Ameno 19

Tajemství

Temari pomalu přistoupila ke dveřím. Už bylo po deváté. Celou cestu přemítala, jak to Kurenai říct. Zaklepala a během chvilky se otevřely dveře.
„Už jsem si myslela, že nedorazíš.“
„Omlouvám se, cestou jsem přemýšlela a dvakrát špatně odbočila.“
„Aha, pojď dál.“ Kurenai se usmála a uvolnila vstup do bytu. „Dáš si kafe? Čaj? Nebo něco jiného?“
„Raději čaj, děkuji.“ Temari se posadila do křesla a rozhlížela se po bytě. Byl pěkně upravený a nad dveřmi visela fotka nějakého muže. Temari si domyslela, že to bude Asuma. Shikamaru ji povídal, že umřel chvilku předtím, než se mu narodil syn. Temariiny myšlenky přerušila Kurenai, když vstoupila s čajem do místnosti.
„Tak co Tě zrovna ke mně přivádí?“
„Mno, je to trošku zapeklitá situace, chtěla jsem se zeptat na pár věcí.“

„Shikamaru, myslel jsem si, že to bude nějaká složitější mise, ne dohlížení na absolutní nemehlo.“ Chouji si hlasitě postěžoval. Bylo to už nejméně po sedmé tento den a Ino to začalo lézt pěkně na nervy.
„Buď zticha!“
„Klid,“ uklidňoval je Shikamaru. „Tento muž si zaplatil ochranu na béčkovou misi. Prý ho sledují nebezpeční ninjové. Takže, ať se nám to líbí nebo ne, jsme od toho placeni a musíme to udělat. Ale co je hlavní, Chouji, nestěžuj si tak hlasitě, klient by neměl vědět, že nás to nudí a ještě víc by neměl slyšet, že si o něm myslíš, že je nemehlo.“
„Máš pravdu, omlouvám se.“
„Ach jo, už abychom byli doma. Trmácet se přes půl světa je fakt nuda.“
„Nedají se psát dopisy co?“ Ino se potutelně ušklíbla a raději se od Shikamara vzdálila. Poslední dobou ho pořád takto pošťuchovala. Už to bylo víc jak dva týdny, co odešli z Konohy.
„Omlouvám se, že jsem vás tolik zdržel.“ Jejich „oběkt na hlídání“ konečně vykonal svou potřebu a oni se znova mohli vydat na cestu.
„Mohu se zeptat, jak daleko to ještě je?“
„Jistě, zeptat se můžeš.“ Shikamaru si hlasitě povzdechl. Nenáviděl, když mu takto odpověděl.
„Jak daleko to ještě asi je?“
„Tak dva dny cesty. Asi za půl dne bychom měli dorazit do jedné vesnice, kde mají mimochodem úžasné lázně.“
„Dobře, tak tam se zastavíme na noc, ať si alespoň můžeme po dlouhé době narovnat záda na měkké posteli.“ Pak mu spočinul pohled na Choujiho a viděl ty svítící oči. „A samozřejmně na dobré jídlo.“

O dva týdny později
„Konečně doma!“ Ino se protáhla, otočila se na své dva společníky a rozloučila se s nimi.
„Dneska si dám velkou porci barbecue!“
„Tak se mějte, já jdu podat hlášení.“ Než to dořekl, oba jeho parťáci byli pryč. „To je otrava být velitel.“

„Hlásím, že se nic nestalo, vše proběhlo v naprastém pořádku. Tuto misi hodnotím jako absolutně zbytečnou.“
„Tvou prací není hodnotit mise, ale plnit je.“ Tsunade zpražila Shikamara pohledem. Ten se ušklíbl.
„Pokud už nic nepotřebujete, rád bych šel domů.“
„Pro dnešek nic, ale připrav se, že při první příležitosti si tě zavolám.“
„Hai.“ Shikamaru si povzdechl a odešel z kanceláře. Hned u dveří ho odchytla Kurenai.
„Ahoj, co ty tu? Už dostáváš mise?“
„Ahoj, ne, ještě ne, jdu za Tebou. Mám tu pro Tebe dopis.“
„Pro mě?“
„Ano.“ Kurenai mu podala obálku. „Už musím, Nidaime je doma sám.“ Jenže Shikamaru ji už nevnímal. Dopis byl od Temari, chce se s ním dnes večer setkat u vodopádu. Zvedl hlavu, že se Kurenai zaptá, kde ten dopis vzala a co dělá Temari v Konoze. Ta však byla už dávno pryč.

„Temari?“ Shikamaru nevěřil vlastním očím, když se vynořila z lesa. „Tak rád Tě vidím, ale probůh, kde se tu bereš?“ Temari se jen usmála a přišla k Shikamarovi blíž. Ten ji objal a políbil.
„Ale teď mi pověž, proč si tady?“
„Je to zapeklitá situace.“ Temari sklopila hlavu a urovnávala si myšlenky.
„Děje se něco?“
„Nevím...“
„Nevíš?!“ Shikamaru začínal být hodně zmatený. Cítil strach i napětí. Nastala dlouhá odmka. Temari zvedla hlavu, usmála se a mluvila, jako by se právě teď setkali.
„Je fajn, že tě Kurenai našla.“
„E... Jo. Jen mi vrtá hlavou, proč mi dala dopis zrovna ona.“
„Dala jsem jí ho.“
„A proč zrovna jí?“
„Protože u ní bydlím.“
„Bydlíš u Kurenai? To ti Tsunade nedala žádný pokoj?“ Shikamaru vrtěl hlavou a už přemýšlel, jak Tsunade za tohle vynadat.
„Ona neví, že jsem tu.“
„Cože?!! Jak dlouho tu jsi?“
„Necelý měsíc.“
„Cože?!“
„Můžeš s tím „cože?“ přestat?“ Temari se zamračila a Shikamaru se jí omluvil.
„Promiň. Ale proč tu jsi tak dlouho neohlášená?“
„Protože kdyby to vědělo víc lidí, věděl by si to i Ty. A já chtěla, aby nikdo nevěděl, že s Tebou chci mluvit, protože to by zásadně mělo vyslíchání typu: Co říkala?“
„To máš pravdu, ale i tak to nechápu. Jak do toho vlastně zapadá Kurenai?“
„Hodně zásadně, dost jsem se díky ní uklidnila a dozvěděla jsem se spoustu užitečných věcí.“
„Jaké věci?“
„No... rodinné.“ Temari začala rudnout a v hlavě měla počátky zmatku. Bála se, jak na to bude Shikamaru reagovat, ale teď už si byla opravdu jistá, že si to jen nevymyslela.
„Nechápu.“
„Nidaime roste jako z vody co?“
„Jo...“ Temari zase změnila téma. Shikamaru nevěděl co to znamená, takhle ji neznal. A navíc byla nějaká nervózní.
„Je to pěkné děcko, hodně jsem si ho oblíbila.“ Shikamaru se usmál pak se naklonil až k jejímu uchu a zašeptal.
„Těším se, až kolem nás nějaké to děcko bude pobíhat.“ Temari sebou škubla. Shikamaru si té reakce všiml a lekl se, že to bylo asi moc. Proč jí nedokáže prostě a jednoduše požádat o ruku? Celou dobu, co tu stojí si hraje s tím prstýnkem, ale nemá dost odvahy ho vytáhnout.
„Promiň, nechtěl jsem...“
„To nic, na jednu stranu jsem doufala, že to řekneš.“ Temari sebrala všechnu svou odvahu a podívala se Shikamarovi z příma do očí. „Myslím, že to zas tak dlouho trvat nebude.“
„Cože? Ty bys... Ale... vždyť... Tem, nejsme na takový velký závazek ještě moc mladí? Nepočkáme raději ještě tak rok? Dva?“ Temari vhrkly slzy do očí a prudce se od Shikamara odtáhla.
„Tem...“
„A to všichni říkají, jak vysoké IQ máš!“ Naštvání proudilo v každém kousíčku jejího těla. „Myslíš si, že je to tak jednoduchý? Nedošlo ti, že na roční, nedej bůh dvouroční, odklad je pozdě? Celou dobu se ti to snažím říct! Proč myslíš, že jsem tu na tebe měsíc čekala? Bez ohlášení?“ Shikamarovi konečně celá věc došla. Otcem nebude za dva roky, ale už za necelý rok.
„Tem...“ Shikamaru se rozešel k Temari, ale ta se k němu otočila zády a rozeběhla se pryč.
„Tem, počkej! Nemyslel jsem to tak! Myšlenky mi běhali kolem jiných věcí, tak jsem Tě moc neposlouchal. Moc se omlouvám.“
„Kolem jiných věcí? A kterých, smím-li to vědět!“ Temari už měla tvář celou červenou od slz, ale naštěstí se zastavila, takže ji Shikamaru doběhl. Chtěl ji chytit za ruku, ale ucukla a vrhla na něj nesnášenlivý pohled.
„Rád Ti povím, kolem čeho.“ Získal si Temariinu plnou pozornost. „Jen potřebuji, aby si mi dala ruku.“
„Co?“
„Prosím.“ Nastala chvilka ticha a pak Temari podala Shikamarovi levou ruku. Ten ji něžně chytl. Druhou rukou hledal v kapse a očima ji upřeně sladoval. Ona mu pohled oplácela uplakanýma a rozhněvanýma očima. Pak konečně našel to, co hledal a opatrně prsten navlékl na prsteníček. Temari ucítila tření na prstě a podívala se na ruku. Třpitil se jí tam krásný stříbrný prstýnek. Pak se zmateným výrazem pohlédla na Shikamara.
„Chtěl jsem to udělat už v Suně hned co se probereš, ale neměl jsem odvahu, bál jsem se, že odmítneš. Teď si to vyčítám, protože vím, že jsem Ti hodně oblížil a velmi jsem si to u Tebe rozházel, přesto se zeptám... Vezmeš si mě?“ Temari na Shikamara koukala nevěřícným pohledem. Nebyla schopna říct jedno jediné slovo. Slzy se jí znova vyřítili z oči a medvědím
stiskem objala Shikamara. Pak ho vášnivě políbila.
„Počkej.“ Shikamaru se prudce odtrhl. „Ještě si mi nezodpověděla mojí otázku.“ Temariin výraz zděšení se rychle změnil na úsměv.
„ANO!“ Shikamaru se taky usmál, naklonil se a políbil jí.