NFFORPG - Kirigakure no Sato

Miki Yuki
Tým C
Severní cvičiště
Miki si všimla Seiichiho úsměvu , když řekla že je v pořádku. On je taky z klanu Yuki?, podívala se na Mitsua, proto jí mohl být povědomý i když třeba jen od vidění. Přeci jen místa v klanu Yuki jsou velká a také jich je hodně. Jeho slova byla chladná, ale chápala to přeci jen jsou z klanu Yuki takže musí být chladní. Po tom co se všichni představili mladá Yuki přešla ke stromu o který se opřela. Viděla Seiichiho jak se snaží vyprovokovat Rena. Sice byla se Seiichim v týmu, ale ne tak dlouho aby o něm věděla jak se chová a tohle by do něj opravdu neřekla. Spíš by tohle chování čekala od Funa se kterým byla v týmu. Založila si ruce na hrudi a s povzdechem sledovala dění a také čekala co se bude dít dál.

Tym G: Ztracený ostrov

Skleněné drápy vnikli do těla bez sebemenšího odporu, až se Yuiny klouby dotkly jeho kůže. Bolestný výkřik zanikl v sípavém chrapotu, který zvěstoval propíchnutou plíci, zranění, které neměl šanci normální smrtelník přežít.
Kolem dívčiných zápěstí se pevně sevřeli ruce, jako kdyby je vložila do svěráku a znehybnili ji. Bůh jí pohlédl do očí. V těch byla jen nepříčetná zuřivost někoho, kdo si ještě před chvílí myslel, že ho nedokáže nikdo zranit. Prudce se rozmáchl hlavou a udeřil zelenovlásku čelem do obličeje, až se ozval ošklivý zvuk lámaného nosu. Následně mohla ucítit silný kop v úrovni břicha, který dívku poslal po zádech až k Renjirovi.
Po tomto výkonu dopadl na kolena, dlaněmi se opřel o zem a pokoušel se nadechnout. Navzdory propíchnuté plíci se ze sípání pomalu stávalo normální oddechování. Podobné to bylo s dírami po drápech, ze kterých už přestala crčet krev.

Yui Endo
Tým G
Neznámý ostrov
Ukončí to teď a tady! Yui vycenila zuby a posledních několik kroků posílila chakrou, aby mu nedala šanci se jakkoliv bránit. Bylo jí jedno, že ho tak smrtelně zraní. Musela zachránit Renjira, Kenshina i celý svět. Kdyby se tahle příšera dostala ven, vesnice by měly najednou úplně jiné starosti a odnesla by to spousta nevinných. To přeci nemohla dopustit!
„Haaaaaa!“ vykřikla bojově a zarazila mu drápy zespodu pod hrudník, přičemž do něj narazila tělem. Musela zasáhnout srdce!

Ryo Yoshitsune
Tým Yoshitsune
Cvičiště
Ozvaly se kroky a zpoza rohu vyšla zelenovláska. „Nazdar, vy dva,“ mávla na své svěřence, zastavila se u nich a oba si je změřila. U Taka se pousmála a dala ruce v bok. „Skvělý. Konečně nevypadáš jako parodie na chlapa,“ ohodnotila jeho zevnějšek a pokynula jim, aby ji následovali.
O několik chodeb dál společně vešli do malé studovny, kde za nimi Ryo zavřela dveře a počkala, až se oba ninjové posadí ke stolu. Teprve pak si přisedla i ona. Na desce ležely troje desky s poznámkami.
Zelenovláska rozevřela ty svoje a zahleděla se na Enu s Takem.
„Mizukage nám přiřadila misi,“ načala. „Někdo, a my nevíme, kdo, sabotuje Kirigakure mise. Sem tam se vrátí tým, který misi nesplnil, protože jim bylo něco ukradeno. Většinou nějaký svitek, smlouva či důležitý dokument. Naším úkolem je přijít na sabotéra a zbavit se ho. Nějaké otázky? Poznámky? Nápady?“

Tým G - Ztracený ostrov

Pěst se ponořila do mužova břicha a Renjiro mohl, jako ve zpomaleném čase, sledovat, jak se samozvanému bohu mění výraz z překvapeného, na bolestný. Oči mu vylezly z důlků a ústa se otevřela ve výkřiku. Ten však z jeho úst nevyšel. Místo toho Renjirův obličej pokropila sprška slin a horké krve.
Úder boha odmrštil ke stropu, od kterého se tělo tvrdě odrazilo a spadlo o kousek dál, doprovázeno kamennou drtí a zvířeným prachem.
Úder, který by normálního člověka zabil, neměl u boha takový účinek a dotyčný se po chvilce mátožně vyškrábal na nohy, jen aby se musel potýkat s dalším nepřítelem. Yui už byla u něj.

Yui Endo
Tým G
Neznámý ostrov
Helma se ponořila do lávy a dívka na nic víc nečekala. Obrátila se vzad a rozeběhla se. Stihla si všimnout, že se Renjirovi nic nestalo a chystal se na útok. Musela zaútočit taky. A rozhodně se nehodlala krotit.
Měla zlost. Měla hroznou zlost! Ten chlap si jen vypůjčil nějakou sílu a chtěl jejího kamaráda zabít! Rychle složila pečeti a na rukách se jí znovu objevily skleněné drápky. Tohle mu nedaruje!

Renjiro Kaiba
Tým G
Neznámý ostrov
Renjiro následoval pohledem zářící dlaň nepřítele až ke svému srdci.
„Tak tohle je asi konec...“ prolétlo mu hlavou a on se celý napjal, když se ho muž dotkl.
Jenže nic se nedělo. Záře bohovi dlaně pohasla a žádná bolestivá, pomalá, ba dokonce ani rychlá smrt se nekonala.
Renjiro přesunul zrak z dlaně na muže, který na ni civěl ještě zaskočeněji, než on, načež se ohlédl za Yui a nenávistně se na ni osopil.
„... Dokázala to! Zničila tu helmu!“ vrátila se bělovláskovi barva do tváře a on vpustil do pravačky všechnu chakru, co mohl, načež s ní máchl. Tohle byla jeho šance!
„ZEKKEN!“ zařval a vrazil muži před sebou pěst do břicha.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Tým G: Ztracený ostrov

Yui se ohlédla jen aby viděla, jak se k Renjirovi snáší dlaň ozářená ledově modrou aurou, věštící jistou smrt jejího kumpána. Již nešlo nic dělat.
Mezitím helma dopadla do neklidného vulkánu, kde se chvilku povalovala na hladině, než se objevila první prasklinka, která se začala rychle rozšiřovat a z praskliny začalo prosvítat modré světlo. Nikdo to však nemohl vidět. Stejně tak nikdo nemohl přes vření vulkánu slyšet bolestný sten, který helma vydala, než vybuchla v záplavě modrého světla.
Dlaň dopadla na chlapcovu hruď a... nestalo se vůbec nic. Modrá záře techniky pohasla a nebylo po ní ani památky. Černovlasý se zaskočeně zahleděl na ruku. Několik vteřin na ni jen hleděl, než se jeho pohled přesunul na opodál stojící kunoichi.
"Ty... !" vydral se mu z úst výkřik, když mu kolečka zapadla na správné místo v soukolí. Ovládla ho šílená zuřivost. Nedokázal pochopit, jak ho mohl někdo takhle zmrzačit.

Yui Endo
Tým G
Neznámý ostrov
„Renjiro!“ vykřikla. Všimla si, že je její kamarád v nebezpečí. Nejraději by se rozeběhla zpět k němu, jenže teď nesměla zklamat. Tady na kraji měla větší šanci ho zachránit, než kdyby bojovala s tím šíleným bohem tváří v tvář.
Vycenila zuby a zahleděla se do lávy. Teď anebo nikdy. „Sežer si to!“ vykřikla a mrskla helmou přímo do vulkánu. S tím se obrátila zpět ke dvojici a byla připravena zabránit tomu chlapovi, aby se pro helmu vrhnul, kdyby to náhodou zkusil.

Renjiro Kaiba
Tým G
Neznámý ostrov
Byl přesvědčený, že zasáhne, ale jeho sok ho překvapil svou obratností a ráně se vyhnul, takže musel Renjiro rychle pohybovou energii výpadu opět odebrat, nebo by se přes celou jeskyni proletěl sám.
Tomu ale nakonec zabránit nedokázal.
Když mu „bůh“ chladně a vyrovnaně oznámil, že minul, zúžily se bělovláskovi zorničky.
„Guah!“ vyprskl, když ho muž zasáhl tvrdě do břicha a vymrštil do vzduchu.
Renjirovi přes šok z bolesti chvilku trvalo, než se vzpamatoval, ale to už se ten muž zjevil přímo nad ním a on stihl jen vytřeštit oči a se zatnutými zuby před sebou rychle překřížit paže, načež schytal další ránu, která ho vyslala tvrdě proti zemi.
„K-Kuso...!“ zaklel v duchu Renjiro, ležící uprostřed kráteru, když se snažil marně zvednout. Jeho tělo ho nechtělo poslouchat.
Černovlasý, který nad ním stanul, pochválil jeho odhodlání. Co řekl poté bylo ale zajímavější.
Bylo tohle, jak ovládal svou kamenou armádu? Pomocí duší, které kradl lidem? Takže i jeho moc měla limity!
„Heh... Hodně štěstí...!“ ušklíbl se Renjiro, snažící se na zemi posunout dál od muže, ale jediné, co se mu povedlo, bylo hnout se o pár centimetrů, než mu v dlaních zůstalo kamení, o které se opíral, a jemu po něm podjely ruce.
Plamen vzdoru v jeho očích nevyhasínal, ale víc toho teď udělat nemohl. Snad získal Yui dost času...

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Tým G - Ztracený ostrov

Černovlasý už formoval chakru, aby Yui smazal z povrchu zemského, když periferně zaregistroval nějaký pohyb. 'Oni si snad myslí, že se mi mohou vyrovnat,' pomyslel si s pohoršeně, když přerušil útok aby se útoku se vyhnul opravdu rychlým úkrokem s půlobratem, takže se v době, kdy rána dopadla, nenacházel v dráze úderu, nýbrž přímo vedle něj.
"Vedle," oznámil mu přímo do pravého ucha, aby si Renjiro stihl akorát tak uvědomit, jakou udělal chybu a udeřil. V okamžiku mu podrazil nohy a prudce vykopl od spodu tak, aby chlapcovo tělo vyletělo vysoko do vzduchu. Když Renjiro dosáhl nejvyššího bodu, kdy kynetickou energii překonala zemská gravitace, objevil se u něj a tvrdým kopem ho poslal přímo k zemi.
Chlapcovo tělo tvrdě dopadlo na zem a , až se do okolí rozlétla drcená dlažba a vytvořilo v zemi malý kráter u něhož lehce dopadl černovlasý.
"Máš silnou vůli," ušklíbl se a složil složitou sérii pečetí, "tvojí duši vložím do golema a ty mi pomůžeš dobít svět," vysvětlil mu, když se mu pravá ruka rozzářila ledově modrou aurou. Bylo důležité, aby si poražený uvědomil, že prohrál. Proto pomalu spustil rozzářenou dlaň k jeho srdci a díval se mu přitom do očí.
Yui se mezitím dostala bezpečně až k okraji vulkánu, kde ji ovanul silný žár. Přímo pod ní neklidně probublávala láva a každou chvíli z ní vystříkl gejzír, který zkropil stěny. K platvormě zatím nedosáhl.

Trénink na ostří nože

-Den pátý
Mia Sashikizu
"Tak už dost těch volovin! Yuri koukej se vzchopit!" Zavrčela Mia, které už došla trpělivost a vytáhla mladíka za límec nahoru. Párkrát s ním hrubě zatřásla na probrání a následně ho plochou dlaně oprášila od zbytků listů a hlíny, co na něm utkvěly, než ho propustila.
"Dožvejkejte co máte ještě v papulách a dejte si chvíli voraz na slehnutí. Za deset minut bychom si mohli dát jen takový menší souboj, co říkáte pulci? Jen obyčejná denní porce fyzického násilí na odreagování od chmurných myšlenek cheche." Zakřenila se na ně Mia a hlasitě si prokřupla klouby na rukou. "Počkám na vás támhle uprostřed mítiny, tak se můžete připojovat, jak je vám libo. Kousek odtud je malé jezero, takže vám klidně můžu vytvořit klony na mlácení, pokud nechcete dostat klepec i v reálném světě heh."

Yui Endo
Tým G
Neznámý ostrov
Yui na rozdíl od Renjira nevěnovala Rině žádnou pozornost. Její smysly byly napjaté k jejich nepříteli, protože bylo jasné, že ji rozhodně nenechá jen tak zničit jeho helmu. Ačkoliv spatřila pečetě, nezastavila se, ani nezměnila směr běhu. Věřila kamarádovi, který se v mžiku objevil u té příšery a hodlal ji pořádně zaměstnat.
„Haaa!“ soustředila chakru do svých nohou, aby se k okraji sopky dostala rychleji. Už zbývalo se jen napřáhnout a hodit!

Renjiro Kaiba
Tým G
Neznámý ostrov
Než se dala dvojice do uskutečňování svého plánu, Rina je šokovala podruhé, když se naprosto profesionálně vypořádala s jednou ze soch.
„Co to bylo!?“ podivil se Renjiro na tím mihotavým obrysem nějaké postavy, co ze sochy vyletěl, než se rozplynul.
To už se ale Yui dala na cestu k lávě a jejich nepříteli se to vůbec nelíbilo.
„Běž Yui!“ zamračil se Renjiro a pokrčil se v kolenou, během čehož sebral ze země malý kamínek. Poté zapružil v kolenou a použil Shunshin no Jutsu.
Jejich nepřítel se chystal použít nějakou techniku, protože se pustil do skládání pečetí. Na to potřeboval obě ruce, takže momentálně netřímal Kenshinův meč, jehož žáru by se musel Renjiro bát.
„Zekken!“ ohnal se po černovlasém, když se zastavil přímo před ním, a zamířil mu modře zářící pěstí přímo na solar, aby zmařil jeho útok na zelenovlásku.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Ieyasu Kitabatake
Tým D
paseka

„Hmmmphm?“ zamumlal Ieyasu, poněvadž měl plná ústa, poule oči. Yuriho chování ho zcela očividně zaskočilo, narozdíl od jiných totiž nebyl medik nejlepším čtenářem výrazů – a právě kolegovy předchozí chmury v rysech mladičké tváře mu mohly napovědět, že je něco v nepořádku.
Křečovitě polknul zbytek slova, rychle otřel mastné prsty do suknice z nehořlavé kevlarové látky a s viditelným zmatením ve tváři se na světlovláska zadíval. „Ehh... co že to společně zvládneme?“

Trénink na ostří nože

-Den pátý
Mia Sashikizu
Mezitím co si její studenti dopřávali horkého jídla, Mia promíchávala zbytek směsi na pánvi a tiše si broukala nějakou chaotickou melodii. Při Ieyasových slovech zvedla oči a napřímila se od ohně. "No teda vám to pořád ještě nestačilo? Chacha no moc světla už nám zase tolik nezbývá, pěkně jste si zasnili. Aaaaaale ještě než to pro dnešek ukončíme..." Její další slova přerušil zvuk dopadající misky na zem následovaný Yuriho emočním výlevem směřovaným na jeho zakukleného kolegu.
"Oh u vševidoucí mlhy požehnané šesti mudrci...jasně že nejsou z toho všichni venku na první dobrou." Pomyslela si Mia a frustrovaně si připlácnula dlaň na čelo, zatím však hodlala dát věcem volný průběh a nijak nezasahovat.

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Ieyasu moju žiadosť o jedlo totálne odignoroval, pravdepodobne bol ešte zmetený z toho, čo sa práve stalo, no aj tak ma to rozzúrilo. Aj mňa stále bolela hlava. Bolo to zvláštne, mal som spomienky, ktoré sa nikdy nestali.
Bolo to... 23 rokov? Znamená to, že som teraz o 23 rokov starší?... Vo svojej mysli?... premýšľal som a trel si holú bradu. Pozrel som vedľa seba, kde ležala Satsuki. Nevyzeralo to tak, že by sa ešte zobudila. Potom som pohľadom strelil po Mii, ktorá sa práve lúčila s dikobrazom. Jej slová mierili jedným uchom dnu a druhým von. Postavil som sa, no v tom momente som aj spadol. Zrakom som zišiel k pravej nohe.
Samozrejme, problém s nohou sme ešte nevyriešili... To znamená, že ani obry sa zatiaľ neukázali, preblesklo mi hlavou. Bolo mi to absolútne jasné. Yuri z budúcnosti preniesol svoje spomienky mne, aby som, keď nastane čas, vedel konať. Musel použiť D4C, pomocou ktorého mi ich priniesol do hlavy. Pre Miu to možno bola nejaká forma tréningu, ale neuvedomovala si, čo sa práve stalo.
Alebo žeby to naozaj nebol Yuri z iného vesmíru a naozaj to bola iba ilúzia?... Aaale, určite nie, určite to Yuri plánoval... Ale jeho podstata Nebeského Plánu?... Je to to, čo ja naozaj chcem? pozrel som na svoje ruky a potom som vstal druhýkrát, prešiel k ohňu a bez slova sa posadil. Prehliadal som si Ieyasua a pomaly ujedal z toho, čo sensei nazývala jedlom. Po chvíli sa mi ale do oči vtisli slzy a miska mi spadla na zem a ja som ju nasledoval.
,,Prepáč mi, Ieyasu... Ale neboj sa, nakoniec to zvládneme," Ieyasuovi som nemohol povedať pravdu o budúcnosti, ktorú som pred chvíľou videl, nikomu som ju nemohol povedať. Musel som iba čakať, kým sa objavia obry a dovtedy hrať svoju úlohu opatrne a hlavne kráčať vpred. No aj napriek tomu ma premohli emócie a cítil som potrebu sa kolegovi ospravedlniť za to, čo sa mu podľa vízie stane.

Ieyasu Kitabatake
Tým D
paseka

Pořádným kouskem kančího masa, drže ho špičkami hubených, dlouhých prstů, zčeřil hladinu v kovové misce a opatrně ho vložil do úst i s omáčkou, jež na něm ulpěla. Za střídmého žvýkání hleděl do země a ztrácel se v mořích úvah.
Život shinobi byl plný násilí. Jakožto pragmatik od kosti to chápal a přijímal s ledovým klidem. Sen, který se mu dikobrazovým přičiněním zdál, ho však donutil zaváhat ohledně svých závěrů. Co když na celou problematikou přemýšlel jen z jednoho úhlu? Co když ji viděl jako dítě válku?
A pak tu byli jeho kolegové. Byla to jen náhoda, že se v iluzorním světě Yuri ujal role dobrého přítele a Satsuki... Pohledem kmitl k černovlásce sedící opodál; rovněž si hleděla svého jídla.
„Takže...“ rozhodl se zahnat nepřístojné myšlenky navázáním konverzace, „...co nás čeká teď, Mia-sensei?“ Rukávem si otřel čelo plné zpocených pramínků vlasů a zahleděl se stříbrnovlásce do očí.

Trénink na ostří nože

-Den pátý
Mia Sashikizu
"Co myslíš, nechce to ještě trochu té divné peprné kytky, co roste támhle za tím šutrem?" Zeptala se Mia zatímco krmila antracitového dikobraza lžící vyřezanou z kusu větve. Dikobraz, stále svírající tlapy ve znamení připomínající modlitbu párkát zažvýkal, než odpověděl. "Chče to víč mrkve a míň náchodné želeně, čo najdeš kolem." Zašišlal a jeho ostny o sebe tiše zachrastily. "Jo to jsem mohla čekat." Zahuhlala Mia a zamíchala masovou směsí, který už nějakou chvíli vařila v pánvi nad ohněm. "Heh...už to chce ten zpropadený hrnec."
"Šítím jak špojení šlábne...ša chvíli še žačnou budit."Oznámil po chvíli dikobraz a skutečně po pár minutách se trojice studentů začal probouzet ze svých euforických snů, každý svým způsobem. "Hola Hola pulci! Vítejte zpátky v reálném světě! Jo v tom světě, kde je většina věcí k prdu, nikdo vás nemá rád, a kde umřete sami na přechlastání levným saké, pokud vás někdo předtím nevykuchá jak lososa cheche!" Zvolala Mia a každého z ospalců si důkladně zblízka prohlédla, případně prozkoumala zornice nebo vyzkoušela senzitivitu cvrnknutím do čela. "Dobrá věc je." Pokračovala, když si ověřila, že nikdo z nich neskončil s poškozením mozku. "Že tohle je skutečnost a ne nějaký blbý falešný výplod vašich makovic. Takže si tu nedrásejte žíly a přemýšlejte jak dosáhněte svých cílů vlastním přičiněním...Yuri do háje to vážně myslíš jen na jídlo? Nu nejen pro tebe mám i druhou dobrou zprávu, dnešní krmně je už hotová, jdeme jíst!" Zavelela a popohnala trojlístek směrem k provizornímu ohništi a kouřící pánvi.
"Utoakupion-Oji! děkuji ti za tvé služby, odměnu očekávej nejpozději do tří dnů." Uklonila se tmavému dikobrazovi, který po vlastní úkloně zmizel v oblaku kouře. Jídlo, které jim Mia nabrala do misek z jejich tábora, se sestávalo z čeho jiného než z masa divočáka, zázvoru a směsi plané zeleniny, kterou Mia našla v okolí, to vše zalité hnědou omáčkou. Nebylo to úplně nejchutnější jídlo, které kdy jedli, ale bylo to hutné, horké a zasytilo to. Studenti si mohli povšimnout jak moc už stíny pokročili, evidetně pod vlivem techniky strávili několik hodin a jejich žaludky jim to dávali jasně najevo.
Mia je nechala chvíli se krmit, než na ně znovu promluvila. "To co jste viděli, patří jen vám...nikomu jinému...a je jen na vás, co si z toho vezmete, a jak naložíte s tím, co jste se o sobě dozvěděli. Každopádně gratuluji, trénink vašeho nitra máme úspěšně za sebou." Oznámila jim a lehce se na ně ušklíbla.

Tým G: Ztracený ostrov

"Anata?" vydralo se bohovi z úst s nenávistným podtónem a bylo poznat, že Rinu poznal a že ono zjištění pro něj není moc dobrá zpráva.
"Moc nekoukej dědo, já tě neznám," odmávla mužovo nevlídné oslovení a bez dalších okolků se vydala ke čtveřici.
"Jen vás chvilku spustím z očí... ," začala je přátelsky hubovat, když se z prachu vyřítila jedna socha, která unikla závalu a hnala se přímo na Rinu. Ta se ale, jen tak mimochodem, vyhla příchozímu útoku, složila bleskově sérii pečetí a plácla otevřenými dlaněmi sochu na prsa.
Socha se poroučela na záda, jako klasický balvan bez života, ale co upoutalo oči byla světle modrý obris postavy, která ze sochy vyletěla a stejně rychle se rozplynula. Všechno tohle se seběhlo v několika vteřinách. Dívka si ale jen oprášila ruce, jako kdyby to nebylo nic zajímavého s rozběhla se k ležící postavě. Stejně jako všechno, co Rina dělala, nebo říkala, byl i její běh divný. Rozhodně se hodil spíš na malou holčičku, než na někoho, kdo byl nejspíše shinobi.
Yui byla již na cestě k útesu, když si ji všiml nepřítel a začal skládat pečetě. Jeho pohled neměl se slitováním co dělat a bylo zjevné, jaký osud si pro Yui připravul.

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
Iluze

Chlapcovy smysly byly na zlomek sekundy nečitelné, ale jako by nic se znovu zapojily a kdyby nebyl předem připravený na to, že půjde o genjutsu, nejspíš by si toho malého přechodu ani nevšiml. Pod bosýma nohama, které se mu v tureckém sedu dotýkaly země ucítil jemný a hřejivý povrch deky. Vzduch se zdál být čistší a sluneční světlo bylo tak příjemné, že se dal snadno určit směr, odkud svítilo. Dokonce rozpoznal i vůni jídla, které leželo před nimi. „Hai, sensei,“ odpověděl na jednoduchou otázku a se zájmem aktivoval zesílení své techniky, aby mohl iluzi prozkoumat detailněji.

Akio
Tým Yuurei
oinin dojo (genjutsu: park)

Jakmile novopečení kadeti ťukli keramickými kalíšky o zem, pokládaje je na zem po vyprázdnění jejich obsahu, spojil Akio prsty do pečetě berana. Ornamenty na zemi začaly žhnout stejnou barvou, jakou měla ona nepříjemně zapáchající tekutina. Oba kadeti mohli cítit po těle slabé brnění, než se (aniž by to jejich mozek zaregistroval) ocitli na úplně jiném místě než bylo oininské dojo.
„Právě bychom měli sedět na kárované dece v parku Kirigakure no Sato a vychutnávat si piknik, můžete mi to potvrdit?“ Těla všech tří se samozřejmě stále nacházela v moderně zařízené tělocvičně, jejich vědomí se však nacházelo ve velice realistické genjutsu-simulaci.

Tako Jahiro
Tým Yoshitsune
Kirigakure no sato
”Ryokai,” odpověděl na rozkaz a stáhl se v myšlenkách sám do sebe. V tu chvíli mohl působit jako zlomený muž, ale pravda byla jinde. Plamen v Takovo srdci nikdy skutečně nezhasl. A možná, že konečně nastal čas, aby se pohnul dál. Nikomu nejspíš neprospěje, když se uchlastá k smrti.
Tako se pomalu přišoural ke svému domu, který byl postaven v tradičním stylu a zastavil se před dřevěnou verandou. Jediným pohledem se ujistil, že se Mikayo ještě nevrátila z mise a na okamžik se zarazil, když se mu myšlenky zatoulali k porušení základních pravidel domácnosti, ale nakonec jen zavrtěl hlavou. I když se z něj stala troska, nemusel se kvůli tomu ještě chovat jako šmejd. Usadil se tedy na okraj verandy, nohy přitom ponořil do malého kamenné nádoby, popadl vedle položený rýžový kartáč a začal ze svých chodidel odstraňovat nanesenou špínu. To byla jedna z nevýhod jeho sensibilské techniky. Aby fungovala, musel mladý shinobi chodit bos. Oči mu lehce zvlhly, když se mu vybavila vzpomínka, jak nutil Bunchana, aby si omyl svá kopýtka pokaždé, co se vrátili domů. V té vzpomínce byla veranda prosvícena letním sluncem, jejich tváře byli rozesmáté a všechno bylo veselé. Nyní bylo všechno vybledlé, slunce zastiňovali mraky a všude se rozpínala studená mlha. A veselost byla to poslední, čím by se dal tento pohled nazvat. Tako rychle zavrtěl hlavou. Ta vzpomínka byla přibarvená a mladík si to uvědomil. Pocit prázdna a smutku ho z nějakého důvodu nutil přikrášlit si pravdu tak, aby mohl těžit z rozdílů a hlouběji se tak potopit do své beznaděje.
„Tak a dost,“ pronesl ostře, vstal a přesunul se bytem do tělocvičny. Uctivě za sebou zavřel dveře z rýžového papíru a pomalu došel před bambusouvou stěnou, kde měl na držácích vystaveno svoje vybavení. Řádně uloženému vybavení vévodili dvě ochranné čelenky mlžné. Jedna normální a druhý malá. Právě na té malé se zastavil očima a pevně stiskl ruce v pěst. Vnitřnosti mu sžírala prudká nenávist, ale tentokrát ji ovládl a přinutil ustoupit. Moc dlouho se nechal ovládat svými pocity. Jeho ruka zabloudila ke svitkům, úhledně vyrovnaným v řadě, na jednom se prsty zastavil a obřadně ho vytáhl.
Ozvalo se ikonické pufnutí a svitek dopadl na zem. Když se rozptýlil obláček kouře, vzniklý z přivolání, třímal Tako v rukou Kidlič, obrovitý obouruční meč s neblahou historií, a v očích měl výraz uspokojeného feťáka. Skrze rukojeť cítil, jak mu do ruky proudí síla a černé mraky v jeho duši pomalu mizí. Opět nejspíše zapracovala jen jeho představivost, protože Kidlič neměl žádné speciální vlastnosti. I představa však stačila na to, aby se mu v očích rozhořel plamen.

Druhý den se na hlavní velitelství se dostavil Tako s chvilkovým předstihem. Od včerejšího Taka se ale lišil, jako se den liší od noci. Otrhané vzezření bylo vyměněno za kvalitní vybavení shinobiho a onen ignorantský výraz nahradila energická sebejistota.
„Ohayo gozaimasu,“ pozdravil svou novou kolegyni a lehce na ni mrknul, když se připojil k jejímu čekání.

Isamu Kenji
Tým Yuurei
Dojo

Isamu vydechnul. Konečně. Přestože mě svědí ruce, myslím, že budeme v pohodě. Trochu nás potřeboval zastrašit před tréninkem... Teda aspoň doufám. V tom už ale Fun i Yuurei byli skoro uvnitř, a Isamu je musel následovat. Chlapec si užasle prohlížel interiér doja, které produkovalo staronový nádech. Vůbec jsem nečekal, že bude vypadat takhle. Zvenku to vypadá jako taková majestátní, skoro historická budova, a zevnitř připomíná spíše zbrusu novou tělocvičnu. Parádní.
Isamu se těšil na trénink. Stál ale v relativním pozoru, protože nechtěl, aby dával své nadšení najevo, a zachoval si tak seriózní vzhled. Pod maskou se však, po dlouhé době, upřímně usmíval. Během rozhlížení se zachytil koutkem oka osobu sedící na zemi. Následoval Funa, který teď v sedě spíš připomínal maskovaného muže v čajovně, který netrpělivě čeká, než mu vychladne jeho objednávka. Naprosto to chápal, okolo nich to působilo dost přívětivě a chtěl už také trénovat. Isamua hned zaujal ornament na zemi, potom co přistoupil blíže k sedícím kolegům. Fuinjutsu... Dost detailní pečeť. "Dobrý den," pozdravil Akia při sedání do jednoho z kruhů. Muž na něj působil nevýrazně, ale na druhou stranu z něj neměl špatný pocit. Poslechl si jeho pokyny.

Další uživatel genjutsu... A používá pečeť pro seslání. Musí v tom být velmi dobrý. Moc rád bych zjistil, jak tahle technika funguje. Už vím, za kým budu moct přijít pro radu.
Isamu si gurmánsky prohlédl zvláštní tekutinu, připomínající spíše hodně fialové víno než cokoli, co znal. Pokusil se zápach ignorovat, nadechl se a na jeden doušek vypil celý kalíšek. Hm? Co teď?

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
Oinin dojo

Když je sensei uvedl do místnosti, Fun si připadal docela příjemně. Bylo tam hodně prostoru, poměrně měkká podlaha a k jeho údivu i celkem vyvětraný a čerstvý vzduch. Jediné, co ho trochu dráždilo byly jeho mokré vlasy, díky kterým měl vlhká ramena. To ale nebylo nic, co by ho zvlášť zpomalovalo.
Poměrně ho překvapilo, že byl uvnitř jen jeden muž, který vypadal jako by je zval na šálek čaje. Yuurei se skoro okamžitě vytratil a Fun musel uznat, že se mu mírně ulevilo. Místnost se sice zdála být odvětrávaná, ale i tak ho ještě svědily nově nabyté puchýře hned na několika částech těla.
Sedící muž, který se představil jako Akio Funovi nepřipadal nijak zajímavý ani originální, co se týkalo vzhledu. Měl ale klidný, a ne nepřátelský způsob hlasu, jenž si Fun určitě snadno zapamatuje. Kdyby před ně nepoložil šálky s tekutinou, chlapec by ani nevěděl, že si má sednout na nějaké přesné místo. Teď se ale uvelebil tak, aby byl šálek mezi ním a Akiem. Výukové simulace zněly jako zajímavá vyhlídka. Genjutsu už zas tak moc ne. Fun si nikdy nebyl jistý, jak budou jeho smysly fungovat v genjutsu a teď se dostal dokonce do situace, kdy se ani nemůže pokusit o jeho zrušení. S několika genjutsu už se v minulosti setkal, ale ty byly jen malého rozsahu a působily jen na jeden ze smyslů.
Teď se tedy zhluboka nadechl, vyklopil do sebe nabízenou tekutinu a v rychlosti se zašklebil.

Fumihiro Yarui, Akio
Tým Yuurei
oinin dojo

Když spatřil příchozí kadety, letmo pohlédl na nástěnné hodiny a sám pro sebe lehce pokýval hlavou. Schopnost dodržet natolik banální rozkaz jako je „přijdi včas“ považoval za fundamentální schopnost jakéhokoliv shinobi. Beze slova otevřel posuvné dveře a odhalil dvojici místnost, do které následně jako první vkročil.
Dojo už od prvního pohledu působilo moderním a zařízeným dojmem. Každý kousíček vybavení procházel nadstandardní kontrolou, aby vyhovoval vysokým nárokům organizace takto elitních shinobi.
„Tady je máš, Akio,“ řekl Duch a svůj pohled stočil směrem k muži, sedícímu v prostředku místnosti na jakési zvláštní pečeti. S těmito slovy se otočil, odešel a zavřel za sebou, zanechaje Isama a Funa jen v Akiově přítomnosti.
Akio byl oblečený stejně jako všichni ostatní, jediným rozdílem bylo odlišné značení na jeho masce – oranžová spirála. Krátce střižené vlasy barvy uzrálé slámy byly tak společně s maskou jedním z mála rozpoznávacích znamení, které měli geninové k dispozici.
„Vítejte, posaďte se na značky, prosím,“ pravil a pečeť, na které seděl, se na jeho povel roztáhla v další dva kruhy určené k sezení. „Jsem instruktor Akio, mám na starost výukové simulace.“
Krátkovlasý muž přisunul před každou ze značek keramický kalíšek s fialovou, odporně páchnoucí tekutinou. „Vypijte je prosím, usnadní to sesílání genjutsu. Nesnažte se z něj prosím dostat, kazilo by to celý záměr našeho snažení.“

Ena Okeda
Tým Yoshitsune
Lázně

Zítra v osm na velitelství, huh? Pomyslela si plavovláska a souhlasně pokynula hlavou. Byla ráda, že jejich pobyt v lázních byl pro dnešek u konce. Rozloučila se tedy s Ryo i s Takem a poté, co ještě chvíli počkala, aby mohla odejít jako poslední, zamířila do šaten.
Když konečně stanula venku, musela se zamyslet, co bude po zbytek dne dělat. Katsumi byla touhle dobou už dávno doma a Goro by měl mít stále ještě službu. Rozhodla se tedy využít situace. Koncentrovala chakru do svých nohou, aby se odrazila ze země a několika rychlými skoky zmizela po střechách pryč. Cestu si moc dobře pamatovala, jelikož to bylo jedno z mála míst ve vesnici, kam pravidelně chodila, přestože na to místo neměla zrovna dobré vzpomínky.
Po pár minutách její nohy přeci jen přistály na střeše domu staříka Asahiho, z jehož domu byl hezký výhled na celou ulici, ve které Katsumi s Gorem bydleli. Bylo to místo, kde se Ena vždycky zastavila před tím, než Katsumi navštívila, protože když šel Goro domů ze služby, musel ulicí projít. Tentokrát to vypadalo to, že je vzduch čistý, ale když už se dívka chystala seskočit dolů, všimla si zrzavých vlasů posazených na hroudě svalů, které se zrovna vynořily zpoza rohu.
„Tss.“ Vycenila dívka zuby při pohledu na muže. Při své chůzi se lehce kolíbal ze strany na stranu, jak to u něj bylo po pár sklenicích saké zvykem. Dívka ho ještě chvíli zpovzdálí tiše sledovala, než se rozhodla zmizet právě ve chvíli, kdy se zrzkův pohled dobelhal jejím směrem. Nechtěla Katsumi zbytečně přidělávat doma problémy.
Nakonec se tedy rozhodla jít na jediné místo, na které v takových chvílích chodila – cvičiště. Vytáhla ze svého pouzdra několik kunaiů a jeden po druhém je nasázela do terče uprostřed vysokého špalku. Nějaký čas poté ještě strávila trénováním svých úderů a kopů, než nakonec posbírala zbytek svého vybavení a pomalu zamířila domů.

Ráno si poté dívka sbalila věci a jakmile dokončila vzkaz pro Katsumi, který posléze nechala na stole, vyrazila z bytu ven do ulic. Po cestě na velitelství ještě v klidu spořádala několik dango, aby neměla prázdný žaludek, až nakonec stanula před samotným velitelstvím. Naposledy upravila svojí vizáž, rozhlédla se, aby se ujistila, že jí někdo nesleduje a vstoupila dovnitř.

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
cesta k doju

Funův připravovaný výpad naštěstí nebyl potřeba. Isamu svou techniku dokončil a pak už bylo chvíli slyšet jen tiché „fuuuuuuu,“ jak ze svých úst vyfukoval hustý oblak mlhy. Fun dokázal svou technikou rozeznat hustou mlhu kolem sebe, protože tak velká vlhkost měnila mírně chování zvukových vibrací a výsledný obraz okolí v jeho hlavě pak vypadal trochu jinak. Nebylo to ale nic tak výrazného, aby mu to zhoršovalo orientaci. V tom momentě by to ale Fun rozeznal téměř okamžitě i bez využití své techniky. Tak hustá mlha totiž způsobila, že se mu na kůži a na oblečení začaly srážet jemné kapičky vody a začaly příjemně ochlazovat jeho poleptané končetiny a tvář. Kdo by to řekl, že bude taková technika tolik užitečná v blbé místnosti 5x5 metrů, pomyslel si. Byl za to Isamovi neskutečně vděčný.
Yuurei následně svým chladným tónem ukončil jejich aktuální trápení a poslal je na rychlou zastávku do šatny. Fun i Isamu měli sice dlouhé rukávy, takže neměli tak moc postižené paže jako ruce od zápěstí dolů a nohy od kotníků po konečky prstů, ale i tak se to zdálo být nesnesitelné. „Yuurei taichou,“ pronesl Fun, když si znovu zastrkoval za pas svou trojdílnou hůl. Otočil se a na pokyn hubeného muže vyběhl z místnosti. Cestou si s úšklebkem uvědomil, že svůj kunai už znovu nezíská, protože ten teď ležel rozleptaný na prahu kanceláře.
Měli jen 10 minut na přípravu před dojem, ale Fun byl zvyklý dělat všechno rychle a s malým odpočinkem, takže by to bral jako závod, kdyby tu budovu už znal, a věděl by kde přesně jsou šatny. Takhle se musel zařadit těsně za svého společníka a veškerou svou pozornost věnoval tomu, aby si zapamatoval každou část komplexu, ve které za ten krátký čas už byl. Po chvíli za ním zahnul do místnosti plné laviček a skříněk, které některé dosti nevábně zapáchaly zpoceným oblečením. Už od události ve skladu Fun věděl, že je Isamu v oblasti medicíny a ošetření vice zběhlý než on, takže se rozhodl uposlechnout každé jeho slovo. Během pár vteřin ze sebe shodil všechno své dosavadní oblečení a naskočil do jedné z jednoduchých sprch. Sotva po jeho těle ztekla voda, už byl zase venku. Jako obvykle si to předem nepromyslel, takže musel nahý doskákat zpět ke skřínkám a tam se teprve poutírat. Na utírání poloviny podlahy, na kterou z něj voda odkapala už neměli čas.
Ze skřínky, na kterou černovlasý chlapec poklepal, vytáhl Fun svou novou uniformu. Jen kapsičku se svým starým rádiem a shinobi výbavu si položil na skřínku a svou starou poloprázdnou peněženku uložil dovnitř. Když na sebe natáhl všechno nové oblečení a chrániče, zarazilo ho, když si uvědomil že jeho maska nemá žádné otvory na oči. Její kresbu neviděl, ale udělal si imaginární poznámku, že se na její design bude muset později Isamua zeptat. Když si ji nasazoval na hlavu, umístil si ji zatím jen na kraj hlavy a přistoupil k Isamovi, který na tu svou chvíli zaraženě zíral. „Má ta tvoje díry na oči?“ Pronesl řečnickou otázku a zlehka klepnul na černovláskovu masku. Jako poslední si upevnil kapsičku s výbavou, kapsičku s rádiem a svou trojdílnou hůl si zastrčil za pas.
Na zavázání prstů u nohou už nebyl čas, ale Fun se pokusil alespoň po cestě přivázat trochu obvazu na své klouby na rukou a zbytek si nastrkal pod chrániče předloktí s tím, že si ho snad dováže později i na prsty a zbytek rukou. Ve vestě mu bylo taky trochu horko, ale alespoň volné ruce bez rukávů byly příjemným osvěžením. Cestou minuli pár mužů i žen ve stejné výstroji, jenž se za nimi otáčeli jako by byli schopni odhadnout kam běží a vzpomínali na své vlastní začátky. „Už se tu začínám docela orientovat,“ pronesl, když vybíhali z poslední chodby. Až doběhli ke vchodu do doja, Yuurei tam na ně už bez zájmu čekal a mohl si všimnout, jak z Funových hnědých vlasů ještě odkapává voda a vsakuje se do jeho nového oblečení. Tak a teď konečně můj šálek kávy, pomyslel si Fun nadějně.

Isamu Kenji
Tým Yuurei
konferenční místnost

Koncentrace klesá. Snad nás to na chvíli ochrání. Dobře, že si Fun nakonec vzal tu kapucu. Chlapci napjatě čekali na senseiovu reakci. Co bude dál? Bude s námi bojovat? Oba si mohli všimnout toho, jak sensei vstává. Isamu byl v pozoru a připravil si kunai. Nehodlal ze sebe udělat cvičného panáka pro jejich nového nadřízeného, proto napjatě vyčkával na případný výpad protější siluety.
Po prvních slovech mu však spadl kámen ze srdce. Vydechl a polevil v technice. Přestože velitelova slova zněla naprosto chladnokrevně, více srdečnou radost Isamuovi nemohla udělat. Po posledních slovech rozkazu však černovláska zamrazilo. "Hai!" křikl na senseiova slova bez okolků. Nedal najevo nejistotu, přesto ho čas stresoval vnitřně... Deset minut? To ale nezvládnu ošetřit nás oba... Cesta se vším všudy by snad mohla trvat do dvou minut. To by znamenalo... Máme osm minut na ošetření a převléknutí. Sotva se velitel začal domlouvat s uklízečkou, vykřikl Isamu na svého kolegu: "Fune! N-nemáme dost času na ošetření těch ran. M-musíme sebou hodit a umýt to." Rozrazil dveře a přes zaslzené oči hledal schodiště. Sám pak utíkal rovnou k šatnám, kde zamířil ke sprchám. Sakra. Ten nás vypekl. Nejprve představa smrti rovnou u pohovoru, teď tyhle puchýře. "Tyto dveře," pronesl směrem k Funovi, aby nápis "ŠATNY MUŽI" neminul, "a teď h-honem do sprchy, musíme se ošetřit. Co nejrychlejc si sundej k-kontaminovaný oblečení..." Isamu si naházel věci na svou hromadu. A hned se začal oplachovat studenou vodou tak aby kyselinové ostrůvky nedotekly na nepopálená místa. Nebude to stačit, ale co můžeme dělat... Nemáme času nazbyt. Potom spěchal k umyvadlu, aby si ještě dodatečně vypláchl oči. Nestíháme. Doufám, že nás nepřizabije kvůli tomu, že se ošetřujeme. Otevřel Funovi jeho skříňku, poklepal na dveře od ní, aby věděl, kde se nachází, a sám se jal hledat svou. Po jejím otevření letmo sjel pohledem všechny police, aby našel ve skříňce všechno základní oininské vybavení, a oblékl si takzvanou "oininskou uniformu". Síťované nátělníky, funkční prádlo, zpevněné svršky, chrániče, vojenské kalhoty a další oblečení. Nejvýraznějším předmětem, který ve skříni objevil, byla typická bílá dřevěná maska, po níž se linul tmavý ornament ve tvaru mořské vlny, skoro vypadajícího jako vzdušný vír. Páni. Nikdy bych si nemyslel, že tuto masku na sebe někdy nandám. Překvapeně se na ní zahleděl déle, než by měl, a už už se soukal do kalhot. Přitom si všiml Funových rozsáhlých popálenin na obou rukách. "Na, zamotej si to, nevypadá to moc dobře," zaštrachal Isamu ve své kapsičce, ve které nosil několik obvazů ze skladu zbraní, a podal jeden Funovi, "jo, a měli bychom už vyrážet." Naházel své civilní oblečení do skříně přetáhnul přes sebe svou novou zbroj připomínající neprůstřelnou vestu. Dokončil převlékání do své uniformy připnutím si tašky s vybavením. Popadl masku a pelášil k doju. "Je v tom dost... Horko. Bude oříšek si zvyknout," řekl si nahlas při východu z hlavní budovy. V tom už viděl v dálce jejich nadřízeného, a nasadil si dřevěnou masku. Nenecháme se jen tak zastrašit, Yuurei-taichou... Dám tomu všechno. Chci, abychom tuhle vesnici chránili před padouchy... Takovými, jako mi sebrali rodiče. Slibuju, že je najdu, dědo.

Fumihiro Yarui
Tým Yuurei
konferenční místnost

Viditelnost v místnosti se s Isamovým mlhavým přírůstkem značně snížila, geninové však mohli stále vidět téměř nehybnou siluetu sedícího hubeného muže u převrhnutého stolku. Zastření zraku však nebylo jediným efektem, který vodní páry přinesly – kyselinový opar se jejich vlivem, přesně dle Isamova plánu, naředil a přestal být pro integritu lidské pokožky bezprostředním ohrožením. Fumihiro naznal, že pokračovat nemá cenu. Původní plán – způsobit dvojici pár popálenin, které by jim následující trénink trochu ztížily, a lehce je vystresovat – uspěl.
Čahoun si nevědomky narovnal masku a pomalu, spořádaně vstal. Kostnaté ruce skryl v hlubokých kapsách černých vojenských kalhot. „Vítejte v týmu Yuurei,“ pravil mdlým hlasem, ze kterého jako by nezájem sálal. Aniž by si sňal škrabošku, pokračoval v monologu. „O dvě poschodí níže naleznete šatnu. Chci vás mít za deset minut nastoupené v uniformách před vchodem do Oinin dojo. Rozchod.“ Jakmile dořekl poslední slovo, vydal se šouravým krokem ven, kde instruoval uklízečku, aby napsala škody na jeho jméno. Poté se vydal na určené místo setkání, přemýšleje o tom, jak se za tak krátký časový limit kadeti popasují s popáleninami a převlékáním.

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
Konferenční místnost

Když si Fun deaktivoval svou schopnost na zesílení sluchu, očekával silnou ránu. Slyšel ale jen tiché plivnutí, následné zasyčení a svou základní technikou viděl Yuureie, který vyplivl směrem ke dveřím jakousi kapalinu. Bylo to poprvé, co ho chlapci viděli použít nějakou techniku nebo celkově udělat cokoli rychlého.
Jak tak Fun klečel přikrčený za převrženým stolem, Yuurei se opět usadil a dělal jako by se nic zvláštního nestalo. Zatracená práce, pomyslel si, když jeho plán selhal tak rychle. Musel urychleně sáhnout pro kapuci, kterou mu před pár sekundami předal Isamu, přitisknout si ji jednou rukou na ústa a druhou vytáhnout další kunai, který byl jeho jedinnou možností, pokud šlo o zbraň do jedné ruky. Pokud by to neudělal, už by se neubránil dalšímu poškrábání a nepřipadalo mu správné si v takové situaci zaměstnávat ruce něčím jiným než bojem. Nejprve kapuci nevyužil, protože potřeboval co nejvolnější pohyb při realizování svého plánu. Teď se ale zdálo, že se bude muset spolehnout na schopnosti svého společníka a bez krytí tváře už by to dlouho nevydržel. Rudnutí své kůže vidět nemohl, ale její rozežírání cítil až příliš dobře. Oči mu slzely sice o něco méně než Isamuovi, protože je nechával celou dobu zavřené, ale jeho nosní sliznice i tak trpěla čím dál víc.
Ve chvíli, kdy Isamu začal skládat pečetě Fun věděl, že bude muset vsadit na něj. Připravil se proto na rychlý výpad, který by provedl, pokud by se sensei pokusil Isamovo snažení o použití techniky překazit.