Strážce brány - 14. Kumo

Ostatní se na to jen nechápavě dívali. Oni stále viděli jen stěnu, kterou teď Strážce prošel. Neviděli nic za ní. Doufali, že rychle ukončí tenhle boj a porazí Kumoa. Na ně teď zbyla trochu jinačí práce. Musejí co nejrychleji zničit ty přístroje, které přeměňují lidi v ty podivní mutanty. Některé z nich by spíš zajímalo, jak může obyčejným lidem dávat takovouhle sílu, ale zbytek ninjů se vrhl na zbylá zařízení, takže je stejně nikdo prozkoumat nemohl. Prostorem se ozývalo několik výbuchů od zničení těch strojů, signalizujících konečně ukončení těchto bojů.

Strážce brány se rozhlížel po místnosti, do které vešel. Nebyla nijak osvětlená, takže nemohl dost dobře odhadnout, jak moc je ten prostor velký. Proto stisknul rukověť svého meče o něco pevněji, aby mohl kdykoli útočit, nebo se bránit. Měl z toho celého nějak špatný pocit, jen nedokázal přijít na to, proč. Po chvilce, už věděl, proč měl špatný pocit, když uslyšel...
„Takže jsi se, sem konečně dostal! A já jsem si myslel, že to naše laškování nikdy neskončí. Takových krásně strávených deset let, viď?“ Ozýval se najednou hlas jeho úhlavního nepřítele ze tmy. Jenže ať se snažil, jak chtěl, tak nedokázal podle sluchu určit jeho polohu. Přišlo mu, jako kdyby ten hlas přicházel úplně ze všech směrů. Ale to přece není možné, nebo snad ano? Strážce se stále marně snažil prohlédnout tu tmu, která ho obklopovala. Jenže pořád neviděl nic, kromě temnoty.
„Copak, ty se na mě zlobíš? Proto se mnou nemluvíš?“ Uslyšel tentokrát výsměšný hlas jeho protivníka. Najednou se něco změnilo. Konečně něco uviděl! Tohohle musí hned využít pro sebe. Koukal přímo před sebe na zdroj toho světla. Když se pořádně zadíval, tak zjistil, že to jsou vlastně dvě svítící koule v úrovni jeho hlavy. Ale byly celkem vzdálené. Typoval by to tak na pětadvacet metrů od něho. Nechápal co to je. Neměl v plánu, se nějak dlouho zabývat tím, co vidí. Prostě se dal do pohybu, vstříc svému protivníkovi. Chtěl tohle celé už konečně ukončit.
Když byl zhruba uprostřed, vzdálenosti mezi nimi, tak znovu uslyšel ten hlas.
„Ty určitě nemluvíš, protože nemůžeš. Víš, to je tvoje velká nevýhoda. Ty jsi tam byl sám a neměl jsi s kým povídat. Kdyžto, já tu měl svoje výtvory a hlavně sebe!“ Když to Kumoo dořekl, tak se rozesmál. A najednou se stalo něco, co Naruta zarazilo. Všimnul si, že na pravé straně se tam objevili, úplně stejné dvě koule. Zkusil se podívat na opačnou stranu a tam, už také svítily. Zarazil se. Tohle se mu přestávalo líbit. Jenže co s tím dělat? Rychle se otočil, směrem kudy přišel, jenže k jeho smůle, už i tam svítily ty dvě koule. Rozhodně musel začít jednat. Věděl, že musí něco udělat, ale stále nevěděl, co jsou ty dvě zářící koule. Jak by mu mohly ublížit? Ustavičně nad tím přemýšlel, dokud ho opět nevyrušil hlas Kumoa:
„Jak vidím, tak tě ty světýlka rozhodili. Určitě chceš vědět, co jsou zač viď? Musíš si ještě chvilku počkat, ale můžu ti říct, že tohle je moje mistrovské dílo.“ To co řekl, ještě více znervóznělo Strážce brány. Moc dobře znal nápaditost tohohle vědce. Vždyť mohl každý den bojovat se stále lepšími mutanty. Jenže co vytvořil tentokrát, když to nazývá svojí mistrovskou prací? Tohle by moc rád chtěl zjistit. Potom se ale zarazil a sledoval to, co se mu začalo objevovat před očima. V kruhu okolo něho se začaly objevovat ty svítící koule. Opravdu všude okolo sebe viděl ty světla. Nevěděl co se to děje. Potom se ale pod jedním párem světel zablesklo a něco na něho letělo. Cítil velké nebezpečí. Věděl, že se musí nějak bránit. Instinktivně mávnul před sebou mečem a ucítil, jak něco narazilo do meče. Nevěděl, co to bylo, ale dokázal se ubránit.
„Tak vidím, že máš dobré reflexi. Myslím si, že bude lepší, když rozsvítím, když mi můj plán na útok z překvapení nevyšel,“ ozval se zase hlas jeho protivníka. Najednou se u dalšího páru koulí objevila velká ohnivá koule, kterou její stvořitel poslal směrem ke stropu. Strážce sledoval směr toho útoku, ale stále zůstával připravený zaútočit. Když koule vyletěla asi tak pět metrů do vzduchu, tak tam vybuchla. Od toho výbuchu se začaly po stropě šířit jakési modré plameny. Asi tam u stropu byl nějaký plyn, který teď takhle svítil. Za okamžik už celý strop žhnul modrými plameny. Nikam dál se ty plameny, ale nerozšířili. Zůstali jen na stropě a vydávaly světlo.
Naruto se díky tomu, poprvé od svého příchodu do místnosti, mohl porozhlédnout. A to co uviděl, ho moc nepotěšilo. Okolo něho v kruhu stálo tak padesát úplně stejných chlápků. Ty rudé koule byly jejich oči! Většinu jejich těla ukrýval, bílí plášť, ale ty postavy mu byly povědomé. Takhle nějak se oblékal Kumoo, když se ho před těmi deseti lety snažil dohnat. Nebyl si úplně jistý, přece jen už je to dlouhá doba, co ho viděl naposledy, ale i tak se moc nezměnil. Určitě to musel být on. Kdo by tu taky mohl být jiný? Určitě to musí být on. Když se blíže rozhlédl po pokoji, tak usoudil, že to opravdu musí být on. Protože všude byla nejrůznější výzkumná zařízení, která musel používat k vytváření a vylepšování mutantů. Teď neměl čas, zkoumat svoje okolí. Musel co nejrychleji něco vymyslet. Vždyť v tak špatné situaci, nemá moc šancí. Musí je nějak rozdělit a postupně se je pokusit odstranit, ale už to, že stojí přesně uprostřed mezi nimi, mu moc nepomáhá. Ještě, že má aspoň svůj meč, který může použít jako štít.
„Kdybys byl jen tak někdo, tak bych tě poprosil, aby ses vzdal a pak bych tě vyměnil za nějakou tučnou odměnu, jenže ty jsi mi celých těch deset dlouhých let kazil všechny moje plány. Ať už jsi mi kazil moje snahy o pomoc mé straně za války, nebo teď o krutovládu nad světem. Vždycky když jsem si byl jistý tím, že tě moje vylepšení nějak položí na lopatky a dokážu se přes tebe dostat! Jenže ty jsi tu byl stále dál a neustále jsi se mnou dokázal držet krok, což mě tak trochu i děsilo. Ale hlavně mě to nutilo se neustále snažit být lepší než ty! A to se mi taky nakonec povedlo, když několik mutantů zaútočilo na Písečnou vesnici. Kdyby sem nepřišli ti blbí ninjové z Listové, tak jsem mohl dobýt Sunu a ty bys to ani nezjistil! Konec řečí. Teď tě zabiju a podrobím si Sunu i Konohu a pak zbytek světa!“ Naštvaně na něho křičel Kumoo a všechny jeho klony se na něho rozeběhly a začaly na něho útočit. Strážce brány se naštval a vyhnul se jejich útokům, tím že vyskočil do vzduchu. Skupina různých technik pod ním proletěla a narazila do stěny za ním, která se otřásla. Naruto uchopil svůj meč o něco pevněji. Nasměroval do něho část svojí chakry, takže meč začal modře zářit a vší silou ho mrštil špičkou směrem do podlahy. Meč letěl obrovskou rychlostí k zemi a skoro celý se zasunul do země. Chakra obsažená v meči začala prostupovat do země, okolo místa dopadu a tím způsobovala velké zemětřesení. Podlaha začala praskat a trhat se na kusy. Od meče se trhliny šířily na všechny strany. Jedna obrovská trhlina rozdělila místnost na dvě části. Ta trhlina byla široká tři metry a tak hluboká, že se nedalo dohlédnout na dno. Meč se začal pomalu propadat dolů do té temnoty. Jenže s tímhle Strážce brány počítal a tak se pro meč rychle natáhnul a chytil ho. Postavil se do bojové pozice a chystal se zaútočit. Rozhlédl se po bojišti, aby věděl, co ho čeká. Zjistil, že na jeho straně je asi tak osm Kumoů a ten zbytek je na druhé straně trhliny. Rozhodl se rychle jednat, než se zase vzpamatují a přeskočí na jeho stranu.
Rychle se rozeběhnul proti nejbližšímu nepříteli a napřáhl svůj mohutný meč. Když si ho Kumoo všimnul, tak složil nějaké pečetě a zvolal:
„Katon: Karyuu-Endan!“ Z jeho úst vyletěl ohnivý proud přímo na Naruta. Ten jen ještě více zrychlil a ohnivému proudu se vyhnul doprava. Tím se také hned dostal do nekrytého boku svého protivníka a tak prostě jen seknul mečem. Seknul ho do krku, tak silně, až mu odletěla celá hlava. Rychlím pohledem, zhodnotil svoji práci. Musel se ujistit, že neminul a nepřítel je opravdu mrtvý. A také chtěl zjistit, co jsou zač ty klony. Velice ho překvapilo, když tělo klona padlo na zem mrtvé a vytékala z něho krev. Jak je to možné? Rozhodně to nebude žádná klonovací technika ninjů. Ne tohle musí být něco jiného. Vždyť Kumo říkal, že tohle je jeho nejlepší dílo. Možná to jsou biologické klony. On je dost zvrácený, aby něco takového udělal. V tom případě to znamená, že si musí dát pozor, aby zabil úplně všechny klony, protože každý z nich má všechny znalosti jako Kumoo a mohli by pokračovat v jeho práci. Na nic nečekal a pokračoval dál v běhu. To už ale byl druhý klon připravený a zvolal:
„Raiton: Tenno juden!“ Před klonem se začala soustředit energie a vytvářet jakési pole. Energie stále více přibývalo, než se začal ozývat takový podivný ječivý zvuk. Podobný jaký vydává Raikiri. Ten zvuk se neustále zvyšoval, dokud se nedostal na nejvyšší možnou úroveň, potom najednou utichl a od Kumoa vyletěl bílý paprsek, který letěl obrovskou rychlostí přímo na Strážce brány. Ten jelikož nevěděl, co má dělat, tak doufal, že dokáže vyvinout vyšší rychlost, než tenhle blesk. Tentokrát uskočil doleva. Jenže i tak cítil obrovské teplo, když míjel ten výboj. Dokázal se tomu vyhnout a tak hned jak byl vedle svého protivníka, opět seknul. Bylo mu jedno, kam ho sekne, hlavně že se mu nebude plést do cesty. Jakmile ho seknul, tak už jen uviděl, jak jeho nepřítel padá do praskliny. Nebyl totiž připravený, že ho něco zasáhne a tak to neustál a zřítil se.
Jeho útok, ale letěl stále dál. Narazil na stěnu tvořenou z iluze, kterou prostě proletěl skrz a pak letěl dál. Překvapení ninjové na to jen nechápavě hleděli. Konečně se mohl do boje také zapojit, protože ta silná technika zrušila iluzi. Zaraženě se koukali na tu spoušť, kterou způsobil bojující Strážce brány a ti chlápci. Nevěděli, co jsou zač. Podle informací tu měl být jenom jeden velitel a ne tolik.
„Nevím jak vy, ale já jdu pomoct Narutovi konečně ukončit válku. Myslím si, že si konečně zaslouží odpočinek,“ ozval se Sasuke a jako první se rozeběhl k bojující skupince. Věděl, že když je teď porazí, tak bude konec. Proto se rozhodl, že už nebude potřebovat šetřit svoji chakru a hned si aktivoval Sharingan.
V davu ninjů jeho jednání způsobilo poprask. Nikdo nevěděl, jestli má jít bojovat nebo ne. Než se rozkoukali, tak jako druhý vyběhnul Gaara, který se rychle ještě otočil k ninjům a řekl jim:
„On tu deset let bojoval pro nás, tak teď je na nás, abychom bojovali pro něho.“ Okolo něho se objevil jeho písek. Hned si na něho vyskočil a odletěl k bojovníkům.
Podle jeho příkladu se rozeběhli všichni z Konohy a Suny. A ostatní na sebe už nenechali dlouho čekat a také se přidali k běžícímu davu.
Když klony uviděly nové protivníky, tak se spíš zaměřili na ně a Naruto mohl zabít další dva z nich. Jenže to si už nenechali líbit. Další klon co byl, nejblíže k Strážci brány složil pečetě a zvolal:
„Fuuton: Bakuhatsu!“ Od něho vyletěl obrovský vítr, který trhal všechno, na co přišel. Ničil ještě více zemi. Takže se trhlina ještě více zvětšila a bylo velice těžké se tam pohybovat, natož tam bojovat. Naruto věděl, že nemůže uhnout jako minule, protože by tahle technika zničila celou podlahu a nejen to. Proto před sebe postavil meč a schoval se za něho. Poslal do něho ještě nějakou chakru, aby meč obstál pod tím útokem. Potom už jen čekal, co se z toho vyklube. Doufal, že to podlaha ustojí. Stihnul se ještě podívat okolo sebe a tím zjistit, že všechny zbývající klony jsou zaměstnány bojem. Věděl, že se už jejich boj chýlí ke konci. Tak se trochu pousmál a potom ucítil silný náraz. Ozval se výbuch a zvedl se prach. Ostatní stále bojovali, ale po očku sledovali, co se tam dole děje.
„Tak konečně jsem se tě zbavil. Po všech těch letech jsem tě konečně překoval! Teď bude svět můj,“ radoval se šíleným hlasem klon, který použil tu větrnou techniku. Jenže potom se zarazil. Prach se začal vířit. Když se usadil, tak tam pořád byl meč a za ním se stále schovával i Strážce brány. To byl pro Kumoa velký šok. Čekal, že jeho technika bude dost silná na to, aby srazila Naruta do té praskliny v zemi, jenže to se spletl. Ale i tak, musí využít všechny možnosti, aby ho srazil dolů. To bude pro něho nejjednodušší způsob jak ho zabít. Proto se hned rozeběhl k němu a začal skládat potřebné pečetě a pak zvolal:
„Kanzena hakai!“