Příběh Akihira Kazuki - Nukenin ( Část 1.) Díl 3.

Jak jsem slíbil, tak se i stane. Tento díl bude pokračovat o dva roky později. Nějak jsem děj musel urychlit, protože vypisovat celý ty dva roky by bylo asi pěkně nudně. Doufám, že se vám tato další část bude líbit a vyčkáte na další díl .

Měsíce ubíhali a mladý Akihiro si získal mnoho přátel. Pilně cvičil a snažil se dokázat, že může být jednou stejně silný shinobi jako jeho otec. Rodina a kamarádi mu byli velikou oporou. Nejvíce jeho kamarádka Nakumi. Byli si velice blízcí a jejich pouto nemohl nikdo rozdělit. Stali se dobrým týmem a spolu se dokázali stát nejlepšími žáky z jejich třídy. Byli to už 2 roky co je poprvé přijali na akademii, kde se potkali hned první den a stali se nejlepšími přáteli. Prožili toho spoustu za ty dva roky, ale nikdy se nestalo, že by se v něčem neshodli. Zdálo se, že tento příběh nemůže nic pokazit. Nebyla to ale pravda. Na ten den, který měl Akihiro a jeho blízcí prožít, nikdo na do smrti nezapomene!
Bylo chmurné brzké ráno. Vítr si hrál s korunami stromů a malé kapičky deště dopadali jemně na mlhou zakryté údolí. Dnes byl významný den, kdy se narodil první Tsuchikage a tak měli všichni lidé ve vesnici volno. Večer se měla konat veliká slavnost na počest tohoto slavného muže.
Nejvíc se ze všech asi těšil Akihiro. Hned na začátku večera se budou totiž konat ninja boje a on doufal, že všem ukáže co umí.
Zatím, ale bylo hodně brzo. Všichni lidé spaly, a dokonce i náš neposedný Akihiro, kterého nedokázala udržet žádná postel, ještě spal. I když, to nemělo dlouho trvat.
"Bum..." ozvala se silná rána od okna, u kterého chlapec spal.
A znovu "Bum..."
"No ták ještě chvilku mami!" Ozval se ospalý mladík.
"Hej,hej Akihiro! Vstávej! To jsem já, Nakumi!" Zakřičel někdo z venku.
"Nech mě ještě chvíli spát, prosím!" Odbyl ji Akihiro.
"Tak to teda ne!" Rozčílila se a skočila jedním velkým skokem až do Akihirovi postele. Ten nadskočil jak ratlík a hned začal nadávat.
"Co blázníš? To mě chceš vyděsit k smrti?!" Hulákal jak o život.
Nakumi jen stále z otevřenou pusou.
"Co se děje? Spolkla si snad much...." Pak si uvědomil proč tak zírá. U nich doma bývalo docela dost teplo a tak Akihiro spával většinou úplně nahý. Zapomněl na to a když vyskočil z postele, zůstal stát před Nakumi jen jak ho pán bůh stvořil. Začal se strašně červenat a rychle hledat něco na sebe. Nakumi se jen malinko usmála a hodila mu ručník, který si hned omotal kolem sebe.
"Ehm....díky....no a co si potřebovala?" Snažil se navázat ne jiné téma. Dívčina se zatím vzpamatovala z šoku a pustila se do řeči.
"No....chtěla jsem se jen zeptat jestli se mnou nechceš jít k rybníku si trochu zacvičit, než bude večer. Musím se malinko připravit." Usmála se a čekala na odpověď.
"Promiň Nakumi, ale dnes mi otec slíbil, že s ním budu moc cvičit a nerad bych ho zklamal." Opětoval úsměv a doufal, že to pochopí.
"Nevadí. Snad příště" a chystala se odejít.
"Jo a Akihiro?"
"No?"
"Nemáš se vůbec za co stydět!" a šibalsky se na něj usmála.
Zase se začal červenat.
"Ty potvoro!" Zahulákal Akihiro a hodil po ní polštář. Ta se jen trochu naklonila a vyhnula se mu z lehkostí páva. Pootočila se na špičce, zachytila ho a mrštila zpátky. Polštář zasáhl Akihira přímo do obličeje. Ten zavrávoral a pustil ručník, který ihned spadl na zem. Nakumi se hlasitě zasmála a vyskočila z okna ven.
"Jen počkej!" Zakřičel ještě chlapec. Ale to už dívka pádila po cestě pryč.
"Však já ji to jednou oplatím. No to se budeš divit!" Rychle na sebe naházel oblečení, svou výbavu a rychle pelášil po schodech dolů na snídani, kterou už matka začala servírovat na stůl.

Po vydatném jídle si začal balit věci a připravovat na dnešní trénování z otcem. On už byl venku a připravoval cvičiště. Nemůžu se dočkat.
"Akihiro?" Ozvalo se za dveřmi.
"Co je tati? Potřebuješ něco?"
No...budeme muset dnes ten trénink odložit. Z vesnice utekl důležitý špeh, kterého musíme chytit a přivést zpět. Budu hlavním velitelem týmu, proto opravdu musím. Jo a neboj se, že nebudeš na večer připravený. Díky tomu byla vyhlášena pohotovost a slavnost byla zrušena a přesunuta na zítra. Slibuji, že si to pak vynahradíme." Hluboce se na chlapce usmál a vyšel z pokoje.
Akihira to velice zarmoutilo, že dnes s otcem nebude moc cvičit. Docela se těšil a bylo mu to líto.
"Co mám teď celý den dělat?" Vrátil všechny věci na původní místo a sešel po schodech dolů. Tam už viděl jak se otec připravuje na nastávající misi. Naposled se otočil k rodině. Pohladil sestřičku po hlavě. Pak se přesunul k matce a věnoval jí vřelí polibek na tvář. Nakonec poklekl k Akihirovi a promluvil:
"Postarej se o rodinu než se vrátím" a položil před něj své dvě katany.
"Slibuji, že až se vrátím, tak tě s nimi naučím." S těmito slovy a úsměvem na tváři zmizel ve dveřích.
Akihiro byl nevýslovně šťastný, že do něj vkládá tolik důvěry a dokonce mu nechal své jedinečné zbraně, které nikomu nikdy nedal. Rychle ještě vyskočil ven na cestu a zakřičel:
"Nezklamu tě!" Pak už mu zmizel z očí.

Celý den ubíhal velice rychle. Slunce se pomalu začalo sklánět dolů k zemi a všichni lidé ve vesnici zavírali své obchody a stánky. Ulice se začali rychle vylidňovat a za chvíli bylo všude prázdno. Jediný člověk, který se procházel prázdnými cesty byl Akihiro. Nechtělo se mu vůbec domů. Byl by radši ještě trénoval, ale co se dalo dělat. Maminka mě už bude schánět. Měl bych jít domů. Pomyslel si a rychlejším krokem vyrazil. Po pár minutách dorazil až k domu. Než však stačil otevřít, dveře se prudce rozletěli a z nich vyletěla naštvaná Asuri.
"Kde si byl tak dlouho co?!!! Víš jak jsem se o tebe bála?!!!To si udělal naposledy!" Akihiro stál jako by ho do země přivrtali.
"Pro-Pro-Promiň ma-mami, u-už se to ne-nestane." Vykoktal jen ze sebe a co nejrychleji zaleze do domu.

Ráno ho probudili první paprsky slunce. Vyklouzl z postele jak lasička a rychle se šel obléct.
"Dneska je úžasný den. Otec se vrátí a já s ním budu poprvé cvičit juchůůůůůůůů!!!!!!" Už se nemohl dočkat. Seběhl po schodech dolů a posadil se ke stolu, kde už seděla Kari a vesele se cpala rýžovými koulemi. Maminka se na mě ze srdce usmála a položila přede mě talíř z jídlem. Začal jsem to do sebe házet jak do studny.
"Jez pomalu!" Okřikla mě matka a dál pokračovala ve své činnosti.
V tom do domu vtrhl jeden z chuuninu a spustil na matku hrubým a dost neuctivým hlasem:"Asuri Kazuki, máš se s celou rodinou dostavit k Mizukagemu." Matka po něm střelila zlověstným pohledem a odpověděla:"Ano jistě. Okamžitě nachystám děti a ihned se dostavíme." Chuunin odešel a Akihirovi bylo velmi divné, co by po nich Mizukage mohl chtít. Oblékl se a matka zatím připravila jeho sestřičku. Vyšli ven a bylo hodně podezdřelé, že v ulicích Kiri nikdo není. O to víc, když bylo půl hodiny po deváté.
Došli jsme až pře sídlo Kageho a kolem budovy postávali všichni lidé z vesnice a zbytek našich příbuzných a rodiny. Náhle se otevřela brána a z ní vyšel Mizukage a čtyři členové ANBU.
"Vážení občané" promluvil.
"Musím vám z lítostí oznámit, že skupina, která byla vyslaná na znovu odchycení špiona, byla skoro celá vyvražděná a jenom málo z nich přežilo." Všude se začali ozývat ustrašené výkřiky a Akimu se sevřelo hrdlo strachem. Strachem, který ještě nikdy nezažil.
" Dále musím informovat, že někdo z jednotky nás zradil a přichystal na náš tým past. Ninja, který se z výpravy vrátil nás informoval, že na ně hned za vesnicí čekal elitní oddíl ninju, který měl za úkol je okamžitě zneškodnit. Vůdce mise nařídil rozdělit se a tak se stal oddíl ještě zranitelnější." Hrdlo se mu sevřelo ještě víc , když uslyšel to slovo "vůdce".
"Byl to surový a brutální útok a byla jen mála šance na přežití. Tím zrádcem, který nám přivedl velmi velké utrpení a byl zodpovědný za smrt našich blízkých, byl Akihiro Kazuki, který tak dlouhodobě a věrně sloužil naší vesnici."
Jen jak zaslechl to jméno, zatmělo se mu před očima a málem omdlel. Cítil tu tíhu tváří, které se na něj a jeho rodinu dívali a cítil se tak, jak ještě nikdy. Nemohl tomu uvěřit. Mizukage pokračoval:
"Je mi velmi líto, že zrovna takový dobrý ninja jako byl Akihiro nás zradil a zaprodal jiným lidem. Přeju všem pozůstalým upřímnou soustrast a seznam obětí bude hned vyvěšen na zeď. Děkuji." S těmito slovy odešel.
Byla to hrůza. To nemůže být pravda! Ne, nemůže! Začala se v něm vařit krev. Slíbil mi, že až se vrátí, tak mě naučí bojovat z jeho Katany! Slíbil mi to! Rozběhl se zpátky domů. Po tváři se mu kutálely velké průhledné slzy. Neslyšel to jak na něj řvou lidé, neslyšel volání zoufalé matky, byl ponořen sám do sebe a pořád mu v hlavě vířili slova, která Mizukage řekl. Proletěl vstupními dveřmi, vyběhl po schodech až nahoru a tam spláčem padl do postele. Nemohl to zastavit, byl naprosto zoufalí. Ne,ne,ne,ne,ne,ne,ne,ne,neeeeeeeeeeeeeeee!!!!!!!! Po chvilce za ním došla jeho matka ještě s červenými oči od pláče.
"No tak Akihiro! Šššššš....to bude dobré."Snažila se Asuri uklidnit syna.
"Ne, nebude! Řekl, že se vrátí! Řekl, že mě naučí bojovat! Nic z toho nesplnil!
"Já vím, ale určitě se to nějak musí vysvětlit."Nechtěla se ještě jeho matka vzdát.
"Nech mě na pokoji!" Zakřičel a zakryl se peřinou. Asuri usoudila, že to teď nemá cenu a tak z pokoje odešla.
Ještě dlouho do noci brečel a vzlykal. Pro něj jako by život už skončil. Teprve až k ránu únavou usnul a tak aspoň na chvíli zapomněl na to, co se minulý den událo.

Ráno vylezl z postele ještě před snídaní, i když se moc nevyspal. Byl úplně zničený. Kdyby ho někdo viděl, myslel by si, že právě vstal z mrtvých. Bohužel den volna byl jen včera a on musel jít do akademie, i když se stalo to, co se stalo. Hodil si do batohu všechny potřebné věci a sešel dolů po schodech. U stolu už seděla Kari a vrtala se v jídle. Byla ještě sice malá, ale už i tak věděla, co se děje. Asuri chodila jak tělo bez duše. Pořád něco uklízela, aby aspoň něco dělala. Akihiro kolem nich jen prošel a bez pozdravu nebo rozloučení vyšel ven.
Šel po ulici Kiri z hlavou skloněnou, aby nevyděl všechny ty tváře, které se na něj dívali. Jen jak prošel, začali si lidé mezi sebou šeptat. Nemusel slyšet, o čem mluví, on to věděl. Dívali se na něj jako na nějaký stvoření, které by nejraději utratili. Zrychlil ještě krok, aby se dostal do akademie, co nejrychleji.
Když konečně došel až k budově, rychle zalezl do vnitř a šel najít svou třídu. Už z dálky slyšel hluk. Pomalu odsunul dveře a vešel. Všechno náhle utichlo. Všichni se dívali jen na něj. Sklonil hlavu dolů a vyšel až nahoru ke svému místu u okna. Radši se ani neotáčel, kdyby ho pořád sledovali. V tom do třídy vešla Nakumi, pěkně se na ni usmál a byl rád, že je tu aspoň někdo, kdo ho neodsoudí jen na základě toho, co se včera stalo. Spletl se. Úsměv mu tak rychle zmizel jak se objevil. Jeho kamarádka se na něj jednou podívala a pak odvrátila tvář. Posadila se hned v první lavici k ostatním holkám. Nakumi.... Už ztratil vše, co měl.
Den ubíhal docela rychle. Akihiro vůbec nevnímal svět okolo, než se nadál, poslední hodina skončila a všichni se rozešli do svých domovů. Vyšel pomalu ven a zabočil do uličky hned vedle budovy. Nechtěl se s nikým setkat, chtěl být sám. Po chvíli chůze zaregistroval, že ho někdo sleduje, zrychlil teda krok a dělal jako by o ničem nevěděl. Zvuky za ním se začali přibližovat a sílit. Už to nemohl vydržet a tak se rozběhl, co nejrychleji mohl. Moc daleko nedoběhl, cestu mu zastoupilo šest kluků. Otočil se a chtěl utéct na opačnou stranu. Za ním však stálo dalších pět lidí. Hledal jinou únikovou cestu, ale kolem něj se začali objevovat další. Vylézali z keřů, skákali ze stromů nebo se jen tak odnikud zjevili. Byli to různí žáci ze všech tříd akademie, všechny ani neznal. Napočítal jich šestnáct.
"Co ode mě chcete!" Začal na ně Akihiro zoufale křičet.
"Drž hubu ty zme.ku!" Ozvalo se z jedné strany.
"Co bychom asi chtěli co?" Ozvalo se zdruhé strany.
"Ty a tvoje rodina tady nemáte co dělat! Pro vás už tu není místo a jestli to nechceš pochopit, trochu ti pomůžeme!"
"Já vám nic neudělal, tak mě nechte na pokoji, prosím!"
"Ty prosíš?! Ha...jak ubohé. Já taky otce prosil, aby nechodil pryč! A co se stalo? Je mrtvý!!!!"
"M-mě je to lí-líto, ale já za to nemůžu." Najednou mu ze strany přiletěla silná rána.
"Tak tobě je to líto?!! Svou lítost si nech pro sebe! Ta mého otce už nevrátí!
"Kluci na něj!!!" Akihiro jen cítil jak ho někdo shodil a dal mu pěstí do břicha. Vyskočil rychle na nohy a ohnal se po útočnících. Dva zasáhl rukou a další tři pak nohou.
"Tak to si přehnal!" Ze zadu dostal něčím tvrdým do hlavy. Omámený spadl na zem. Měl rozmlžené vidění. V tom ho dva lidi z obou stran chytili pod ramenem a vytáhli na nohy. Podíval se před sebe a tam stál nejstarší kluk ze všech přítomných. Toho zrovna znal. Jmenoval se Tekuti Tori. Byl to nafoukaný a rozmazlený pa.chant, kterého on absolutně nesnášel.
Napřáhl se a udeřil Akihira do břicha. Pak se otočil a dal mu tvrdou kopačku do obličeje. Cítil jak se mu v puse hromadí krev.
"Tak co teď uděláš co?! Kvůli tvému otci zemřel ten můj!!!Cítíš tu bolest, ten strach, jen si užij to, co teď prožívám já!" a jednou ranou ho sundal zpátky dolů. Kolem se seběhly další kluci a začali ho na zemi kopat všude možně. Do rukou, do nohou, prostě všude. Tekuti mávl rukou a mlácení ustálo. Znovu ho popadli a postavili na nohy. Akihiro už těžce oddychoval.
"Ty Tori zmetku!" Hodil po něm posměvačný usměv.
"Vůbec nevíš jak se cítím! Vůbec nevíš, co znamená ztratit otce! Tvůj je mrtví, ale můj se stal nukeninem a zostudil celou naši rodinu! Neumíš si to přestavit, jaký to je! Si jen ubohý podřadný ninja, který si nezaslouží nosit jméno svého klanu! Ostatní mě musí držet, aby sis mohl trochu užít! Tak mě tu nevykládej něco o bolesti a strachu ty za..aný ha..le!!!" a pliv mu velkou dávku krve přímo do obličeje. To byl poslední vzdor, na který se Akihiro zmohl. Tekuti dostal záchvat vzteku, přestal se absolutně ovládat. Udělal jednu pečeť a kolem celé ruky se mu vytvořil silný a tvrdý let. Napřáhl se vší silou, co měl a z úderem zařval.
"Tak za to tě teď zabiju!!!!!! Akihiro jen viděl jak jeho ruka letěla a zasáhl ho přímo do prostřed hrudi. Jeho věznitelé ten tlak nevydrželi a pustili ho. Dopadl k zemi, kde se po nárazu pod ním vytvořil dvou metrový kráter. Kusy zeminy se rozletěly na všechny kolem. Vyrazilo mu to dech a ta bolest byl tak silná, že se nedala skoro snést. Z pusy mu vyletěla krev a pomalu vytékala většími potůčky kolem pusy. Všichni kolem byli zděšeni tím, co se stalo.
"Tekuti,Tekuti, to už jsme trochu přehnali! Už ho nech, má dost! Snažil se ho zastavit jeden kluk, kterého vůbec neznal.
"Ne za to, co udělal a řekl zemře!!! Odstrčil mladíka a kolem ledu se začala formovat ještě čakra, která obalila celý ledovec. Napřáhl se a ještě než udeřil, tak řekl
"Tvůj otec je zku..vený zmetek, který si nezaslouží žádnou úctu a slávu. Jsem šťastný, že jsme se takového odpadu zbavili!!!" a vyrazil rukou proti Akihirovu obličeji, která měla za účel rozdrtit celou jeho hlavu....