NFFORPG - Kirigakure no Sato

Ieyasu Kitabatake
Tým D
paseka

„Hmmmphm?“ zamumlal Ieyasu, poněvadž měl plná ústa, poule oči. Yuriho chování ho zcela očividně zaskočilo, narozdíl od jiných totiž nebyl medik nejlepším čtenářem výrazů – a právě kolegovy předchozí chmury v rysech mladičké tváře mu mohly napovědět, že je něco v nepořádku.
Křečovitě polknul zbytek slova, rychle otřel mastné prsty do suknice z nehořlavé kevlarové látky a s viditelným zmatením ve tváři se na světlovláska zadíval. „Ehh... co že to společně zvládneme?“

Trénink na ostří nože

-Den pátý
Mia Sashikizu
Mezitím co si její studenti dopřávali horkého jídla, Mia promíchávala zbytek směsi na pánvi a tiše si broukala nějakou chaotickou melodii. Při Ieyasových slovech zvedla oči a napřímila se od ohně. "No teda vám to pořád ještě nestačilo? Chacha no moc světla už nám zase tolik nezbývá, pěkně jste si zasnili. Aaaaaale ještě než to pro dnešek ukončíme..." Její další slova přerušil zvuk dopadající misky na zem následovaný Yuriho emočním výlevem směřovaným na jeho zakukleného kolegu.
"Oh u vševidoucí mlhy požehnané šesti mudrci...jasně že nejsou z toho všichni venku na první dobrou." Pomyslela si Mia a frustrovaně si připlácnula dlaň na čelo, zatím však hodlala dát věcem volný průběh a nijak nezasahovat.

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Ieyasu moju žiadosť o jedlo totálne odignoroval, pravdepodobne bol ešte zmetený z toho, čo sa práve stalo, no aj tak ma to rozzúrilo. Aj mňa stále bolela hlava. Bolo to zvláštne, mal som spomienky, ktoré sa nikdy nestali.
Bolo to... 23 rokov? Znamená to, že som teraz o 23 rokov starší?... Vo svojej mysli?... premýšľal som a trel si holú bradu. Pozrel som vedľa seba, kde ležala Satsuki. Nevyzeralo to tak, že by sa ešte zobudila. Potom som pohľadom strelil po Mii, ktorá sa práve lúčila s dikobrazom. Jej slová mierili jedným uchom dnu a druhým von. Postavil som sa, no v tom momente som aj spadol. Zrakom som zišiel k pravej nohe.
Samozrejme, problém s nohou sme ešte nevyriešili... To znamená, že ani obry sa zatiaľ neukázali, preblesklo mi hlavou. Bolo mi to absolútne jasné. Yuri z budúcnosti preniesol svoje spomienky mne, aby som, keď nastane čas, vedel konať. Musel použiť D4C, pomocou ktorého mi ich priniesol do hlavy. Pre Miu to možno bola nejaká forma tréningu, ale neuvedomovala si, čo sa práve stalo.
Alebo žeby to naozaj nebol Yuri z iného vesmíru a naozaj to bola iba ilúzia?... Aaale, určite nie, určite to Yuri plánoval... Ale jeho podstata Nebeského Plánu?... Je to to, čo ja naozaj chcem? pozrel som na svoje ruky a potom som vstal druhýkrát, prešiel k ohňu a bez slova sa posadil. Prehliadal som si Ieyasua a pomaly ujedal z toho, čo sensei nazývala jedlom. Po chvíli sa mi ale do oči vtisli slzy a miska mi spadla na zem a ja som ju nasledoval.
,,Prepáč mi, Ieyasu... Ale neboj sa, nakoniec to zvládneme," Ieyasuovi som nemohol povedať pravdu o budúcnosti, ktorú som pred chvíľou videl, nikomu som ju nemohol povedať. Musel som iba čakať, kým sa objavia obry a dovtedy hrať svoju úlohu opatrne a hlavne kráčať vpred. No aj napriek tomu ma premohli emócie a cítil som potrebu sa kolegovi ospravedlniť za to, čo sa mu podľa vízie stane.

Ieyasu Kitabatake
Tým D
paseka

Pořádným kouskem kančího masa, drže ho špičkami hubených, dlouhých prstů, zčeřil hladinu v kovové misce a opatrně ho vložil do úst i s omáčkou, jež na něm ulpěla. Za střídmého žvýkání hleděl do země a ztrácel se v mořích úvah.
Život shinobi byl plný násilí. Jakožto pragmatik od kosti to chápal a přijímal s ledovým klidem. Sen, který se mu dikobrazovým přičiněním zdál, ho však donutil zaváhat ohledně svých závěrů. Co když na celou problematikou přemýšlel jen z jednoho úhlu? Co když ji viděl jako dítě válku?
A pak tu byli jeho kolegové. Byla to jen náhoda, že se v iluzorním světě Yuri ujal role dobrého přítele a Satsuki... Pohledem kmitl k černovlásce sedící opodál; rovněž si hleděla svého jídla.
„Takže...“ rozhodl se zahnat nepřístojné myšlenky navázáním konverzace, „...co nás čeká teď, Mia-sensei?“ Rukávem si otřel čelo plné zpocených pramínků vlasů a zahleděl se stříbrnovlásce do očí.

Trénink na ostří nože

-Den pátý
Mia Sashikizu
"Co myslíš, nechce to ještě trochu té divné peprné kytky, co roste támhle za tím šutrem?" Zeptala se Mia zatímco krmila antracitového dikobraza lžící vyřezanou z kusu větve. Dikobraz, stále svírající tlapy ve znamení připomínající modlitbu párkát zažvýkal, než odpověděl. "Chče to víč mrkve a míň náchodné želeně, čo najdeš kolem." Zašišlal a jeho ostny o sebe tiše zachrastily. "Jo to jsem mohla čekat." Zahuhlala Mia a zamíchala masovou směsí, který už nějakou chvíli vařila v pánvi nad ohněm. "Heh...už to chce ten zpropadený hrnec."
"Šítím jak špojení šlábne...ša chvíli še žačnou budit."Oznámil po chvíli dikobraz a skutečně po pár minutách se trojice studentů začal probouzet ze svých euforických snů, každý svým způsobem. "Hola Hola pulci! Vítejte zpátky v reálném světě! Jo v tom světě, kde je většina věcí k prdu, nikdo vás nemá rád, a kde umřete sami na přechlastání levným saké, pokud vás někdo předtím nevykuchá jak lososa cheche!" Zvolala Mia a každého z ospalců si důkladně zblízka prohlédla, případně prozkoumala zornice nebo vyzkoušela senzitivitu cvrnknutím do čela. "Dobrá věc je." Pokračovala, když si ověřila, že nikdo z nich neskončil s poškozením mozku. "Že tohle je skutečnost a ne nějaký blbý falešný výplod vašich makovic. Takže si tu nedrásejte žíly a přemýšlejte jak dosáhněte svých cílů vlastním přičiněním...Yuri do háje to vážně myslíš jen na jídlo? Nu nejen pro tebe mám i druhou dobrou zprávu, dnešní krmně je už hotová, jdeme jíst!" Zavelela a popohnala trojlístek směrem k provizornímu ohništi a kouřící pánvi.
"Utoakupion-Oji! děkuji ti za tvé služby, odměnu očekávej nejpozději do tří dnů." Uklonila se tmavému dikobrazovi, který po vlastní úkloně zmizel v oblaku kouře. Jídlo, které jim Mia nabrala do misek z jejich tábora, se sestávalo z čeho jiného než z masa divočáka, zázvoru a směsi plané zeleniny, kterou Mia našla v okolí, to vše zalité hnědou omáčkou. Nebylo to úplně nejchutnější jídlo, které kdy jedli, ale bylo to hutné, horké a zasytilo to. Studenti si mohli povšimnout jak moc už stíny pokročili, evidetně pod vlivem techniky strávili několik hodin a jejich žaludky jim to dávali jasně najevo.
Mia je nechala chvíli se krmit, než na ně znovu promluvila. "To co jste viděli, patří jen vám...nikomu jinému...a je jen na vás, co si z toho vezmete, a jak naložíte s tím, co jste se o sobě dozvěděli. Každopádně gratuluji, trénink vašeho nitra máme úspěšně za sebou." Oznámila jim a lehce se na ně ušklíbla.

Tým G: Ztracený ostrov

"Anata?" vydralo se bohovi z úst s nenávistným podtónem a bylo poznat, že Rinu poznal a že ono zjištění pro něj není moc dobrá zpráva.
"Moc nekoukej dědo, já tě neznám," odmávla mužovo nevlídné oslovení a bez dalších okolků se vydala ke čtveřici.
"Jen vás chvilku spustím z očí... ," začala je přátelsky hubovat, když se z prachu vyřítila jedna socha, která unikla závalu a hnala se přímo na Rinu. Ta se ale, jen tak mimochodem, vyhla příchozímu útoku, složila bleskově sérii pečetí a plácla otevřenými dlaněmi sochu na prsa.
Socha se poroučela na záda, jako klasický balvan bez života, ale co upoutalo oči byla světle modrý obris postavy, která ze sochy vyletěla a stejně rychle se rozplynula. Všechno tohle se seběhlo v několika vteřinách. Dívka si ale jen oprášila ruce, jako kdyby to nebylo nic zajímavého s rozběhla se k ležící postavě. Stejně jako všechno, co Rina dělala, nebo říkala, byl i její běh divný. Rozhodně se hodil spíš na malou holčičku, než na někoho, kdo byl nejspíše shinobi.
Yui byla již na cestě k útesu, když si ji všiml nepřítel a začal skládat pečetě. Jeho pohled neměl se slitováním co dělat a bylo zjevné, jaký osud si pro Yui připravul.

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
Iluze

Chlapcovy smysly byly na zlomek sekundy nečitelné, ale jako by nic se znovu zapojily a kdyby nebyl předem připravený na to, že půjde o genjutsu, nejspíš by si toho malého přechodu ani nevšiml. Pod bosýma nohama, které se mu v tureckém sedu dotýkaly země ucítil jemný a hřejivý povrch deky. Vzduch se zdál být čistší a sluneční světlo bylo tak příjemné, že se dal snadno určit směr, odkud svítilo. Dokonce rozpoznal i vůni jídla, které leželo před nimi. „Hai, sensei,“ odpověděl na jednoduchou otázku a se zájmem aktivoval zesílení své techniky, aby mohl iluzi prozkoumat detailněji.

Akio
Tým Yuurei
oinin dojo (genjutsu: park)

Jakmile novopečení kadeti ťukli keramickými kalíšky o zem, pokládaje je na zem po vyprázdnění jejich obsahu, spojil Akio prsty do pečetě berana. Ornamenty na zemi začaly žhnout stejnou barvou, jakou měla ona nepříjemně zapáchající tekutina. Oba kadeti mohli cítit po těle slabé brnění, než se (aniž by to jejich mozek zaregistroval) ocitli na úplně jiném místě než bylo oininské dojo.
„Právě bychom měli sedět na kárované dece v parku Kirigakure no Sato a vychutnávat si piknik, můžete mi to potvrdit?“ Těla všech tří se samozřejmě stále nacházela v moderně zařízené tělocvičně, jejich vědomí se však nacházelo ve velice realistické genjutsu-simulaci.

Tako Jahiro
Tým Yoshitsune
Kirigakure no sato
”Ryokai,” odpověděl na rozkaz a stáhl se v myšlenkách sám do sebe. V tu chvíli mohl působit jako zlomený muž, ale pravda byla jinde. Plamen v Takovo srdci nikdy skutečně nezhasl. A možná, že konečně nastal čas, aby se pohnul dál. Nikomu nejspíš neprospěje, když se uchlastá k smrti.
Tako se pomalu přišoural ke svému domu, který byl postaven v tradičním stylu a zastavil se před dřevěnou verandou. Jediným pohledem se ujistil, že se Mikayo ještě nevrátila z mise a na okamžik se zarazil, když se mu myšlenky zatoulali k porušení základních pravidel domácnosti, ale nakonec jen zavrtěl hlavou. I když se z něj stala troska, nemusel se kvůli tomu ještě chovat jako šmejd. Usadil se tedy na okraj verandy, nohy přitom ponořil do malého kamenné nádoby, popadl vedle položený rýžový kartáč a začal ze svých chodidel odstraňovat nanesenou špínu. To byla jedna z nevýhod jeho sensibilské techniky. Aby fungovala, musel mladý shinobi chodit bos. Oči mu lehce zvlhly, když se mu vybavila vzpomínka, jak nutil Bunchana, aby si omyl svá kopýtka pokaždé, co se vrátili domů. V té vzpomínce byla veranda prosvícena letním sluncem, jejich tváře byli rozesmáté a všechno bylo veselé. Nyní bylo všechno vybledlé, slunce zastiňovali mraky a všude se rozpínala studená mlha. A veselost byla to poslední, čím by se dal tento pohled nazvat. Tako rychle zavrtěl hlavou. Ta vzpomínka byla přibarvená a mladík si to uvědomil. Pocit prázdna a smutku ho z nějakého důvodu nutil přikrášlit si pravdu tak, aby mohl těžit z rozdílů a hlouběji se tak potopit do své beznaděje.
„Tak a dost,“ pronesl ostře, vstal a přesunul se bytem do tělocvičny. Uctivě za sebou zavřel dveře z rýžového papíru a pomalu došel před bambusouvou stěnou, kde měl na držácích vystaveno svoje vybavení. Řádně uloženému vybavení vévodili dvě ochranné čelenky mlžné. Jedna normální a druhý malá. Právě na té malé se zastavil očima a pevně stiskl ruce v pěst. Vnitřnosti mu sžírala prudká nenávist, ale tentokrát ji ovládl a přinutil ustoupit. Moc dlouho se nechal ovládat svými pocity. Jeho ruka zabloudila ke svitkům, úhledně vyrovnaným v řadě, na jednom se prsty zastavil a obřadně ho vytáhl.
Ozvalo se ikonické pufnutí a svitek dopadl na zem. Když se rozptýlil obláček kouře, vzniklý z přivolání, třímal Tako v rukou Kidlič, obrovitý obouruční meč s neblahou historií, a v očích měl výraz uspokojeného feťáka. Skrze rukojeť cítil, jak mu do ruky proudí síla a černé mraky v jeho duši pomalu mizí. Opět nejspíše zapracovala jen jeho představivost, protože Kidlič neměl žádné speciální vlastnosti. I představa však stačila na to, aby se mu v očích rozhořel plamen.

Druhý den se na hlavní velitelství se dostavil Tako s chvilkovým předstihem. Od včerejšího Taka se ale lišil, jako se den liší od noci. Otrhané vzezření bylo vyměněno za kvalitní vybavení shinobiho a onen ignorantský výraz nahradila energická sebejistota.
„Ohayo gozaimasu,“ pozdravil svou novou kolegyni a lehce na ni mrknul, když se připojil k jejímu čekání.

Isamu Kenji
Tým Yuurei
Dojo

Isamu vydechnul. Konečně. Přestože mě svědí ruce, myslím, že budeme v pohodě. Trochu nás potřeboval zastrašit před tréninkem... Teda aspoň doufám. V tom už ale Fun i Yuurei byli skoro uvnitř, a Isamu je musel následovat. Chlapec si užasle prohlížel interiér doja, které produkovalo staronový nádech. Vůbec jsem nečekal, že bude vypadat takhle. Zvenku to vypadá jako taková majestátní, skoro historická budova, a zevnitř připomíná spíše zbrusu novou tělocvičnu. Parádní.
Isamu se těšil na trénink. Stál ale v relativním pozoru, protože nechtěl, aby dával své nadšení najevo, a zachoval si tak seriózní vzhled. Pod maskou se však, po dlouhé době, upřímně usmíval. Během rozhlížení se zachytil koutkem oka osobu sedící na zemi. Následoval Funa, který teď v sedě spíš připomínal maskovaného muže v čajovně, který netrpělivě čeká, než mu vychladne jeho objednávka. Naprosto to chápal, okolo nich to působilo dost přívětivě a chtěl už také trénovat. Isamua hned zaujal ornament na zemi, potom co přistoupil blíže k sedícím kolegům. Fuinjutsu... Dost detailní pečeť. "Dobrý den," pozdravil Akia při sedání do jednoho z kruhů. Muž na něj působil nevýrazně, ale na druhou stranu z něj neměl špatný pocit. Poslechl si jeho pokyny.

Další uživatel genjutsu... A používá pečeť pro seslání. Musí v tom být velmi dobrý. Moc rád bych zjistil, jak tahle technika funguje. Už vím, za kým budu moct přijít pro radu.
Isamu si gurmánsky prohlédl zvláštní tekutinu, připomínající spíše hodně fialové víno než cokoli, co znal. Pokusil se zápach ignorovat, nadechl se a na jeden doušek vypil celý kalíšek. Hm? Co teď?

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
Oinin dojo

Když je sensei uvedl do místnosti, Fun si připadal docela příjemně. Bylo tam hodně prostoru, poměrně měkká podlaha a k jeho údivu i celkem vyvětraný a čerstvý vzduch. Jediné, co ho trochu dráždilo byly jeho mokré vlasy, díky kterým měl vlhká ramena. To ale nebylo nic, co by ho zvlášť zpomalovalo.
Poměrně ho překvapilo, že byl uvnitř jen jeden muž, který vypadal jako by je zval na šálek čaje. Yuurei se skoro okamžitě vytratil a Fun musel uznat, že se mu mírně ulevilo. Místnost se sice zdála být odvětrávaná, ale i tak ho ještě svědily nově nabyté puchýře hned na několika částech těla.
Sedící muž, který se představil jako Akio Funovi nepřipadal nijak zajímavý ani originální, co se týkalo vzhledu. Měl ale klidný, a ne nepřátelský způsob hlasu, jenž si Fun určitě snadno zapamatuje. Kdyby před ně nepoložil šálky s tekutinou, chlapec by ani nevěděl, že si má sednout na nějaké přesné místo. Teď se ale uvelebil tak, aby byl šálek mezi ním a Akiem. Výukové simulace zněly jako zajímavá vyhlídka. Genjutsu už zas tak moc ne. Fun si nikdy nebyl jistý, jak budou jeho smysly fungovat v genjutsu a teď se dostal dokonce do situace, kdy se ani nemůže pokusit o jeho zrušení. S několika genjutsu už se v minulosti setkal, ale ty byly jen malého rozsahu a působily jen na jeden ze smyslů.
Teď se tedy zhluboka nadechl, vyklopil do sebe nabízenou tekutinu a v rychlosti se zašklebil.

Fumihiro Yarui, Akio
Tým Yuurei
oinin dojo

Když spatřil příchozí kadety, letmo pohlédl na nástěnné hodiny a sám pro sebe lehce pokýval hlavou. Schopnost dodržet natolik banální rozkaz jako je „přijdi včas“ považoval za fundamentální schopnost jakéhokoliv shinobi. Beze slova otevřel posuvné dveře a odhalil dvojici místnost, do které následně jako první vkročil.
Dojo už od prvního pohledu působilo moderním a zařízeným dojmem. Každý kousíček vybavení procházel nadstandardní kontrolou, aby vyhovoval vysokým nárokům organizace takto elitních shinobi.
„Tady je máš, Akio,“ řekl Duch a svůj pohled stočil směrem k muži, sedícímu v prostředku místnosti na jakési zvláštní pečeti. S těmito slovy se otočil, odešel a zavřel za sebou, zanechaje Isama a Funa jen v Akiově přítomnosti.
Akio byl oblečený stejně jako všichni ostatní, jediným rozdílem bylo odlišné značení na jeho masce – oranžová spirála. Krátce střižené vlasy barvy uzrálé slámy byly tak společně s maskou jedním z mála rozpoznávacích znamení, které měli geninové k dispozici.
„Vítejte, posaďte se na značky, prosím,“ pravil a pečeť, na které seděl, se na jeho povel roztáhla v další dva kruhy určené k sezení. „Jsem instruktor Akio, mám na starost výukové simulace.“
Krátkovlasý muž přisunul před každou ze značek keramický kalíšek s fialovou, odporně páchnoucí tekutinou. „Vypijte je prosím, usnadní to sesílání genjutsu. Nesnažte se z něj prosím dostat, kazilo by to celý záměr našeho snažení.“

Ena Okeda
Tým Yoshitsune
Lázně

Zítra v osm na velitelství, huh? Pomyslela si plavovláska a souhlasně pokynula hlavou. Byla ráda, že jejich pobyt v lázních byl pro dnešek u konce. Rozloučila se tedy s Ryo i s Takem a poté, co ještě chvíli počkala, aby mohla odejít jako poslední, zamířila do šaten.
Když konečně stanula venku, musela se zamyslet, co bude po zbytek dne dělat. Katsumi byla touhle dobou už dávno doma a Goro by měl mít stále ještě službu. Rozhodla se tedy využít situace. Koncentrovala chakru do svých nohou, aby se odrazila ze země a několika rychlými skoky zmizela po střechách pryč. Cestu si moc dobře pamatovala, jelikož to bylo jedno z mála míst ve vesnici, kam pravidelně chodila, přestože na to místo neměla zrovna dobré vzpomínky.
Po pár minutách její nohy přeci jen přistály na střeše domu staříka Asahiho, z jehož domu byl hezký výhled na celou ulici, ve které Katsumi s Gorem bydleli. Bylo to místo, kde se Ena vždycky zastavila před tím, než Katsumi navštívila, protože když šel Goro domů ze služby, musel ulicí projít. Tentokrát to vypadalo to, že je vzduch čistý, ale když už se dívka chystala seskočit dolů, všimla si zrzavých vlasů posazených na hroudě svalů, které se zrovna vynořily zpoza rohu.
„Tss.“ Vycenila dívka zuby při pohledu na muže. Při své chůzi se lehce kolíbal ze strany na stranu, jak to u něj bylo po pár sklenicích saké zvykem. Dívka ho ještě chvíli zpovzdálí tiše sledovala, než se rozhodla zmizet právě ve chvíli, kdy se zrzkův pohled dobelhal jejím směrem. Nechtěla Katsumi zbytečně přidělávat doma problémy.
Nakonec se tedy rozhodla jít na jediné místo, na které v takových chvílích chodila – cvičiště. Vytáhla ze svého pouzdra několik kunaiů a jeden po druhém je nasázela do terče uprostřed vysokého špalku. Nějaký čas poté ještě strávila trénováním svých úderů a kopů, než nakonec posbírala zbytek svého vybavení a pomalu zamířila domů.

Ráno si poté dívka sbalila věci a jakmile dokončila vzkaz pro Katsumi, který posléze nechala na stole, vyrazila z bytu ven do ulic. Po cestě na velitelství ještě v klidu spořádala několik dango, aby neměla prázdný žaludek, až nakonec stanula před samotným velitelstvím. Naposledy upravila svojí vizáž, rozhlédla se, aby se ujistila, že jí někdo nesleduje a vstoupila dovnitř.

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
cesta k doju

Funův připravovaný výpad naštěstí nebyl potřeba. Isamu svou techniku dokončil a pak už bylo chvíli slyšet jen tiché „fuuuuuuu,“ jak ze svých úst vyfukoval hustý oblak mlhy. Fun dokázal svou technikou rozeznat hustou mlhu kolem sebe, protože tak velká vlhkost měnila mírně chování zvukových vibrací a výsledný obraz okolí v jeho hlavě pak vypadal trochu jinak. Nebylo to ale nic tak výrazného, aby mu to zhoršovalo orientaci. V tom momentě by to ale Fun rozeznal téměř okamžitě i bez využití své techniky. Tak hustá mlha totiž způsobila, že se mu na kůži a na oblečení začaly srážet jemné kapičky vody a začaly příjemně ochlazovat jeho poleptané končetiny a tvář. Kdo by to řekl, že bude taková technika tolik užitečná v blbé místnosti 5x5 metrů, pomyslel si. Byl za to Isamovi neskutečně vděčný.
Yuurei následně svým chladným tónem ukončil jejich aktuální trápení a poslal je na rychlou zastávku do šatny. Fun i Isamu měli sice dlouhé rukávy, takže neměli tak moc postižené paže jako ruce od zápěstí dolů a nohy od kotníků po konečky prstů, ale i tak se to zdálo být nesnesitelné. „Yuurei taichou,“ pronesl Fun, když si znovu zastrkoval za pas svou trojdílnou hůl. Otočil se a na pokyn hubeného muže vyběhl z místnosti. Cestou si s úšklebkem uvědomil, že svůj kunai už znovu nezíská, protože ten teď ležel rozleptaný na prahu kanceláře.
Měli jen 10 minut na přípravu před dojem, ale Fun byl zvyklý dělat všechno rychle a s malým odpočinkem, takže by to bral jako závod, kdyby tu budovu už znal, a věděl by kde přesně jsou šatny. Takhle se musel zařadit těsně za svého společníka a veškerou svou pozornost věnoval tomu, aby si zapamatoval každou část komplexu, ve které za ten krátký čas už byl. Po chvíli za ním zahnul do místnosti plné laviček a skříněk, které některé dosti nevábně zapáchaly zpoceným oblečením. Už od události ve skladu Fun věděl, že je Isamu v oblasti medicíny a ošetření vice zběhlý než on, takže se rozhodl uposlechnout každé jeho slovo. Během pár vteřin ze sebe shodil všechno své dosavadní oblečení a naskočil do jedné z jednoduchých sprch. Sotva po jeho těle ztekla voda, už byl zase venku. Jako obvykle si to předem nepromyslel, takže musel nahý doskákat zpět ke skřínkám a tam se teprve poutírat. Na utírání poloviny podlahy, na kterou z něj voda odkapala už neměli čas.
Ze skřínky, na kterou černovlasý chlapec poklepal, vytáhl Fun svou novou uniformu. Jen kapsičku se svým starým rádiem a shinobi výbavu si položil na skřínku a svou starou poloprázdnou peněženku uložil dovnitř. Když na sebe natáhl všechno nové oblečení a chrániče, zarazilo ho, když si uvědomil že jeho maska nemá žádné otvory na oči. Její kresbu neviděl, ale udělal si imaginární poznámku, že se na její design bude muset později Isamua zeptat. Když si ji nasazoval na hlavu, umístil si ji zatím jen na kraj hlavy a přistoupil k Isamovi, který na tu svou chvíli zaraženě zíral. „Má ta tvoje díry na oči?“ Pronesl řečnickou otázku a zlehka klepnul na černovláskovu masku. Jako poslední si upevnil kapsičku s výbavou, kapsičku s rádiem a svou trojdílnou hůl si zastrčil za pas.
Na zavázání prstů u nohou už nebyl čas, ale Fun se pokusil alespoň po cestě přivázat trochu obvazu na své klouby na rukou a zbytek si nastrkal pod chrániče předloktí s tím, že si ho snad dováže později i na prsty a zbytek rukou. Ve vestě mu bylo taky trochu horko, ale alespoň volné ruce bez rukávů byly příjemným osvěžením. Cestou minuli pár mužů i žen ve stejné výstroji, jenž se za nimi otáčeli jako by byli schopni odhadnout kam běží a vzpomínali na své vlastní začátky. „Už se tu začínám docela orientovat,“ pronesl, když vybíhali z poslední chodby. Až doběhli ke vchodu do doja, Yuurei tam na ně už bez zájmu čekal a mohl si všimnout, jak z Funových hnědých vlasů ještě odkapává voda a vsakuje se do jeho nového oblečení. Tak a teď konečně můj šálek kávy, pomyslel si Fun nadějně.

Isamu Kenji
Tým Yuurei
konferenční místnost

Koncentrace klesá. Snad nás to na chvíli ochrání. Dobře, že si Fun nakonec vzal tu kapucu. Chlapci napjatě čekali na senseiovu reakci. Co bude dál? Bude s námi bojovat? Oba si mohli všimnout toho, jak sensei vstává. Isamu byl v pozoru a připravil si kunai. Nehodlal ze sebe udělat cvičného panáka pro jejich nového nadřízeného, proto napjatě vyčkával na případný výpad protější siluety.
Po prvních slovech mu však spadl kámen ze srdce. Vydechl a polevil v technice. Přestože velitelova slova zněla naprosto chladnokrevně, více srdečnou radost Isamuovi nemohla udělat. Po posledních slovech rozkazu však černovláska zamrazilo. "Hai!" křikl na senseiova slova bez okolků. Nedal najevo nejistotu, přesto ho čas stresoval vnitřně... Deset minut? To ale nezvládnu ošetřit nás oba... Cesta se vším všudy by snad mohla trvat do dvou minut. To by znamenalo... Máme osm minut na ošetření a převléknutí. Sotva se velitel začal domlouvat s uklízečkou, vykřikl Isamu na svého kolegu: "Fune! N-nemáme dost času na ošetření těch ran. M-musíme sebou hodit a umýt to." Rozrazil dveře a přes zaslzené oči hledal schodiště. Sám pak utíkal rovnou k šatnám, kde zamířil ke sprchám. Sakra. Ten nás vypekl. Nejprve představa smrti rovnou u pohovoru, teď tyhle puchýře. "Tyto dveře," pronesl směrem k Funovi, aby nápis "ŠATNY MUŽI" neminul, "a teď h-honem do sprchy, musíme se ošetřit. Co nejrychlejc si sundej k-kontaminovaný oblečení..." Isamu si naházel věci na svou hromadu. A hned se začal oplachovat studenou vodou tak aby kyselinové ostrůvky nedotekly na nepopálená místa. Nebude to stačit, ale co můžeme dělat... Nemáme času nazbyt. Potom spěchal k umyvadlu, aby si ještě dodatečně vypláchl oči. Nestíháme. Doufám, že nás nepřizabije kvůli tomu, že se ošetřujeme. Otevřel Funovi jeho skříňku, poklepal na dveře od ní, aby věděl, kde se nachází, a sám se jal hledat svou. Po jejím otevření letmo sjel pohledem všechny police, aby našel ve skříňce všechno základní oininské vybavení, a oblékl si takzvanou "oininskou uniformu". Síťované nátělníky, funkční prádlo, zpevněné svršky, chrániče, vojenské kalhoty a další oblečení. Nejvýraznějším předmětem, který ve skříni objevil, byla typická bílá dřevěná maska, po níž se linul tmavý ornament ve tvaru mořské vlny, skoro vypadajícího jako vzdušný vír. Páni. Nikdy bych si nemyslel, že tuto masku na sebe někdy nandám. Překvapeně se na ní zahleděl déle, než by měl, a už už se soukal do kalhot. Přitom si všiml Funových rozsáhlých popálenin na obou rukách. "Na, zamotej si to, nevypadá to moc dobře," zaštrachal Isamu ve své kapsičce, ve které nosil několik obvazů ze skladu zbraní, a podal jeden Funovi, "jo, a měli bychom už vyrážet." Naházel své civilní oblečení do skříně přetáhnul přes sebe svou novou zbroj připomínající neprůstřelnou vestu. Dokončil převlékání do své uniformy připnutím si tašky s vybavením. Popadl masku a pelášil k doju. "Je v tom dost... Horko. Bude oříšek si zvyknout," řekl si nahlas při východu z hlavní budovy. V tom už viděl v dálce jejich nadřízeného, a nasadil si dřevěnou masku. Nenecháme se jen tak zastrašit, Yuurei-taichou... Dám tomu všechno. Chci, abychom tuhle vesnici chránili před padouchy... Takovými, jako mi sebrali rodiče. Slibuju, že je najdu, dědo.

Fumihiro Yarui
Tým Yuurei
konferenční místnost

Viditelnost v místnosti se s Isamovým mlhavým přírůstkem značně snížila, geninové však mohli stále vidět téměř nehybnou siluetu sedícího hubeného muže u převrhnutého stolku. Zastření zraku však nebylo jediným efektem, který vodní páry přinesly – kyselinový opar se jejich vlivem, přesně dle Isamova plánu, naředil a přestal být pro integritu lidské pokožky bezprostředním ohrožením. Fumihiro naznal, že pokračovat nemá cenu. Původní plán – způsobit dvojici pár popálenin, které by jim následující trénink trochu ztížily, a lehce je vystresovat – uspěl.
Čahoun si nevědomky narovnal masku a pomalu, spořádaně vstal. Kostnaté ruce skryl v hlubokých kapsách černých vojenských kalhot. „Vítejte v týmu Yuurei,“ pravil mdlým hlasem, ze kterého jako by nezájem sálal. Aniž by si sňal škrabošku, pokračoval v monologu. „O dvě poschodí níže naleznete šatnu. Chci vás mít za deset minut nastoupené v uniformách před vchodem do Oinin dojo. Rozchod.“ Jakmile dořekl poslední slovo, vydal se šouravým krokem ven, kde instruoval uklízečku, aby napsala škody na jeho jméno. Poté se vydal na určené místo setkání, přemýšleje o tom, jak se za tak krátký časový limit kadeti popasují s popáleninami a převlékáním.

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
Konferenční místnost

Když si Fun deaktivoval svou schopnost na zesílení sluchu, očekával silnou ránu. Slyšel ale jen tiché plivnutí, následné zasyčení a svou základní technikou viděl Yuureie, který vyplivl směrem ke dveřím jakousi kapalinu. Bylo to poprvé, co ho chlapci viděli použít nějakou techniku nebo celkově udělat cokoli rychlého.
Jak tak Fun klečel přikrčený za převrženým stolem, Yuurei se opět usadil a dělal jako by se nic zvláštního nestalo. Zatracená práce, pomyslel si, když jeho plán selhal tak rychle. Musel urychleně sáhnout pro kapuci, kterou mu před pár sekundami předal Isamu, přitisknout si ji jednou rukou na ústa a druhou vytáhnout další kunai, který byl jeho jedinnou možností, pokud šlo o zbraň do jedné ruky. Pokud by to neudělal, už by se neubránil dalšímu poškrábání a nepřipadalo mu správné si v takové situaci zaměstnávat ruce něčím jiným než bojem. Nejprve kapuci nevyužil, protože potřeboval co nejvolnější pohyb při realizování svého plánu. Teď se ale zdálo, že se bude muset spolehnout na schopnosti svého společníka a bez krytí tváře už by to dlouho nevydržel. Rudnutí své kůže vidět nemohl, ale její rozežírání cítil až příliš dobře. Oči mu slzely sice o něco méně než Isamuovi, protože je nechával celou dobu zavřené, ale jeho nosní sliznice i tak trpěla čím dál víc.
Ve chvíli, kdy Isamu začal skládat pečetě Fun věděl, že bude muset vsadit na něj. Připravil se proto na rychlý výpad, který by provedl, pokud by se sensei pokusil Isamovo snažení o použití techniky překazit.

Isamu Kenji
Tým Yuurei
konferenční místnost

Problém byl jasný. Museli se dostat ven. Isamu ani Fun ale nehodlali se dostat ven v pytli na mrtvoly a s koronerem v patách. Doufám, že myslíme na to samé. Oba chlapci potměšile byli připraveni k úniku. Svědí to. Až moc... Musí to být bojový plyn. A Yuurei ví, co je jeho zdrojem. Pohledem na svou ruku to si ověřil tím, že se mu vytvořily první malé puchýře.
Po Funových slovech směrem k jejich novému veliteli zpozorněl a všiml si, že z kapsy něco vytahuje. Mohl by to být... Ne. Musí to být... Ihned mu bylo jasné, že se má krýt. I kdyby útočil na mě, o čemž pochybuju, je lepší se schovat. Na jeho slova o krytí se Isamu pousmál a pomohl Funovi převrhnout stůl. Pak se za něj schoval. Doufám, že to zafunguje. A i kdyby ne... Chlapec skrčený za stolem sledoval senseie. Buď je mu to úplně jedno, nebo nás nebere jako vážné oponenty. Výbušný lístek ho však přiměl vstát. Zneškodnění bylo příliš velkou prioritou. To se však Isamuovi hodilo. Všiml si, že Yuurei vypustil z úst jakousi žíravou látku, aby zneškodnil výbušný lístek. Zbytky slin, které byly rozprášeny proudem kyselé mlhy, ho však prozradily. Pak o tom není pochyb. To on je tím zdrojem. A pokud je to tak... Musíme ho rozhodit, nebo narušit okolí. "Fune, to on je zdrojem toho plynu. Vypouští ho z úst. Ale mám nápad," řekl tlumeným hlasem přes rukáv. Jsme slabě poleptaní, pravděpodobně látkou s vysokým obsahem chloru nebo síry. Což by způsobovalo ty puchýře. Nepochybně musíme zředit tenhle plyn, nebo co to teda je. Využil okamžiku, cvrnknul do Funa a složil pečeť. "Suiton: Kirigakure no Jutsu," pronesl v duchu. Namíchám tu nejsilnější mlhu, která půjde.

Fumihiro Yarui
Tým Yuurei
konferenční místnost

Držení těla sedícího muže se nezměnilo ani ve chvíli, když začali jeho svěřenci propadat panice; stále nehybně seděl a skrze úzké štěrbiny nefritově zeleným lakem prokryté masky bedlivě pozoroval jejich reakce. Byl toho názoru, že povaha člověka se nejlépe ukáže ve chvíli, když se ocitne v úzkých a nablízku není přítomna pomoc.
'Zajimavé,' pomyslil si a začal si o dvojici geninů v duchu vytvářet jakýsi "obrázek" z prvních dojmů.
Když zpozoroval slepce tasit kunai, neobtěžoval se reagovat - jeho spis si pozorně pročetl a naznal, že ho vrhací zbraní nemůže příliš ohrozit. Letícího projektilu, který mu proletěl kolem hlavy, si tak nevšímal.
Yuureiův klid narušilo až tlumené syčení výbušného lístku, na to už reagovat musel. Možná patřil do řad nelítostných shinobi - a to i na poměry oininů - byl si však jistý, že za zbytečné civilní ztráty na životech by ho vedení nepochválilo. A vzhledem k tomu, že o statice budově neměl dostatek informací, vyhodnotil zneškodnění lístku jako nejlepší řešení. Rychle otočil hlavu ke kunai a skrze otvor v masce zalil svůj cíl plivancem kyseliny, jež kus chakrového papíru rychle rozložila. Jakmile syčení ustalo, usadil se opět do strnulé polohy, v níž setrvával před chvílí.

Ryo Yoshitsune
Tým Yoshitsune
Cvičiště
„Díky za potvrzení mých slov,“ povytáhla poťouchle oči na Enu. Bylo fajn, že se od začátku nechtěli její podřízení zabít. Týmy v oininech si potřebují být jisté svými společníky. Na druhou stranu by se nemělo nic přehánět.
„Výborně,“ oznámila a postavila se. „Přesně tohle jsem dneska chtěla slyšet. Tak jako tak nám pobyt v lázních stejně končí, takže navrhuju jít dneska domů. Zejtra na vás budu čekat s misí. V osm buďte na velitelství. Střízlivý,“ mrkla na Taka, aby ho trochu pošťouchla.

Yui Endo
Tým Kenshin
Ostrov
„Taichou,“ zamrkala dívka a po tváři jí stekly slzy. Zněl, jak kdyby mluvil z posledních sil. Tohle se přeci nemohlo stát. „Vydržte,“ fňukla, „Musíte se s náma vrátit domů,“ stiskla jeho ruku. Nato se ozval hluk a Yui se ohlédla. „Rina-san!“ objevila se jí v očích naděje. Renjiro měl ten samý nápad.
Pohlédla do svého klína a odhodlaně na Renjira kývla. „Rojaa!“ postavila se a rozeběhla se nejbližší cestou k lávě. Musela tu helmu zničit ohněm!

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
Yuurei

Isamu se zjevně choval stejně jako Fun. Byla by to fakt blbá náhoda, kdybychom měli oba alergii na to samý. To není možný. Něco ho začalo dráždit už i v krku, takže se neubránil zakašlání. Po dalších mužových slovech se musel zamračit. Chce nás snad oddělat? Prudce vyskočil na nohy a ruku si položil na svou trojdílnou hůl, která mu zatím neškodně visela složená za pasem. Vždycky když vycítil nebezpečí, jeho první myšlenka byla vrhnout se do boje. Co ale zmůžeme proti tomuhle? Jedna věc je pomalý samurai a druhá elitní oinin. Dřevo černá?! Cože? Kdyby neměl zavřené oči, nejspíš by je vykulil. Isamu se mezitím začal pokrývat látkou, podal Funovi krytí obličeje, aby přes něj dýchal a také se postavil. Takže je to ve vzduchu, když si máme zakrýt obličej. Díky Isamu. Fun nebyl žádný stratég, ale nebyl ani tak blbý, aby nevěděl, že když je problém ve vzduchu, musí se vyvětrat. Detail, kterého si při zkoumání místnosti se svou novou aktivovanou technikou všiml byl, že zdi docela slušně izolují zvuky. Kdyby to byly jen obyčejné papírové zdi, slyšel by toho mnohem víc. Po oknech nebylo ani stopy, takže jedinou možností byly dveře, kterými všichni tři vešli.
Celé jeho tělo ho popohánělo, aby se rozběhl ke dveřím a všechno vyřešil obyčejným otevřením. Mělo to ale velmi zřetelný háček. Pokud je tohle práce Yuureie, nenechá ho dveře otevřít. Na hubeném muži nebyl zřetelný ani ten nejmenší náznak, že by trpěl stejně jako dva chlapci. Podle pověsti oininů byl mnohem silnější a rychlejší, než jejich dosavadní sensei a také nikdo nemohl zaručit, že nejsou dveře zamčené. Kdyby Funa poslední mise nezahnala do úzkých a nepřiměla ho udělat tak drastický krok, nejspíš by ho to v této situaci nikdy nenapadlo. Teď tady ale on i Isamu stáli právě kvůli onomu rozhodnutí. Nebyl čas na přemýšlení, což si uvědomil díky tomu, že ho kůže s každou vteřinou víc štípala. Musel si ukrást vlastní nápad ze včerejšího odpoledne. Neměli cestu ven, tak si ji museli udělat sami. A o to stejné se teď pokusí tady. Nenasadil jsem za Isamua život jenom proto, aby o něho hned další den přišel, pomyslel si. Směrem k maskovanému muži pronesl – „rozkaz, Yuurei-taichou“ a s rozhněvaným výrazem se naposledy ujistil, že z něj necítí ani kapku soucitu.
Fun sáhl do své kapsičky s vybavením a vytáhl jeden z kunaiů. Ten, na kterém měl už předem přivázaný výbušný lístek. Při vytahování ho držel tak, aby lístek zakrýval rukou a zaujal pózu jako by se chystal na Yuureie zaútočit. S vrhacími zbraněmi byl příšerný, ale naštěstí si vybral takový cíl, na který nemusí moc mířit. S hlavou a celým tělem stále otočeným proti maskovanému muži mrštil připravený kunai. Ten ale neletěl proti senseiovi. Právě naopak. Zabodl se do dřevěného křídla dveří a ve stejném momentu Fun zařval, „kryj se!“ Napjal všechny svaly svého těla a pokusil se urychleně převrhnout stůl, na kterém před pár minutami podepsali oininskou smlouvu, aby se měli čím krýt. Urychleně ukončil svou techniku, aby mu to neurvalo uši. Na blbý nový dveře mám buď prachů dost nebo je ze mě už stejně nikdo nedostane, když budu mrtvej, uvědomil si ironickou pravdu, když výbušný lístek postupně odhoříval a jeho detonace se nevyhnutelně blížila.

Isamu Kenji
Tým Yuurei
konferenční místnost

Neklidný Fun na polštářku vedle něj ho uvedl v realitu. Jejich nový velitel proti nim měl ustálený výraz. Zelená maska je probodávala docela děsivým pohledem. Neviděl, co je pod maskou, ale rozhodně to byl dobře trénovaný člověk, jeho ustálený, pravidelný dech napovídal chladnému klidu uvnitř Oinina naproti nim.
Jak dokáže skrz ty otvory na masce vidět a dýchat? Zvlášť v tomhle... Isamu přes několik slz spatřil Funa, jak se lehce zakuckává vedle něj a mne si oči. Dokonce se podrbal skoro stejně na ruce. Co to je? Snad ten parfém? Hloupost. Nemůže to být parfém... Co teď? Zkusím to vydržet. První část rozkazu už Isamua trochu rozhodila. Dva z nás? Jak to myslí?
V tu ránu však v chlapci hrklo. C-cože?! V pytli na mrtvoly? Ne, to nemůže být pravda! Nenápadně si odkašlal a v náporu situace se snažil odvrátit pohled od muže před nimi, aby nedal najevo strach. V koutku oka ho zarazila noha stolu, jehož dřevo v tuto chvíli černalo. Hm? To je divné. Jak by se mohl stůl poškodit takhle rychle? Nikde nehoří. Pak se rozhlédl vedle sebe a uviděl tu černou spoušť na zbytku nábytku. Sakra. Jsme v háji. Musím přemýšlet rychle. Určitě to má být nějaká technika. V odvráceném pohledu se přesto nesnažil dávat překvapení víceméně najevo.
Je to genjutsu? Ne... Nemůže to být genjutsu. Musel by být opravdu zručný, aby zaměstnal zrak, hmat i čich takhle živě. A taky, přes co by nás mohl uvalit do iluze? Fun má také svědění a slzí mu oči. Musel by být chycen promluvením. Musíme předpokládat, že se jedná o ninjutsu nebo o předem připravený jed.
Isamu usilovně šrotoval. "Fune..." promluvil opatrně ke svému kamarádovi, "v-všechno dřevo okolo... černá."
Co budeme dělat? Uposlechnout rozkaz a zradit svého jediného přítele... Neuposlechnout rozkaz... Černovlásek věděl, nemají šanci proti Yuureiovi. Už jen jeho styl vystupování vřel zkušenostmi. Stál proti nim shinobi o mnoho úrovní výše. Nemůžeme s ním bojovat. Nebo tedy... můžeme, ale jak to pro nás pak dopadne? Snažil se zachovat chladnou hlavu, ale vzhledem k okolnostem to nešlo. "Musí to být zkouška...! Nebo...? Nemůže to být pravda. Nesmí," křičel v duchu Isamu. Pak mu to ale docvaklo. Musí to být ten vzduch. Co jiného může erodovat dřevo než kontaminovaný vzduch nebo silné záření. Celá místnost je uzavřená... Takže jsme pravděpodobně v plynové komoře... Zdravotnický kurz mu teď přišel vhod. Na přednáškách se dozvěděli o pokročilejších metodách první pomoci. Pohotově serval serval ze svojí mikiny kapucu a stáhl ruku dovnitř rukávu. Pak si zakryl ústa rukou. Musím něco vymyslet. "Honem, zakrej si tim pusu!," podal Funovi sundanou kapucu a sám nadskočil.

Fumihiro Yarui
Tým Yuurei
konferenční místnost

Dvojice očí, modrých jako voda v těch nejidealizovanějších lagunách, se vpíjela pohledem do dvojice mladíků bez jediného mrknutí, což v kombinaci se zeleně nalakovaným kusem dřeva na obličeji - mistrné řezbářské práci pana Yamata z regionu Kanto ve tvaru Oni - působilo až hrůzným dojmem.
Když si všiml jejich neklidu, lehce pokýval hlavou; mohli začít.
"Skvěle. Přejdeme tedy k prvnímu rozkazu, po jehož vykonání dva z nás utvoří nové oininské komando," proťal nakonec krátký moment ticha začátkem svého monologu. Geninové si mohli všimnout, jak začínalo okolní dřevo, tvořící většinu místnosti, pomaličku černat pod náporem kyselých par. "Je jedno, kteří dva z nás to budou. Jedno je ovšem jisté - ten třetí opustí tuhle místnost v pytli na mrtvoly."
Fumihirova slova zněla téměř nelidsky. Nebylo v nich však ani špetky opovržení či povýšenosti.
Mluvení neměl příliš v lásce, přesto se však nakonec rozhodl své svěřence trošku popostrčit: "A být vámi, rozhodoval bych o neblahém osudu toho jednoho z nás rychle, nebo ven vyjdu jen já a tady zbydou dvě hromádky kostí." V tu chvíli se už chlapcům začínaly na odhalené, zarudlé kůži rýsovat první bolestivé puchýřky.

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
kancelář

Černovláska si nebrala servítky a hned po sbalení dokumentů se vypařila velkými dveřmi. Fun předpokládal, že to bude nějakou dobu trvat, než jejich sensei dorazí, takže se na polštářku vedle Isamua rozvalil jako v čajovně. Už jen tu dýmku do ruky.
Skoro okamžité otevření dveří způsobilo, že sebou Fun cukl, a i když se snažil vypadat co nejseriózněji, dopadlo to jen tak, že sebou chvíli plácal jako ryba na polštáři a pak vyskočil do pozoru. Uvědomil si, že si tohle bude muset vyžehlit, a tak přivítal muže úklonou, která byla při vítání starších lidí celkem běžná. V tělesných proporcích poznal oinina, který mu tehdy předal svitek. Když prošel kolem dvou geninů a usadil se na místě za stolem, Fun ho následoval a taky si sedl. Když muž začal mluvit, Funovi začaly nepříjemně štípat oči. Po zvážení, které mu bylo podobné, tudíž žádné, zavřel oči a doufal, že to oinin nebude brát jako urážku. Trochu vypadám jako by mě to nudilo a chtělo se mi spát. Výraz se mu podařilo zachovat pevný, ale uvnitř ho to k jeho smůle docela pobavilo. Tou dobou už ho začala svědit i kůže tváří a prstů, které neměl skryté pod oblečením.
Tak Yuurei. To jsou mi věci. Jméno nám řekl, ale masku má pořád na hlavě. „Ano, Yuurei-taichou!“ Zaznělo od obou chlapců jednohlasně. Aspoň tohle se nám povedlo, pomyslel si Fun, ale pořád měl oči zavřené, což mu bezděky ubíralo na vážnosti.
Co to sakra je? Dařilo se mu zůstat nehybný jako socha, ale byl si skoro jistý, že pokud to takhle půjde dál, za pár minut mu samým soustředěním, aby se nepoškrábal začne cukat tvář. Neměl ani zdání co je původcem toho dráždivého pocitu. Nic v poslední době nejedl, poslední, co cítil byla jen ta příjemná vůně parfému – počkat! Můžu bejt alergickej na jasmín? Při tom zamyšlení se bezděky poškrábal na hřbetu ruky. Když si to uvědomil, rázně vrátil své ruce na správné místo na kolena a rozhněvaný sám na sebe se znovu snažil udržet kamennou tvář. Vysvětlení alergií přijal bez delšího zvažování. Už se nemohl dočkat, až z té místnosti vypadne.

Isamu Kenji
Tým Yuurei
konferenční místnost

Jen co to dopsal, sebrala mu úhledná žena papír skoro pod rukama. Tak... Jsme se stali Oininy? Isamu si pohrával s představou toho, jaký bude jejich velitel. Nemusel pro ni chodit příliš daleko. Sotva se zaklaply dveře, otočil se přímo proti nim. Nevěděl, jak na něj reagovat. "Počkat, není to...," zacuklo Isamuovi v před očima, "ten shinobi z přístavu?"
Odpovědět si mohl sám. O té masce nebyl pochyb, neboť měla celkem unikátní řezbu. Teď si ho mohl prohlédnout podrobněji. V zádech cítil celkem mrazivý pocit. Z muže před nimi nešel vůbec tak přívětivý tón jako z ostatních ninjů, které potkali na chodbách, nebo od vrátného, tohle byl skutečný Oinin, z první linie. Isamu polknul a poslouchal, co jim muž chce sdělit. Mlha byla opravdu nenápadná. Dokonce se zdálo, jako by někdo zapnul klimatizaci. Nevěnoval tomu zprvu příliš velkou pozornost. "A-ano, Yuurei-taichou!," odpověděl černovlásek na pobídku svého nového velitele, teď už s méně nejistým výrazem, než když byl zmlklý. Ve skutečnosti měl obavy z nové osoby ve svém životě, a zároveň respekt z nového nadřízeného. Strach ho nezaslepoval, ba naopak, byl o to více ostražitý. Proč... se mi chce brečet? Co se to... děje? Pokusil se nedávat své zmatení příliš najevo, ale nešlo mu to. Ohromné nutkání se podrbat v oblasti zápěstí neskryl velmi snadno. Začal jemně nasávat nosem směs parfému a kyselých výparů, o čemž však ještě neměl ponětí.

Fumihiro Yarui
Tým Yuurei
konferenční místnost

Jakmile se ozvalo poslední zaškrábání kovového hrotu kaligrafického pera o kvalitní ruční papír, založila žena obě smlouvy do kartonového archu a zvedla se, načež se s formálním výrazem na tváři uklonila. „Počkejte prosím zde, váš velitel si vás za krátkou chvíli vyzvedne,“ předala jim instrukce chladným, zato však velice slušným tónem. Pak bez dalšího slova odešla a v místnosti se rozhostilo hrobové ticho. To však nevydrželo ani půl minuty.
Zničehonic se ozvalo tlumené cvaknutí mosazné kliky. Ve dveřích stál muž, čahoun, v oininské uniformě. Dlouhé vlasy barvy uhlu měl – stejně jako sekretářka – sražené do dlouhého ohonu, několik pramínků mu však z gumičky neposedně trčelo ven a splývalo po nefritově zelené masce znázorňující Oni. Ta kryla celý jeho obličej. Pokud alespoň jeden z geninů patřil k všímavějším jedincům, mohl si uvědomit, že muže už viděli na molu.
Šlachovitý shinobi se mlčky posadil na polštářek, na kterém před několika krátkými momenty spočívala tmavovlasá žena. Místnost jako by se najednou začala halit do jemňounké, okem téměř nepostřehnutelné mlhy.
„Říkají mi Yuurei, oslovujte mne Yuurei-taichou,“ pravil bezduchým tónem, který pasoval spíše ke stroji než k člověku. „Smlouvy jste četli – takže víte, že musíte bez otázek plnit veškeré rozkazy svých nadřízených. Jste připraveni dostát tomu, co jste před chvílí podepsali?“
Jakmile dokončil větu, začínali už oba geninové cítit jemné svědění na kůži a nepříjemné řezání v očích.

Seiichi Oshitari
Tím C
severné cvičisko

Nejak mu bolo jedno čo si hovorili ten chalan s Miki. Skoro okamžite na tvári vykúzlil úsmev keď mu Miki povedala že je v poriadku. "To som rád" povedal a pozrel na katanu vo svojich rukách. Potichu sa začal smiať keď si pozornejšie prezrel blondiaka ktorému patrila. "Prečo si som mal, Nagayama?" opýtal sa s úsmevom. "Niekto ako ty, nemá schopnosti na to vlastniť katanu" chcel ho vyprovokovať a vidieť ako na to zareaguje. "Som Seiichi Oshitari, rád ťa spoznávam" povedal a pozrel na Mitsua. Aj keď mal chuť mu niečo odseknút na jeho slová zostal ticho. Vedel že aj tak to nemení na tom že s ním bude musieť aspoň do nejakej miery spolupracovať.

Isamu Kenji
Tým Yuurei
konferenční místnost velitelství Oininů

Sotva to dořekl, cítil, jak se mu začal zrychlovat tep. Je to tu všechno nové. Kdybych teď řekl, že nemám strach, lhal bych sobě i jemu. Docela se bojím toho, kdo za těmi dveřmi bude... Z rozjímání ho vytrhnul Funův výraz přitom, když se soustředil na svou novou techniku. "Docela dost se posunul ve své podstatě a rozvinul původní schopnost tou další. Páni. Počakt... On se... usmívá?," říkal si v duchu, "takže to fakticky funguje. Docela mě zajímá, co tam slyší." Než se ho ale Isamu stihl vůbec zeptat na cokoli, Fun už vtrhnul dovnitř, a tak raději poskočil za ním. "D-dobrý de-," zadíval se překvapeně Kenji, zatímco z něj vypadl pozdrav.

Tohle opravdu nečekal. Vypadalo to jako místnost, do které chodil jeho dědeček na čaj s obchodníky na jednání. Jenže... O dost úhlednější. Čekal jsem za dveřmi cokoliv, jen ne takhle... klidné místo. Lustr chlapce letmo upozornil na sekretářku sedící po straně stolu. Isamu následoval Funa a tiše obdivoval upravenou ženu. Má hezké oči a milou tvář. A přesto zní dost přísně. V tu ránu zaregistroval Funův rozpačitý výraz nad dokumenty, které před ně přesunula. Dvěma prsty na svého kamaráda klepnul a ujmul se čtení smlouvy. Sekretářce to mohlo připadat docela podezřelé, ale z toho, jak byl slepý chlapec pohledem mimo papíry, si mohla domyslet, že není schopen číst.

Člověk by si řekl, že musí jít o úřední kraviny, ale tohle je dost vitální záležitost. Musím si dát při tom čtení pozor na to, co se tam píše.
"Velitelství Oininů. Tento dokument je přísně tajný a je pouze určen pro signatáře, potažmo pověřeného úředníka, či nadřazeného člena organizace, který je uveden v příloze. Podpisem se zavazujete ke službě v našich jednotkách na dobu neurčitou," přečetl úvod Isamu. Odmlčel se, vydechnul a potom pokračoval pasážemi o mlčenlivosti, struktuře organizace a tak dále. Zkrátka, skoro jako běžná pracovní smlouva. Jenže... Potom následovala část "Přehled náplně práce." Tohle je něco jiného než práce klasických týmů, pomyslel si Isamu po přelétnutí této části očima a začal číst. "... Podrobnosti jednotlivých úkolů vždy zajišťuje nadřízený. Velitelství Oininů, případně zodpovědný velitel jsou povinní vždy poskytnout dostatek informací k provedení dané mise, aby se maximálně předešlo pochybení či selhání. Hlavní náplní a pracovní povinností je zajistit bezpečnost a blaho Země vody a Kirigakure no Sato, chránit její obyvatele a konkrétní, důležité osoby před vnějším i vnitřním nebezpečím, dále prosazovat zemské zájmy a být k službám současným i předešlým Mizukage..." Sekretářka si oba chlapce prohlížela, občas si něco napsala do svých papírů v deskách a popíjela čaj. "... Mezi možné náplně misí patří neutralizace dezertérů, infiltrace struktur, zneškodňování nebezpečných jednotek a jedinců, sabotáže operací nebo například ničení budov. Organizace si vyhrazuje právo na upřesnění znění tohoto paragrafu na místě pověřenou osobou," dočetl tuto část Isamu a sledoval výraz svého kamaráda. Ten byl relativně v klidu, ale přesto podupával nohou. Tady končí zábava. Je to vážné. Musím zachovat klid, přeci jsem si to vždycky přál. Vždy jsem chtěl chránit tuhle zemi a bojovat proti nukeninům, nesmím ztrácet hlavu, jen proto, že jsem nervózní z téhle sekretářky. Jsem připraven nasadit svůj život...
"Signatářům bude zajištěn speciální trénink a školení pro tyto potenciálně náročné mise, potažmo tréninky rozvíjející jejich schopnosti a dovednosti," četl dále Isamu. Oběma chlapcům jako by se rozsvítila žárovka po dočtení této části. Oba už teď věděli, že budou trénovat jako o život.

Isamu dočetl několik dalších ne tolik podstatných částí, mezi něž patřila mimo jiné zmínka o možnost odebírání obědů, umístění společných sociálních zařízení a také například provozní doba podatelny.

"S bezpečnostním protokolem seznámí velitel týmu signatáře v soukromí a ústně, pro možné vyzrazení citlivých informací... Za veškerá zdravotní a duševní rizika způsobující újmu po dobu výkonu služby přebírá zodpovědnost podepisující člen, nikoliv organizace Oininů. Berte tuto informaci, prosím, na vědomí," domluvil Isamu. Oběma teď vrtala hlavou právě dočtená část, která byla vyznačena obzvlášť tučně. Vím, že když se něco stane, budu vždy připraven. Musím to říct dědovi. Musím se s ním domluvit na tom, kdyby se mi něco stalo. Udělám všechno pro to, abych splnil to, co na nás čeká.

Nasměroval Funa do kolonky, kde se měl podepsat, a sám, přestože s těžkou hlavou, podepsal po jeho vzoru tuto smlouvu.

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
Mezi papírovými zdmi

Zatím Isamua neslyšel, takže se rozhodl že na něj počká a při tom s nedočkavostí a zvědavostí zátáhl za kliku, aby nakoukl dovnitř. Trochu ho vystrašila skutečnost, že byly dveře zamčené. Hlavou mu začaly létat negativní myšlenky. Nespletl jsem si adresu? Nebo co když je tohle zkouška a mají tu nějaký tajný vchod?
Nenápadně aby ho nikdo nezaslechl začal ohmatávat okolní zdi s očekáváním nějakého speciálního mechanismu. Kdyby ho někdo zahlédl, myslel by si nejspíš že chce Fun tu budovu vykrást a možná by se při pohledu na jeho pohyby i docela pěkně zasmál.
Každopádně Funa nakonec zachránilo Isamovo volání, které ho, jak si Fun uvědomil, i vytrhlo z fantazírování. Následoval kamarádův hlas a okamžitě po setkání mu byl vysvětlen i důvod proč nemohl otevřít. Krátce si odfrkl. Tajný mechanismus by byl zajímavější. „Čau, čau. Neuvěříš, co jsem se včera stihl naučit,“ řekl Fun s nadšením a vstoupil do budovy. Obyčejnými dveřmi… Už už se chtěl rozpovídat o svých nových technikách, ale hned za dveřmi ho přerušila přítomnost vrátného. Představil se a během chvilky mu bylo jasné, že budou s obtloustlým chlapíkem dobří kámoši. Fun obecně vycházel skoro se všemi a tady na tom nehodlal nic měnit.
Když se k nim vrátný připojil, aby je doprovodil ke správným dveřím a vyšli chodbou, Fun nechal jít Isamua prvního a vzrušeným a nedočkavým hlasem mu vyprávěl o tom, jak se naučil svou první ohnivou techniku, i když je zatím dost jednoduchá a jak vylepšil funkčnost své techniky, díky které se orientuje v prostoru. Procházka budovou byla docela zajímavá. Cítil hned několik vůní, které neznal a zaslechl i několik tlumených nárazů čepele o čepel.
Dorazili k cíli. Mužík se s nimi rozloučil a šel se vrátit na svou pozici a dvěma chlapcům už nezbývalo nic jiného než zatáhnout za kliku velkých dveří. Na Isamovu otázku, jestli je připravený sám neznal odpověď, ale když se takhle cítil, měl ve zvyku myslet pozitivně a jít rovnou za nosem. Nejdřív se rozhodl použít svou novou techniku, aby si byl jistý, že mu v následující místnosti neunikne jediný detail a pak rázně přikývl. Zaklepal, a přitom si uvědomil, že už teď slyší v místnosti před nimi jen jednu osobu, šustění papírů a podle pohybů které zaslechl si byl skoro jistý, že jde o ženu. S touhle technikou bude ještě sranda.
Zatáhl za kliku a vešel dovnitř jako první. Svou domněnku si ihned potvrdil, když je žena přivítala a uvedla dovnitř. Když si klekal na polštářek u bytelného stolu, uvědomil si, jaký má žena parfém. Byl si jistý, že cítí santalové dřevo, které bylo moc čerstvé na to, aby pocházelo z interiéru a výrazný nádech jasmínového květu. UUU, byl bych docela dobrej na parfémy, pomyslel si. Aspoň vím, jaký mám možnosti na stáří. Zacukal mu koutek, ale pak ho znovu vrátil do reality zvuk papírů, které před dva geniny žena přisunula. Nejdřív ho to zaskočilo, protože nastala znovu stejná situace jako se svitkem, ale Isamu se skoro ihned zachoval tak, jako by mu četl myšlenky a začal body jejich smlouvy předčítat nahlas.
Tak nemají zodpovědnost za to, co se nám na misi stane jo? Neznělo to příliš dobře, ale Fun stejně neměl rodinu, která by potřebovala vysvětlení, kdyby se mu něco stalo. Připadalo mu to stejné jako v klasickém týmu, jen s lepším platem a příslibem mnohem zajímavějších misí. A s trochou štěstí se jim dostane také lepšího výcviku. Párkrát poklepal suchým koncem pera o stůl, ale nakonec smlouvu podepsal.

sekretářka Oininů
Tým Yuurei
konferenční místnost

Dvoukřídlé dveře s povrchem jemného dubového charakteru se díky pečlivě promazaným pantům tiše a plynule otevřely, jakmile geninové zabrali za zdobenou mosaznou kliku. Dvojici chlapců se tak zjevil pohled na prostornou, tradičně zařízenou konferenční místnost s podlahou pokrytou podložkami z rýžové slámy, papírovými zdmi a mírně klenutým dřevěným stropem téhož materiálu, z jakého byly zhotoveny dveře. Dominantou pokoje se stal masivní stolek, zhotovený tak, aby ladil s okolními předměty, obehnaný několika pohodlnými vycpávanými polštářky na sezení. Výrazný lustr nad stolem představoval hlavní zdroj světla pro celé zařízení.
Na jednom z polštářků už seděla žena v tmavém kostýmku, působící celkově upraveným dojmem. Dlouhé rovné vlasy měla umně shrnuté do ohonu a pohledem jasných očí hnědé barvy se vpíjela do příchozích shinobi. „Posaďte se, prosím,“ vybídla je úředním tónem. Jakmile tak učinili, ukázala prstem na předem připravené smlouvy, ležící na stole, a vyzvala je, aby si vše pečlivě pročetli a podepsali je, budou-li s nimi souhlasit. Obsahem byl mimo jiné i bod, který organizaci Oininů vylučoval jako viníka v případě, že by se signatáři během výkonu služby něco přihodilo.