NFFORPG - Kirigakure no Sato

Kaiju Hisayo
Team D
Ostrov
Kaiju se zachytl jedné větve a tak tam visel a sledoval dění pod sebou. Viděl vše, co se odehrálo. Avšak zatím neměl v plánu se pustit a zapojit se do souboje. Zkoušel vymyslet plán, který by jim pomohl, ale napadla ho jen jedna věc. Začal hledat Yuriho. V té tmě nic neviděl a tak se zhoupl na ten strom a seskákal dolů. Jelikož si jeho oči už skoro zvykli na tu tmu, viděl o něco lépe. Běhal kolem divočáka a snažil se najít Yuriho. Toho našel ve společnosti jejich medika.
,,Hele Yuri, potřebujeme tu trošku rozsvítit. Co takhle nějaký Katon, který by to tu osvětlil. Takhle s ním moc bojovat nejde." řekne Kaiju a zase odskáče pryč. Odskákal před toho kance. Kaiju měl jediný cíl a to toho kance odlákat. Proto před ním dělal povyk a snažil se upoutat jeho pozornost. Věděl, že je pro kance těžký cíl, kvůli svoji výšce. Na druhou stranu byl hbitější a tak se lehce vyhýbal. Jak se vyhýbal, uviděl Sat, která rozdává rozkazy. Sice ji neslyšel, ale věděl, že ona něco vymyslela. Když skočila na kance, Kaiju se plnou rychlosti dostal k Ieasovi a Yurimu.
,,Tak co vymyslela? Má nějaký plán? Co budeme dělat?" Zeptal se jich Kaiju a dál stále pozoroval onoho divočáka.

Tým G: Ztracený ostrov

Kenshin přikývl na znamení, že se mu o jeho sourozencích podařilo něco zjistit. Podle jeho výrazu to ale nebyla moc dobrá zpráva.

"Podívejte," pravip věcně a naklonil se nad mapu, kde jeho prst označil cestu vesdoucí od chrámu k laguně na druhé straně hory. "tady drží většinu vězňů a nutí je stavět lodě," poklepal na lagunu, než prst přesunul zpět ke chrámu.
"Tady si nejsem úplně jistej, protože jsem se odvážil přiblížit jen jednou a to mě zvětřil. Mám ale za to, že tam vyrábí ty sochy a přesně tam drží i mého bratra a sestru." povzdechl si, zatnul ruku v pěst a málem i udeřil do mapy, kdyby se v poslední vteřině neuklidnil a nenechal pěst opět povolit.
"Jestli podnikneme akci, musíme zaútočit na obě místa najednou. To znamená vytvořit dvě zkupiny. Laguna bude důležitá, neboť musíme osvobodit naše lidi a zajistit použitelnou loď. Druhá zkupina bude muset zaútočit na chrám, který bude dobře střežen," dořekl a otočil se k nim zády. Snaživše se zamaskovat placatku, ze které si přihnul.

Satsuki Min, tým D

Párkrát ve tmě zamrkala, aby si oči přivykly. Na noční eskapady neměla čas. Chtěla se, co nejdříve zbavit toho divočáka, aby se mohla opět vrátit ke spánku. Odpověď na svoji otázku nečekala a ani ji moc neslyšela, jelikož se vrátila do stanu a začala přehrabovat své věci v vaku. Na dívku tam dokázala udělat slušný bordel, ale onu věc nenašla. Zaklela a ze vší svojí drzostí se pustila do přehrabování věcí Ieyasua. Vylétla ze stanu jek střela, celá nadšená, že to našla. Její nadšení opadlo, když si všimla, jak se jejich směrem řítí divočák. Jen tak tak stihla uskočit od strany, vyválet v hlíně ji najednou nedělalo žádný problém. Složila pečetě na Suiton: Suihoume a začala tvořit bublinu, která vzápětí se vznesla k nebi. Nehodlala bojovat slepá a mohla aspoň kluky upozornit, kdyby přibylo něco dalšího a také chtěla vědět, kde jsou ti idioti. Mezitím, co bublina mířila vstříc výšinám, Sat vyskočila na strom. Nehodlala být svačinkou nějaké potvory. Bublina praskla a Sat získala neviditelné oči, přičemž kluci mohli pocítit, jak na ně dopadly malé kapičky vody. Přeskákala z jedné větve na druhou a nacházela se nad Yurim s Ieyasuem. Hodila jim tam dolů smotané lanko.
"Zkusíme té bestii svázat nohy. Yuri, ty a..." pořádně zaostřila na Ieyasuovo zranění a zamračila se, "Yuri a Kaiju, jděte mu po nohách, snad to lanko to dá. Já se pokusím tubestii rozptýlit., Ieyasu, schovej se," křikla na kluky rozkazy.
Byla celkem naštvaná. Po druhé honí nějakou divnou bestii a podruhé se jim vyřadí jako první medik. To čert jí snad byl dlužen tohle. Zrovna jeho potřebovala, Kaijua chtěla využít na rozptýlení, ale plány se musely překopat. Vyčkala na vhodný okamžik a seskočila bestii na hlavu, do které zabodla kunai. Menší rodeo snad nemohlo vadit, v nejhorším mohli divočáka podpálit.

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Tréning na ostrie noža, deň 4.

Dopadol som na zem tvárou do hliny. Pár sekúnd som tam iba ležal a potom som zdvihol hlavu a sledoval nahnevaného diviaka ako útočí na zvyšok tímu. To sa tam objavil už aj Kaiju a začal mu nadávať. Potom sa o niečo pokúsil, ale to mu nevyšlo, aj keď som to v tme moc nerozoznal, že čo by to mohlo byť. Celá tá situácia mi prišla celkom vtipná, až som sa potichu zasmial. Najprv chaos s psychotropnými látkami a teraz hon na divoké prasa. Došlo mi, že diviak sa riadi pravdepodobne čuchom a sluchom, takže som pomaly vstal a začal ustupovať na strom. Tam som si dal dole tričko a potom som zoskočil opodial. Vzal som hlinu a natrel si tvár, telo aj nohavice. Potom som opäť vyliezol na strom a preskákal na miesto činu. Pod sebou som niečo začul. Najprv som tam nevidel, ale z kriku mi došlo, že čo to asi bude. Boli to stony zraneného Ieyasua. Zoskočil som k nemu.
,,Ak plánuješ loviť diviaky, je lepšie nerobiť to v spodkách," povedal som mu a podal mu ruku. Ak by ju prial, plánoval som ho odniesť na strom, kde by bol viac v bezpečí.

Ieyasu Kitabatake
Tým D
les

Připomínku o své hlasitosti ignoroval, na druhou otázku se však rozhodl nyní už tichým tónem odpovědět: „Vidím velký kulový, odhadoval bych to ale na nějaký zvíře,“ řekl „...nebo uřvanou smažku na éčku a houbách dohromady,“ domyslel si v duchu. Nad svou myšlenkou se pousmál – nutno říct, že si uvědomoval, že nahlas by už ona poznámka příliš vtipně nevyzněla.
Oči pomalu začaly navykat na všudypřítomnou tmu a Ieyasu tak ve stínech zaznamenal černou vřeštící kouli. K bližší identifikaci nedospěl – té však ani nebylo třeba. Instinktivním přejetím palce přes tělo šipky odstranil plastovou čepičku z jejího hrotu, načež projektil svižně zasunul do tubu foukačky.
Přiložil konec ocelové trubky ke rtům a zamířil na přibližující se stvůru. Nadechl se. Pokud vše vyjde, tak, jak plánoval, dostane nepřítel zásah jednou z jeho nejméně etických substancí, on sám stačí uskočit a tvor se bude za pár chvil svíjet na zemi v ošklivých křečích.
Plán nevyšel. Užuž se chystal vypálit na svůj cíl, když zničehonic z korun stromů seskočila malá postava – dle medikova tipu Kaiju – a skočila přímo do plánované trajektorie střely. Na svém místě však Kaiju dlouho nezůstal. Odrazil se od nepřítele, nejspíše s cílem zastavit ho. Neuspěl. Bestie se zdála ještě více rozzuřená.
Sám netušil, proč zůstal stát na místě. Dle jeho úvah se nejspíše jednalo o multifaktoriální příčinu: Zmatení Kaijuovým zásahem, možnost jednoduchého zásahu efektivní zbraní, ochrana Satsuki, která se s nejvyšší pravděpodobností nacházela stále za ním.
Neměl moc času na další přemýšlení. Rychle vystřelil jedem napuštěnou šipku proti netvorovi a sám se na poslední chvíli pokusil uhnout stranou. Což mu úplně nevyšlo. Vyhnul se sice přímé kolizi s divočákem, ale mohutná hlava s ostrými kly ho na poslední chvíli zasáhla a odhodila o kus dál.
Těžce dopadl na zem. Nebýt toho, že měl v tomto momentě stimulován snad každý příslušný adrenergní receptor v těle, by asi řval bolestí, poněvadž pocit teplé tekutiny na boční straně stehna mu evokoval ošklivou tržnou ránu od jednoho z ostrých špičatých výčnělků.
V návalu adrenalinu se pokusil bleskově vydrápat na nohy. Chtěl utéct, opravdu moc chtěl utéct. Na takovou situaci nebyl připravený; veškeré vybavení leželo naprosto mimo dosah. Strach, že zvíře ošklivě poranilo i osobu stojící původně za ním mu však dodalo potřebnou odvahu na to, aby svůj pohled odvrátil od kmenu stromu, jenž se přímo vybízel jako úkryt před běsnící čtyřnohou hrůzou. Svůj zrak upřel k místu, kde původně stál a očima pátral v temnotemné tmě po případných raněných.

Trénink na ostří nože

-Den třetí
Tvor v temnotě
První vetřelec mu vyběhl vstříc a něco zakvičel,což ho rozzuřilo snad ještě víc.Roztrhá toho drzého dvounožce na kusy za jeho nestoudnost!V tu chvíli však ucítil dalšího vetřelce ve větvích nad ním,ale svůj trysk vstříc nepříteli ani trochu nezpomalil.Před ním už byli vetřelci dva...jeden s dlouhými chlupy na hlavě,co páchl jak barevná luční zeleň a ten,jehož cizácká vůně mu byla neznámá.Toho ve větvích si nevšímal,o něj se postará později!V mžiku překonal vzdálenost,která ho dělila od jeho cílů a sklonil svou mohutnou hlavu až k zemi,přičemž ještě více vynikly jeho kly připomínající u svého kořene malé stromky a u špiček ty nejostřejší útesy.V tu chvíli uslyšel,jak něco letí vzduchem a ucítíl náraz do čela.Byl to další z těch vetřelců,který vzápětí odletěl mimo jeho dosah.Ten náraz neměl moc šancí ho zpomalit,protože byl několikanásobně větší a několikanásobně těžší něž ten drzoun,ale rozhodně ho nenadálý střet vyvedl ze soustředěného útoku.Pořád jěště v trysku,začal chňapat a házet hlavou kolem,aby roztrhal neviditelného útočníka a přitom celou svou ohromnou vahou naběhl na vetřelce před ním.Rozmačká je!Rozmačká je na krvavou kaši!A pak vyřídí i ten zbytek,co tu poskakuje ve větvích!

Kaiju Hisayo
Team D
Ostrov
Po svém odvyprávění, nebo spíš strašidelném pohledu skoro usnul. Připomínku od Sat slyšel, ale nehnul ani brvou. Jen se na ní podíval očima. 'Co ty o mě víš? Je to moje poslední rodina. Ty máš určitě celou a šťastnou rodinu. Nikoho si nikdy neztratila. Nevíš jaké to je. Až to poznáš, pak mě možná pochopíš.' řekl si pro sebe v duchu, na připomínku Sat. Následně začala mluvit sensei a tak ji začal poslouchat. Snažil poslouchat svoji sensei a její strašidelný příběh. Kdyby byl hoch trochu víc při síle, určitě by se lehce bál, jenže když na něj padala takové únava, poslouchal jen z malé části. Velkou část své zbývající síly patřili tomu, aby neusnul. Jenže na konci, když sensei domluvila a než stačila rozkázat spánek, Kaiju už spal. Nějakou dobu se již nepohnul a tak nikdo nemohl vědět, jestli poslouchá, nebo spí. Neměl nejmenší tušení, co dělají nebo dělali ostatní a ani ho to nijak nezajímalo. On prostě spal a to bylo vše. Spal jen chvilku, snad půl hodiny, když ho něco vzbudilo. Otevřel oči a uviděl kousek od sebe přerostlého divočáka. Rozhlédl se kolem sebe a uviděl Sat s Ieyasem, kteří stáli před ním. Nikde neviděl Yuriho a ani sensei. Nechtělo se mu vstávat, byl příliš unavený. Ale věděl, že je to hrozba, kterou je nutno zahnat. Proto se v tichosti probral a vstal. Snažil se nedělat rámus, aby o něm onen divočák nevěděl. Vstal, ustoupil za strom, který byl hned za ním a schoval se za něj. 'Tak jo, co s ním udělám. Pochybuji, že mu nějak ublížím. Moje Taijutsu není moc silné a tak mohu jen odvést pozornost a nechat prostor ostatním. Oni mají šanci ho skolit. Větší šanci než já sám.' Pomyslel si v duchu Kaiju. Následně se podíval na svoje kotníky. 'S tím pozornost neodvedu, ale když si to sundám, mohl bych něco provést. Tak to zkusíme.' řekl si a sehnul se ke svým kotníkům. Rozepnul závaží a položil je ke stromu (Shibari Kaihou). Podíval se z poza stromu a zhodnotil situaci. Bez závaží a s únavou, byla jeho rychlost o něco pomalejší. 'Tohle špatně dopadne.' pomyslel si naposledy.
,,Hej ty, jak si dovoluješ nás tu otravovat. Teď dostaneš přes hubu." řekne, když vykoukne zpoza stromu. Podíval se mu do očí a vyskočí. Dopadne na jednu větev, která je výš na stromě a následně se odrazí na divočáka. Míří mu nohou na hlavu, aby se ho pokusil sundat. Hned po dopadu se ovšem odrazí do vzduchu a nechá malý prostor svému teamu na nějakou akci. Sám sleduje situaci pod sebou.

Satsuki Min

Zrada! Byla to taková zrada! A co hůř, přišla od těch, kterých to (ne)čekala! Samozřejmě, že si dva ze tří kluků z týmu zvykli na její úsměv, ani jí to nepřekvapilo. Její kouzlo úsměvu pominulo, aspoň Kaiju, jí udělal radost, kterou nikterak nepřiznala. No, vrátila se ke svému nic neříkajícímu výrazu. Pohlédla na medika, když si všimla, že na ni hledí, tváře jí lehce zrudly, ale to už se dívala do ohně, vlasy jí zakrývaly obličej. Ani na Kaijua nepohlédla, když začal zase tu svoji ohranou o jeho sestřičce.
"Seš blbej," přeci na něj koukla z pod vlasů, "jen blbec bude vykládat ostatním své slabiny." Měla pravdu, i kdyby někdo se jí snažil tvrdit opak. Kdokoliv z nich se mohl obrátit proti svému týmu a využít slabiny proti jejich vlastníkům.
Po dobu, co sensei mluvila, hleděla do pomalu umírajícího ohně. Sensei měla pravdu, byli z vesnice, která v jednu dobu přímo topila v krvi, ale od té doby se toho hodně změnilo. S poslední větou souhlasila. Svět byl jedna velká hororová povídka, i když se našly i světlé části, jen těch bylo méně. Dostali rozkaz spát, samozřejmě, že Ieyasu se vrhl nejdříve na tvoření čeho si. Užuž otevírala pusu, že mu vyčte, že nejde spát, ale dělat nějaké kraviny a nebude vyspátý, nakonec mu jen řekla, ať to nepřehání a jde si co nejdříve lehnout, načež sama vyrazila do Ieyasuova stanu. Převlékla se do něčeho pohodlnějšího, zachumlala se do deky, hlavu zabořila do polštáře a jen co zavřela oči, usnula. Spalo se jí krásně, ani si nevšimla, že zakuklenec přišel a dal jí něco do jejích věcí. Být vzhůru, vyjela by na něj.
Z poklidného spánku byla probuzena divným kvíkotem. Netrvalo jí moc dlouho se vyhrabat z deky, popadnout kunai a vylézt ze stanu.
"Víc zařvat, nemůžeš? pronesla tišeji za zády Ieyasua.
"Co to vlastně je?"

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Tréning na ostrie noža, deň 3.

Kaiju sa príbehu, ako sa dalo očakávať, zľakol. Podobne asi aj Ieyasu, pretože si zakryl tvár, aby strach v jeho tvári nikto nevidel. Satsuki sa zasmiala, ale vždy som tušil, že je tak trochu psychopat, takže to tiež nebolo prekvapujúce. Satsuki žiadny príbeh nemala, iba sa zasmiala svojim prirodzeným desivým úsmevom, ktorý ma, už po toľkom čase s ňou až tak nedesil. To sa ale nedá povedať o Kaijuovi. Najviac ma ale zaujala Ieyasuova reakcia. Síce som mu nevedel veľmi odčítať nič z tváre, kedže bola za maskou, ale chvíľu len tak zízal na Satsuki.
Hmmm, žeby sa nadýchal trochu z toho jedu sám? pomyslel som si, ale potom som to už neriešil. Kaiju sa potom ujal slova. Tiež nemal žiaden príbeh, iba pohrozil, že ak niekto ublíži jeho sestre, spozná jeho hnev.
Radšej by som čelil jeho hnevu, než hnevu Satsuki, alebo, bože chráň, sensei, skonštatoval som v duchu. Sensei nám potom začala rozprávať o tom, ako Mlžná bola kedysi krvavá a podobné veci.
Pfff, kebyže ja mám nejaký bombový meč, tak by som im ukázal ôsmeho legendárneho šermiaria, opäť som povedal ale radšej iba v hlave. Sensei potom dokončila a aj plameň dohorel. Ja sám som vstal a pozrel som na strom, na ktorom som predtým spal. Trochu som sa zamračil. Takéto stromy sa ma pred chvíľou pokúšali zabiť. Ale svoj strach som dobyl. Vyliezol som naň a ľahol si. Chvíľu som iba tak pozeral do neba. A potom som zaspal.
Niečo som zacítil. Okamžite som sa zo spánku zobudil a uvidel pri sebe Ieyasua, zlovestne osvieteného iba mesačným svitom.
,,Aha! Takže predsa len si zloduch a teraz si ma prišiel zabiť pretože som ťa odha-" zakričal som naňho, ale on mi potom iba dal nejakú fľašku s tekutinou a lístok. Pozrel som na to prekvapene a Ieyasu sa stratil. Otvoril som lístok.
Hmpf, iba som skrivil ústa a fľašku si odložil. Neviem, či to má byť protijed, alebo také niečo, alebo ďalší fór. Tak či tak, protijed som už nepotreboval. Pozrel som sa za ním dole a uvidel som ako sa vyzlieka. Pri tom pohľade som sa pousmial. Bol to vlastne celkom pekný pohľad. Potom vliezol za Satsuki do stanu. Naspäť som si ľahol a pozeral na nebo. Niečo mi ale nedalo spať. Mal som zvláštny pocit, že nás niečo sleduje. Taký pocit, ako zvykne mať muž divočiny. A ja predsa som muž divočiny, takže ten pocit bude správny, nie? A nebola to Mia, pocit zo sledovania Miou bol oveľa desivejší, ale na ten som si už zvykol. Stratil som kvôli tomu pocitu pojem o čase, ale nakoniec som sa rozhodol to preskúmať. Tajne, aby som nikoho nezobudil, som začal skákať cez stromy a skúmal perimeter. Odrazu som započul hrozný rev tak som utekal za jeho zdrojom. Po chvíli zaznel aj Ieyasuov výkrik. Doskákal som nad neho a zistil, že Ieyasu, stále vyzlečený, stojí oproti diviakovi, ktorý bol veľmi naštvaný a Ieyasu v ruke drží fukačku.
Zatracene! Mal si po ňom rovno fúkať, pomyslel som si a nečakal ani sekundu a vrhol sa na diviaka, ktorý bol z mojej prítomnosti ešte naštvanejší, Červeným nožom.

Ieyasu Kitabatake
Tým D
les

„Uh... to je v pořádku, řekl bych, že jsem si to tak nějak zasloužil,“ odpověděl Yurimu a nervózně se podrbal na zátylku. Opravdu mu neměl co vyčítat, způsobil si to sám.
Netrvalo dlouho a Yuri se chopil slova. Ze začátku Ieyasovi připadal kolegův pompézní projev za frašku, po několika krátkých chvílích však sám sebe přistihl, jak se uculuje. Co naplat, Yuri byl zkrátka perfektní vypravěč. Příběh mu sice nepřipadal strašidelný, jeho pointa – jestli se tak onomu zakončení dalo říkat – však v kombinaci s jednonožkovým vypravěčským umem vytvářela poněkud bizarní a vtipný zážitek.
Nechtěl zbytečně působit neprofesionálně, a tak si – aby zakryl své veselím zakřivené koutky úst – opět nasadil na obličej dýchací masku a pečlivě předstíral, že kontroluje škody napáchané Yuriho kopem do hlavy.
Nějakou dobu panovalo ticho. Ne že by si medik stěžoval, ticho zbožňoval. Vzápětí se však ozvalo zdvořilé zakašlání, které upoutalo jeho pozornost. Otočil hlavu směrem zdroje zvuku a spatřil smějící se Satsuki. Na chvilku se zarazil. Taktéž si nemohl nevšimnout Kaijuova zděšeného výrazu. Položil sám sobě v duchu otázku, co ho vlastně na jejím úsměvu tak zaráží, a znovu se na Sat otočil.
„Vlastně...“ naklonil hlavu na stranu, „...vlastně je to celkem pěknej pohled,“ přimhouřil zkoumavě oči a sám se nenuceně pod maskou zazubil.
Z myšlenek ho vyrušil až Kaiju. Aby se vzpamatoval, zavrtěl lehce hlavou; snad nezíral příliš dlouho.
Na nejmenším z členů týmu D byly stále znatelné známky únavy, nejistoty a... a něčeho, co nebyl s to pojmenovat. Chápal, že chlapec momentálně neměl zrovna myšlenky na strašidelné příběhy, když si před chvílí jeden tak nějak svým způsobem prožil. Malá sestra pro něj musela znamenat všechno. Cítil se lehce provinile – a dostal nápad, jak to alespoň trochu odčinit. To však muselo počkat.

Při vyprávění stříbrnovlasé sensei už začínaly oranžové plamínky v ohništi slábnout; na jeho epickém zakončení v něm už spíše jen doutnaly žhavé uhlíky. Sensei se mrštně vyšvihla do korun stromů a zbytek týmu také jeden po druhém odešel na svá spací místa.
Cítil únavu, to ano. Na druhou stranu se ale chtěl všem omluvit za použití silného halucinogenu. Sensei kvůli oné události musela obtěžovat dikobrazího stopaře. Yuri na tom nebyl zas až tak zle. Vlastně celý incident s jednonohým kolegou shledával (mimo kopu do hlavu) zábavným. Zbytek týmu z toho ovšem nevyšel tak radostně. Kaiju si protrpěl, soudě jeho výkřiků do tmy, velice nepříjemnou záležitost. Netušil, co se stalo Satsuki. Její posmutnělý výraz v něm však zanechal jistý otisk.
Potichu si u žhnoucích kousků spáleného dřeva rozestavil veškeré potřebné propriety a dal se do přípravy účinné protilátky na daný halucinogen.

Zhruba za dvě hodiny, když už zíval o sto šest, byly čtyři pečlivě uzavřené zkumavky s narůžovělou sladkou kapalinou hotovy. Na tři z nich upevnil malé lístečky se vzkazy. Jednak proto, aby tým nebudil... a také proto, aby nemusel druhý den vést křečovitou omluvnou řeč při předávání zmíněných nádobek s protilátkou.
Jednu ze zkumavek (tu bez lístku) položil na místo u ohně, kde celý večer posedávala sensei. Nebyl si tím jistý, ale předpokládal, že ho stejně celou dobu z košatých korun stromů pozoruje. Pohlédl tedy vzhůru k větvím a kývnul do prázdna, načež ukázal prstem na zkumavku.
Poté postupně navštívil Kaijua s Yurim a opatrně vedle každého z nich položil lahvičku protijedu s příslušným vzkazem.
Nakonec ze sebe shodil přebytečné věci a převlékl se do podvlékacího trička s dlouhými rukávy a trenýrek po kolena. Zalezl do stanu, kde už spala Sat. Potichu vzal poslední lahvičku a jemně ji vsunul mezi její věci.
Přehodil přes sebe deku a uvelebil se na zemi. Spánek se mu dlouho nevyhýbal; po několika chvílích tiše dřímal.

Yuriho lísteček

„Něco proti stromům Omlouvám se.“

Probudilo ho hlasité zavrčení ve tmě. Nehodlal se zbytečně zdržovat, rychle popadl popruh s taštičkami, hodil si ho přes rameno a s foukačkou v ruce vyběhl na mýtinu.
Byla tma. A to velká tma. Větve listnatých stromů tvořily dokonalou bariéru, přes kterou prošlo pouze minimum měsíčních paprsků. Medik zatápal pohledem ve tmě. Nic neviděl. Jeho sluch mu však napověděl, že něco nelidského stojí přímo na jeho šesti hodinách. S chirurgickou přesností po paměti otevřel jednu z kapsiček na popruhu a vyňal z ní malou šipku do své zbraně.
S foukačkou v pravačce a municí v levé ruce se, mhouřejíc očima, otočil směrem ke zdroji disharmonického vrčení.
„Ehm.. budíček?“ zařval do éteru. Možnost, že zbytek týmu hlasitý ryk zaspal, se sice jevila jako velice nepravděpodobná – to teď ovšem nehodlal řešit.

Trénink na ostří nože

-Den třetí
Mia Sashikizu
Když všichni dokončili svůj díl "strašení",Mia chvíli koukala do ohně,než konečně promluvila."Teda...večírky omladiny skryté mlžné musí být pořádná nuda.Pominuli hromadnou drogovou sekvenci ala rozprchněte se všichni po lese,která se už nikdy u týmového ohně opakovat nebude..."Při tom si změřila Ieasua nevrlím pohledem."Tak se nám tu Satsuki jenom kření jak sluníčko a jediný,kdo se s něčím pořádným vytasil byl Yuri,který má přitom jen jednu nohu a nejsem si jistá jestli mi po té příhodě s toastem zbyly ještě nějaké mozkové buňky.Vždyť jste z Kirigure no sato!Vesnice,která se dřív jmenovala vesnice krvavé mlhy,kde se děti jako vy navzájem vraždili...z vesnice odkud pocházelo hned několik generací slavných Sedmi šermířů,jedněch z nejlepších a nejbrutálnějších zabijáků své doby...z vesnice známé svou krvežíznivostí a neústupností."
To už se Mia začala lehce usmívat."A nejen vaše vesnice...celá země Vody,by se měla spíš přejmenovat na "země Krve".Pominuli hlavní ostrovy,je tu hromada menších ostrovů a ostrůvků, jako je například ten,na kterém zrovna spočívají vaše zadnice.Některé ty ostrovy jsou dosud neprozkoumané a o některých kolují nejrůznější zvěsti,které slyšeli určitě i měšťáci z kiri.O ostrovech plných kanibalů,ostrovu prokletých mnichů mlhy,kteří nikdy nenajdou klid nebo o ostrovech tak izolovaných,že se na nich vyvinuli neznámé formy lidí,zvířat a věcí mezi nimi,které si z neopatrných návštěvníků udělají hlavní chod i svačinu jakmile padne tma.Svět je totiž mláďata ta nejkrutější hororová povídka,kterou kdy uslyšíte..."
Chvíli bylo ticho,až na občasné zapraskání dřeva v táboráku."No spěte sladce,zejtra brzo stáváme a půlnoc se blíží."Zašveholila Mia,protáhla si končetiny,jako divoká kočka a zmizela v korunách stromů nad jeich hlavami.

Team D
Ostrov
Kaiju byl překvapen, když mu sensei nic neudělala. Proto si jen sedl a byl potichu, přeci jen neměl co mluvit. Neměl žádnou dobrou historku a tak přemýšlel, co by řekl.
Ovšem z jeho přemýšlení ho vyrušil Yuri. Přestal přemýšlt a začal poslouchat. Ze začátku to pro něj nebylo moc děsivé, ale jak pokračval, začínal mít trošku bobky. Když byl skoro u konce, Kaiju se raději zachumlal do deky a nechal si koukat pouze obličej a koukal do ohně. Takto se cítil nejbezpečněji. Na konci si byl jist, že má v trenkách nějaký ten bobek. Avšak realita byla jiná, nic tam neměl, jen si tak připadal. Po skončení jen hlasitě polkl, což museli slyšet všichni okolo ohně.
Stále nevěděl, co říct a tak to odkládal na co nejdelší dobu. Naštěstí pro něj, se slova ujala Sat, která stejně jako Kaiju, neměla historku. 'Takže nejsem sám jo? To se mi ulevilo.' pomyslel si kluk a jen očima se podíval na Sat. Ta se děsivě usmála a Kaiju jen vyvalil oči.
,,Hej, Hej, Hej!!!! Nezabíjej nás. Nic jsme ti neudělali, teda alespoň já ne." řekl vystrašeně Kaiju. Věděl, že je řada na něm a tak chvíli čekal. Než se rozhostilo nepříjemné ticho.
,,Takže jsem na řadě já jo? To bohužel moc nepůjde. Promiňte sensei, ale neznám žádnou takovou historku. Od mala sem byl jen se sestrou a babičkou. Takže na takové věci nebyl čas. Ale mohu říct jednu věc." řekne a na chvilku se odmlčí. Zatváří se a poví: ,,Každý, kdo ublíží mé sestřičce, pozná můj hněv." řekne jenom a dál mlčí. Nevěděl, jestli to někoho vystrašilo, ale s ničím lepším nemohl přijít. Dal si deku i přes pusu a nos a nechal si koukat jen oči. Začínala mu být lehce zima. Pohlédl na sensei a dál čekal na další instrukce.

Tým C
starý sklad

Funův manévr vyšel, tedy alespoň z části. Jelikož byly samurajovy pohyby těžkopádnější než ty geninovy, úspěšně uchopil tsuku protivníkova nodachi. Jeho plán vychýlit obrněný kolos z rovnováhy však bohužel selhal. V jednu chvíli totiž chlapec tahal za tsuku nodachi, drženého samurajem. Druhou chvíli už na jeho ruku působilo dobrých patnáct kilo váhy ocelové zbraně, poněvadž bitvami zocelený válečník svou monumentální zbraň dobrovolně pustil z rukou.
Fun nebyl na tuto situaci zjevně připravený (ostatně, ze strany samuraje se nejednalo o běžnou reakci) a snad jen díky své fyzické kondici a správné koordinaci pohybů dokázal bez upadnutí odklopýtat pár kroků od muže v lakované zbroji.
Jestli samuraje překvapili, poznat nešlo. Hromotluk na sobě nezanechával ani zmínku vyvedení z míry a s řinčením ocelových komponent zbroje vyrazil proti slepému chlapci a jal se ho udeřit pravým hákem do hlavy.
Slabé cinknutí vzniklé sražením Isamem vrženého kunaie a visící zbraně zaregistroval, nevěnoval mu však sebemenší pozornost – stejně jako mladé dívce z klanu Yuki, schovávající se opodál.

Shima Yuki a vzducholoď

Yuujiro Matsumoto
Trochu divná dovolená
Přístav
Muž povytáhl obočí. Ta změna o sto osmdesát stupňů v chlapcově chování byla tak nepřirozená, že netušil, jestli se ten kluk přetvařuje, nebo si z něj dělá legraci. Následující slova ho však přesvědčila, že existuje i třetí možnost. Pošpinění jména klanu. Ten kluk to chápal fakt moc špatně.
S rukama v kapsách zůstal překvapeně zírat na peníze a dobrých pár sekund netušil, co říct. Vsadil by se, že kdyby ho teď viděl někdo z výše postavených klanu Yuki nebo jen jeho rodiče, určitě by ho přetrhli jako hada.
S povzdychnutím konečně vytáhl ruku z kapsy a peníze odmávnul. „Máš fakt děsnou představu o tom, co jméno znamená. Jméno dělají činy a ne úplatky. Tohle mě dost uráží,“ oznámil mu. „Nemam důvod, proč to někde roztrubovat. Prostě mám jen volno, tak nechci, aby nějakej malej kluk zničil reputaci Kiri. A za jízdenku?“ pokračoval, načež mu cuknul koutek. „Za tu nebudu platit penězma,“ oznámil mu, popadl ho za krkem a vedl ho vedle sebe ke kavárně.
Tam zamířil ke stolu, u kterého seděla velmi pohledná mladá žena s květinovou ozdobou v havraních vlasech. Přes fialové kimono měla oblečení zelené haori. Byla začtená do knihy.
„Ayo-chan,“ pozdravil ji muž.
Aya dočetla řádek a teprve pak vzhlédla. Jakmile její tmavé oči spatřily Yuujira, v její tváři se usadil spokojený výraz. „Yuujiro,“ usmála se. „Copak tady děláš? Chůvu?“
„Spíš jen dohled,“ pokrčil rameny. „Tady Shima a bychom se rádi proletěli. Neměla bys nápad, jak nás tam dostat?“

Yui Endo
Tým G
Neznámý ostrov
Yui přimhouřila oči. ‚Kecá,‘ prohlásila, ale jen v hlavě, když si přebírala čaj. Přesto se usmála a napila se, zatímco poslouchala ostatní. Musela se soustředit na chování lidí. Mohli se tvářit v pořádku, ale své skutečné pocity mohli skrývat. A ona nechtěla, aby se někdo musel trápit sám.
Kenshin promluvil o kapitánovi lodi a dívka vrátila zrak zpátky k němu. Do očí jí vhrkly slzy. „N-nyaha,“ hlesla. „Byl to fajn chlap-nyan,“ prohlásila a otřela si předloktím oči. Smutek všech okolo na ni dopadl. „N-nyá vůbec nesmutním!“ dodala.
Pak přišlo na řadu další vysvětlování. Vypadalo to, že je čeká ještě tuhý boj. Zahleděla se na mapu a zkoumala na ní místa.

Tenshi Wakiya, tým A

Nijak se nebránila a nechala se odtáhnout stranou. Podívala se na Takovi ruce na svých ramenou, ančež pohlédla do jeho očí. Měla velký problém neodvrátit se, hledět mu do očí, zůstat aspoň trochu v klidu. měla zlost, vůbec nechápal, jak se cítí, nikdo to nemohl pochopit. Tak strašně moc chtěla na něj začít křičet, vypustit tu zlost, místo toho se mu zadívala do očí. Nic neříkala, bála se, že se neudrží a ublíží mu. Nechala ho odejít. Chvíli ještě setrvala na místě, než se vydala za týmem.
Vyslechla si potřebné informace. Takže proti nim byl jeden nebezpečnej magor vedle druhého a k tomu ta pošahaná ženská. Aby se neřeklo, ani ten rituál se jí moc nepozdával, trval strašně dlouho. Měli tolik možností, tolik příležitostí, jak to překazit.

Satsuki Min, tým D

Chaos. To bylo přesně to slovo, které právě vystihovalo celou tuhle pošahanou chásku a jejich situaci. Sat už byla dávno z transu, když začal Yuri s ní cloumat. K jeho štěstí že se vrhnul na zakuklence, ale sensei byla rychlejší a už je stihla odtrhnout.
"idiot..." zamumlala si pro sebe. Poté sensei prohlásila velmi zajímavou větu. Sat musela uznat, že tohle by od ní fakt nečekala, vlastně nečekala vůbec, že by se mohli vrátit domů všichni. Po přivolání dikobraza nic neříkala, ani nějak extra velký dojem to na ní neudělalo, po Kapitánovi rozhodně ne. To už ale měl Yuri blbé kecy, moc dobře si všimla jeho pohledu, až moc dobře. Probodla ho pohledem, ale nic víc. Její šance přijde.
Po pár desítek minutách se rozhodl konečně ukázat jejich poslední člen. Že by z toho Sat byla nadšená se z jejího výrazu rozhodně vyčíst, až tak se nijak netvářila. Maličko zívnula s rukou před pusou jako správně vychovaná a vyslyšela příběh Yuriho. Maličko se i zasmála, když přišla scéna s toastem. Taková banalita a jí rozesmála. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila a v duchu si mezitím zanadávala na svoji maličkost. Když Yuri tedy domluvil, asi byla řada na ní. Neměla nikdy kamarády, se kterými by sdílela děsivé historky a nikdy jí nenapadlo, že by je říkala.
"Je mi líto, ale žádné strašidelné historky nemám, Mia-sensei, ale kluky bych mohla dokázat postrašit." odkašlala si, aby na sebe teda strhla veškerou pozornost, hlavně kluků. Chvíli se nic nedělo, načež se usmála. Z nějakého důvodu její úsměv kluky děsil, občas to moc nechápala, ale tak chlapi...

Miki Yuki
Tým C
Počínající boj
Miki, která byla dobře schovaná za bednama i se svým klonem, který byl ukrytý opodál. Dívka sledovala kroky neznámého může. Je velmi sebevědomý určitě má mnoho bitev za sebou. To pro nás je velké mínus. Sic své parťáky ještě moc neznám, ale pochybuju, že by měli tolik zkušeností co tento podivín., pomyslela si a snažila se vymyslet nějaký vhodný krok co by týmu mohl pomoci. Malá Yuki si všimla tahu od Isama. Snažil se donutit samuraje dostat na jedno místo. Pak si všimla beden co vyseli opravdu kousíček od onoho může. Dívčín klon byl blíž k těm bednám než originál Miki. Dívka byla připravena ty bedny převrhnout i případně zasáhnout. Oba hoši co právě čelili té obrněné hrozbě si vedli velmi dobře. Hlavně neudělejte nějaký zbytečný krok co by vás mohl stát život. , pomyslela si jak je sledovala při začínajícím boji doufají, že né brzy končící. Jakmile by samuraj udělal potřebné kroky klon Miki byl připraven převrhnout ty bedny.

Shima Yuki
Tým A
Přístav

„Moc se vám omlouvám že způsobuji takové potíže," řekl Shima a uklonil se „moc jsem nepřemýšlel. Tohle je má první mise. Byl jsem až moc zbrklý." Shima se podíval na muže co stojí před ním. Byl úplně na dně, bez přemýšlení chtěl zaútočit na ochranku a na loď se prokrást. I přes to jak trapně se cítil, v jeho obličeji to nebylo vůbec poznat. Pořád měl ten svůj ledový výraz.
„Budu rád když mi pomůžete, ale chci vás o něco požádat. Nechci aby se tohlo někdo dozvěděl. Nechci aby se vědělo že jsem takhle pošpinil jméno Yuki." Shima sáhl do kapsy a vytáhl nějaké peníze a podal je Yuujirovi.
„Berte to jako odskodnění za to že jsem vám zkazil dovolenou a taky je to za moji jízdenku."

Renjiro Kaiba
Neznámý ostrov
Šálek čaje si Renjiro s úsměvem převzal a krátce se na něho zahleděl, než se napil. Byla to taková příjemná perla klidu uprostřed rozbouřeného oceánu.
Kenshinův následující proslov dodal námořníkům kuráž. A Renjirovi? Také. I když u něho to nebylo ani tak proslovem Kenshina, jako prostou radostí z toho, že byl jejich taichou v pořádku.
„Kenshinův bratr. Takže v tom má prsty už zase Konoha!“ zamračil se bělovlásek.
„Co váš druhý bratr a sestra? Zjistil jste o nich něco?“ zajímal se Renjiro. Nechtěl pro Kenshina otevírat citlivé téma, pokud se těm dvěma něco stalo, ale potřeboval vědět, na čem jsou. Už jen fakt, že by měli čelit takhle silnému soupeři, třímajícímu zbraně z legend, byl znepokojující, natož aby měl ten ještě rukojmí s citovými vazbami na Kenshina.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Tým G: Ztracený ostrov

"Hmm?" pohlédl Renjirovi do očí a poté svůj pohled přesunul k Tanamimu a povzdechl si, "už jsem na tom byl i hůř," odpověděl vyhýbavě a nalil všem čtyřem čaj do krásných, ručně malovaných, kalíšků, které přivolal ze svitku.
"Vůbec jsem nečekala, že tady bude tolik lidí," vyhrkla najednou Makura nadšeně a chopila se jednohi ze šálků, "na pláži bylo hodně mrtvých a Tanami říkal, že vás je jen pár."
Kenshin smutně přikývl, "přišli jsme o hodně skvělých mužů, včetně kapitána lodi," podotkl a jeskyně ztichla v uctivém gestu za padlé. Kenshin vstal a zvýšil hlas, "smutnit za ztrátu našich přátel můžeme, až se odtud dostaneme. Do té doby nesmíme polevit v ostražitosti! Nemohu vám slíbit, že se z toho dostaneme všichni, protože stojíme proti silnému nepříteli, ale věřím, že to zvládneme!" dokončil svůj proslov a k vlastnímu překvapení, námořníci sborově vykřikly na souhlas. Kenshi nikdy nepatřil k nadaným řečníkům.
"Jaká je vlastně situace a kdo je ten silný nepřítel?" optal se Tanami tišeji, když se námořníci uklidnili.
"Nepřítel je můj bratr, který našel poslední ztracený artefakt, helmu. O té ve legendy zmiňují, jako o předmětu, díky kterému můžete kombinovat všechny elementy. Bohužel to ale vypadá, že díky ní získal i nějaké další schopnosti. Proto dokázal létat, když zaútočil na naši loď a řekl bych, že on vytváří ty bojové sochy. Nejsem si úplně jistej jeho záměry, ale musíme ho zastavit. Drží vědce v zajetí a podle toho co jsem viděl je nutí, aby pro něho pracovali," shrnul situaci a ukázal na mapu, kde byl zakreslen chrám ve skále.

Yui Endo
Tým G
Neznámý ostrov
Yui vyvalila oči. Bylo tu tolik lidí a vypadali v pořádku. Někteří sice byli zranění, ale to, že se dokázali veselit, jí vykouzlilo úsměv na tváři.
„Jsou nya živu!“ vyhrkla vesele Tsuki, která vykoukla paničce z výstřihu.
„Un!“ zazubila se dívka a vyrazila ke Kenshinovi. Když se ho Renjiro optal, dívka kapitána probodla podezřívavým pohledem. Rozhodně nebyl tak v pohodě, jak se dělal. Ostatní možná dokázal oblbnout, ale dívka cítila, že něco není v pořádku. Před Renjirem hodlala mlčet, ale také hodlala Kenshina vyslechnout. A nejlépe ho přesvědčit, aby svůj stav neskrýval, ať mu bylo cokoliv.

Mise týmu A: Kněžka a démon

Mikayo kývla a kvůli vlastnímu rozčarování si ani nevšimla Tenshi. Na tu se obrátila, až když k ní promluvil Tako. Nechala je tedy. Organizovat něco bez nich nemělo cenu.
Chikage přikývla. „Je potřeba vytvořit ze šesti lístků kruh, ze kterého se na zemi vytvoří kruhová pečeť. Musím stát uprostřed a udělat oběť krve. Vlastně se říznu do ruky a nechám pár kapek ukápnout na zem. Oltář ve chrámu ze mě začne vysávat chakru. Tím se pečeť zacelí. Trvá to půl hodiny,“ vysvětlila.
Mikayo počkala, až kněžka domluví. „Renzo se zabývá genjutsu. Je na něj expert. Na druhou stranu byl to vždycky typ spíš na dálku a ani teď se neměl moc k boji. Hisoki je šermíř a specializuje se na rychlost. Očividně má teď i pořádnou sílu, ale vždycky byl slabší v ninjutsu. Mana je moje sestřenice a je to taky Yuki. Opustila vesnici na stejně s těma dvěma. Už tehdy byla zamilovaná do Renza. Specializuje se na boj na blízko s ledem.

Renjiro Kaiba
Neznámý ostrov
Renjiro musel nasucho polknout, když dorazili k zamaskované jeskyni, načež se přes rameno podíval po ostatních a vstoupil. Bál se, aby to genjutsu ve vchodu nebyl jen zbytek chakry, a oni nešli pozdě.
Uvnitř ho ale nečekala mrtvola jejich kapitána, nýbrž spoustu známých, a hlavně živých tváří.
Do bělovláskovi tváře se vlila radost hned, jak se námořníci začali radovat z jejich shledání.
S několika z nich si vyměnil pozdrav a poplácání po ramenou, než došli až ke Kenshinovi, který je očekával s konvicí čaje.
Renjiro ho chvilku s širokým úsměvem od ucha k uchu sledoval, načež se krátce odmlčel a s potměšilým úsměvem si založil ruce na prsou.
„To jsem si mohl myslet, že se tu budete flákat, taichou!“ rýpl si do něho žertem. Měl ohromnou radost, že ho viděl, ale nechtěl to dát najevo. Nakonec ale přeci jen zvážněl.
„Jak je vám?“

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Tako Jahiro
Tým A
Země Pomerančů
Tako se zahleděl do očí své sensei a přikývl pochopením.
"Chtějí vyvolat to, co je zapečetěno," vyslovil to, co si nejspíše obě dívky jen domýšlely. Cokoliv bylo zapečetěno, chtěli nepřátelé využít k vlastním plánům. To bylo nepřijatelné.
"Pak se musíme připravit. Posily čekat nemůžeme, takže musíme bojovat s tím co máme," pravil tiše a očkem pohlédl na Tenshi, "Omluvte mě," prohlásil tiše a přistoupil k dívce.
"Tenshi, pojď stranou," položil ji ruku přes rameno a chtě nechtě ji odtáhl kousek stranou. Tam jí položil dlaně na ramena a zahleděl se jí zblízka do očí, "vím jak se teď cítíš," pravil tichým, ale vážným tónem, "máš na sebe zlost a myslíš si, že jsi měla udělat mnohem více. Znám to moc dobře. Když mi zemřel pacient na stole, cítil jsem se stejně. Dával jsem si to za vinu. Věřil jsem tomu, že jsem neudělal všechno co bylo v mojich silách, ale to byla lež, kterou jsem se obeztřel. Nemohl jsem udělat nic víc a s tebou to bylo stejné. Bunchan mi řekl co se stalo. Ty máš ale tu výhodu, že Chikage stále žije. Ty máš ještě šanci s tím něco udělat. Já ji neměl. Soustřeď všechen svůj vztek a flustraci na jediný cíl. Jsme tým a stojíme za tebou Tenshi. V dobrém i ve zlém. Pokaždé v tom budeme spolu," jeho hlas byl přímý a upřímný. Navíc byla v jeho očích důvěra, kterou k dívce cítil. Byla možná pomalejší a ne tolik zkušená, ale Tako ji bral, jako svou mladší sestru. Navíc se za ní cítil odpovědný.
"teď se vrátíme k týmu a vymyslíme co s tím uděláme," kývnul hlavou k Mikayo se Seimori a vydal se k ženám.
"Budeme potřebovat znát každý detail vašeho rituálnu, Seimori-sama. Sensei, říkala jste, že jsou to vaši bývalí kolegové. Abychom se s nimi mohli střetnout, musíme je znát co nejlépe," převzal automaticky otěže, aniž by se nad tím zamyslel.

Tým G: Ztracený ostrov

"Tak na co čekáme?" optal se Tanami s rozzářenýma očima, když si vyměnily pohledy. Makura zaťala pěsti a s odhodlaným "uhm!" přikývla.
S potřebnými informacemi nebylo těžké jeskyni najít. K úpatí se dostali bez jediného problému a po chvilce hledání skupina prohlédla jednoduché genjutsu, které maskovalo vstup.
Zprvu mladé shinobi přivítalo jen ostražité ticho, které ale pominulo, jen co je posádka poznala. Poté nastalo hotové veselí a mnoho párů rukou vtáhlo shinobi dovnitř. Posádka sice nebyla celá, ale i tak tu bylo dobrých dvacet mužů. Někteří z nich byli sice zranění, ale to jim na radosti neubralo. V hlučném jásotu námořníků se sem tam ozvaly věty, typu: "Já sem to říkal, že dyž sme to zvládly my, musíte bejt v pořádku, mistře Renjiro," nebo, "Kenshin říkal, že se vrátíte, slečno Yui,".
Jeskyně nebyla nijak zvláštně zařízena, ale jako dočasná základna to nejspíše fungovalo dobře. Námořníci, zachráněné zásoby a pár zbraní. A na konci toho všeho seděl Kenshin a s lehkým lehkým úsměvem je vítal. Před ním byl stolek s mapou ostrova.
"To je od vás milé, že jste se rozhodli zastavit, čaj?" kývl na pozdrav, jako by si užíval zaslouženého odpočinku na verandě a pozvedl konvičku, ze které se stále ještě kouřilo.

Yui Endo
Tým G
Neznámý ostrov
Yui kývla a napodobila dívčin stisk, aby věděla, že je tady pro ni. Netušila, co se jí na té misi stalo, ale to, co říkala, bylo hrozně smutné. Jestli si prošla tímhle, chápala, proč se teď tak chovala. I oni s Renjirem přišly o kamarádku. Sice ji neviděli umírat a vlastně podle vesnice jen zmizela, ale už nikdy o ní neslyšeli. Zavrtěla hlavou. Nesměla teď na Ricchan myslet.
Když došli na místo, dívka překvapeně zamrkala. Při Tanamiho dedukci znervózněla. „Pokud taichou-nyan vyhodnyotil že je to tu nyebezpečný, možnyá bychom se tu nyeměli zdržovat ani my,“ pozorovala Renjira. Ten však něco našel. Konkrétně svoji hůl!
Rychle k němu přiběhla a začala mu číst přes rameno. Tedy snažila se. Na tyhle věci byla vždycky pako. „Takže taichou-nyan je opravdu v pořádku!“ vyhrkla, povyskočila a spráskla ruce.

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

,,Tak odpovedz mi, ty ničomník!" kričal som po chlapcovi, ale ten bol tak trochu úplne mimo. V tom mi ale niekto odhodil nôž z ruky.
,,Čo do ri-" ani som nestihol zmätene dopovedať a niekto ma chytil za golier a od Ieyasua odtiahol. Bola to Mia a začala mnou triasť. Pri poslednom zatrasení som zletel na zadok a nehybne tam sedel a iba s dokorán otvorenými očami sledoval čo sa deje. Keď Mia spomenula protijed tak mi to pomaly začalo dochádzať.
,,oh... Ooooh..." povedal som nahlas v náhlom uvedomení. Pozrel som sa smerom na Ieyasua, ktorý bol z kopu trochu dezorientovaný. Išiel som niečo povedať, ale sensei ma prerušila s Kuchyiose no Jutsu a pred nami sa zjavil nejaký dikobraz. Zbystrel som, pretože som si myslel, že ho na nás opäť ide poslať, ale našťastie iba chcela aby lokalizoval Kaijua. Potom som sa opäť obzrel po tímovom partnerovi, ktorý nosil masku.
,,Hej, ty mi prepáč... ten kop. Musím uznať, že to, čo si spravil bolo celkom vynaliezavé. Na mňa to samozrejme nezafungovalo, ja som sa nebál, ale viem si predstaviť, že na niekoho určite ano," pri posledných slovách som si rukou zakryl ústa aby ich videl iba Ieyasu a očami som mihol smerom k Satsuki. Kaiju po chvíli dorazil a povedal, že je pripravený na trest. Na počudovanie sveta to neschytal a iba si sadol na miesto. Potom sensei zahlásila, že ak niekomu ešte napadne útek do lesa, tak nech radšej zje hlinu a mal som divný pocit, že naráža na mňa. Potom mi ale v hlave svitol príbeh.
,,Oh, ja mám jeden príbeh, ale je fakt strašidelný, pripravte si náhradné spodky!" povedal som a diabolsky som sa usmial nad ohňom.

Ieyasu Kitabatake
Tým D
les

Cuknul sebou – tohle totiž opravdu nepředvídal. Muselo to trvat jen pár vteřin, jemu se to však zdálo jako věčnost. Jednou rukou mu pevně svírala zápěstí a druhou ho čapla za límec trička. Nebylo úniku. Hleděl do jejích modrých očí a ty své hrůzou třeštil. „Teď to bude bolet,“ pomyslel si a připravoval se na nejhorší. To, co však následovalo, by ho ani ve snu nenapadlo.
Usmála se. A pustila ho. Nechápal to. Čekal, že touhle dobou už bude hasit vlastní zadek z dopadu do ohniště nebo napravovat zlomený nos od rány pěstí, ale ona se jen usmála. Roztržitě si sňal dýchací masku. „Sat, já–“ Tu větu nedořekl; přišel mohutný otřes a tma.
Ležel na zemi a u krku měl nůž. Tu zbraň moc dobře poznával, stejně jako jejího majitele, který na něm klečel a řval cosi o stromech a spiknutí. Hlava ho pořádně bolela a byl na vážkách, zda se nadýchal svého toxinu a toto je pouze představa, nebo – což bylo pravděpodobnější – je to jen pokračování Yuriho psychotického záchvatu.
Chvíli i věřil, že ho Yuri na místě popraví za spolčování se se stromy. Za běžných okolostí by se i pokusil argumentovat, ale bolehlav, předchozí ztráta vědomí a samotná bizarnost této situace ho naprosto zbavily schopnosti racionálně uvažovat. Ležel tedy na zemi beze slov do té doby, než Mia celý dosti nepovedený cirkus zarazila.
Pomaličku se posadil a začal si mnout spánky. Mezitím, co se snažil dát alespoň trochu do kupy, přiběhl Kaiju. Ieyasu neměl sebemenší tušení, co celou tu dobu dělal. Stále si nebyl úplně jistý, zda neblouzní, protože by se klidně vsadil, že se tu před chvílí objevila zmenšená verze Kapitána. Nenašel však sílu na to, aby se sensei zeptal.
Posadil se tedy na své předchozí místo, uklidil masku s brýlemi, zachumlal se do deky a s omluvným úsměvem pronesl do éteru: „Umm… Omlouvám se… Kdo je další na řadě…?“

Renjiro Kaiba
Neznámý ostrov
Makuřin stisk zesílil a dívka se rozpovídala se slzami o tom, jak už nikdy nedovolí, aby se komukoliv z jejích přátel cokoliv stalo.
Renjiro chvíli mlčel, načež se usmál a dívčin stisk opětoval.
„Daijoubu, Maku-chan! Slibuju, že už nikdy nic takovýho nebudeš muset prožít!“ slíbil modrovlásce s povzbudivým úsměvem. Její pocity naprosto chápal. Vždyť ty samé byly to, co ho hnalo kupředu a nutilo překonávat vlastní hranice. I když si to možná ještě tolik neuvědomoval. A nebo si to nepřipouštěl.
Když se dostali na místo, bylo po boji a s ním i po jeho účastnících. Nebyla tu ani noha. Kromě několika kamenných.
Když se dali do hledání stop, zastavil se Renjiro u haldy zbytků, kterými byla předtím jakási socha.
Genjutsu? Doton? Prosté umění? Jeho úsudek se přiláněl spíše k druhé možnosti, ale něco mu říkalo, že to tak jednoduché nebude.
Mezi kameny si všiml čehosi zlatavého, zamračil se a natáhl se po tom. Byla to jeho hůl! Hůl, co mu svěřil Kenshin na lodi! Už ani nedoufal, že ji kdy znovu uvidí.
Vpustil do ni chakru, aby se přesvědčil, že je to skutečně ona, a stále funguje, načež se z obou konců vysunuly čepele.
„Je to ona! Kenshin je vážně v pořádku!“ zaradoval se mladík, jako by snad doteď Tanamiho slovům věřil jen napůl, načež se zarazil. Z jedné čepele se odlepil jakýsi lísteček a snesl se k zemi.
„Hej. Něco mám,“ ozval se bělovlásek, když lísteček zvedl ze země a zahleděl se na písma na něm. Byla to kirigakurská šifra... označující místo!
„Úbočí hory, sto metrů, skrytá jeskyně...!? Tohle musí být nové místo, kde se s námi chce Kenshin setkat!“ obrátil se s nadějí v hlase Renjiro na zbytek, když se k němu připojili.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Tenshi Wakiya, tým A

Byla tak naštvaná, nejen na sebe, ale i na ostatní. Někde v hloubi duše věděla, že mají pravdu, že jít po nich je sebevražda, ale její pocit viny byl silnější. Někdo z nich to musel zažít a přesto se drží stále mise. Jak na všechny byla naštvaná. Jen další mise, kterou zpackala. Hleděla kamsi naštvaná a nevnímala nikoho kolem sebe, dokud sensei něco nedocvaklo. Samozřejmě Tenshi vůbec nechápala, co se přesně děje, a to že byla chvíli mimo nemělo za důsledek, nepochopila by to ani zcela při smyslech ve své veselé náladě. Pohlédla na sensei plně soustředěná, ale stále se zlobou. Takhle soustředěná bývá jen u střílení z luku. Nehodlala mrvit ještě více misi, mít na kontě další propadák.

Shima Yuki a vzducholoď

Yuujiro Matsumoto
Trochu divná dovolená
Přístav
‚Mikayo-chan má na lidi fakt smůlu,‘ pozoroval toho kluka s pomyslnou kapkou stékající po čele Yuujiro a snažil se potlačit cukání koutků. Jak něco takového mohlo vylézt z akademie?
„Na to zapomeň, mladej, nejsem včerejší. Močovej měchýř toho vydrží docela dost. Takže tebe Deri poslal, abys zjistil něco o tom novým modelu vzducholodě, je to tak?“ vyzvídal. To si tedy vybral materiál. Materiál schopný pokazit misi dřív, než vůbec začala.
„Nebylo by lepší se na tu vzducholoď dostat? Víš, pochybuju, že bys toho technika vyřadil bez povšimnutí, protože už tak na tebe zíralo dost lidí. Kdyby o tobě věděli, žes ho takhle sejmul, na loď by tě tuplem nepustili,“ vysvětlil mu polopatě. Dal ruce v bok a vzhlédl k nebi. Měl teď týden dovolené, ale nemohl dovolit, aby tady tenhle umanutý Yuki pobíhal a házel kamením po technicích. Mohl by ještě zavinit nějakou nehodu, a to by mohlo ohrozit celou Zemi vody. Deriho ale nevinil. Koho by napadlo, že bude Shima vyvádět zrovna tohle?
„Hele, mám nápad. S tou misí ti pomůžu. Ty se tak bez problémů dostaneš na loď a společně zjistíme detaily ohledně toho stroje. Dokážu nám zajistit jízdenky.“

Trénink na ostří nože

-Den třetí
Mia Sashikizu

Tým G: Ztracený ostrov

Maku uchopila Yui za ruku jako první a na ni se napojil Renjiro s Tanamim.
"To nic není," pravila tiše k Yui modrovláska a nevědomky zvíšila stisk ve dlaních Renjira i Yui.
"To ta mise v dolech... ," prolomila ticho po chvilce, kdy neomylně postupovali mokřinami. O této misi se jí nikdy nechtěli moc mluvit, protože pro ni byla hodně osobní a o takových věcech se normálně bavit nechtěla. Teď ale cítila, že je ten správný čas se se svými kolegy podělit o své pocity. To oni byli jediní, kterým mohla bezmezně důvěřovat. Komu jinému by se také měla svěřit, než Renjirovi s Yui, které považovala za svou rodinu. Nikdy předtím si to nepřiznala, ale nyní věděla, že to tak vždy cítila.
"Nechci už nikdy držet v náručí umírajícího kamaráda," pravila tiše a stisk ještě zesílil, jako kdyby si musela dodávat odvahu, aby mluvila dál. "Tentokrát budu silná a nedovolím, aby se vám něco stalo," dodala a z očí ji stekly slzy. Nikdy už nechtěla cítit tu bezmoc, kdy už mohla jen utěšit umírajícího. Tenkrát ji nenapadlo nic jiného, než Taka políbit. Její první polibek byl ze strachu, že její kamarád umře a možná i trochu z lásky, kterou si v takových chvílích lehce uvědomíte. To, že Tako přežil bylo vedlejší. Nikdy se už nechtěla cítit takhle bezmocná.