NFFORPG - Kirigakure no Sato

Renjiro Nishi
Les nedaleko Kirigakure
Renjiro vyslechl Wolfa a kývl. Soustředil se a napínal uši. Kdyby mohl, začal by jimi snad střihat. Ale už nic nezaslechl a ani nezpozoroval. Zdá se, že si lovci začali dávat pozor, nebo se stáhli hlouběji do lesa.
Renjiro se oklepal a začal poskakovat na místě. Chlad se mu občas nepříjemně zakusoval do končetin. Na tělo mu moc zima nebyla, to celkem úspěšně hřála medvědí kůže, ale nohy a ruce ho pěkně studili a ztrácel v nich cit.
Začal třít dlaněmi o sebe a podařilo se mu cit v prstech trochu obnovit. Pak se snažil si zahřát třením nohy a prsty u nohou. Když měl pocit, že se cítí trochu lépe, zadíval se opět po okraji lesa kolem nich. Sho byl stále schovaný v díře opodál.
Jemu asi zima moc nebyla. Aby taky byla, lednímu leopardovi. Pousmál se Renjiro.
Lovci nikde. Doufal, že je neplánují obléhat, dokud z nich zima nevysaje jejich sílu. Podíval se k pasu na kus masa, co si vzal sebou. To by mu stačilo tak na den, ale dva dny nejíst ještě nikoho nezabilo a ani jeho to určitě neoslabí natolik, aby nebyl schopný boje. Spíše ten chlad mu začínal dělat starosti.
Nakonec zakroutil hlavou a zahnal obavy pryč. Ono se to nějak vyvrbí.
Jen pojďte! Zamračil se odhodlaně Renjiro, naslouchal všem těm zvukům lesa a čekal, až zaslechne ty, které k nim nepatří.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Shingo Yamamoto
Yohei

Poté, co se jeden z mužů složil v kaluži krvi k zemi, se jeho pozornost upřela na toho druhého. Hned zavolal o pomoc a ještě se s ním snažil soupeřit.
Jak bláhové, tohle na mě nezabere.
Řekl Shingo a složil pečetě.
Shunshin no jutsu!
Křiknul a vysokou rychlostí se dostal za všech 6 postav, které tam stály. nebyl si jistý, který je ten pravý, takže musel zaútočit na všechny najednou. Poskládal další pečetě a křiknul.
Katon: Hai Seki Shou !
A vyslal na všechny hromadný kouř popele. Když je celý obklopil, hodil tam výbušný lístek a křiknul
KATSU!
Čímž lístek vybouchnul a celý ten popel také, takže vše uvnitř bylo zaživa zpáleno.
Hlupáku, měl si mě radši pustit.
Řekl Shingo se zlomyslným úsměvem na tváři a chystal se vejít dovnitř knihovny.

Aokawa Mizuiro
Oinin

Akio zakroutil hlavou na znamení toho že zatím nic nepotřebuje a tak se ho už nevyptával. Kráčeli cestou dál a Mizu, jelikož toho Akio příliš nenamluvil, si začal prozpěvovat, skládal si básničky a nebo prostě jen tak mluvil sám k sobě. Pak si ale všiml malého potůčku, což jim přišlo nevídaně vhod.
,,Co kdybychom se na chvíli zastavili? Trochu si odpočinuli a hlavně se umyli?" navrhl a dřív než Akio cokoliv řekl ho složil na zem i s batohy a začal se chystat do vody. ,,Taky si můžem dát sváču," usmál se a začal se v potůčku pořádně ráchat, takže voda stříkala na všechny strany. ,,Jinak jak na tom jsi? Myslíš že se už dokážeš postavit?" otočil se na něj, byl ochotný mu pomoci se trochu opláchnout kdyby ten jed na něj ještě pořád hodně působil.

Prudce zahnete a zvolíte jednu ze dvou možných cest. Hluk a nechutný zápach vycházející z rozpadlých kusů masa se najednou začíná vytrácet a vy se zečnete pomalu uklidňovat. Část zápachu však cítíte neustále, jelikož je ta zkažená krev i na vašich šatech. Cesta se však zdá být klidná a všimnete si, že na pravé straně cesty je i malý potůček, ve kterém se můžete opláchnout od nechutného hnusu. Sem tam zde zabloudí paprsek slunečního světla. Je zde až moc velké ticho... Nic však nenasvědčuje tomu, že by se v blízké době mělo něco stát.

Strážný, který se pokusil vetřelce, dostal přímý zásah do krku a v gejzíru krve se skácel k zemi. Druhý strážný se jen zděsil a okamžitě si šáhnul na ucho.
"Kapitáne, vetřelec v sektoru K!"
V uchu měl totiž připevněnou miniaturní vysílačku, pomocí které byl ve spojení s Oininy. Jakmile nahlásil svou situaci, jeho cílem býlo jediné, získat čas.
"Suiton: Mizu bushin no jutsu!"
Najednou se vedle něj objevilo 5 jeho vodních klonů a každý z nich začal formovat jiné pečetě. Všichni se nadechli a každý z nich vypálil po narušiteli ohnivou či vzdušnou techniku, takový počet a takováto kombinace byla na blízkou vzdálenost smrtelná.

Shirei Keisuke/Lovecké komando (Oininové)
Les nedaleko Kiri
Neustále pod palbou ledových koulí se stáhli do lesa. Nezůstali však na kraji, ale stáhli se trochu hlouběji, ale zárověň tak, aby na mýtinu dobře viděli.
Velitel dal rukou povel k odpočinku a sám se posadil na zem.
Šeptem pak začal mluvit. "Tak, co jsme zjistili?"
První se ozval Tori. "Pasti jsou po celém perimetru, takže nemá smysl kroužit kolem nich."
Jako další promluvil Endo. "A navíc, pokud jsme vidět, nepřítel na nás může zaútočit už na hranici lesa."
Velitel zadumaně přikyvoval. "Navíc...ten druhý je z klanu Nishi. Nikde jsme neobjevili ani nezahlédli jeho summona. Buď není vyvolaný, nebo je pečlivě ukrytý. Musíme si dát pozor."
Následně vyhlásil tříhodinovou přestávku. Během toho času přemýšlel co dále.

10 ze 48 hodin

Akio Tori - Oinin
Velká jeskyně pod Kirigakure...

Akio jen zakroutil hlavou, že nic nepotřebuje. Teď už mu bylo opravdu mnohem lépe a teď byl konečně vděčný za to, v jakém stavu byl před tou nechutností, protože to bylo otřesný a rozhodně to už nikdy nechtěl zažít, což doufal, že se mu to splní.
Cestu a všechno kolem, teď nechával raději na Mizuirovi a navíc, on by se na to v tuto chvíli ani nezmohl. Začal si však postupně plně uvědomovat, co mu tím způsobuje, že ho musí neustále nosit... stále dokola a dokola a dokola. Musel z toho být už pěkně unavený. Nebyl sice moc těžký, ale... to neznamenalo, že se postupně nepronese. To bylo jasné už dopředu.
Nemohl dovolit, aby to takhle dál pokračovalo. Zatím sice se na vlastní postavit nemohl, ale měl to v brzké budoucnosti v plánu, i kdyby si jeho kolega protestoval, jak chtěl. Zdálo se totiž, jak den postupně ubíhá, že účinky jedu se snižují. Stále to však nebylo nic moc a jedno věděl, že i když bude už na svých, stále v něm jed ještě bude, ale to už byl jen detail, který se musel nějak přetrpět. Takhle by dlouho nepřežili a Mizuiro si už také potřeboval odpočinout... ¨
Akio jen už čekal, kdy se to ještě trochu zlepší, aby mu mohl konečně ulehčit...

Nami Yarui Ki
Tengoku no Senkyo

Otočila se zády k budově a pozorovala okolí, z jejího doumání ji vyrušil jen strážce, který ji oslovil.
"Ano" usmála se.
"Potřebovala bych někoho, kdo se o mě postará, jsem tu už nějakou chvíli a potřebovala bych začít pracovat" svůj líbezný úsměv doplnila ještě flirtovným mrknutím.
"Myslíte, že by jste to pro mě mohl udělat?" zaculila se.

Aay'han Tori
Yohei
Probudil ho velmi známý zápach . probudil se a téměř okamžitě zjistil že je svázán s ostatními . Jelikož se moc nemohl otočit tak si podle situace vše tak nějak domyslel . Nejspíš musel po zásahu bleskem upadnout do bezvědomí . Když se trochu probral tak se podíval na Alice " Doufám že to nejsou moje cigarety " Řekl trochu nervozně a sám dostal chuť na jednu . Ale v cestě mu bohužel stály ty otravné provazy . Řekl jsi že teď rozhodně není šance něco udělat tak čekal na to až se probudí i ostatní .

. . . I can't be GOOD , I won't be EVIL . . .

Už jsem unavený z toho jak všichni fňukají nad tím jak to mají v životě těžké , protože to odvádí pozornost od mýho fňukání nad tím jak to mám těžký já !!!

DRINK MILK

Aokawa Mizuiro

Ač běžel doslova o život stejně nedokázal zabránit tomu aby ho nějaký ten vybuchující kus neobchrstl, takže mu z toho puchu bylo po chvíli trochu šoufl, ale stejně neměl čas zaobírat se takovými maličkostmi jelikož se chtěl co nejdříve dostat pryč a co nejdál. Postupně se zase ochlazovalo a bylo dokonce i dýchatelno, stejně by ale nebyl proti kdyby se někde objevila nějaká voda ve které by se mohl vykoupat.
,,Nemám se na chvíli zastavit? Nechtěl bys něco?" zeptal se Akia znovu, přičemž při tom čekání na odpověď pokračoval dál v cestě. Nakonec dorazili k dalšímu rozcestí, ani se nerozmýšlel a zahl doprava, snad to tentokrát půjde bez probémů protože tahání Akia ho přece jenom vysilovalo.

Cesta S

Akio Tori
Jeskyně pod Kirigakure no Sato...

Naštěstí dokázal Mizuiro včas zareagovat a tak mohli, co nejrychleji zmizet, jinak by zemřeli dost hnusnou smrtí, která by se nelíbila ani tomu nejhoršímu sadistovi, kterého by jste potkali.
Stále však ještě nebyli z problému venku a byla pravda, že teď si Akio nebyl jistý, jestli by bylo horší v tom umřít a nebo cítit ten hrozný zápach zkažené, plesnivého a prohnilého masa a tak podobně. Bylo to otřesný a skoro se nedalo dýchat. Navíc... výbuchy stále neustávali, takže to bylo jen horší a horší.
Některé výbuchy bohužel byli, až moc blízko, takže je občas zasáhla nechutně páchnoucí vlna, která byla promíchaná tou smradlavou krví a kousky všelijakého masa.
Akio byl zvyklí na hodně věcí, ale toto bylo fakt nehorázné a otřesné. Měl štěstí, že pořádně nevnímal a že byl stále jakoby ve mdlobách, takže nedokázal ze sebe pořádně nic vyloudit. A navíc... nic nejedl, takže měl žaludek naprosto prázdný, jinak by to, ale asi nejspíš lítalo ihned ven.
Stejně se však neubránil kašlání a nespokojeným, až nepříjemným zvukům, které měli naznačovat, že toto se mu absolutně nelíbí... ale absolutně!
Pomalu jsme se však z toho děsného místa začali dostávat a vše postupně utichalo a zlepšovalo se. Vzduch byl čistější a svěžejší a samozřejmě se i lépe tím pádem dýchalo. Navíc se i vzduch začal postupně ochlazovat a osvěžovat jejich rozpálená těla, která by se dalo říct, byli díky tomu skoro na kolaps. Museli toho vypotit a spálit tolik, že by se nikdo nedivil, kdyby byli naprosto dehydratovaní.
Naštěstí u sebe měli stále ještě nějakou tu pitnou vodu, takže tohoto se nemuseli prozatím vůbec bát...
O toho hrozného zážitku jsme byli načichlí a docela i špinavý, ale dalo se to přežít. Stále lepší, než kdyby tam zůstali.
Nic na tom však neměnilo, že Akiovi byl stále ve stejném stavu, takže to s nimi stále šlo tak zkrátka. On si ani vlastně neuvědomoval, že došli k dalšímu rozcestí a měli by si vybrat, protože to bylo asi teď to poslední na co myslel. Hlavně, že se mu už lépe dýchalo a všeobecně mu toto prostředí bylo příjemnější. Rozhodně se tím jeho stav zlepšil...

Wolfgang Tori

Wolf směroval svou techniku na tým který se nakonec zase sloučil a vytvořili bariéru, Wolf je začal bombardovat koulemi, ale když se ztratili v lese, tak techniku zrušil a oddechl si "no to by zatím šlo ,ale nevydržíme tak dlouho" řekl Wolfgang, ale pak mu Renjiro, řekl docela razantní novinku, ale bylo to docela pochopitelné "to pak vysvětluje jak nás tak rychle našli, takže nyní nasadím mrazivou kuličku" řekl šeptem a díval se do okolního lesa "zase sleduj les a když uvidíš pohyb, dej mi vědět" zašeptal Wolf a trošku si promnul končetiny, aby mu nebyla zima.

Tengoku no Senkyo

Lei Ming

Lei meditoval s Atsuko-sama a čekal až se jim Kasai s týmem ozvou jak to vše probíhá.

Mnich u vchodu

U vchodu do sídla Atsuko-sama stál mnich na stráži. Tohle bylo sídlo samotné Atsuko-sama a mniši zde neměli důvod chodit, ale v tom spatřil dívku jak se blíží k sídlu a když přišla blíže, tak se postavil před vchod a svým tělem jí zablokoval cestu "buď zdráva sestro, ale tohle je sídlo Atsuko-sama, ztratila jsi se nebo po naší Atsuko-sama něco potřebuješ" zeptal se mnich přívětivých a přátelským hlasem.

Mizuki Saiuri
Yohei
Mizuki dostala obrovskou ránu do krku. Podlomily se jí kolena a sesunula se k nohám Alice. Poslední co uviděla býl Alicin úšklebek. Nebo to alespoň tak vypadalo. "Sakra!" stihla ještě říci a pak definitivně upadla do bezvědomí.
Dlouho, dlouho se nic nedělo. Asi za třicet minut se Mizuki probrala. Chvíly si myslela, že jí vybouchne hlava. Celé tělo jí bolelo, akorát konečky prstů u rukou vůbec necítila. Pak si konečně uvědomila, že je necítí ne proto, že jí je někdo uříznul, ale proto že je má pevně svázané za zády. pořád měla ještě rozzostřený zrak a tak vůbec neviděla kde je.

Výbuchy padaly snad téměř všude, zkažená krev nechutný smrad se šířil všude, tím, že jste si pospíšili a pokusili jste se toto místo opustit dříve, než bylo pozdě, jste si hodně pomohli. Přesto byly některé výbuchy příliš blízko a vás zasáhla nechutná tlaková vlna spojená i s dávkou páchnoucí krve. Nikdo by se vám nemohl divit, kdybyste to nevydrželi a začali zvracet. Čím dál jste ale byli od tohoto díla satanova, tím lépe se vám dýchalo. Sice jste byli částečně tím pachem načichlí, ale teplota začala opět klesat a vzduch byl čistější a příjemnější. Došli jste až k dalšímu rozcestí a zde musíte zvolit kudy se vydat.

Alice Yukari
Yōhei

"Ou, to muselo bolieť," skonštatovala Aay'hanov stav a mierne pokrčila plecami, keďže ju to vôbec nemrzelo. Namiesto toho, aby rozjímala nad tým, že takmer prizabila svojho študenta, radšej sa sústredila na dievča, ktoré na ňu znovu zaútočilo.
Alice sa letiacim kunaiom vyhla jednoduchým jutsu Kawarimi no Jutsu, keď sa na mieste, kde pôvodne stála objavila akási bábka zo slamy.
Skutočná Alice sa zjavila presne za Mizuki. Zozadu sa k dievčaťu nahla.
"Baf," šepla jej do ucha a tupou stranou kunaia udrela Mizuki do zátylku a tým ju uviedla do bezvedomia. Rovnako skončil aj posledný, tretí člen.
Všetkým trom zviazala ruky vzadu obyčajným povrazom, potom ich usadila chrbtami k sebe a zviazala ich ďalším hrubším povrazom, ktorým občas prebehol elektrický náboj.
Nakoniec si sadla neďaleko nich, pohodlne sa usadila a zapálila si cigaretu.

Nami Yarui Ki
Tengoku no Senkyo

Plynuly sekundy, minuty, hodiny. Nikdo pro ní nepřišel, ani tu nikoho neviděla. Je snad klášter opuštěný? Nevěděla, co si o tomto nezájmu o novou sílu má myslet. Zvedla se a otočila se směrem k budovám.
"Zkusím štěstí tam" napadlo jí, i když to asi byla jedna z dalších velkých chyb jejího života. Bez nějakých zkušeností zamířila do klášterního komplexu. Což o to, že už si ani nepamatovala cestu ke svému ubytování, natož tak cestu někde dál. Bloudila asi několik hodin. Neměla žádný opěrný bod, kde by měla pátrat. Až ke konci ji dotrklo, že by mohla zkusit budovu té velké mnišky. Snažila se tedy najít cestu z bludiště až k budově Atsuko-sama, což se jí asi po půl hodině konečně podařilo a tak nervózně stepovala před vchodem dovnitř.

Aokawa Mizuiro

Čekal na odpověď, sice se mu to místo nelíbilo ale nedalo se nic dělat, ani si nevšiml že spustil past. Když však všude kolem začalo padat to hnusné maso z kterého se mu zvedl žaludek, tedy hlavně z toho smradu, pochopil že by asi bylo nejlepší vypadnout. Což mu vzápětí potvrdil i Akio a tak se ze všech svých sil a se svým nákladem vydal na (téměř) bezhlavý úprk vpřed. Ozvěny výbuchů za ním mu dávaly znát že se rozhodl dobře, zajímalo ho kam ta zpropadená cesta povede a jestli se upěčou zaživa dřív než dojdou na její konec.
To chce úsměv Mizu, nezapomínej s úsměvem jde všechno líp! napomenul se a tak na tváři vykouzlil svůj břiblý úsměv.

Renjiro Nishi
Les nedaleko Kirigakure
Renjiro sledoval průběh Wolfova útoku. Sice nečekal, že by se mu lovci ubránili, ale Wolf je tím alespoň zahnal zpátky do lesa.
Renjiro se pobaveně ušklíbl. Budu fakt mít co dělat, jestli chci Wolfa dohnat. Podíval se na svého parťáka spokojeně Renjiro. Miloval výzvy. Dávali mu důvod se snažit víc a víc, dokud je nepřekoná.
Ale snažit se vyrovnat Wolfovi může později. Teď je potřeba vypořádat se s těmi lovci.
Nic jiného, než vyčkávat, dělat nemohl, tak se alespoň soustředil na nepřítele.
Doteď nezaslechl nic důležitého, jen klasické pokřiky při boji.
„Nějací zranění?“ Zaslechl říkat jednoho lovce, pravděpodobně velitele. Předností členů klanu Nishi nebyly jenom jejich výrazné taijutsu schopnosti, ale také jejich rozvinuté smysli. Ti, kteří sdíleli charakteristiky například vlka nebo králíka, měli citlivější sluch a čich, než normální shinobi.
A Renjirovým partnerem byl leopard. A jak je o kočkách známo, jsou skvělými nočními predátory a jedno rčení říká, že slyší i myší šepot.
Renjiro byl teprve genin a zrak a sluch ještě neměl ani zdaleka na takové úrovni jako Sho, ale běžnou konverzaci lovců, několik metrů od nich, slyšel celkem dobře.
„Jen lehké zranění senzibila, veliteli,“ řekl další lovec.
Renjiro se zarazil a zamračil se.
Senzibil? Tak proto nás našli tak rychle! Došlo mu. Ten ninja, co si předtím poranil ruku o ty ostny, byl senzibil, co dokázal vycítit jejich chakru a podle toho je vysledovat.
„Wolfe? Toho lovce se zraněnou rukou musíme odrovnat co nejdřív, je to senzibil,“ řekl Renjiro tiše svému parťákovi, zatím co se stále soustředil a napínal uši, zda nezaslechne ještě něco důležitého, ale víc toho už lovci neřekli.
Renjiro se krátce ohlédl za sebe, na jih, kde byl úkryt Shoa.
Renjiro věděl, že Sho má vskutku trpělivost lovce, a tak se nebál, že by udělal nějakou unáhlenost.
Spíš přemýšlel, jak mu dát vědět, kdyby na jeho útok ze zálohy nedošlo a on ho potřeboval u sebe.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Shirei Keisuke/Lovecké komando Oininů
Les nedaleko Kiri
Oba týmy pokračují v opisování kružnice a na severu se oba týmy setkávají...

"Nějací zranění?"
"Jen lehké zranění senzibila Veliteli"

Mezi tím se k nim řítí ledové koule...(Když je to velikost tenisáku, tak to už je koule )

"Pozor!" Vykřikl Senzibil a včas své spolubojovníky varoval.
Endo a Tori se přitiskli k sobě a předpažili "Společná technika! Ledová skleněnka!"
Společně vytvořili půlkruhový štít. Byl tvořen z ledu a vrchní vrstva byla vyztužena sklem. Štít drželi oba, takže štít byl posílen dvojnásobným množstvím chakry.
"Ústup!" Vykřikl velitel a celý tým pohromadě couval za štítem zpět do lesa mezi bezpečí stromů, kam nepřátelská technika nemohla dosáhnout.

7 ze 48 hodin.

Wolfgang Tori

Wolfgang sledoval jak jeho útok dopadl. Když sledoval skupinu kde jeden lovec vytvořil ledovou obranu "takže jde proti nám jeden Tori" řekl si a když se podíval, tak na druhé straně uviděl, jak se chrání skleněnou bariérou "a jeden je Endo sakra" zaklel a věděl, že hroty jsou zatím zbytečné "chce to průraznost" řekl potichu a začal dělat pečetě "doufal jsem, že bude ještě čas to použít, ale co naděláme" řekl zase tiše a když dokončil pečetě, tak zašeptal "Hyouton: AisuGenshi (led: ledový atom)" a kolem Wolfganga se vytvořilo 8 ledových kuliček velikosti tenisáků, 4 se rozletěly na jednu skupinku a další 4 na druhou, ale nyní neletěly rychle jako kunaie, nebo shuriken,to hle jutsu je přímo udělané na průraznost, takže jejich rychlost je mnohem vyšší a jejich odolnost vyšší jak u kovu, nedělalo by jim problém proletět stromem a zastavit je může až náraz do země, nebo do kamene, ale pořád udělají hodně velkou díru a ještě horší je, že tentokrát je Wolfgang ovládal, takže pokud minul, tak kulička začala opisovat kružnici a zaútočila na další tým.

Akio Tori
Velká jeskyně pod Kirigakure...

Stačilo se na Akia podívat a bylo to jasné. Vlastně on nic konkrétního nepotřeboval, ale to prostředí. to úděsné vedro, světlo a navíc ten hrozný zápach... Nemusel ani otevírat oči, aby si uvědomil, co kolem něj je a přitom s tím sám nic nemohl dělat.
V hloubi duše se cítil velmi špatně. Cítil vinu a strach toho, co by se jim mohlo díky jemu stát. Mizuiro si s ním musel dělat přítěž, musel ho tahat. Choval se jako nějaký soplák, který nic nevydrží... on byl soplák. Kdyby si dával větší pozor, kdyby si všiml toho, že ho ten pavouk zasáhl... mohlo... mohlo být vše jinak. Nic z toho se nemuselo dít...
A teď? Teď se s ním jeho týmový kolega musel tahat na zádech. Sám byl neschopný pohybu nebo něčeho jiného a ten jed jako by stále neodcházel a neodcházel. Doba účinku byla stále delší a delší a zdálo se, že právě toto prostředí zpomaluje tělo v tom, aby se s ním, co nejrychleji vypořádalo... A navíc to ještě spíše zhoršovalo...
Akio na tom byl zkrátka jak Fyzicky, tak i teď psychicky dost bledě. Celý život s takovými pocity bojoval, takže to nebylo nic převratného a nijak ho to neovlivňovalo, ale přišlo to v tu nejnevhodnější situaci a asi v té nejhorší podobě jaká mohla být... vina.
Akio měl v plánu se mu pokusit nějak odpovědět, takže i když stěží, ale přeci, otevřel oči. V tu chvíli uviděl, jak se ze stropu začali sypat různě velké kusy nechutně vyhlížejícího masa. Nepadalo to však na ně, ale jen kolem nich. Byl to však nehorázný zápach, opravdu nehorázný. Po chvíli se nedalo skoro dýchat a Akio se z toho i trochu zadusil, ale ne moc. Nemohl si však ani zakrýt pusu... nic... každý pohyb byl pro něj nadlidský výkon...
Něčeho si však všiml... hned jak to začalo padat. Měl v tu chvíli oči v vzhůru, takže to viděl. Mizuiro se zabýval zrovna jim, takže ho vyrušil v tu nejnevhodnější chvíli... Nebylo to totiž obyčejné maso... na první pohled možná ano, ale... ten záblesk tam byl... bylo výbušné...
"P-p-pryč..." Stačil ještě říct, než začalo maso dělat to, čeho se domníval, že dělat bude. Nevěděl sice, co ho na tom tak zaujalo nebo jestli to cítil, ale vytušil to... Předpokládal, že to bylo spíše poblouznění tím jedem, ale... teď si nebyl ničím jistý. Jen doufal, že Mizuira nevyrušil na tolik a řekl to včas, aby dokázal i s ním zmiznout... nebo alespoň on...

Shingo Yamamoto
Yohei

S přiloženým kuaniem u krku se jen usmál.
Ale pánové, copak takhle se chováte k hostům? To je mi ale přivitání.
Pak zvedl hlavu a podíval se na ně.
Heslo? Já neznám vaše heslo. Mám svoje vlastní!
Křiknul a rychle sáhnul po své černé kataně a sekl s ní po strážci, který mu držel kunai u krku.Pak uskočil kousek zpátky a čekal, co udělá ten druhý.

I když jste dorazili na velmi podivné místo, najdete v sobě dost kuráže na to, pokračovat i touto sbírkou velmi děsivých předmětů. Teplota je tu nesnesitelná a celou atmosféru podtrhuje velmi silný pach hniloby. Jdete ale dále, když najednou, jeden z vás nevědomky šlápne na spouštěcí mechanismus a ze stropu začnou na zem odkudsi padat kusy masa, nechutně vyhlížející kusy živé hmoty, které nesnesitelně páchnou, avšak jakýmsi štěstím padají jen kolem vás, nic na vás nespadlo. Ale stalo se něco jiného, z ničeho nic kusy masa a vnitřností, které byly na zemi již nějakou dobu, explodovaly a rozprskly se. Pokud tady zůstanete déle, než je nutné, riskujete pěkně nechutnou smrt...

Stráže

Bylo krásné poledne, nic divného se nikde nedělo, tahle práce byla za trest, ale an tohle už si zdejší bodyguardi zvykli. Někdy i dokonce usnuli, jelikož brýle, které měli na očích snad 24 hodin denně skryly jejich zavřené oči.
Najednou zde přistoupila cizí osoba a ptala se, zda může jít dovnitř.
Oba strážní zpozorněli a jeden najednou přiložil kunai k cizincově krku.
"Máš povolení? Jaké je heslo?!"
Prsknul po něm nevrlým hlasem.

Renjiro Nishi
Les nedaleko Kirigakure
Obě dvojice lovců se Wolfově útoku celkem dobře ubránily, ale obě také padly do dvou z několika pastí. Jedna dvojice to přestála celkem nedotčená, díky skleněné obraně jednoho z lovců, ale druhá už ne. Jeden z lovců při uhýbání střepům zakopl a spadl do jámy s dalšími hroty. Naštěstí pro něj to odnesla jen jeho ruka.
Renjiro přemýšlel, zda na ně bude Sho schopen efektivně zaútočit, až kolečko dokončí. Doufal, že ano. Sho byl rychlejší a hbytější než Renjiro, takže jeho útok a ještě ze zálohy měl vysokou pravděpodobnost na úspěch.
Ale sám Renjiro mohl zatím jen čekat na kroky lovců a snažit se být na ně připraven.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Aokawa Mizuiro

Cesta se teď pro změnu svažovala a zároveň s tím se také začalo oteplovat, Mizuirovi začalo být nehorázné vedro a když prošli uzkým tunelem a on spatřil ten výjev před sebou uvědomil si že tohle asi nebyla dobře zvolená cesta.
,,Zatraceně," ulevil si a opatrně se rozhlížel, místo to bylo rozhodně nepřátelsky působící a měl pocit že na něj každou chvíli něco odněkud vyskočí a tak se snažil maximalizovat své unavené smysly aby alespoň neschytl případný útok. Ale zpátky se mu vracet nechtělo protože už stejně nevěděl kudy pak jít a Akio zřejmě stále nebyl ve stavu kdyby ho mohl navigovat. Takže vykročil dál a snažil se ignorovat fakt že všechno díky tomu hnusnému světlu vidí rudě a raději se ani nesnažil hádat čí pozůstatky by tady mohl odhalit a čí život zde byl násilně ukončen. Ale pak uslyšel Akia.
,,Co se děje? Potřebuješ něco?" zeptal se ho starostlivě.

Číslo 3

Akio Tori
Velká jeskyně pod Kirigakure...

Dalo by se říct, že jsem spal i nespal. Spíše jsem byl v takovém jakoby "záseku". Prostě jsem měl zavřené oči, ale přitom dýchal jako bych běžel. Docela jsem se třepal a někdy jednoduše sebou trhl. Opravdu jako při noční můře. Byl jsem zkrátka, dá se říct v pořádku i nepořádku.
Můj stav od včerejšího večera se docela zlepšil, ale stále to nebylo nic moc. Rozhodně jsem ještě neměl na to, abych sám chodil, což bylo asi pro Mizuira dosti, špatné. Díky tomu mě musel stále nosit, takže jednoduše se tím naše cesta více a více komplikovala a prodlužovala. Bylo jasné, že jestli se, co nejdříve, nezotavím, bude to veliký problém a ještě víc, když bychom narazili na další problémy. Nebylo jist, jestli bych měl do té doby dost sil na to, abych se mohl sám bránit nebo alespoň ubránit a popřípadě pomoci. Zatím to z hlediska třetí osoby bylo takřka nemožné...
Cestu jsem moc nevnímal. Nechával jsem spíše vše na svém týmovém kolegovi a zkrátka stále jakoby spal, i když to nebyla zas taková žhavá pravda. Své okolí jsem dá se říct vnímal, ale nějak do děje jsem se zapojovat nemohl.
Cítil jsem, jak se teplota zvyšuje a začíná být nehorázné dusno a horko. I když jsem se hodně potil, stále jsem se celý třásl. Pomalu jsem ani nemohl dýchat, protože už předtím se mi dost těžce dýchalo. Bylo mi fakt hrozně a nelíbilo se mi místo, kam jsme vlezli, i když jsem nevěděl, co to je... Šli jsme však dál a já jen vnímal, jak něčím procházíme a pak přes víčka nějakou rudou záři. Vše dohromady bylo tak... trýznivé. Bylo my hůř a hůř a začalo to být dost znát."M-m-m-mi-mizuiro..." Vykoktal jsem stále se zavřenými oči úplně tak zoufale, že ho to mohlo i trochu vyvést z míry, protože takhle mě rozhodně ještě neslyšel. Všechno na mě působilo tak špatným vlivem, že... zkrátka jsem jen doufal, že účinky jedu, co nejdříve pominou, protože tohle se už nedalo. Navíc to všechno mě dostávalo i do nehorázných depresí a přivádělo mě to dost negativní myšlenky, takže všeobecně to bylo špatné... hodně špatné. Toto rozhodně aspoň v tuto chvíli nebyla nejlepší cesta...

Mizuki Saiuri
Yohei

Alice se nějakým způsobem dostala z kouře, Mizuki vůbec netušila kde je. Ten kluk co tu sní byl o něco déle ležel na zemi a značně se z něj kouřilo. Mizuki si pomyslela, že by měl přestat hulit jinak tim přiotráví nejen sebe ale i ostatní.
Bohužel už byla zase normálně viditelná a kvůli zraněním na noze se musela zastavit aby si trochu odpočinula. Ztratit z oči nepřítele byla základní chyba a tak se co nejrychleji hledala pohledem Alici. Konečně jí našla. Vytáhla z kapsi dva shurikeny a hodila je do úrovně Aliciných nohou. Zároveň pak přivázala na kunaj výbušný lístek a hodila jej Alici přímo do tváře.

Shingo Yamamoto
Yohei

Měl už dost toho věčného sezení v kanceláři a čekání na to, jak se povede ostatním. Když padla tma, rozhodl se, že navštíví samotnou vesnici, konkrétně knihovnu s tajnými dokumenty. Potřeboval se o Mizukage dozvědět co nejvíce a věřil, že právě v knihovně najde potřebné informace. Hodil si přes hlavu kapucu a vyšel z úkrytu. Pomocí loďky dopádloval na pevninu. Vystoupil a razil si cestu v krytu temných stínů přez vesnici. Došel až ke knihovně, kde u vchodu stáli nějací dva strážci, viditelně unavení. Shingo se jen usmál a přišel rovnou před ně.
Zdravím pánové.Dnes je překrásná noc že?Co myslíte, mohli byste mě pustit dovnitř?
Řekl tichým hlasem se zlomyslným úsměvem na tváři.

Aokawa Mizuiro

Během noci toho moc nenaspal takže byl trochu unavený, udělal si snídani i když po pravdě neměl tušení kolik je hodin, uhasil oheň a cokoliv co by z ohniště ještě mohl později použít si ponechal. Pak šel zkontrolovat Akia, nevypadal nejhůř ale nejlíp také ne, nechtěl ho budit protože věřil že spánek mu navrátí alespoň trochu sil, takže si ho jako předešlé dny hodil na záda a podíval se kudy dál jelikož tu bylo rozcestí. Chvíli jen tak koukal na jednotlivé cesty a nakonec se rozhodl pro tu která se mu zdála nejhezčí, snad nenarazí na hordu otravnej pavoučků.

cesta P

Nami Yarui Ki
Tengoku no Senkyo

Mladá dívka si hověla v posteli svého nového domova, už tu několik nocí spala a zatím se jí tady líbilo. Rozhodla se chvíli si od svého neustálého zkoumání a hledání odpočinout, i když pro ní nebylo nic důležitého, zdálo se jí, že už to trochu přehání. Chtěla se aspoň na chvíli usadit a trochu vylepšit své schopnosti, aby se později mohla vydat na výpravu do světa za hledáním svého cíle. Když už paprsky světla vcelku dlouho osvětlovaly její pokoj, rozhodla se, že se půjde podívat ven. Za tu dobu co tu je si to tady moc neprohlédla. Dnes to chtěla změnit. Nazula si růžové papučky a hodila na sebe mikinu s žabí kapucí, kterou pro všechny případy na hlavu nenasadila. Vyšla z ubytovny. Labyrint chodeb byl pro ní něco strašného, pomalu si na to ale už zvykala. Chtěla konečně vidět to vzácné jezírko ze sumci. Vypravila se tedy k němu. Chvíli jí trvalo, než se k němu dostala, pak se jí to ale konečně podařilo. Sedla si kousek od něj na zem. Pozorovala krásnou hladinu jezera a úplně se zasnila do svých představ.