Jen tak si umřít

Prudce otevřel oči.
Netušil, kde je. Ležel na zádech a pomalu oddechoval. Slunce, které svítilo na bezmračné obloze, ho nepálilo do očí, jen příjemně hřálo. Cítil vůni orosené trávy a polních květin. Vzduch protínalo bzučení lučních kobylek, zpěv ptáků, nedaleký potok... V mysli se mu usazovala pohoda, neměl potřebu cokoliv dělat, prostě jen ležel a odpočíval. Natočil hlavu na stranu a utrhl květ sedmikrásky. Prohlížel si ho, pomalu trhal okvětní plátky a jen tak pro sebe si říkal prastarou říkanku:
„Má mě ráda, nemá mě ráda, má mě ráda, nemá mě ráda...“
Nevěděl, proč zrovna tuhle, prostě ho to napadlo. I když skončil slovy „má mě ráda“, na nikoho konkrétního přitom nemyslel. Celý život byl společenský typ, ale když tu teď ležel sám se svými myšlenkami, nevadilo mu to. Bylo mu krásně. Den byl krásný. Celý ten svět okolo ho zaléval pocitem štěstí a míru.
„Tak takhle vypadá smrt?“ zeptal se sám sebe. Postupně se mu začaly vybavovat poslední okamžiky života. Neděsil se jich. Neplakal. Prostě je přijal tak, jak byly.

Všude kolem se rozprostíralo peklo. Výbuchy, nářek raněných, pláč pozůstalých.
Ležel na zemi prosáklé krví a držel se za břicho rozbodané kunaii oběma rukama, jako kdyby se bál, že když se pustí, rozpadne se na kousíčky. Snažil se odolávat bolesti, stulil se do klubíčka a čekal. Nevěděl na co. Možná na medika nebo na tu culíkatou holku, které ještě před pár dny vyznával lásku a s nadšením ji utvrzoval v tom, jak je krásná. Vzpomněl si na tu nepředstavitelnou bezstarostnost a snažil se potlačit bolestivou pravdu, která hlásala, že o všechno tohle přišel. Ve skutečnosti čekal jen na smrt. Až ho obejme studenýma rukama a vezme ho na nějaké jiné místo, kde bude les a louky a lidi... asi se tomu říká nebe.
Ve chvíli, kdy už začínal pomalu zavírat oči, uslyšel výkřik. Následoval tupý náraz těla o zem.
„Tady jsi. Už jsem myslela, že tě neuvidím...,“ dostala ze sebe s obtížemi žena. Ležela na břiše a obličej měla těsně vedle jeho. Pohladil ji po tváři a setřel jí tak dvě cestičky po slzách.
Přestávali vnímat válku okolo. Medici nestíhali a ti zdraví nebo jen lehce zranění stále bojovali. Nebyl nikdo, kdo by se jim věnoval, a tak jen leželi s propletenými prsty a čekali na konec.
„Asi už nás nikdo neuzdraví,“ proklouzlo mu mezi rty. V těle začínal pomalu ztrácet cit; rány už tolik nebolely. Kunoichi s culíky se k němu trochu přitulila a zavřela oči.
Hluk války nad nimi jako by utichl. Svět se stal jednou velkou šmouhou.
Smrt si pro ně pro oba pomalu přišla.

Takhle to bylo. Když umíral, tak ne sám. Ale kam se ta dívka – jak jen se jmenovala – poděla? Chtěl by ji najít... Vyšvihl se na nohy, šlo to až podivně lehce. Rozhlédl se po okolí. Přesně zapadalo do jeho představy o ráji. Chtěl by tu být napořád, s tím klidem, bez zla a utrpení, které vystupovalo na povrch při čtvrté válce ninjů.
Bývalý shinobi se podíval vstříc krajině zalité světlem zapadajícího slunce a pak si konečně něčeho všimnul. V dálce na kopci... co jen to mohlo být... že by vesnice? Vesnice znamená domy a domy znamenají lidi. Bylo mu jasné, čím stráví následující dny. Ničeho se nebál, spát pod širákem bylo na Zemi možná nebezpečné, ale tady... tomu místu věřil a zamiloval se do něj.
Stejně tak jako před lety do té malé culíkaté holky, kterou rozhodl najít za každou cenu.
A pak... pak spolu budou i po smrti.