NFFORPG - Kirigakure no Sato

Aokawa Mizuiro

Měl pocit že takhle rychle v životě neběžel jenže to mu taky nikdy za zadkem nevybuchla jeskyně. Tlaková vlna ho společně s hordou šutrů smetla, ale také ho protlačila východem, ten se pak zasypal. ,,Auvajs," hekl a posadil se, přičemž ze sebe musel shodit jeden menší balvan, mohl být rád že ho to nerozdrtilo, jelikož byl ale navyklý na světlo v jeskyni nějakou dobu mu trvalo než si zase zvykl na to přítmí v téhlé chodbě. Chvíli šmátral kolem sebe a s radostí zjistil že Akiův batoh tu divokou jízdu přežil s ním. ,,Akio?" zavolal ale pak se trochu rozkašlal protože všude bylo dost prachu. ,,Akio, slyšíš mě?" začal po všech čtyřech přelézat tu šílenou spoušť a hledal svého parťáka. Pak cosi po své levici zahlédl, oči mu slzely díky prachu takže i to zhoršovalo jeho zrak ale přesto se tam s úprkem vydal. Byl to Akio, sice byl z části zavalený, ale dýchal a nevypadal nijak vážně zraněný, v rychlosti z něj odházel kamení a odtáhl ho stranou. ,,No myslím že bychom se měli vrátit," usmál se a tak jak ho nesl sem ho nesl zase zpátky k místu kde byl vodopád. Tam ho položil na zem, jeden z batohů mu dal pod hlavu, a pak si šel umýt hlavu k vodnímu průchodu kterým sem připlavali. Nejen že byl zase schopný lépe vidět ale také ho to příjemně osvěžilo, pak se vrátil k Akiovi a šel důkladněji prozkoumat jeho stav, bylo tady více světla takže mu to půjde i lépe a rychleji. Nevypadalo to na to že by měl něco zlomeného no nějakou tu modřinu určitě bude mít, možná pár naražených žeber, pak si ale všiml jedné dost velké nepříjemnosti. Akio měl v noze zabodnutý jeden chloupek toho pavouka, jak nejšetrněji uměl ho vytáhl, ránu trochu opláchl a pak ji zavázal útržkem košile. Jestli byl chloupek napuštěný nějakým jedem doufal že nebyl smrtelný ale třeba jen ochromující nebo něco v tom smyslu, v jedech se moc nevyznal no základní věci přece jen věděl. ,,Snad bude v pořádku," vzdychl a rozhodl se doplnit energii jídlem.

Jeskynní systém se začal bortit. Výbuchy, které zapříčinil Akio narušily hlavní pilíře místnosti a ta se začala bortit. Pavouk, který nebyl schopen úniku se ještě o něco pokusil, ale opět zařval bolestí. Jakmile se k němu Akio přiblížil, vystřelil po něm svazeček chloupků a naneštěstí se mu jeden zabodl do lýtka. Toho si ovšem Akio v záplavě adrenalinu nemohl všimnout. Kameny se začaly sypat ze stropu a výbuch vytvořil takovou tlakovou vlnu, že to Akia i Mizuira odrazilo a oba vletěli do tunelu, kterým sem přišli, ještě před tím, než byl východ zasypán. Poté se z místnosti neozývalo nic a oba genini se tak tak dostali ven...

Akio Tori
Velká jeskyně pod Kirigakure...

Všechny výbušné lístky naráz expolodovaly a celá síť se začala i s jeskyní hroutit v masivních otřesech a práskání stěn po celé ploše. Malý pavoučci se v panice začali vracet zpátky a utíkat, ale to jim už v ničem nepomohlo. Všechno se řítilo v mohutných sesuv dolů, přímo k zemi.
Akiovi teď bylo jasné, že po svých nemá šanci uniknout a tak prostě musel improvizovat. Přiskočil k pavoukovi a vytrhl jeden kunai i s lankem.
Vzápětí s nim švihl proti jednomu tlustému vláknu pavučiny, u které se utrhla jedna strana a s houpnutím padala dolů, ale nebyla dostatečně dlouhá, aby země dosáhla.
Kunai se kolem toho párkrát obtočil a pak zabodl. Železné lanko se začalo odvíjet a když už nemělo, co dál roztahovat, prudce škublo s jejím koncem, který držel Akio v levé ruce. Vyšvihlo ho to silně do vzduchu a dál přímo do prostoru. Jen tak tak míhal padající objekty a připravoval se jen na tu chvíli, až se bude muset pustit, protože pavoučí vlákno, s kterým se z houpával taky nebylo nekonečné.
Jen jak cítil prudké trhnutí, pustil železný drátek, ale pořád se řídil kupředu, teď už však šikmo dolů. Těsně nad zemí zasekl dráp na té dobré ruce do stěny skály a tím snížil rychlost dopadu. Stejně sebou však třískl na zem a ještě udělal pár kotrmelců, směrem k východu.
Doskok však stejně nestačil a řítící se strop a všechno, co na něm bylo připevněné, už bylo taky u něj. Neměl sílu a ani šanci stihnout ještě vyskočit. Jediné, co ho v té chvíli napadlo, aby si zachránil krk bylo, že se jedním převrácením dostal mezi dva balvany u stěna a v těsnal se do té škvíry. To už se však na to místo, kde ještě před pár sekundami byl zřítili masy skal a pavučiny, které kompletně všechno zasypali a i ty balvany, kde se Akio schovával. Naštěstí se Akio rozhodl risknout běh a rozběhl se k východu. Bylo to jen asi 10 metrů od východu, s kterého se ještě vyvalilo hromadu prachu a malých částeček, které se při zhroucení vytvořili.
Když vše utichlo, východ byl kompletně zasypaný a všude se váleli cáry pavučiny a hromada balvanů a zbytky stropu. Nic se však od tama neozývalo...

Aokawa Mizuiro

Podařilo se! Zasáhl pavouka, ten hnusně zakvílel a pak sebou plácl na zem. Mizuiro se na chvíli opřel o meč, přece jen se tu kvůli tomu pavoukovi musel chvíli ohánět a rozhlédl se, pořád nikde neviděl Akia a doufal že to zavřeštění nepřiláká ještě něco jiného. Po chvíli měl pocit že něco zaslechl, jako by něco mířilo zhruba jeho směrem, něco hodně velkého. Vzápětí se to potvrdilo řítilo se k němu cosi ledového. ,,Co to?" začal ale pak zahlédl Akia, usmál se protože byl rád že je v pořádku, no muselo se něco stát když plýtvá chakrou. Ledová potvůrka kolem něj prohučela a střetla se se zataraseným vchodem kdesi za ním, Akio poněkud neobratně přistál na zemi když seskočil ze hřbetu té věci. ,,Kde ses tak flákal?" zeptal se ho no to už spatřil vlnící se hordu něčeho, zprvu nechápal co se to všude kolem hemží, ale když už to bylo dost blízko všiml si že jsou to malí pavoučci, tisíce malých pavoučků. Než si to stačil v hlavě přeskládat, hodil mu Akio batoh a nařídil mu aby se zdekoval, Mizuiro chtěl něco namítnout ale nakonec se vrhl k východu, Akio musí mít plán, určitě. Přece není sebevrah.

Akio Tori
Velká jeskyně pod Kirigakure...

Akio už ani nedoufal, že dorazí ke konci, ale nakonec se tak stalo. Zastavila ho něco podobného zdi jeskyně, ve které však byl menší otvor dál. Byl teď zavěšený jednou rukou na vláknu, které chtěl přeseknou, ale prostě se najednou přestali všechny hýbat a on už se nemusel ničemu bránit. Než však stihl se trochu víc přiblížit a třeba se dostat dál, poblíž otvoru začalo vylézat extrémní množství malinkých žlutých pavoučků, kteří nevypadali zrovna přívětivě. Nikdy se pavouků nebál a asi by pokračoval dál, ale byli prsotě všude. Začali lézt po síti, po zdi, po zemi a bylo mu jasné, že i kdyby chtěl, tak je všechny nezneškodní a rozhodně nechtěl být sežrán zaživa.
Dalším rychlím vyšvihnutím se dostal dál od zdi a pokusil se zachytit na další vlákno a co nejrychleji se dostat zpátky.
Když však se při otočce natáhl svým drápem, netrefil se. Málo se totiž odrazil a jeho hlava se mu silně zamotala, což způsobilo, že chvíli nevěděl, kde je. Než se stačil nějak zorientovat, tak už padal dolů a jediné, co zpomalovalo jeho let, tak byli sítě, které po cestě prorazil.
Byla to chvilka, než se dostal k zemi a tvrdě na ni zády dopadl. Hekl a pokusil se přidušeně nadechnout, protože mu pád vyrazil dech.
Chvilinku se sbíral ze země a snažil se aspoň nějak přetočit. Teď už mu bylo jasné, že mu na návrat nezbývá čas a hlavně ani síla. Hlava se mu motala jako o závod a břicho už e také probouzelo. Navíc cítil, že si snad musel narazit páteř, i když to tak hrozné nebylo, ale bolelo to. Navíc teď si teprve uvědomil, co znamenalo to rupnutí, při zbrždění rotace a vyhoupnutí zpátky. Nejspíš si asi buď vytáhl a nebo vykloubil rameno, ale to teď bylo jedno. Dokud mu ho někdo zpátky nenahodí, protože sám se na to necítil, nemohl tu ruku využívat. Jediný štěstí bylo v tom, že levou dokázal využívat stejně jako pravou, což to se mu teď náramně hodilo. Stále to však neřešilo problém z návratem. Nohy byli sice relativně v pořádku, ale nemohl celou dobu běžet a rozhodně ne, tak rychle, jak by potřeboval v tomto terénu.
Pavouci už u něj skoro byli. Sítě už nešli ani vidět a oni se blížili blíž a blíž. Není jiná šance... snad to vydržím aspoň, než z tohoto místa vypadneme... Pomyslel si Akio a ze všech čtař se s velkou námahou postavil na nohy. Jeho dech byl rychlý a ze srdce měl turbo diesel. Musel však se dostat pryč a k tomu mohl využít teď už jen jednu věc... S bolestí podzvedl i pravou ruku a spojil ji z levou.
"Hyouton: Haryuu Mouko!" Zakřičel hned potom, co udělal tři pečetě. Za ním se okamžitě s formoval ledový tygr, který prudce vyletěl k němu. Těsně před ním, se Akio odrazil a jedním skokem se mu dostal na hlavu a zabodl do něj svůj levý dráp, aby se udržel. Pravou ruku měl pořád v pečeti tygra, i když to bolelo, musel však něčím řídit směr letu. Ledový tygr vyrazil velmi rychle směrem zpátky. Síť se těsně před ním mrazila a rozpadala na kousíčky malinkého ledu. Musel se, co nejrychleji dostat zpátky a věděl, že to dlouho neudrží.
Když použil techniku, tak se mu dost přitížilo a využil k tomu vlastně své poslední síly. Jen tak tak se držel při vědomí, ale snažil se ještě udržet směr letu a hlavně ledového tygra pohromadě.
Trvalo to jen chvíli, než konečně zahlédl Mizuira. Pohnul rukou trochu směrem dolů a jutsu změnilo směr a teď šikmo letělo přímo k němu. Akio však mířil za něj. Chtěl ještě využít techniky, aby jim prorazil zahraděnou únikovou cestu. Kousek před dopadem se vymrštil do vzduchu a tentokrát už těžce dopadl na zem. Podlomila se mu noha a on udělal na zemi pár kotrmelců, než se zastavil. Ledový tygr proletěl kolem nich a tvrdě vrazil do překážky, která jim bránili v úniku a přitom ještě potrhal okolní síť, až se nakonec roztříštil o stěnu jeskyně a tvrdou zem.
Akio však dále už na nic nečekal. Jen zběžně prolétl očima, co se tu stalo. Všiml si ležícího pavouka a tak Mizuira, který stál opodál.
Pavoučci se dál přibližovali a začali se rozlézat všude. Bylo jasné, že jim jen tak nedají pokoj a oni museli rychle zmizet.
Už sice opravdu nemohl, ale z posledních sil se zapřel jednou nohou a trochu se podzvedl. Teď jednou nohou klečel a druhou se zapíral. Jedním rychlým trhnutím si sundal batoh ze zad a hodil ho svému týmovému kolegovi."Vem to a vypadni! Cesta je volná! Musím ještě aktivovat výbušné lístky a pokud tu budeš, celý se to na tebe zřítí! A jestli to neudělá, budeme sežrání zaživa, tak padej! Půjdu hned za tebou a nesnaž se hádat, teď pomůžu zase já tobě!" Řekl rychle udýchaně Akio. Hýbat už bylo pro něj nesmírně těžké a vlastně vůbec i mluvit nebo dělat něco jiného. Mizuira viděl rozdvojeně a teď už mu bylo opravdu na omdlení. Věděl, že se to stane, věděl to moc dobře. To byla cena za to, že v tomto stavě využil ne zrovna jednoduchou techniku a ještě ji ovládal. Musel však tu chvíli ještě vydržet a využít svého dna, aby toto místo vyhodil do vzduchu a oni mohli uniknout a nebo aspoň jeho přítel. Byla to jediná šance a jiná možnost nebyla.
Malinko podzvedl hlavu a přívětivě se na Mizuira usmál. Pak už jen využil všechno, co mu zbývalo a postavil se. Otočil se tím směrem, kterým přišel a zadíval se na miliony pavoučků, které se k nim blížili. Chvilinku počkal, aby dal šanci svému partnerovi utéct a těsně před tím, než by se na něj mohli vrhnout se jen ušklíbl a levou rukou udělal pečeť."Bye, bye..." Řekl a zvolal."KAI!"

Divoká vlákna se snaží, seč mohou, ale zdá se, že na jejich neomalené pohyby jsou geníni příliš hbití. Proto toho pavouk zanechá a opět se uvolní, (Pustí jedno z vláken z úst). Mezitím však Mizuiro už dělal své a poslal salvu na pavouka, jeho útok vyšel na jedničku. Pavouk dostal maximum zásahů a jeho bolest byla velmi nepříjemná. Mezitím se dostal Akio k podivné zdi, vypadala jako stěna jeskyně, ale byl v ní podivný otvor. Avšak situace se značně zkomplikovala. Pavouk v bolestech vydal odporný pištivý zvuk a poté se svalil na břicho, nemohl se udržet na zasažených nohou. O něco dál, z otvoru, u kterého se nyní nacházel Akio se však začal vylit nekonečný roj malých pavoučků, kteří opravdu nevypadali přátelsky. Ač byli malincí, jejich množství bylo monstrózní. Čas na útěk...

Aokawa Mizuiro

To co následovalo poté co po pavoukovi hodil kunai nebylo vůbec příjemné. Celý komplex sítí se rozpohyboval, bylo nebezpečné zůstávat na nich stát a tak Mizuiro za občasného odražení dotěrného vlákna doskočil na zem, jelikož si tam předtím prosekal místo mohl se teď lépe bránit. Horší by bylo kdyby po něm zase začal vystřelovat ty chloupky protože bránit se vláknům a ještě tomu, to teda nevěděl jestli by to zvládl. ,,Ten pavouk je nějak moc chytrej," povzdychl si když mu věnoval krátký pohled aby se ujistil co zrovna dělá. Je to pavouk, jen pitomej pavouk! Co nesnášejí? Čeho se bojí? přemýšlel když stále odolával lepícím vláknům. Oheň, chtělo by to oheň, spálit tu příšerku na prach, jenže ten si jen tak z rukávu nevyčaruju a louče má u sebe Akio, přemýšlej Mizu, přemýšlej, namáhal si mozkové buňky. Měl pocit že mu z toho dříve exploduje hlava než na něco příjde. Pořád mám ještě několik kunaiů, co dál? Kouřové bomby, lanka... lanka! No jo, kunaie a lanka, to by mohlo stát za vyzkoušení! usmál se a začal pomalu uskutečňovat svůj plán. Přešel do bojového stylu kdy meč držel jen jednou rukou, sice byl teď o trochu pomalejší ale musí to risknout, druhou rukou vytahoval kunaie, navazoval na ně lanka a občas si pomáhal i zuby. Pak hodil dva kunaie tak aby pavouka přeletěly ale do toho hodil další dva tak aby to nevypadalo jako léčka ale jako útok. Přesunul se trochu stranou a hodil další dva kunaie mířené na pavoučí nohy a další dva z druhé strany, i kdyby je pavouk zastavil, ty lanka by mu mohla pomoci, nebyl si ale ještě příliš jistý tím v co se jeho plán zvrtne.

Akio Tori
Velká jeskyně po Kirigakure...

Akio dál, teď už pomaleji, postupoval a doufal, že se brzy dostane na konec. Vlákna se však z nenadání začala sama od sebe hýbat jakoby byla živá. To však ještě nebylo to nejhorší. V mžiku na Akia vystřelili lepkavý a hbitý chapadla. Vylétávali prostě jen, tak ze sítě, jak se jim zachtělo. Vypadalo to, že pro něj to bude asi konec v takové výšce a navíc bez stabilního doskočiště. To by se však šeredně všichni zmýlili...
Pro něj nepřístupná místa a špatné bojové podmínky byli jako dětská prolézačka. Byl na to zvyklý a takových případů se přesně jeho taijutsu týkalo. Zakládalo se na rychlosti a hbitosti. Spolu s pružností a spojením různých druhů obraných a útočných pozic zvířat se to mohlo s tímto vyrovnat.
V mžiku se Akiovi drápy modře rozzářili, ale to už první sada chapadel padala k zemi rozčtvtěná na malé kousíčky. I když se vše pohybovalo, jemu stačilo malé zabodnutí a nebo seknutí , by se dalším prudkým vymrštěním dostal zpátky do rotace ve vzduchu a mohl se tam tak udržet a dál se bránit. Neustále se otáčel kolem své osy a útočící chapadla využíval jako odrazový můstek, kterým se však vždy dotkl jen svými zbraněmi. Využíval celé své tělo, ale nejvíce ruky, které se jako jediné všeho dotýkali.
Chapadla se však kolen něj začali, až moc shlukovat a on měl jedinou šanci, i když si nebyl jistý, jestli to z jeho stavem zvládne. Nebyla však jiná úniková cesta....Prudce zasekl do dalšího chapadla a znovu si se rychlým a silným vyšvihnutím, spolu s prohnutím celých zad jakoby do mostu, dostal do vzduchu a ihned jak začal padat, roztočil se jako vývrtka a zápěstí si položil se skříženýma rukama na ramena. Tím, jak rotoval, jeho vystrčené drápy sekali vše kolem něj, co na něj útočilo, i když další část těla byla nechráněná. To mu však nevadilo, protože jako šipka padal velmi rychle dolů a čím dál tím víc se přibližoval k zemi. Přitom však stále vše sekal a prolétal tím jakoby tam nic nebylo.
Asi v polovině však se jeho ruky natáhli a jeden z drápů se zachytil jedné pohybující se sítě. Rotace okamžitě usnula a on se se 180 stupňovým otočením kolem ní prudce vyšvihl dopředu a proletěl úzkým prostorem, který se mu naskytl. Ucítil jak mu v kloubu zakřupalo, ale teď si toho nesměl moc všímat. Byl na tom už velmi špatně. Ta rotace, kterou využil mu hrozně přitížila. Měl teď navíc díky tomu trochu rozmlžené vidění a dost se motal. Musel však dále využívat otoček a vymrštění kupředu a přitom se různě obou směrnou rotací prosekávat kupředu. I když to bylo divné, dokázal se teď pohybovat mnohem rychleji. Jeho ruce se jen míhali a vše, co se přiblížilo jen na metr, bylo na cáry. Vždycky se dalším zachycením a zároveň seknutím do pohyblivých vláken, dokázal převratem a různými prohnutími, prosmýknout mezi tím a zbytek si třeba prorazit. Věděl, že to dlouho nevydrží, ale musel se konečně dosta na konec a zjistit, jestli ta modrá záře náhodou nevychází z toho krystalu. Jinak by sem asi šli zbytečně. Věděl taky, že urychleně se musí vrátit k Mizuirovi, aby si navzájem pomohli. Měl sice v záloze, ještě výbušné lístky všude kolem, ale nesměl jimi plýtvat. Byla to možná jejich jediná úniková cesta. Navíc moc dobře věděl, že kdyby asi se pokusil použít nějaké jutsu, vyžádalo by si to jeho poslední energii a sílu. Čekal ho ještě návrat a to už byl veliký problém, hlavně s chapadlami za zadkem. Sakra, kde je ten zatracený konec...pokud se tam brzo nedostanu, můžu to rovnou zabalit a my jsme se sem dostali zbytečně... sakra...

Jakmile Mizuiro začal kličkovat, tak se pavouk přestal pokoušet jej zasáhnout svými chloupky. Trochu jej pozoroval, jakmile začal se pomalu přesouvat k síti a lézt na ni. Mizuiro se po něm pokusil hodit 2 kunaie, ale pavouk udělal něco prazvláštního. Jeho kusadla se zakousla do vláken a ty najednou obživla. Sama od sebe vytvořily stěnu, které jej ochránily před kunai. To samé se ale začalo dít i Mizuira i Akia. Sítě najednou začaly klást odpor, začaly se vlnit a pár z nich se uvolnilo a vytvořily tak lepivé chapadla, které se po nich vymrštily a začaly je chytat.

Aokawa Mizuiro

Jeho plán se mu zdál dobrý to by se ovšem nesměla ta nohatá a chlupatá potvora vytasit s těmi chloupky. K tomu byl Akio už někde úplně v nedohlednu. ,,Ajta, ajta, tohle je nepříjemné," usmál se Mizuiro. Netušil jestli jsou napuštěné jedem nebo se mu lehce zarazí do kůže a nebude je moc díky případným zpětným háčkům vytáhnout, ale rozhodně si to nechtěl vyzkoušet. Rozhodl se tedy něco vyzkoušet, vyskákal na síť aby byl z dosahu a začal to kolem trochu obsekávat, přičemž se snažil rychle a nepřepokládaně měnit směr. Doufal že zbytky sítě co napadají dolů mu poskytnou připadný a alespoň částečný úkryt, krom toho pavoukovi znepříjemní pohodlný pochod až ke své osobě. I když by nebylo špatné zkusit se mu dostat na záda nebo pod břicho. Mizuiro se na chvíli zarazil. Záda a břicho, záda a břicho... přemýšlel, pak vytáhl dva kunaie s výbušnými lístky a jeden hodil nad pavouka, změnil směr, a druhý pod něj. Snad ho strefí, snad mu nezdrhne a snad neporuší prozatimní pevnost té sítě.

Akio Tori
Velká jeskyně po Kirigakure...

Akio bal už opravdu docela daleko a z Mizuirovi akce viděl jen kousek. Nějaké to mihnutí a pokus o útok a pak zvuk svištění. Nevěděl přesně, co se děje, ale doufal v to, že jemu se nic nestalo. Věřil mu, že to zvládne a on zatím budeme moct zjistit, jestli se tu přeci něco nenalézá...
Stoupání už nemělo cenu a tak jenom hbitě proskakoval oky a zahakoval se drápy na dalších vibrujících provazcích. Postupoval jsem čím dál tím pomaleji a používat skoro jen furt ruce bez noh, nebylo zrovna lehké. Začínalo se to postupně projevovat a k tomu ještě motání hlavy. Věděl, že dlouho nebude moct potlačovat stále odeznívající kocovinu, ale nesměl se tím zabývat. Snažil se dostat, co nejrychleji nakonec, aby se z tohoto místa konečně mohli nějak vymotat. Po cestě si na některých místech nalepil vždy jeden výbušný lístek. Bylo to hlavně proto, aby věděl, kudy vůbec postupoval, ale také, aby v případě nouze to mohl celý odpálit. Pevně věřil, že už to nebude dlouho trvat, protože na to neměl ani čas a hlavně ani sílu...

Pavouk se prozatím nerozhodl na vás zaútočit, ale prohlíží si vás opravdu nepěkným způsobem. Jeho kusadla neustále klapou a zvuk, který vydávají, ještě dlouho uslyšíte v hlavě. Poté se rozdělíte a pavouk se zaměří na Mizuira. Vypadá to, že Akia si ani nevšiml, když se mu zadíváte na levou stranu jeho obličeje, všimnete si, že jeho levé oči jsou jaksi postiženy, vypadá to jako jakási šedá hmota, možná nemoc, možná jen kus pavučiny, ale tato informace by se mohla hodit. Jakmile se na pavouka Mizuiro rozběhne, pavouk neváhá, okamžitě začne jednat. Mocně zaječí a stane se něco opravdu nečekaného. Chlupy z jeho končetin se narovnají a začnou vylétávat z jeho nohou jako jehlice na Mizuira. Množství těchto podivných chloupků je nespočet a otázka zní, jestli nejsou jedovaté...

Aokawa Mizuiro

Akio se kupodivu docela rozpovídal, pár zamítnutí pár návrhů, Mizuiro s nimi docela souhlasil. Nechal tedy Akia prozkoumat síť a sám musí zkusit zneškodnit pavouka. Doufal jen, že se opravdu odnikud nevyřítí celá horda takovýchto pavouků, to by museli nějak zdrhnout a zkusit se prolomit tím hnusem kterým zablokoval východ, jenže prvně by opravdu měli prozkoumat celé tohle místo jestli tu není nic důležitého.
Pohlédl na pavouka, byl velký a nejspíš ne tolik rychlý a hbitý, pokud se prvně zbaví jeho nohou bude mít velkou výhodu. Bude si ale muset dát pozor na kusadla a hlavně na to aby ho nezasáhl tou hnusnou hmotou kterou zatarasil východ, z toho by se asi jen tak lehce nedostal a skončit jako pavoučí potrava se mu vážně nechtělo.
,,Dobře, ty pavoučí potvoro uvidím jak jseš rychlá," ušklíbl se a rozběhl se k němu, cestou se proklestil skrz pavučinu která mu překážela v cestě a hodil po té části pavučiny kde byl pavouk několik kunaiů, potřeboval ji zničit aby neměl možnost utéct výš. Pak trochu pozvedl svůj meč, který by ho při své velikosti mohl ochránit kdyby po něm pavouk flusl ten hnus. Zaměřil se však na pavoukovy nohy, když proběhne kolem jedné jeho strany a odsekne mu jen ty na ní, pavouka to slušně vychýlí z rovnováhy a pak snad nebude problém ho dodělat. V nejhorším mu bude nožky likvidovat postupně, ale to až jak se mu povede tenhle tah, doufal že se mu povede, musí se mu povést.

Akio Tori
Velká jeskyně pod Kiri...

Po chvíli proplétání se celá síť rozvibrovala a než stačil někdo z nich něco zaregistrovat, stál už před nimi velký pavouk, který jim zahradil únikovou cestu podobnou látkou, s které bylo toto dílo vytvořeno. Já věděl, že mi to něco připomíná... Pomyslel si a hluboce si povzdechl. Pro něj to nepřišlo zrovna v nejvhodnější chvíli, ale aspoň, že je to nepotkalo před tím zhroucením. Teď však museli rychle něco vymyslet, protože to nevypadlo vůbec dobře. V rychlosti si vyslechl Mizuira a zvážil situace. Mezitím však už měl nasazené drápy a i připoutané na ruce. Byl to jen mžik. Bolest halvy a ostatní pocity jakoby teď zatlačil zpátky a zaměřil se jen na svůj cíl. Postavil se do postoje jakoby tygr číhal na svou oběť. Normální situace a hrozící nebezpečí byl rozdíl a v takových chvílích Akio zahazoval všechno ostatní a soustředil se jen na tu věc, co měl."Plamen bych nezkoušel... nevíme, co to udělá a navíc, kdybychom nějak narušili statiku, mohlo by se to na nás celé sesypat. Navíc by to bralo čakru, jak si říkal a myslím, že kdybych použil led, tak to vyjde úplně nastejno jako s tím ohněm..." V rychlosti odpověděl na jedno otázku a bylo až podivné, že on také umí najednou toho tolik říct, v tak krátkém čase. Jak už se řeklo, v takových chvílích se soustředil jen na svůj cíl a k tomu musel využít i dohodu se svým partnerem, k čemuž musel mluvit."Do pavučiny bychom se mlohi zamotat a nevím, jestli také někde nelepí, což to si myslím, že ano a akorát bychom se chytili do pasti. Stejně by nás pavouk nepustil a on je na nich ve svém živlu. Proto by tu měl jeden zůstat a druhý to zkusit. Já bych si vzal tu pavučinu. Myslím, že se svým vybavením a také stylem jsem na to vhodnější a ty zase na to, aby si ho zatím zdržel, protože máš i útok na delší vzdálenost. Navíc, když pavučinu zmrazíš, přestane lepit, takže bych se mohl dostat z pasti, kdybych se náhodou chytil. Musíme dávat pozor na obě věci a v této rychlosti asi nic jiného nezbývá..." Vychrlil ještě ze sebe Akio a ani nevěděl jak. Takhle ho asi vážně neznal, ale když se na něj podíval tím vážným pohledem, mohlo mu teprve dojít, co se v něm vlastně při boji probouzí.
Ani nečekal na Mizuirovu odpověď a jedním mrštným a silným odrazem se vyšvihl do vzduchu. Zachytil se svými drápy bez toho, aby se dotkl jinou části těla. Hned na to hbitě začal prolézat dírami a pletkami, které mu pavučina nastavovala. Byl jako panter nebo kačka, která se proplétá větvemi. Většinou se ani nedotkl tělem a jen využíval ruky s drápy. I když někdy se nohami odrazil víc do vzduchu jako kdyby skákala nějaká šelma na bezbrannou antilopu. Na kluka byl opravdu ohebný a hbitý a teď šlo už konečně myslet, co myslel tím zvířecím stylem. Na takové prolézání byl vhodný, protože dokázal neuvěřitelně prohnou tělo, skoro tak, že by to nedokázala ani dívka.
Postupoval rychle dál na vrch a přitom stále pozoroval Mizuira, jestli nepotřebuje pomoc. Hledal nějaký východ nebo cestu, kterou by se nemohli dostat dál. Přitom však kontroloval, jestli tu nejsou další pavouci, protože si nebyl jistý, jestli tak velkou síť by dokázal udělat jen jeden. Silně o tom pochyboval a dobře věděl, že sklípkani většinou žijí v nějakých skupinkách a tento nemusel být nějaká osamocená vyjímka.
Zrovna teď proletěl jedním úzkým okem a zachytil se jednou rukou, zaseknutím do sítě, dalšího provazce a hledal další nejvhodnější bod. Hlavou mu běhal ještě nápad, nějak to na něj shodit a tím ho uvěznit ve vlastní pasti. Musel však nejprve najít upevňovací body a promyslet, jak by měla být síť zasáhla, aby se potrhala jen tak, aby zneškodnila pavouka a ne je. Přitom všem se snažil vnímat vibrace, které by ho upozornili na přítomnost dalších jedinců a sám se jich snažil dělat, co nejméně. Vše musel dělat v jedné a rychlé chvíli, což nebylo jednoduché a právě ta odeznívající kocovina mu v tom mco nepomáhala. Plus to houpání a prohýbání, bylo to na další vyklopení obsahu žaludku, který však naštěstí byl prázdný. To však teď bylo vedlejší a on si musel všímat jen svých priorit...Dávej na sebe bacha... Mizuiro... Proběhlo mu v mysli znovu, když se na něj zase zaměřil, ale už byl dost vysoko, aby ho neviděl úplně zřetelně... Doufal, že to zvládne a nic se mu nestane... Což u sebe o tom teď dost pochyboval, podle toho, jak jeho výkonost čím dál tím klesala... Stále zapomínal na to, co se minulou noc odehrálo...

Aokawa Mizuiro

Z Akia toho opět přiliš nevydoloval, no po nějaké době proplétavé chůze se síť rozvibrovala a objevil se tam obrovskej pavouk. Mizuiro ani nebyl příliš překvapený, protože mu to už od začátku silně připomínalo síť, no jen doufal že tu těch potvor nebude mnohem víc. K tomu jim čímsi hnusným zablokoval únikovou cestu. Doufám, že na konci najdeme to co hledáme, jinak jsme sem vlezli úplně zbytečně, chjo, pomyslel si a rozhodl se že kolem nich proseká trochu místa. Mezitím ho něco napadlo. ,,Akio, myslíš že by ho oheň odradil? Kdyby byly ty sítě hořlavé daly by se zápalit, ale nevím jestli by prostě ihned shořely na prach a nebo pomalu ohořívaly, přičemž bychom se tu nejspíš upekli zaživa. Rozhodně bych prvně zkusil něco při čem bychom moc neplýtvali chakrou, a nebo zkusit vylézt nahoru po těch sítích by taky nebylo špatné, rozhodně bychom měli lepší rozhled," vychrlil v několika vteřinách přičemž se pavouk stále přibližoval. A nebo narazili na další pavoučky, pomyslel si už v duchu s mečem připraveným k útoku.

Jakmile se rozhodnete prozkoumat podivuhodné architektonicné dílo, opatrně jej vyzkoušíte a nic se vám nestalo. Je to až podezřele dokonalé. Nic se v okolí neděje, je tu až příliš ticho...
A po pár minutách si všimnete, že podivná vlákna se začnou pohybovat, lépe řečeno vibrovat. Síť se začne houpat více a více a najednou před vás skočí obrovský tvor. Tvor dopadne na svou síť a okamžitě se na vás zaměří. Plivne podivnou bílou látku na tunel, kterým jste přišli a tím vám znemožní uniknout. Ihned poté se zaměří na vás a jeho kusadla začnou nebezpečně skusovat.

Akio Tori
Velká jeskyně pod Kiri...

Proplétali se splatí té divné pavučiny a za chvíli byli oba v tom úplně uzavření. Kam se člověk podíval, byli jen tyto propletence. Nebylo opravdu snadné se přes ně dostat. Museli být velmi opatrní, aby náhodou nenarušili stabilitu celé té podivné "stavby". Hodně krát se museli vracet a nebo složitě se proplétat a dělat, až obdivuhodné postoje, aby vůbec se mohli někam pohnout. Když se někdy víc dotkly, celé se to roztřáslo a rozvibrovalo a hrozilo nebezpečí zhroucení toho všeho na ně. I když to nevypadalo, tak nebezpečně, jistě by je takové množství rozdrtilo. Navíc k tomu absolutně neviděli kam šlapou, takže spíše šli naslepo.
Na Mizuirovu otázku utrousil jen pouhé "nevím..." a pokračoval dál. Jeho stav se zase o něco zhoršil, protože už musel namáhat svou mysli i tělo a ještě k tomu tak složitě. Cítil se však asi tak, jak když vstupovali do jeskyně, takže to bylo zatím docela dost snesitelné, ale neměl teď moc náladu mluvit. Hlavně, aby neplýtval energií, kterou nutně potřeboval k dalšímu pokračování... Na další parťákovi slova se také jen pousmál a přikývl. Také pevně doufal, že se nevrhnou do pasti a že z toho vylezou živý a zdraví, protože bylo jasné, že kdyby je napadlo zvíře k tomuto přizpůsobená, oni by se mu v tomhle prostředí nedokázali ubránit bez toho, aby na sebe vše shodili...

Aokawa Mizuiro

Kupodivu byl Akio už vzhůru, a vydal se rovnou do toho divného propletence. ,,Ok, vidím že cesta je jasná!" usmál se šel pro batoh a pak se propletl za ním. Chodit skrze ty věci nebylo vůbec jednoduché, občas se musel trochu vrátit a najít si jinou cestu, bylo to takové 3D bludiště. ,,Hele, co myslíš že to je a proč to tu je? Doufám že na konci na nás nebude čekat nějaká velká potvora protože lezeme do jejího hnízda," uchechtl se. ,,Svým způsobem je to ale úchvatný," pohlédl vzhůru, bylo to všude kam až jeho oko dohlédlo. ,,Doufám že najdeme cestu zpátky když tam nic nebude," kývl před sebe. ,,Kdo ví jak je to tu velké."

Akio Tori
Velká jeskyně pod Kiri...

Když ucítil pohyb s jeho tělem, pootevřel trochu jedno oko a podíval se, co se děje. Mizuiro Ho zrovna sundával ze zad i s batohy, protože je zastavila nějaká podivuhodná spletice něčeho. Bylo to velmi zvláštní, ale zároveň i pěkný a také to měl svůj půvab. Zůstal však sedět opřený o zeď jak ho jeho týmový kolega nechal . Bylo mu mnohem lépe, ale stále to přeci nebylo ono a věděl, že návalem námahy se to bude postupně vracet. Kocovina byla špatná věc a ještě, když se smíchala se vším možným a pro Akia také prvním pitím. Ale, alespoň byl znova trochu odpočatý a mohli se už zase pohybovat sám. I kdyby se to mělo postupně vracet, bylo jasné, že do večera a jejich přespání to už snad nějak vydrží, když to vydržel i předtím.
Proto se pomalu za pomocí zdi postavil a trochu obtížnějším zvednutím, si nasadil batoh. Otočil se na Mizuira a usmál."Dobrý... už můžu jít sám... díky..." Kývl na něj a vydal se směrem do té spletice něčeho...

Aokawa Mizuiro

Akio během jeho chůze usl což ho potěšilo, spánek i když třeba krátký mu přilepší, ale když prošli několika zákruty chodba se trochu snížila, takže měl trošku problém aby si oba neotřískali hlavy, ale nakonec prošli bez újmy. Konec tunelu však namodrale zářil. Jakže to Kokoro říkala, modrý krystal a modře zářící plamen uprostřed jezera? Že by to bylo jedno z toho? pomyslel si a šlapal dál. Když ale došel nakonec naskytl se mu celkem zvláštní pohled na podivuhodné útvary propletené do divných obrazců. Mizuiro položil Akia a přel ho o stěnu stejně jako batohy a opatrně s k jednomu z těch provazců přiblížil a jemně se ho dotkl. Nebylo to tvrdé, spíš jako organické než anorganické. ,,Proč to tu asi je? A co to vůbec sakra je?" šťouchal do toho a přemýšlel. Měl chuť to jít prozkoumat sám, na druhou stranu tu nechtěl nechat Akia samotného. ,,Teď by se vážně hodil nějaký summon, škoda, pff," vzdychl a šel probudit Akia, musí zvážit své další kroky. Mohlo to být něco z toho co hledají, ale také tu na ně mohlo číhat něco nepříjemného.

Po pár zákrutech jste došli do menšího tunelu, musíte se shrbit, abyste prošli a neuhodili se do hlavy. Na konci tunelu lze vidět namodralé světlo. Jakmile vyjdete z tunelu, objeví se před vámi zvláštní pohled. Jeskyně je doslova propletena zvláštními útvary, nejsou to krápníky, není to kámen, není to nic, co byste kdy v životě předtím viděli.
Když vyzkoušíte do této látky dloubnout, zjistíte, že není tak tvrdá jak vypadá. Její složení odpovídá kolagenu, pokud chcete pokračovat a prozkoumat tuto velkolepou síť chodbiček, musíte našlapovat opatrně, abyste neporušili strukturu této "stavby". Je možné, že se někde zde skrývá krystal?

Aki Tori
Velká jeskyně pod Kiri...

Akio Mizuirova slova vnímal jen z polovice. Věděl o čem mluví, ale nedokázal na to nijak reagovat. Prostě ležel a snažil se nějak zahnat bolest břicha a třeštění hlavy. Částečně se snažil vnímat, co se kolem něj děje, ale spíše jen hleděl na jeden bod na stěně a zkoušel to rozdýchat.
Čas moc nevnímal a tento krátký odpočinek mu pomalinku pomáhal. Mizuiro ještě mezitím navrhl něco a nošení. Samozřejmě by protestoval, ale jaksi to teď nešlo a také si uvědomoval, že to opravdu teď potřebuje a chce.
To, co si myslel, že slyšel, se po chvíli také naplnilo. Mizuiro ho opatrně chytil a posadil si ho na záda. Akio automaticky obmotal ruky kolem jeho krku a opřel se o něj. Stále měl na sobě batoh a jeho týmový kolega také ze předu ten svůj. Muselo to být těžké a bylo mu teď dost blbé, že ho musí nést a trápit se s ním."Neměl sis dělat starost... já bych to zvládl... akorát zdržuji... ale díky..." Řekl potichu a trochu zadrhavým hlasem.
Na jeho další mluvení už nic neříkal a jen někdy jakoby kývl na souhlas. Musel si přiznat, že to nebylo špatné a to, že ho někdo nesel mu docela pomáhalo. Hlavně to pro něj bylo něco nového. Nikdy ho nikdo takhle nenesl a teď najednou to dělá jeho týmový partner a navíc dobrovolně. Cítil se podivně, ale v tom dobrém slova smyslu. Nevědomky se k němu víc přitiskl a halvu si položil na jeho rameno. Zavřel oči a poslouchal občasné kapání vody, kroky, které Mizuiro vydával a jeho pravidelný dech. Bylo to takové uklidňující a pomáhalo mu to, jak s bolestí hlavy, tak i břicha. Dech se mu po chvíli taky více méně uklidnil, což byla pro něj dobrá zpráva...
Když pak Mizuiro navrhl, že by mohl něco o nich složit, vyloudilo mu to na tváři malý úsměv a jeho další básnická slova ještě větší.
Uvědomil si, že teď když je takový klid a hlavně může odpočívat, je jeho hlas uklidňující a aspoň se necítí sám. Mohl někoho poslouchat a přitom si užívat toho, jak se o něj staral. Byla pravda, že to neznal, ale líbil se mu tento pocit."Díky..." Zamumlal ještě jednou o tichy a po pár dalších vteřinách už šlo slyšet jen jeho jemné oddychování, když usnul. Nebyl to moc tvrdý spánek. Bylo asi jasné, že když se zastaví, tak on se také probudí, ale aspoň něco. Musel prostě uznat, že to tentokrát potřeboval jako sůl a něčí pomoct také. Vždy se sice spoléhal jen na sebe, ale když už mu někdo nabízel pomoct, má ji přijmout a to se také pro tuto chvíli rozhodl...

Aokawa Mizuiro

Chvíli kráčel když za sebou uslyšel dost znatelné žuchnutí, prudce se otočil a všiml si Akia ležícího na zemi. Nejspíš mu bylo hůř než byl ochotný přiznat.
,,Chjo, ty jsi ale blbec, víš to?" vzdychl a přihrnul se k němu. ,,Ale nechtěl jsi zdržovat viď? Kdybys mi to řek," zakroutil hlavou, Akio byl sice při vědomí ale každý by poznal že je mu špatně. Shodil ze zad svůj batoh a chvíli se v něm přehraboval jestli by nenašel něco co by mu pomohlo, ale nenašel ani lékarničku. Jen jídlo, toho měli opravdu hodně. ,,No jelikož na všechno máme jen pět dní a ty mě nechceš zdržovat, co kdybych tě vzal na záda? Nějakou dobu to všechno utáhnu, krom toho věřím že nejsi zas až tak těžký," zubil se zase. Nechal Akia chvíli oddechnout a pak si ho hodil na záda přičemž svůj vlastní batoh měl připevněný zepředu a Akio měl na zádech ten svůj vlastní. Jeho meč mu teď trochu překážel ale nakonec byl schopný vymyslet jak ho na sebe připevnit.
,,Zatím je tu trochu světla, tak si louče ušetříme, kdybys měl hlad nebo žízeň nebo ti bylo moc špatně, řekni si. A pak se společně s celým tím nákladem vydali zase dál.
,,Ajta, teď jsem si vzpomněl že o tomhle pětidením tréningu brácha neví, ten bude šílet. Nejspíš oběhne celou vesnici desetkrát, doufám že ho napadne poptat se u Oininů. A jelikož neumí vařit určitě si bude kupovat jen instatní rámen," mluvil Mizuiro spíš pro sebe, ale doufal že se mu tím podaří odpoutat Akiovu pozornost od jeho nešťastného stavu. ,,Co kdybych složil o našem putování básničku?

Akio Tori
Velká jeskyně pod Kiri...

Po chvíli se zase objevil Mizuiro. Řekl mu, co objevil a také nabídl pomoct. Akio se jen pousmál a přikývl, že chápe."Dobrý... já to zvládnu..." Řekl, ale na jeho nabídce o pomoci a také se začal připravovat. Shodil ze sebe oblečení a nechal na sobě jen spodní prádlo. Zbytek schoval do batohu, až teda na své drápy, které by se tam už nevlezli. Ty si nechal připnuté kolem pasu. Pevně utáhl batoh, aby se do něj nedostala voda a ještě poupravil pochodně, aby náhodou nevypadli a nebo nenavlhli. Pak už si batoh jen nasadil na záda a skočil za Mizuirem.
Voda byla strašně ledová a jemu to neudělal vůbec dobře. Měl pocit jakoby měl ztratit okamžitě vědomí, ale nepodal se tomu a začal plavat.
Bylo to namáhavé a využíval více dechu, než si myslel. Když konečně uviděl otvor, doslova se po něm vrhl.
Po vyplavání se pořádně nadechl a rozdýchával. Takt tak se vyplazil z vody. Nesměli však meškat. Sundal si spodní prádlo a hodil ho do jedné kapsičky batohu. Pak na sebe hodil suché věci a už znovu z batohem na sobě se vydal za Mizuirem. Už ani neodpovídal a nereagoval, neměl na to prostě sílu. Cítil se hůř a hůř. Nohy se mu třásli a bylo mu špatně. Nával bolesti do halvy se vrátil jako přívalová vlna a jemu se začalo mlžit i pře očima. Chtěl znova zapálit další pochodeň a vytvořit jim světlo, ale jen jak se zastavil a pokusil se sundat si batoh, sekl sebou prostě o zem. Nemohl se ani pořádně nadechnout. Přeháněl to, ale nechtěl nic říkat. Potřeboval si nejspíš odpočinout, ale nechtěl zdržovat, ale už to bylo moc. Bylo mu fakt špatně a k tomu ta hlava. Ta voda ho prostě dorazila a vlastně dál šel už jen silou vůle, kterou však tělo právě teď přemohlo...
Vědomí sice neztrácel, protože na tom nebyl z tohoto hlediska blbě, ale prostě dělal tělu něco, co se mu nelíbilo a hlavně po včerejší noci...

Aokawa Mizuiro

Nakonec vyplaval, nebylo to zas tak daleko a všiml si cesty vedoucí doleva a doprava přes vodopád. Chvíli se pořádně vydýchal a pak se vrátil zpět.
,,Brrr!!" vyhrkl když vylezl z vody. ,,Je to dobrý, cesta je bezpečná ale pak je tam rozcestí, ale to budeme řešit až tam budem. Doufám že to zvládneš, ale pod vodou ti klidně budu pomáhat," usmál se a začal si balit věci do batohu. Pak společně znovu vlezli do vody, proplavali zatopeným tunelem a vynořili se na druhé straně. Mizuiro na sebe navlékl oblečení a znovu se rozhlédl. ,,Co kdybychom šli vlevo? Vypadá to bezpečněji, i když kdo ví," usmál se, vytáhl mapu a za chůze zaznamenal kudy zatím šli a kde zhruba asi jsou. Taky doufal že to ještě chvíli Akio vydrží, potom si můžou udělat přestávku na jídlo a Akio by si u toho klidně mohl zdřímnout. Spánek by mu určitě udělal dobře.

Akio Tori
Velká jeskyně pod Kiri...

Akio ani moc neprotestoval. Neměl na to náladu a hlavně ani sílu. Jen letmo přikývl a posadil se na zem a přitom se opřel o zeď. Tady už bylo mnohem příjemněji a nebylo takové chladno, ale Akiovi to vlastně bylo jedno. Vůbec se necítil na to, že by měl plavat nebo se vůbec hýbat, ale musel se připravit.
Přitáhl si batoh a vytáhl jeden vak s vodou. Vzal kunai a rozřízl ho. Sice, tak o jeden přišel, ale měl ještě druhý. Navíc využil svůj. Potřeboval ho teď a jak Kokoro říkala, měla by to být pitná voda a oni o světlo nesměli přijít. Z batohu ještě vytáhl pochodně a naskládal je do jedné kupy. Na to dal už připravenou a rozřezanou látku vaku a šňůrkou, kterou si vytáhl ze tříčtvrťáků jej pevně přivázal okolo vršků nasáklých látek vytvořených pochodní, aby se nikudy nemohla dostat voda. S tím je zase zastrčil zpátky do batohu a kunai také. Teď mohli jít do vody a nemusel se bát, že by přišli o své světlo. Kameny, s kterými před tím je zapaloval měl také v batohu a poslední pochodeň stále u sebe, teď opřenou o zeď. Tu už schovat nemohl, i když ještě by dlouho vydržela, ale nedalo se prostě nic dělat. Jen doufal, že ke konci bude do jeskyně pronikat více světla...

V podvodním tunelu je velký klid, proud není téměř žádný, takže se zde velmi dobře plave, až na to, že je voda velmi ledová. Po asi minutě a půl podvodního plavání končí tunel a můžete se konečně nadechnout. Jakmile vynoříte hlavu z vody, polekáto netopíry a ti zmizí někde v další části jeskyně. Vy teď můžete vidět další rozcestí, jedno směřuje doleva (cesta E) a druhá doprava pod vodopád (cesta F). Ve velkém rpstoru lze slyše pouze hlasité zvuky tříšícího se proudu vody a stěny jeskyně.

Aokawa Mizuiro

Akio na jeho otázky moc neodpovídal, a když mluvil o světle začal cosi sám kuchtit ale nakonec to vypadalo docela velkolepě, světla teď měli docela dost, ale Akio nevypadal dobře, spíš mu to jen přitížilo a Mizuiro přemýšlel nad tím proč si neřekne že mu není dobře. Uvažoval nad tím že když mu bude opravdu dost špatně tak ho klidně omráčí protože jak viděl dobrovolně si asi sám neodpočine. Aby to nepřehnal, pomyslel si, pokud nám tu hrozí nebezpečí měli bychom být fit oba dva, vzdychl. Nějakou dobu šli až došli do slepé uličky, bylo tu sice příjemněji ale na radosti to moc nepřidalo. Měli dvě možnosti buď se vrátit a nebo zkusit pokračovat skrze vodu.
,,Hele Akio, vím že bychom se neměli rozdělovat ale ty si potřebuješ odpočinout, toho si všimnu i já. Takže já se zkusím podívat pod vodu jestli vede cesta dál," vysvětlil a začal ze sebe shazovat batoh, oblečení a meč, jediné co si sebou vzal navíc byl kunai. Voda sice byla průzračná a nevypadalo to že by tam bylo něco nebezpečného, ale člověk nikdy neví. ,,No, tak zatím," řekl a skočil do vody, byla to pořádná ledovka. Už nějakou dobu plaval a naštěstí ho nic strašného nepotkalo, možná že to přece jen bude bezpečné, starosti mu jen dělalo jak dlouho bude muset ještě plavat.

Pokračujete dále klidným tunelem jeskyně. Všimnete si, že teplota začne pomalu stoupat. Navíc se vám zdá, že i strop se začíná snižovat a celý tunel začíná být menší. Po delší chůzi zjistíte, že jste došli na konec cesty, tedy na konec suché cesty. Jedinou možnou cestou dál je vydat se kousek podvodní částí jeskyně a doufat, že je průlez na druhé straně dostatečně blízko, abyste vystačili s dechem. Voda je průzračně modrá, je sice studená, ale za to v ní lze vidět krásné rostliny a sem tam i živou rybku, což naznačuje, že voda nebude nijak nebezpečná...

Akio Tori
Velká jeskyně pod Kiri...

Pomalinku šli dál a Akio se snažil na sobě nedát nic znát. Cítil taky, že je tu chladněji, než je obvyklé, ale byla to jeskyně, takže co se dalo čekat. Díky tomu však, že byl z klanu Tori mu to nijak zvlášť zatím nevadilo a tak to ani neřešil.
Po chvíli ticha začal Mizuiro znovu mluvit a že toho nebylo málo. Měl spousty a spousty otázek, který Akio skoro nestíhal pobírat a s bolestí halvy mu to moc nepomáhalo. Hlavně se všechno všude hodně ozývalo, takže se to tím ještě víc zhoršovalo. Akio však stále nic neříkal a jen poslouchal. Bylo jasné, že i kdyby chtěl, tak na všechno neodpoví, protože to neměl v povaze a navíc ani náladu teď. Věděl však, že by to mohlo Mizuira naštvat a to nechtěl.
Po chvíli se tedy zastavil a rozhlédl. O kus dál viděl mezi kamením zaklíněnou nějakou větší větev. Pomalým krokem došel k ní a mlčky z ni začal kunaiem usekávat menší klacky. Nasekal jich asi pět. Potom si sundal triko, který spíš bylo jako košile a nechal si na sobě jen černobíle triko bez růkávů, které měl hned pod ním. To druhý začal pomalu trhat na menší proužky, dokud z ní nic nezbylo. Ty kousky pak začal obmotávat na vršek klacků a dělat něco jako takový tlustý bandáže.
Když to bylo hotové, tak je vzal a došel k jedné stěně. Našel si takovou vlhčí stěnu s mnoha puklinami. Po celé ploše byli usazené různé látky, ať už síra nebo vápník, tak i sůl a někdy i zbytky železa. Všechny vytvořené louče o to začal otírat, ale pořádně, aby do sebe látka nasála toho, co nejvíce a také dlouho vydržela.
Jen jak to dodělat, čtyři z nich zastrkal do batohu, který si následně znovu nasadil. Potom vzal dva kamínky, které už měl předem připravené a začal s nimi třískat o sebe na pátou loučí.
Chvíli to trvalo, ale nakonec to hodilo jiskru a pochodeň vzplála. Sice nehořela nic moc extra, ale vypadalo to, že plamen vydrží dlouho a navíc pro trochu světla to stačilo.
Akio se i s ní postavil a natáhl jí před sebe v levé ruce. Pravou dal dlaní vzhůru a na chvíli se soustředil. Trvalo jen pár vteřin, než se v jeho ruce s formoval střední ledový krystal. Ten namířil kousek od plamene a hned jak kosočtvercové strany zachytili světlo, ledový krystal zazářil a rozrazil světlo skoro do všech stran, ale hlavně dopředu. Vytvořil však docela dost světla, aby ozářil jeskyni v okruhu asi 10 metrů. Záleželo, ale na tom, kde se nalézali. Uvnitř ledového krystalu šlo vidět, jak se světlo plamenů láme a odráží, čímž nabývá na intenzitě. Podíval se na Mizuira a malinko se usmál, jak to jen s jeho stavem šlo.
Dál už neotálel a dal se znovu do chůze, tentokrát i s osvětlením. Někdy se podíval na svého kolegu, aby zjistil, co dělá. Ten po chvíli znova začal mluvit."To je dobrý... není to tvoje chyba..." Řekl Akio a znovu se pousmál. Do smíchu mu však moc nebylo. Nohy se mu pomalu podlamovali a hlava točila víc a víc. Navíc únava na něj dopadal nehorázným způsobem a jeho dech byl už o hodně rychlejší. Ta práce z pochodněmi a i to malé soustředění na ten kousek ledu k tomu taky dával své, ale dělal jakoby nic a pořád šel dál. Bylo to, ale na něm poznat, ale doufal, že to Mizuiro nijak nebude brát na vědomí. Přeci by tím akorát přidělával starosti a těch měli teď oba dva dost a dost...
-Možnost 3...