistě, že mi neublíží. Během příštích pár vteřin se v mých žilách úplně rozloží, takže po něm nezůstanou ani stopové prvky. Stane se totiž součástí mé krve a tělesné schránky. Na tomto světě totiž neexistuje naprosto žádný jed, který by mi dokázal dostatečně ublížit. Tak prosté to je.“
„Co seš hergot zač?“ rozvztekal se Sasori téměř dětinsky.
„Jsem to, co jsem,“ řekla poněkud tajuplně žena. „Ať to má být, co chce, určitě nejsem člověk. Místo krve mi tělem proudí jed a proto mi právě ty nedokážeš ani v nejmenším ublížit. Pokud ovšem nepřijdeš s něčím jiným, než co jsi předvedl doposud, Sasori z Červených Písků.“
„Ty mě znáš?“ zeptal se jí poněkud přihlouple Písečný ninja.
„Ovšem že tě znám,“ zavrněla nazpátek. „Předchází tě pověst, tak se tomu nediv.“

Sasori nerozuměl ani slovu z toho, co mu právě řekla, ale jeho mužské ego přeci jen polechtala představa, že je tak moc dobrý, až se o něm mluví dokonce i po světě. Konečně to někdo dokáže patřičně ocenit a jemu se dostane zaslouženého uznání. Třeba pak konečně dosáhnu toho, co jsem od malička chtěl, napadne ho. Zavře oči a v myšlenkách vyloví ty smutné okamžiky svého dětství, kdy se cítil nejvíc opuštěný a sám. Bylo to po smrti jeho rodičů, kteří zemřeli při plnění svých povinností. Babička Chiyo dělala, co mohla, aby odstranila tuto hluboko a dlouze „hnisající“ ránu, ale nakonec to nestačilo. Sasori si velmi brzy uvědomil, že lidská schránka je velmi křehká a slabá na to, aby vydržela nápor síly, jež se na ni valila skrze prosté lidské emoce. Tehdy pochopil, že pláč mu v ničem nepomůže, a tak se upnul k jediné věci, která měla podle něho ještě smysl. Umínil si, že se stane nejdokonalejší a nejsilnější zbraní na světě. Jen tak se zbaví svých emocí a už nikdy ho nebude svazovat osamění a prázdnota. Během své dosavadní kariéry vytvořil už nepřeberné množství loutek těch nejroztodivnějších vzhledů, dovedností a síly, ale čím dál více se mu do podvědomí vkrádala ta hříšná myšlenka, jež mu našeptávala, že jen on sám by byl tou nejpůsobivější loutkou ze všech.

„Jsi příliš neopatrný, když se takto oddáváš snění,“ uslyšel náhle velmi zblízka její hlas. Prudce otevřel oči a pohlédl jí přímo do očí. Jasně uviděl ten záblesk, když se jí rozšířily panenky vzrušením. „Tvá krev je zcela výjimečná a volá mě tak silně. Rozechvívá mě stejně silně jako prsty noty houslí v rytmu prestissimo.“

Když slastně zavrněla a pootevřela rty, Sasoriho pouze napadlo, že je s ním konec.

„Ale, ale, ty se nikdy nenaučíš poslouchat, že Dokusó,“ proťal prázdnotu energický mužský hlas.

Sasori pootočil hlavu vpravo a tak mohl zahlédnout vyššího muže, který se právě vynořil doslova odnikud. Měl neuvěřitelně černé hedvábné a dlouhé vlasy, tedy vzhledem k faktu, že to byl muž. V uších se mu houpaly modré náušnice a jeho oči byly orámovány stejně fialovou barvou, kterou předtím viděl u té ženy v jejích vlastních očích. Nevěděl sice, kdo to je, ale výraz té ženy mu napovídal, že je víc než jen nebezpečný. Mrknutím oka se totiž z lovce vychutnávajícího svou pokořenou trofej změnila na slaboduchou loutku.

„No nevadí, už ti nedám další šanci zklamat mě,“ doplnil pouze ten muž. Napřáhl paži jejich směrem a z jeho rukávu vystřelilo rychlostí blesku několik hadů s děsivě rozevřenými chřtány plnými dlouhatánských a špičatých zubů.

Vše proběhlo tak rychle, že ani zpětně si nevybavil, kdy přesně se hadi zakousli do té ženy. Omotali ji svými těly a vší silou ji přitahovali zpět k tomu muži. Naproti tomu jí se podařilo vyprostit jednu ruku v níž svírala malou dýku. Její čepel byla zvláštní, jak si stačil Sasori všimnout. Celým jejím středem vedla tlustá rýha silně připomínající žlábek. Napřáhla ruku a zabodla zbraň do vlastního těla. Líce tváří jí zacukali potlačovanou bolestí. Poté dýku vytáhla ven a podala mu ji čepelí napřed. Z posledních sil k němu promluvila.

„Použij to moudře, Písečný ninjo,“ vyrážela ze sebe namáhavě. „Pomůže ti to vytvořit něco, co ti splní tvoje přání.“

Sasori se po zbrani natáhl právě včas, aby ji stihl zachytit, než spadne na zem. To proto, že se ta žena společně s hady, kteří jí mohutně svírali, jednoduše rozplynula na místě. Šokovaně se ohlédl po druhém muži, ale ten byl také pryč. Za celou tu kratičkou dobu, kterou zde byl, mu Orochimaru nevěnoval ani jediný pohled. Sasori nemohl vědět, že se mnohem později stane jeho prvním partnerem v řadách nově vzniklé zločinecké organizace Akatsuki. Obrátil svůj pohled zpět k dýce ve své dlani a fascinovaně sledoval, jak se mu její ostří po stranách zakusuje do plochy dlaně. Její krev se pak skrz ránu pozvolna mísila s jeho vlastní a měnila ho. Jasně cítil první odezvy, které vyvolávala v jeho žilách, když se masivně šířila pozvolna jeho tělem. Bez dalšího váhání sevřel prudce dlaň a nůž se zaryl mnohem hlouběji do masa. Div, že mu neoddělil prsty od ruky. Ani tak ale Sasori nepovolil stisk, dokud jeho tělo nepojalo i tu poslední kapičku onoho daru. Pak jej zachvátila mohutná křeč a on se pod její tíhou a náporem svalil na zem jako podťatý. Škubal sebou mohutně z jedné strany na druhou a z úst mu vyráželi skřeky děsivé bolesti a utrpění. Po nekonečných několika minutách se jeho tělo prudce vzepjalo v poslední zoufalé křeči do oblouku, aby vzápětí kleslo zpět na zem. Když Sasori opět otevřel oči, věděl jistě, že se jeho život od teď velmi významně změní. Necítil už nic. Ani bolest. Ani samotu. Prostě nic. Po rtech se mu rozlil výraz, o němž vnitřně věděl, že je to smích.

„Konečně!“ zašveholil do ticha, když oblohu nad ním proťal první blesk blížící se bouře.