Dny, kdy jdeš pozdě, jsou šedé.

„Čtvrtá válka ninjů stále zuří. Smrt na sebe vzala podobu lva, který se prohání našimi řadami. Když nedáme dobrý pozor, s radostí zatne své drápy do našich těl. A jediný jejich dotek nás posílá z bojiště. Jenže tohle není ten sladký návrat domů, po kterém tak toužíme. Ne, vezme nám život, na němž tak úpěnlivě lpíme…“ Hatake Kakashi, jounin, velitel 3. divize

Nikdy nespěchal. Rád přicházel pozdě. Byl to prostě jeho dobrý zvyk…
Zvuk pomalých kroků zanikal v dusném, ba přímo smrtonosném tichu doběla rozpálené pouště. Léto bylo v plném proudu, vzduch na obzoru se lehce chvěl. Čas od času se mohlo zdát, jako by se tam rýsovala postava, ale vždy to byl jen další přelud tvořený ojedinělým seschlým keříčkem a písečnou dunou. Písek. Byl všude kolem. Všude. Tvořil zemi pod nohama, vítr ho roznášel do všech možných koutů světa. A pokud by zde padl, již brzy by byl i v jeho těle. A on? On samotnou svou přítomností rušil jednotnou ponurost nostalgie pouště. Tvář, vizitka postavy, byla zahalena do tmavé masky, která ji skryla jak před písečnými zrnky poletujícími všude okolo, tak před zraky lidí. Jenže jakých lidí? Tady v poušti…?

Něco se objevilo na obzoru. Tentokrát to nebyl jen chvějící se vzduch. Za písečnou dunou se skrýval obrys místa, kam mířil. Sunagakure no Sato. Podíval se na Slunce. Již včera tam měl být. Musel se pousmát. Těšil se na výraz Ančiny tváře. Na to, jak se zamračí, jak řekne: zase máš zpoždění.
Zvedl se vítr. Bouře? To jej ještě víc zdrží. Hrozilo jisté nebezpečí, ale on věděl, že skály byly jen kousek od toho kousku pouště, který se zdál být jako každý jiný. Téměř neznatelně zrychlil, aby se tam dostal včas. Dříve, než se jeho zad dotkne vítr, který by jej jistojistě vtáhl do zuřícího pekla.
Stihl to. Nyní si mohl oddechnout a rozhlédnout se.
Ohniště. Někdo tu musel být před ním. Někdo se tu již dříve skrýval. Dřív než on. S tímto uklidňujícím vědomím složil odpovídající pečetě pro katon. Když jednoduchým jutsu zapálil ohniště, jeskyni zalilo plápolající světlo. Stíny, které poposkakovaly jako v odpověď plamenům, by kdekoho vyděsily. On však byl zvyklý.
Rozhlédl se. Jeskyně byla úzká a směrem dozadu se její strop snižoval. Nic pro klaustrofobního člověka. V jedné ze stěn se něco zalesklo. Zaměřil se na tento úkaz a překvapeně sebou cukl.
Ten, kdo se snažil uniknout bouři před ním, už nikdy neodešel. Takhle tu rozhodně nechtěl skončit- tlející ve zrádné jeskyni, mrtvý hladem.
Co teď dělat? Povzdechl si a začal prohrabovat písek na zemi. Už se mu z něj dělalo zle. Nemohl si na toto místo zvyknout. Nemohl si zvyknout na poušť. Chyběla mu Konoha, jeho domov.
Již po chvíli se zarazil. To, co ucítil prokluzovat mezi prsty, nebyl jen písek. Pozvedl hrst „zeminy“ blíž k očím. Zdálo se mu to? Ne, na takové věci byl opatrný. Vypadalo to, jako by se tu had svlékl z kůže a ta byla následně roztrhána a rozemleta tak, že se pomalu začleňovala do písku. Mohlo se zdát, že tu byla stále, ale on z ní cítil její chakru.

Něco není v pořádku, našeptával mu jeho šestý smysl. Za dobu, co byl ninjou, se naučil naslouchat hlasu svého podvědomí. Bouře už nebyla příjemným zdržením, něčím, co jen stupňuje nadšení a nervozitu. Teď to byla překážka, která mu bránila v setkání s Anko. Stala se zdržením, kterého litoval. Zadíval se směrem do toho pekla, roje sukubů tam venku. Bláhová myšlenka. Chtěl snad projít skrz bouři? To bylo nemožné. Neproveditelné! Kolik shinobi a kunoichi ze Suny již kvůli takovému nesmyslnému a lehkomyslnému rozhodnutí přišlo o život..? A on byl z Konohy. Ne. Jediná možnost byla vyčkávat. Vyčkávat, až bouře skončí a pustí jej dál.

Chvíli přecházel po jeskyni sem a tam. Vybavovala se mu ta nejhorší úmrtí, jaká měl tu smůlu vidět. Co když je Anko už- Ne! Na to nemyslet! Anko je silná. Učil ji přece samotný Orochimaru! Jen tak někdo ji neporazí.
Sám tomu nevěřil. Anko byla přece také člověk jako každý jiný. A její síla ji stavěla do mnohem ošemetnější role. Nenávist, která jí kdysi pumpovala v žilách. Strach a samota. Kolika lidem tehdy ublížila? Kolik z nich bylo bláznivých, aby se pokusili pomstít? A kolik bylo natolik šílených, aby se jim to povedlo?
Bouře nepřestala řádit ani druhý den, což Kakashi považoval za špatné znamení. Někdo se mu mstí? Osobně doufal, že ho v Suně přivítá ten její polovičatý úsměv a slova: Ale, ale…no podívejme se, kdopak se rozhodl nás navštívit?
Doufal, že uslyší tu ironii čišící jí z hlasu, že někdy uvidí zděšený výraz v očích hledících na geniny, co by měla vycvičit, že uslyší ztrápené povzdychnutí…

Bavilo ho číst v ní jako v otevřené knize. Byla možná agresivní a výbušná, ale ač to bylo nadmíru podivné, jemu to přišlo docela roztomilé.
Kdysi se uzavíral před světem. Schovával se za falešný úsměv, který dokázal vykouzlit snad ještě rychleji a dokonaleji než Sai, ale ona…v jednom kuse mu nadávala, křičela na něho a neobdivovala ho jako ti druzí. A když ho vyzvala na souboj, protože ji nevědomky urazil (což bylo záležitostí téměř denní), dokázala ho svým arogantním úšklebkem donutit k bezstarostnému smíchu. To ještě nikdo před ní nesvedl. A on…za to byl vděčný.
Bouře polevila natolik, že ve vzduchu vesele rejdilo jen pár zrnek. A to ticho. Teď již nekráčel tak pomalu. Ne. Vícekrát nepřijde pozdě. Hlavně, aby to stihl teď.
Zase viděl šupinky kůže hada. Daleko. Příliš daleko od Suny. Třeba…třeba je to jen pozůstatek nějaké šarvátky, zadoufal, i když věděl, že Anko není z těch, kteří by „po sobě neuklidili“. Utíkala přece před Kabutem.
Znova přidal do kroku. K Suně se přibližoval obrovskou rychlostí. Z mnoha budov stoupal dým. Špatně. Moc špatně!

Kdyby tu Anko byla, nikdy by nedovolila, aby Kabuto a jím vyvolaní, kteří ji pronásledovali, zaútočili na vesnici. Třebaže to byla Suna a ne Konoha. Vzápětí se za tu myšlenku řádně seřval. Ne! Anko tam je. Určitě!
Doufal.
Znova přidal do kroku. Teď už to byl zběsilý úprk. Suna byla každým krokem blíž. Už brzo to zjistí. Uvidí její tvář. Ucítí její vůni, její rty na svých…
Brána…prázdná? Špatné znamení. Jak těžký byl boj, že se po něm nenašel ninja, který by hlídal v bráně? A Anko uprostřed toho všeho…ne! Nechtěl dovolit realitě, aby ho vytrhla z jeho vysněného světa. Znovu ne…
Všude se válela mrtvá těla, zapečetění vyvolaní a bílí Zetsuové.
Zatím se nedalo říct, kdo měl navrch.
Snad…
Otočil se a vyběhl směrem k lazaretu. Byl si jistý, že uvidí, jak Anko probírá něco závažného s Gaarou. Jak mu předává informace, které posbírala. Jak debatuje o boji. Bude obcházet ninji, ptát se, jak se mají a děkovat za odvedenou práci…bude mít obvázanou ruku a pár oděrek ve tváři, za které bude hrozně naštvaná a…
Vrazil dovnitř. Hned na prvním lůžku ležela Temari. Byla v dost otřesném stavu. Přes obvazy ji skoro nebylo vidět. Temari je přece také jounin. A jestli ona…ne! Dost těch úvah!
Temari s bolestivým zasyknutím otočila tvář k nově příchozímu. Co jen to měla v očích?
Překvapení?
Strach?
Smutek?

„Kakashi-san?“ vydechla. Hatake se z posledních sil usmál. Potlačil narůstající paniku a vykouzlil dokonalou masku.
„Nenamáhej se, Temari.“ Pronesl, pohledem hledal Mitarashi.
„Kakashi?“ to promluvil Gaara. Jak se dalo čekat, písečný kazekage byl celkem v pořádku. Tedy fyzicky. Psychický stav nedokázal odhadnout.
„Co se tady stalo?!“ zeptal se, ale nepustil ho ke slovu a dál pokračoval v kladení dávno zodpovězených otázek: „Kde je Anko? Měla tu přece být…mířila sem hned, jak utekla Kabutovi..?“ Nastalo zvláštní ticho a poprvé za celou tu dobu, co jej znal, Sabaku no Gaara odvrátil pohled.
„Pojďte za mnou.“ Vyzval Hatakeho. Takže je naživu? Jen je na tom zle…Kakashi se odvážil zadoufat.
Vyvedl ho z lazaretu. Je někde jinde? Gaara zaklepal na dveře jednoho z domů. Odsunuly se. Toho, kdo za nimi stál, nebylo vidět. Ale Hatake se tím nijak nezaobíral. Momentálně to pro něj nebylo důležité.
Následoval ho temnou chodbou, na jejímž konci zářil proužek světla unikající z nastevřených dveří. Teď se zastavili.
„Dál běžte raději sám…já…bych se měl vrátit ke svým ninjům.“ Kakashi se díval, jak Sabaku kvapně odchází z domu pryč. Dolehla na něj chmurná atmosféra místa.

Here’s my chance for a new beginning
I saved the best for a better ending
And in the end I’ll make it up to you, you’ll see
You’ll get the very best of me

Zaváhal. Nakonec otevřel dveře a vstoupil do místnosti, kterou ozařovalo pouze světlo jediné svíce stojící u hlavy postele, v níž ležela…
„Anko…“ vydralo se zpoza suchem rozpraskaných rtů. Plamínek zakmital. Pomaličku přešel k posteli, ale jejímu nevidomému pohledu se vyhnul. Do černého oka vhrkly slzy, i sharingan plakal. Po chvíli přemlouvání se natáhl rozechvělou ruku a její oči zavřel- jednou a provždy. Kůži měla nezvykle chladnou, tenkou jako papír. Její bělost se mu zařezávala do očí. Bolelo to. Tak šíleně to všechno bolelo! Mráz mu přeběhl po zádech, když poodhrnul přikrývku. Z její hrudi se na něj zašklebila hluboká a dlouhá rána. Vysmívala se mu. Vysmívala se jeho naivitě. Sípavě se nadechl, aby do ticha pokoje vehnal větu, které se tolik bál:

…Nikdy nespěchal. Rád přicházel pozdě. Byl to prostě jeho dobrý zvyk…

Your time is running out
You’re never gonna get it back
Make the most of every moment
Stop saving the best for last