Rudá stuha 03

Tak jsme tu, před branami Vesnice ukryté v dešti. Kdo by to řekl – prší. Přes déšť bylo vidět tak na metr daleko, proto nás shinobi Země deště vylekali natolik, že si Lee neuštědřil několik kopů. Jediný, kdo přes déšť trochu viděl, byl Neji.
„Za chvíli pro nás přijdou. Vesnice je neskutečně zpustošená, ale mám takový pocit, že s obnovou pomoct nechtějí.“ Neji se tvářil nezvykle vážně. Ihned jsem však pochopila proč. Když nás vyzvedl muž, tak stejně starý jako sensei, a vedl zničenou vesnicí k vůdci, nikdo by nenašel dům, který vydržel tu hrůzu, kterou vesnice právě prožila.
„Co přesně se tu stalo?“ Zeptal se Lee netrpělivého muže.
„To vám poví Vůdce naší vesnice. Já se k tomu nesmím vyjadřovat.“ Nesmí? To vážně nechápu. Došli jsme před polozbořený dům. Muž nás vybídl ke vstupu. Bylo by neslušné odmítnout, proto se celý můj tým vydal kupředu. Nebylo těžké najít místnost, ve které se nacházel vůdce vesnice. Popravdě řečeno, nikdo z nás netušil, že by mohla mít Deštná svého právoplatně uznaného vůdce.
„Dále,“ ozvalo se zpoza dveří hned po tom, co muž opatrně zaklepal. Vešli jsme a následovali příkladu našeho průvodce.
„Přede mnou se nemusíte uklánět. Jste ten tým, co mi poslala Tsunade na pomoc, že?“ Byla to spíš řečnická otázka, ale všichni jsme unisono přikývli.
„Asi vám ihned došlo, co se tu stalo. Zradili nás. Nemůžu pochopit, jak to mohli udělat!“ V jeho hlase byla cítit tak neskutečná bolest…
„Rada tu funguje jen krátkou dobu. Určitě víte, že je pověst naší vesnice pošramocená. Chtěli jsme eliminovat souboje mezi vesničany. Hádali se kvůli prkotinám – ať už kvůli zaplavenému poli, za které mohl údajně soused, nebo kvůli počasí, za které nemohl samozřejmě nikdo. Déšť na vesničany a shinobi neměl dobrý vliv, proto to musel někdo zastavit. Rada byla složena z vůdců několika početnějších klanů, na které vždy býval spoleh. Vesničané si pak zvolili vůdce celé rady, tím pádem i celého města. Za ty 3 roky, co rada funguje, jsem byl jediným vůdcem zvolen já. Celou tíhu problému dávali na řešení mě. Nevadí mi to, rád pomáhám ostatním. Ale počínaje dneškem…“ V jeho očích se rozhořely plameny. Zanedlouho bouchl pěstí do stolu.
„Počínaje dneškem mám chuť přestat pomáhat obyvatelům této vesnice. Po tom, co mi unesli dceru, zabili polovinu obyčejných vesničanů a podpálili všechny domy, mě opravdu naštvali! To nemluvím o počtu zraněných a nedostatku lékařských ninjů. Ale nejsme tu od povídání. Vaším úkolem je přivést mou dceru Tami zpátky do vesnice. Určitě si říkáte, kdo ji unesl a zpustošil celou vesnici. Byl to klan Uruku. Jsou nebezpeční svou neuvěřitelnou fyzickou silou. Nerad bych, aby Listová přišla o své ninji, proto vás prosím, buďte opatrní, ale přiveďte mi mou dceru zpět!“ Vypadalo to, že se každou chvíli složí ve vlně zármutku, která jím projela.
„Nebojte,“ řekl sensei, „vaši dceru přivedeme za jakoukoli cenu!“ Zvedl palec nahoru a ukázal své zářivě bílé zuby.
„Děkuji vám!“ To už ale vůdce vesnice objímal Gaie.
„Teď vám poskytnu to nejlepší ubytování, jaké bude v tuto chvíli jen možné. Noriko! Zajisti našim hostům to nejlepší ubytování, které je tu možné.“
„Hai!“ Křikla Noriko a už nás vedla ven z pobořené budovy.
„Bohužel, nic lepšího vám momentálně poskytnout nemůžeme,“ řekla s obavou v hlase Noriko ihned po tom, co jsme vstoupili do obrovského stanu. Měl několik velkých místností s lůžky. Kluky poslala do nejzazší místnosti a mě zavedla do místnosti daleko od nich. Nikdo jiný ji tuhle noc nemělo obývat, na rozdíl od přeplněné místnosti, kterou obývali kluci.
„Dobře se vyspěte. Věřím, že dceru Vůdce najdete.“ Po poděkování odešla. Po chvíli jsem se odebrala do sprchy a následně do postele, pokud se tomu tedy tak dalo říkat. Už mě říše snů chtěla polapit, když někdo zaťukal na dveře a vešel.
„Hm… Neji?“
„Promiň, jestli jsem tě vzbudil.“
„Ještě jsem nespala. Co potřebuješ?“
„Ehm… můžu přespat tady? Půjdu klidně na druhý konec místnosti, jestli ti vadím a přísahám na vlastní oči, že chrápat nebudu, ale s nimi se to nedá vydržet…“ Musela jsem se začít smát.
„Klidně pojď vedle, Neji, já ti věřím. Splnili jsme spolu hodně misí, takže vím, že nechrápeš.“ Tvoje budoucí žena bude šťastná, zato konečně chápu, proč je sensei stále svobodný.
„Děkuji ti, Tenten,“ vyslovil a lehl si na lehátko asi půl metru od mého.
„Vypadá to tu hrozně. Vesnice je vážně zpustošená. Budeme mít co dočinění se silnými nepřáteli… Oh, málem bych zapomněl, sensei a Lee ti chtěli udělat překvapení, zítra se vstává už v 6 ráno, takže buď připravená.“
„Cože? No tak to by bylo vážně dokonalé překvapení.“ Zabrblala jsem a zachumlala se více do peřiny. Neji si všiml, že je mi zima, proto po mě hodil další přikrývku.
„Nejsem nemocná,“ dostalo se mu odpovědi na zatím nevyslovenou otázku. Jen pozvedl obočí a zabořil se hlouběji do polštářů.
„Nesleduj mě tak!“
„Já tě nesleduji, jen pozoruji,“ ohradil se. Pche, v tom je tak nějaký rozdíl. Jeho levandulové oči se vpíjely do těch mých. Bylo v nich něco zvláštního… Jakoby starost, strach o někoho… Sakra Tenten, vzpamatuj se! Po chvíli oči zavřel a vydal se do říše snů. Neposedný pramen hnědých vlasů mu přepadl přes obličej. Měla jsem takovou chuť mu ho dát za ucho. Rozum mi však napověděl, abych to nedělala. Ale co udělaly nohy?
Samozřejmě jsem se zvedla a vydala k jeho lůžku. Propána Tenten, stůj! Bylo pozdě. Ruce mě přestaly poslouchat stejně jako nohy. Prsty opatrně chytly pramen. Bylo jasně vidět, že spí, proto jsem se chopila vlády nad svým tělem, rychle dala pramen za ucho a už se chystala vpadnout zpět do postele, kdyby mě nechytila Nejiho ruka.
„Co děláš?“
„Já… Nic!“ Nepříjemně si mě přeměřil a pustil mou ruku. Doslova jsem vběhla do postele a zachumlala se do obou přikrývek. Vzdychl.
„Ty vlasy mě začínají štvát. Čím jsou delší, tím víc mi padají do obličeje. Nemohla ses na to dívat, viď?“ Zeptal se. Jemně jsem přikývla a uviděla, jak se dívá na mé vlasy. Ani na noc si je nerozpouštím, nechci, aby mě někdo viděl s rozpuštěnými vlasy. Za prvé mi to vadí a za druhé v rozpuštěných vlasech vypadám jako… Prostě s nimi nevypadám dobře.
Tentokrát opatrně vstal on. Posadila jsem se na postel a čekala, co se bude dít dál. Naklonil se ke mně a přiložil ruku k jednomu z drdolů.
„Ne!“
„Hm?“
„Nechci, abys mě viděl s rozpuštěnými vlasy.“
„Proč?“
„Proto!“
„Chováš se jako malá holka,“ zašeptal a zalehnul k sobě do postele. Uraženě jsem po něm mrskla jednou z dek, otočila se zády k němu a zanedlouho usnula.

***

„Tenten, vstávej…“ Ozýval se hlas někde z dálky…
„Ještě chvíli, miláčku…“
„Eh? Tenten, prober se sakra!“ Cože? To nebyl hlas z dáli, ten hlas se ozýval z úst několik centimetrů od mého ucha.
„Co to děláš?!“ Odtrhla jsem se od Nejiho.
„Za chvíli by tě začal budit Lee a věř mi, nebylo by to tak milé. Navíc, to TY jsi mě nechtěla pustit.“ Mé tváře dostaly nachový nádech. Vážně bych měla někam zajít, to je už podruhé, co mě Neji musí budit.
„Promiň,“ špitla jsem a rychle se odebrala do provizorní koupelny. Z drdolů mi trčelo několik neposedných pramenů, proto se musely co nejrychleji upravit.
Tato mise byla čím dál horší, což potvrzoval hlasitý příchod Leeho a senseie o 10 minut dříve, než Neji říkal. Doslova nás odtáhli k hlavní bráně vesnice, od které jsme v neuvěřitelné rychlosti vyrazili po stopě únosce. Samozřejmě – neúspěšně. Nikde nebylo ani stopy po nepříteli. Po chvíli konečně jednoho chytrého člena týmu – mě – napadlo, abychom se rozdělili. Nějakým zázrakem jsem šla s Leem a Neji šel se senseiem.
„Myslíš, že někoho najdeme?“ Zeptal se můj nový parťák.
„Doufám v to.“
„Naše síla mládí vyhraje nad tou jejich!“
„Lee, přestaneš s tou silou mládí někdy?“ Nestihl mi odpovědět – někdo ho ohromnou silou odhodil na nejbližší kmen stromu, který se pod náporem síly, kterou bylo jeho tělo mrštěno, začal lámat.
„Lee!“