Něco, co mělo být dávno zapomenuto. I

Dívka co si nepamatuje svoji minulost, se dostane do Suny, kde zjišťuje věci o kterých by raději vědět nechtěla.

Bloudím lesem, nevím nic až na jméno, to odkud jsem a že jsem ninja. A to vše díky ninja pásce. Mé jméno je Suiri a jsem ze Sunakagure no Sato (vesnice ukrytá v písku). Nemám vzpomínky. Nevím jaká ovládám jutsu, z jakého jsem klanu nebo jestli mám nějáké Kekkei Genkai(dědičná schopnost). Musím najít nějáké jezírko, kde uvidím svůj odraz, možná to vyvolá vzpomínky.

Po chvilce jsem jezírko našla a zjistila jsem že mám krátké rudé vlasy, na krku ninja pásku, halenku s hlubokým výstřihem, krátké šedé kraťasy, na nohách síťovinu, černé ninja boty a u boku se mi houpe katana z chaktového ostří. Sice jsem přišla na to jak vypadám, ale vzpomínky to nevyvolalo. Zbývá jediná možnost, vypravit se do Suny. Konečně jsem se dostala z lesa. Z lesa na otevřenou louku. Odněkud někam, kde bych to měla znát, avšak neznám. Už se stmívá a mně nezbývá nic jiného než ulehnout ke spánku na tvrdé zemi, na louce kde jsem snadným terčem.

Spala jsem tvrdě a kupodivu mně v noci nic nesežralo. Musím se vydat na cestu, ale ještě předtí se najíst. Mám nezkutečný hlad.

Chytila jsem si rybu a upekla si ji. Snědla jsem ji rychlostí bleku(za takovou rychlost by se ani Raikage nemusel stydět). Až teď mi došlo že včera jsem okamžitě usla a ani jsem se nevykoupala. Vyklouzla jsem ze svého oblečení a vešla do řeky. Voda byla studená, ale bylo to osvěžující oproti vzduchu který měl za praného léto kolem 30°C. Plavala jsem řekou když jsem v dálce uslyšela nepatrné zvuky. Schovala jsem se za kámen co byl ve vodě a čekala. Byl to Orochimaru, z neznámého důvodu jsem znala jeho jméno a věděla jsem že má co dočinění se ztrátou mojí paměti. Sice si nic nepamatuju, ale neřekla bych že to co se mnou dělal bylo pro dobro ba naopak. Zůstala jsem schovaná, ale věděla jsem že to stačit nebude,napadlo mně že možná umím skrývat svou chakru, kupodivu se mi to povedlo. Teď mi to došlo, já jsem Orochimara neslyšela, já jsem cítila jeho chakru, podle ní jsem ho poznala. Orochimaru bez povšimnutí přešel, vypadalo to jakoby mířil do toho lesa kde jsem se včera probudila a pak hodiny bloudila. Třeba mně hledá, protože jsem mu utekla. Nebo něco podobného. Každopádně už vím, že právě Orochimarovi bych se měla vyhýbat.
Zůstala jsem za tím kamenem ještě asi čtvrt hodiny, vyplatilo se to, Orochimaru šel za pět minut zpátky kolem řeky, ale v tu chvíli mi zrudly oči, od tváře po loket jsem měla zvláštní tetování a slyšela jsem v hlavě Orochimarovy myšlenky jakokdyby byly moje. Mohla jsem si v hlavě přehrávat jakoukoli jeho vzpomínku, bez toho aby to nějak zaregistroval. Využila jsem toho. Hledala jsem vzpomínky o mně. Byly tam, Orochimaru byl až donedávna v nějáké organizaci jménem Akatsuki, kde mně podle všeho potřebovali, nevím ale jestli to bylo kvůli mému Kekkei Genkai nebo kvůli něčemu jinému, třeba chtěli abych se k nim přidala. Ale proč?

Vylezla jsem z vody a počkala jsem než uschnu. Ale i po cestě jsem přemýšlela o tom, proč by zrovna mě potřebovali v Akatsuki, ať té organizaci jde o cokoli.
Pokračovala jsem v cestě, dokud jsem nepřešla až na pouť. Jakokybych věděla kudy jít, bylo to zvláštní. Ale nijak mi to nevadilo.