Tlusťoška Ino

Ino během prázdnin... no, celkem dost přibrala, a tak se za sebe stydí. Spolužáci se jí posmívají, kromě jednoho...

Stoupla jsem si na váhu a málem to se mnou praštilo.
"Sedmdesát tři kilo? Bože ,jak se mi to mohlo podařit během dvou měsíců? Vážím o třiatřicet kilo víc, než jsem chtěla," povzdechla jsem si. "No nic, musím do školy. Měsíc jsem nebyla venku, úplně vidím reakci lidí, až mě spatří."
"Ino, je tu Chouji a Shikamaru," houknul na mě táta, který klukům právě otevřel dveře.
"Už jdu," zavolala jsem a ihned běžela ke dveřím.
"Měj se, zlatíčko," rozloučil se se mnou táta. "Zvládneš to, neboj se."
Kývla jsem a zavřela dveře.
Cestou do školy ze mě Shikamaru nespustil oči. Po chvilce mu to nedalo a zeptal se: "Co se to s tebou stalo, Ino?"
Ani jsem nestihla odpovědět, protože se do toho vložil Chouji.
"Shikamaru, co by se s ní asi tak mělo stát?" snažil se mu naznačit, aby zmlknul, což bylo milý, protože se mi nechtělo nic vysvětlovat.
Vešli jsme do třídy a všichni na mě zírali. Někdo dokonce s otevřenou pusou, někdo si na mě dokonce i ukázal... No,lidé jsou různí. Nevěděla jsem vedle koho si sednout, tak mě dost potěšilo, že jedna lavice zůstala úplně volná. Sedla jsem si na jednu z židlí, podepřela si hlavu a zírala jsem na okno.
"Můžu si přisednout?" ozvalo se vedle mě. Otáčet jsem se nemusela, věděla jsem, že to je Chouji.
"Jasně," odpověděla jsem mu a pokračovala jsem zíráním na okno.

Odpoledne

Den utekl docela rychle a jakmile vyučování skončilo, vyběhla jsem ze školy (i když ne moc rychle) a miříla jsem rovnou domů. Za chvíli mě doběhl Chouji - dost pomalým tempem. Jindy bych se tomu smála, ale teď jsem nemohla, protože neběhám o moc rychleji.
"Ino, řekneš mi, prosím, jednu věc?" zeptal se mě udýchaně Chouji.
"Ach jo," povzdechla jsem si, tento den už po několikáté. "No tak dobře."
"Počkej, víš ty vůbec, na co se tě chci zeptat?" zarazil mě.
"Jo, vím. Na nic jinýho se lidi neptají," odsekla jsem.
"Fajn, tak povídej," vybídl mě.
Nadechla jsem se a začala vyprávět: "No, chtěla jsem přes prázdniny zhubnout, ale bez tvrdých diet a sportu, tak jsem zkusila prášky na hubnutí, které skvěle zabíraly, ale po týdnu jsem kvůli nim zkolabovala a musela do nemocnice. Nechali si mě tam do konce července a mezitím jsem tam přibrala něco přes patnáct kilo. Když jsem se vrátila domů, nijak jsem nevěnovala pozornost tomu, že jsem přibrala a ani mi to nedocházelo, takže jsem se v jídle nehlídala. Až čtrnáct dní před koncem prázdnin jsem si stoupla před zrcadlo a ten den se mi zhroutil život. Šla jsem se zvážit a váhu jsem skoro rozmlátila. Zbytek prázdnin jsem zůstala sedět doma. Když to tak vezmu, celý srpen jsem nevyšla z baráku. To samozřejmě mé váze vůbec nepomohlo. Nakonec jsem dopadla takhle. Teď si na mě všichni ukazují nebo se mi posmívají, ale můžu si za to sama."
"Ne, nemůžeš. Je to vinou těch prášků," snažil se mě uklidnit. "Ino, ty za svoji váhu nemůžeš a nic jiného už nechci slyšet!"
"Takže... oba za svoji váhu vlastně nemůžeme," řekla jsem.
Chouji se divil. "Počkej, ty jsi uznala, že já za svoji váhu taky nemůžu?"
Přikývla jsem a on se pousmál. Nikdy mě nenapadlo, jak moc je fajn. Chvíli jsme si ještě povídali a nakonec se rozloučili a každý šel k sobě domů.

"Ino, zlatíčko, tak jak jsi to zvládla?" zeptal se mě starostlivý táta.
"Ahoj tati! No, lidé se mi sice posmívali, ale to mi nezabránilo užít si skvělý den," odpověděla jsem s úsměvem a utekla k sobě do pokoje.
Táta vypadal překvapeně. Asi čekal, že to bude horší.
V pokoji jsem praštila s taškou na zem a sedla si na okenní parapet. Jak já to tam miluju... Díky Choujimu se mi neprohnala hlavou myšlenka "Díky bohu,že se alespoň sem vejdu". Prohnala se mi tam jiná myšlenka. Taková, které jsem nechtěla uvěřit, ale něco mi říkalo, že je pravdivá.