4. Velká ninja válka - 10. Podivný klid

Když Naruto informoval svoji mámu a ostatní co žijí s ní v domě, tak mu okamžitě všichni nadšeně gratulovali. Byla to pro ně skvělá zpráva. Konečně se objevila nějaký věc, na kterou se můžou soustředit, místo té všudy přítomné války. Byli opravdu moc rádi, že se něco takového stalo. Určitě to zvedne náladu i ostatním ve vesnici. Mladý Uzumaki byl stále ještě v jejich domě, ale už se nachyloval čas, kdy půjdou znovu bojovat. A tak se zeptal všech přítomných:
„Brzo půjdu znovu bojovat. Jestli někdo z vás chce, tak se můžete ke mně přidat a pomoct nám s vítězstvím.“ Každý den se jich takhle ptal, ale všichni mu vždycky odpověděli úplně stejně. Všichni nesouhlasně zakroutili hlavou a první Hokage odpověděl:
„Sám víš, že nepůjdeme. Nemůžeme jen tak bojovat proti členům našich vesnicí. Kdyby nás viděli v čele tvé armády, tak by to značně podkopalo jejich morálku a jednodušeji bychom je porazili. I když nesouhlasíme, jak je čtvrtý vede, tak stejně nebudeme nijak zasahovat. Promiň, ale nic víc než výcvik tvých jednotek po nás nemůžeš očekávat. Jedině, kdyby napadli tuto vesnici. To bychom ji bránili.“ Ale i za tohle byl mladý Uzumaki rád. Přece jen, kdyby se někdo dostal skrz jeho štít, tak by ho zastavili. Sice je nemožné, že by to někdo dokázal, ale i tak byl vděčný, že se na ně může když tak spolehnout. Tak se pousmál a děkoval jim:
„I za tohle jsem rád. Když tu nechám Shion, tak aspoň vím, že je v bezpečí, kdyby se něco stalo a nějakým zázrakem by někdo prošel skrze štít. Děkuji vám.“ Byli rádi, že respektuje jejich rozhodnutí. Protože kdyby chtěl, tak by je mohl Orochimaru přivolat tou druhou technikou a oni by museli poslouchat všechny jejich rozkazy. Moc to pro ně znamenalo, že je nepoužívá jen jako zbraně. Proto mu byli vděční.
„Jasně, speciálně na ni dohlédneme chlapče. Nemusíš mít strach,“ odvětil druhý. Naruto byl opravdu rád, že měl možnost je všechny poznat. Hodně to pro něho znamenalo. A kdyby náhodou oni selhali, tak ve vesnici budou ještě dva sanninové. Proto neměl strach o Shion, ale i tak měl stále ten podivný špatný pocit. Vůbec nevěděl, proč. Což ho pěkně znepokojovalo.
„Dobře, rozhodně jsem teď klidnější. Jdu se připravit, tak se zatím tady mějte, zastavím se zase zítra,“ rozloučil se s nimi blonďatý ninja a odešel z jejich domu.
Rychle proběhnul vesnicí do svého domu a začal se oblékat. Dnes si vybral zlaté chakrové brnění a za pomoci jedné komorné se rychle oblék. Konečně byl připraven jít do další bitvy. Po cestě si vzal ještě několik kunaí a katanu s chakrovým ostřím. Všechno si pořádně upevnil a potom vyšel z domu. Chtěl se ještě rozloučit se svojí přítelkyní. A tak šel do nemocnice a doufal, že ji někde po cestě potká. Po chvilce měl štěstí a opravdu ji potkal, jak se vrací domů. Byl rád, že se vydala zrovna touhle cestou, protože ji nemusel nahánět po celé vesnici. Když se k ní blížil, tak na něho dívka jen souhlasně přikývla. Její signál okamžitě pochopil a šťastně se pousmál. Přiběhl k ní a objal ji.
„Takže budeme mít miminko?“ Ujišťoval se mladík. Shion se usmála a řekla:
„Ano budeme.“ Tím ještě více potěšila svého přítele. Vyváděl samým nadšením jako malé dítě.
„To je skvělá zpráva. Jsem moc rád, že jsme se to dozvěděl, než půjdu do boje,“ umíval se na ni nadšeně Naruto.
Věděla, že teď když to ví, tak ji rozhodně nepustí do boje a tak se rozhodla udělat něco, čím by svého přítele ochránila před útoky v boji. Přitáhla se k němu a políbila ho a přitom nenápadně zastrčila svoji rolničku mezi jeho zbraně, odkud nemohla vypadnout. Aspoň tohle pro něho mohla udělat.
Když se od sebe odtáhli, tak blonďák trochu posmutněl a řekl:
„Tak já tedy půjdu. A ty prosím zůstaň tady a nevyváděj nic nebezpečného.“ Nechtěl ji nijak ohrozit a proto ji chtěl nechat v bezpečí. Doufal, že to nyní lépe pochopí, když se musí starat i o to maličké. Shion přikývla a odvětila:
„Dobře zůstanu tady. Ale ty mi slib, že se vrátíš v pořádku.“ Její mladý přítel souhlasně přikývnul a řekl:
„Samozřejmě, že na sebe budu dávat pozor. Vždyť na mě budeš tady čekat ty i s dítětem. Budu se chtít strašně moc, vrátit. A na bojišti není nikdo, kdo by mě mohl zastavit při mém návratu k vám.“ Jeho přítelkyně si trochu oddychla. Protože moc dobře ví, že on vždycky splní svoje slovo. To se jí na něm tak líbilo. Nikdy neustoupil ze svojí zvolené cesty a vždycky šel za svým cílem.
„Hodně štěstí,“ popřávala mu ještě, než odešel. Naruto jí dal ještě poslední polibek na rozloučenou a potom se otočil a běžel na náměstí, kde byly shromážděny jednotky, které půjdou do boje s ním. A ještě tam byl Orochimaru, aby se sním domluvit na dnešním postupu. Mladý blonďák k nim přiběhl. Všichni ho hned začali nadšeně zdravit. Tak je s úsměvem také pozdravil a potom se otočil k veliteli druhé útočné vlny a řekl:
„Dneska dobijeme jen nejbližší města. Nechci nijak postupovat. Dozvěděl jsem se, že budu táta a tak dneska nebudeme moc zabíjet. Nejradši bych tu zůstal a slavil, ale nesmíme přerušit pravidelnost našich útoků. Jen ať žijí v neustálém strachu. Až dobijeme ty města, tak se hned stáhneme a budeme slavit. Dnes všechno pití jde na mě, takže se snažte všichni vrátit, abychom společně mohli oslavit mého prvorozeného potomka.“ Když to slyšel Orochimaru a ostatní, tak mu nadšeně začali přát k jeho potomkovi. Opravdu ho překvapilo, jak tahle zpráva zlepšila morálku celé jejich armády. Ale byl za to rád, že něco takového je dokáže takhle potěšit.
„Dobře, na tu oslavu určitě přijdu. Dnes obsadíme jen ty dvě města a potom se stáhneme, hned jak tvoje klony rozšíří hradby a štít,“ souhlasil Orochimaru a přemístil se ke svými jednotkám, aby jim sdělil jejich dnešní postup.
Naruto zatím v čele svých jednotek procházel přes jejich území a po hodině se konečně dostali ke bráně, kterou se mohli dostat skrz neprostupnou obranu jejich zemí. Když prošli skrz, tak nikde nezaznamenali žádný pohyb. Což nebylo nijak neobvyklé, protože nikdo z organizace Ushi nechtěl okamžitě útočit. Raději vždycky bránili svoje města. Uzumaki netušil, co to má být za strategii, ale nestěžoval si. Aspoň mají jednoduší postup až ke svým cílům. Jenže ten dnešní klid se mu zdál, až moc tichý. Rozhodnul se poslat svoje klony, jako průzkumnou jednotku a složil pečetě a zvolal:
„Kage bushin no jutsu!“ Před ním se okamžitě objevilo dvacet klonů, které se hned rozeběhli směrem k městu, které mají dobít. Doufal, že takhle něco zjistí.
On zatím s ostatními běžel pomalým tempem za nimi. Zatím však nic nezjistil a tak dál vedl svoje muže do útoku. Sem tam našli nějakou nastraženou past, ale vždycky se jí vyhnuli, nebo ji zničili. Protože nikam nespěchali, tak nikdo nejednal zbrkle a nepadl do pasti. I tak je ale ty pasti trochu zdrželi.
Potom najednou ucítil jak se zrušil jeden klon. Díky tomu zjistil, že celé město je prázdné, jako kdyby je někdo evakuoval. To znamená, že vůdce organizace Ushi začal reagovat na jejich útoky. Ale proč by jim to území jen tak přenechával? Určitě za tím bude nějaký plán, jak je porazit, jenže nevěděl co by mohli proti nim použít. Proto vytvořil pět set dalších klonů, kteří začali hned rozšiřovat jejich hradby. Možná, že když to uspíší, tak Namikaze nedokáže nijak reagovat. A dřív se všichni vrátí. Určitě za tím bude nějaký plán, jak je porazit, jenže nevěděl co by mohli proti nim použít. Proto vytvořil pět set dalších klonů, kteří začali hned rozšiřovat jejich hradby. Možná, že když to uspíší, tak Namikaze nedokáže nijak reagovat. A dřív se vrátí všichni domů.
„Co se děje, pane?“ vyptával se zmateně jeden velitel pár týmů z Čajové země jménem Safir. Naruto se na něho otočil a řekl mu na vysvětlenou:
„Moje klony zjistili, že celé město je evakuované. Může to bít nějaká past a tak jsem vytvořil klony, které začnou hned stavět hradby, abychom mohli co nejdříve odsud zmizet. Nelíbí se mi, že by nám nechali jen tak bez boje nějaké území.“ Tahle všechny členy jeho armády moc nepotěšila. Ale začali aspoň ostražitě sledovat svoje okolí. Byli připraveni bránit se proti jakémukoli útoku, který by na ně nepřítel použil.
Naruto nechtěl, aby se armáda dělila a tak všichni doběhli k tomu městu a nechali klony bít. Kdyby na ně někdo zaútočil, tak by se to mladý blonďák dozvěděl a mohl by se tam rychle přemístit a odrazit nepřítele. Nyní konečně před sebou viděli jejich dnešní cíl. Bylo to takové malé městečko jen s osmi sty domů. Mladý Uzumaki se snažil vycítit jakýkoli život v té vesnici, ale byl neúspěšný. Jak říkaly jeho klony. Opravdu je asi prázdné. Znovu použil techniku klonování a poslal padesát klonů do toho města na průzkum. S vojáky zatím zůstal tam kde jsou.
„Porozhlédněte se tu, jestli v okolí není nějaká známka po nepříteli. Ale držte se aspoň v desetičlenných skupinkách,“ rozkázal všem přítomným a koukal se na město s očekáváním. Doufal, že tam bude alespoň nějaký odpor. Aby se zbavil dalšího špatného pocitu. Tenhle pocit mu říkal, že to celé je jedna velká past. Jenže zatím pořád cítil stejný počet klonů, které tam poslal. Takže je nikdo zatím nenapadl. To se mu opravdu moc nelíbilo.
Po dvaceti minutách zjistil, že město je úplně prázdné a taky, že stavba hradby pokračuje hodně rychle, protože je nikdo nezastavuje. Nechápavě kroutil hlavou. Tohle tady ještě nebylo. Nikdy se nevzdali bez boje a najednou je tu úplně prázdné město. Okamžitě poslal jednoho svého klona za Orochimarem, aby zjistil jejich stav.
Mezi tím se k němu vrátili jeho ninjové a zjistil, že nic neobjevili, což bylo ještě víc divné. Jako kdyby se tohoto místa vzdali doopravdy. Tak jim řekl:
„Vypadá to, že se domů dnes dostaneme opravdu rychle. Protože podle mých klonů, je celé město prázdné. A navíc ani vy jste nic neobjevili. Takže tu počkáme, než klony postaví hradbu a potom se stáhneme domů.“ Všichni se o tom mezi sebou začali nadšeně bavit. Připadalo jim, jako kdyby se jejich nepřítel prostě vzdal a utekl. Byli rádi, že dneska se objedou bez boje.
Po chvilce zjistil, že se ten klon co poslal ke druhé vlně zrušil. Vypadá to, že i Orochimaru obsadil jeho město bez problému a hlavě bez odporu. Neví co si o tom má myslet, ale počká tam, dokud se tam neobjeví klony a nepostaví kolem města hradbu. Tahle zpráva ho už vůbec nepotěšila. Takže dvě prázdná města? Co si ten Namikaze vůbec myslí? Že by po tom posledním výprasku dostal strach z jejich dalšího setkání a tak stahuje všechny osadníky hlouběji za hranice, kde by měli být zatím v dostatečném bezpečí? Ale i tak by tu přece nechal nějaké jednotky. Kdyby něco takového vymýšlel Naruto, tak všechny stáhnul, jen aby tam mohl zaútočit plnou silou. Aby se nemusel ohlížet na životy civilistů. Jenže k takovému konci nenasvědčovalo vůbec nic. Vždyť tu nikde není ani noha. Bylo mu to opravdu podivné a tak se začal soustředit na přírodní chakru. Po chvilce konečně dokázal co chtěl. Jeho oči se změnily do žabích. Jakmile byl v sage módu, tak se začal soustředit na okolní chakru, ale nikde nic necítil. Což znamená, že v jejich okolí opravdu není žádný nepřítel. Možná by dokonce polevil v ostražitosti, kdyby ho ráno nevzbudil ten podivný, špatný pocit. Z okolí cítil podivnou zlobu, jen nedokázal identifikovat její zdroj.
„Zůstaňte všichni ostražití. Všichni zůstaneme tady, dokud klony nedostaví ochranou hradbu a potom se přesuneme domů,“ informoval všechny ninji dost hlasitě, aby ho slyšeli a potom se začal soustředit na místnost ve svém podvědomí, kde se setkává se svým démonem.
Najednou se objevil v chodbě k démonově vězení. Pomalu s klidem vešel dovnitř. Před několika lety ovládl celou sílu Kyuubiho. Kvůli tomu na něho byl devítiocasý démon stále naštvaný, ale potom časem dokázal přemoci jeho nenávist a uklidnit ho. Od té doby se z nich stali přátelé a on ho pustil z jeho vězení. Takže když Naruto vešel do jeho bývalého vězení, tak uviděl Kyuubiho sedícího za stolem. Už na něho tady čekal. Asi s ním taky potřeboval o něčem mluvit. Rozhodně to nebude nic dobrého, už podle toho jeho naštvaného výrazu. Došel k němu a přisednul si k němu. A pak se zeptal:
„Takže, jak špatné to bude?“ Liščí démon ho chvilku provrtával pohledem a potom mu odpověděl:
„Hodně špatné!“