Everything is just because of HIM

„Ino,“ zastavila jsi mě svým hlasem, když už jsem chtěla odejít.
„Ano?“ Otočila jsem se na tebe.
„Musíme si promluvit,“ vzdychla jsi.
„O čem by jsi chtěla mluvit?“ Zeptala jsem se a sedla zpátky na lavičku vedle tebe.
„O… o Sasukem,“ řekla jsi a odvrátila pohled.
Zamrazilo mě.
„Proč zrovna o něm?“ Zeptala jsem pohodářsky, přestože mi srdce bušilo tak, že jsem se bála, že mi prorazí hrudník.
„Já to vím, Ino,“ zašeptala jsi. „Vím, že se ti líbí,“ řekla jsi a konečně se na mě podívala.
Tvůj pohled byl zklamaný a naštvaný zároveň. Bylo to pro mě tak bolestné se dívat do tvých ztrápených, smaragdových očí.
„J-já…, “ sklopila jsem pohled. Věděla jsem, že teď už lhát nemůžu. „Ano… líbí,“ zamumlala jsem s očima upřenýma do země.
„Chápu,“ řekla jsi a se vzdychnutím ses zvedla.
„Počkej,“ chytila jsem tě za ruku, „jo, fajn… líbí se mi, ale co je na tom? Tobě se přece taky líbí,“ vymlouvala jsem se.
„Jo, to je právě ono. Líbí se mi, ale já jsem ti to na rozdíl od tebe řekla,“ odpověděla jsi a podívala sem na mě vítězným pohledem.
Na tohle jsem ti neměla co říct.

„Ino… znáš toho kluka Sasukeho?“ Zeptala ses mě.
„A co s ním?“ Zajímala jsem se.
„Nemyslíš, že je strašně roztomilý?“ Rozplývala jsi se..
„Není nejhorší,“ odpověděla jsem bez jakéhokoli zájmu.

Měla jsi pravdu. Měla jsem ti to taky říct. Už pár týdnů jsem to před tebou tajila, ale nenapadlo mě, že si toho všimneš. Taky ti to někdo mohl říct, což by se nestalo, kdybych to jako pomatená neříkala každému na počkání.
„Myslela jsem, že budu první, komu to řekneš, ale asi jsem se spletla… v tobě jsem se spletla,“ řekla jsi ještě ublíženě, než ses mi vysmekla a odešla.
„Sakuro…,“ zašeptala jsem. Podzimní vítr si pohrával s pramínky mých blond vlasů a já se jen dívala se jak mizíš za střechami domů. Byla jsem na sebe strašně naštvaná. Proč jsem ti to neřekla? Kdybych ti to řekla tak se tohle nemuselo stát. Jak jsem tě mohla nechat odejít? Naneštěstí bylo už pozdě na to, abych se za tebou rozběhla. Tak jsem tam jen stála jako smyslů zbavená. Z transu jsem se probrala až ve chvíli kdy mi studený vítr fouknul do tváře. Nechala jsem snění a se slzami v očích jsem se vydala domů.

Další den sem byla odhodlaná se s tebou usmířit. V rušné ulici jsem tě zahlédla v hloučku holek. Razila jsem si cestu k tobě, když v tom mě někdo zastavil. Zvedla jsem hlavu a nemohla jsem tomu uvěřit.
„Ino… ahoj. Tak jsem si říkal, jestli by jsi semnou nechtěla poobědvat?“ Řekl nevzrušeně, jakoby ho má odpověď vůbec nezajímala.
„J-já… to.. to by bylo úž-“ Podívala jsem se mu přes rameno na svoji bývalou kamarádku, od které jsem se každou minutu vzdalovala. „Ne.. promiň, Sasuke. Už jsem se s někým domluvila. Snad někdy příště,“ řekla jsem odhodlaně a věnovala mu okouzlující úsměv.
Jen pokrčil rameny, obešel mě a pokračoval v cestě. Vzdychla jsem. Taková šance se naskytne jednou v životě a já ji zahodím kvůli osobě, kterou vůbec nezajímám. Doufám, že to za to alespoň bude stát, řekla jsem si v duchu a mířila k tobě.
„Ale, ale… podívejme kdo tady je,“ utrousila Tenten jízlivě.
Rozhodla jsem se, že si jí nebudu všímat. Byla jsi tam s ní a s Hinatou. Hinata, na rozdíl od Tenten, neříkala jako obvykle nic, za což jsem jí byla v té chvíli strašně vděčná.
„Sakuro, můžu s tebou prosím tě mluvit?“ zeptala jsem se tě.
Hnědovlasá dívčina s drdoly už otevírala pusu.
„O SAMOTĚ?“ dodala jsem důrazně pro případ, že by to nepochopila.
„Holky, slyšíte to? Myslím, to bzučení. Je tady tolik otravného hmyzu,“ ucedila jsi a sama ses zasmála svému “vtipu“.
V té chvíli jsem tě chtěla praštit, Napadlo mě tolik věcí, jak bych tě mohla usadit, ale když jsem se s tebou chtěla usmířit, myslím, že by to nebylo zrovna chytré. Včas jsem stihla spolknout všechna sprostá slova a hlášky, které jsem měla na jazyku. Místo nadávání jsem se na tebe sladce usmála.
„Sakuro, Sasuke mě dneska pozval, abych s ním poobědvala,“ řekla jsem.
Podle tvé reakce ten můj úsměv byl asi až moc přeslazený a můj tón hlasu moc vychloubavý.
„Jak se vůbec opovažuješ, se tím chlubit?!“ Zaječela jsi na mě.
„Nechlubím se, protože jsem odmítla,“ řekla jsem klidně.
Byla jsem ti skoro jistá, že tě tohle dostane. Myslela jsem si, že se rozpláčeš dojetím a vrhneš se mi kolem krku. Skoro jsem už nastavovala ruce abych tě mohla obejmout, ale místo slz a objímání ses jen pobaveně pousmála.
„Tak to ses vážně nemusela obtěžovat, pokud sis myslela, že se tím něco změní“ zašvitořila jsi a otočila se tak prudce až se tvé vlasy rozlítly do všech strany. Pokynula si holkám, ať to udělají po tobě. Tenten tě okamžitě následovala, jen Hinata se na mě soucitně podívala, ale na konec se přece jen otočila a kráčela ve tvém stínu.
„Tak se měj, ubožačko,“ mávla jsi ještě na mě.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Kvůli tomuhle jsem se vzdala šance, na kterou jsem tak dlouho čekala? Takovou chybu už vícekrát neudělám!

Následující měsíc, si se semnou pořád pokoušela dát do řeči, ale kdykoli jsi na mě promluvila ignorovala jsem tě. Kdykoli jsi mi zastoupila cestu , utekla jsem. Už jsem se s tebou nedokázala normálně kamarádit.Snažím se zapomenout. Stále si občas vzpomenu na to, jak jsme byly malé a šťastné, jak jsme spolu sbírali květiny a jak jsme se smály. Pořád se mi při pohledu na naši starou fotku derou slzy do očí, ale vím, že už by to nikdy nebylo stejné. Pomalu zapomínám a ty by jsi měla taky.